Exklusivně pro Eurabii: Aktuální poselství Václava Budovce z Budova současné Evropě
Autor: Jakub Calatrava | Publikováno: 04.03.2007 | Rubrika: Západ
Ilustrace
Eurabia.cz vám přináší obsáhlý text na pokračování, který se zamýšlí nad problémem islamizace Evropy a jeho možným řešením. Nestačí jen stále žehrat na neúnosnost situace, je třeba přijít s odpověďmi a návrhy. Jakub Calatrava se takovou úvahou zabývá v následujícím příspěvku, který jsme pro snadnější čtení rozdělili do čtyř dílů. Úvodní text se týká historické postavy Václava Budovce z Budova, který v době vojenského ohrožení islámem hledal odpověď na stejné otázky. Proč je Evropa tak slabá a jak ji sjednotit v boji proti společnému nepříteli? Jeho úvahy jsou aktuální i v dnešní době.

Motto:

„Nedostane nic, kdo nebojuje,

ztratí každý vše, kdo se nebrání“                              

Milena Jesenská

 

„Vstaň a předejdi toho, kdo tě přišel zabít“

Roni Milo

 

Když 21. června 1621 na popravišti Staroměstského náměstí umíral Václav Budovec z Budova, sedmdesátiletý čelný představitel českých protestantských stavů, neumíral jen excelentní politik, diplomat, bývalý člen českého direktoria a pozdější prezident apelačního soudu, ale i významný spisovatel, jehož dílo bylo zastíněno politickou činností ve prospěch stavovské opozice. A tak stranou pozornosti zůstává poněkud ukryto jeho stěžejní dílo – „Antialkorán“ – který vyšel v Praze v roce 1614 jako přepracovaná a doplněná verze původního díla z roku 1593, které díky cenzuře nevyšlo. 

I když Václav Budovec nebyl první, kdo téma nebezpečí islámu v české literatuře nastolil, je jeho práce i přes řadu chyb, dobově podmíněných soudů a argumentů, v mnoha myšlenkách velmi aktuální a nadčasová. A to proto, že v mnoha aspektech se situace tehdejší Evropy podobala té, ve které se Evropa ocitla dnes. Budovcova obava z ohrožení Evropy islámem, zprostředkovaným tureckým prostřednictvím, je srovnatelná se současným pocitem ohrožení ze strany islámu, kterému je vystavena dnešní Evropa. Bohužel na rozdíl od situace z přelomu 16. a 17. století, kdy se jednalo o zcela jasně definovatelného, viditelného protivníka, který útočil pouze na jedné evropské frontě a představoval pouze vnějšího nepřítele, je situace dnešní Evropy komplikovanější. 

Václav Budovec z Budova velmi dobře rozpoznal všechny aspekty nebezpečí islámu pro evropskou civilizaci. Jeho obavy z „islamizace“ křesťanstva nebyly plodem teoretických konstrukcí. Vycházel z vlastní zkušenosti, kterou sám s islámem prožil jako člen družiny císařského vyslance v Konstantinopoli v letech 1577-1584. 

Jeho práce, určená národu, byla koncipována nejen jako suma historických, filosofických a teologických informací, potřebných k orientaci v dané problematice ohrožení Evropy, ale i jako návod k jejímu řešení. Je zcela pochopitelné, že tento prvoplánový záměr nebyl jediný. Budovec by nebyl tím, kým byl, kdyby nevložil i další, neméně znepokojivé záměry, ale ty nejsou cílem našeho zamyšlení. 

Hodnotová dezorientace společnosti, tak jak ji již tehdy pozoroval a charakterizoval, provází naši civilizaci do dnešní doby. Proto se rozhodl krizovou situaci nejen pojmenovat a analyzovat, ale přijít i s řešením. Nepropadl akademickému teoretizování, viděl zcela jasně nutnost situaci řešit. Jak sám říká: 

„Většíť jistě chvály hoden jest, kdož lékařství proti jedu dáti umí, též k dobytí pevnosti a obdržení bitvy a k přemožení nepřátel radu dáti a nástroj mocně k tomu ukázati a předložiti a jako do rukou dáti, jak by se jich užíti mělo. Kdo to, řku, umí, víc umí nežli ten, kterýž toliko o jedu, jak hrozný jest a o nedobytí pevnosti, o moci nepřátel toliko umí dobře rozprávěti, a pod tím ani sobě, ani jiným rady, pomoci a posilnění, dáti neumí.“ 

Nestačí tedy jen hrozící nebezpečí konstatovat, ale i předložit jeho adekvátní řešení. Budovec ho nabízí ve svém podání jako řešení dvou (obou) mečů – duchovního i železného. Jak sám říká: „Abychom tím horlivěji se všemi zbraněmi, obojím mečem – duchovním i železným (…) jednomyslně (…) bojovali.“ A na jiném místě: „… řádně obojími zbraněmi, duchovními i tělesnými, proti mahometánům bojovati.“ 

Ve svých obavách jde tak daleko, že konstatuje: „Jest se toho obávati, aby Turci a pohané (…) všechen svět sobě nepodmanili.“ 

O palebné síle islámu si nedělá žádné iluze, velmi realisticky ho hodnotí a oponuje opozici, tvrdící, že islám je pouze do času… „Kdyby se Turci měli na víru křesťanskou obrátiti, že by to muselo velký zázrak Boží býti.“ 

Proto „toto probuzeníčko troubě na vojnu proti tomu proklatému Mahometovi, všeho křesťanstva úhlavnímu nepříteli činím…“ 

Je si však velmi dobře vědom toho, že politické a vojenské prostředky k porážce nepřítele nestačí. Evropa se musí s nebezpečím islámské ideologie seznámit, pochopit ji a pak se s ní vypořádat. Teprve pak přichází na řadu prostředky politického a vojenského charakteru. Sám k prvnímu kroku dodává: „Kdež spatření a zkušení odporných sobě věcí není, tuť také není tak veliké lásky k dobrým věcem.“ 

Budovec velmi ostře poukazuje na složitou situaci evropské civilizace, vyjmenovává její negativa, která podle jeho názoru v kombinaci s islámským ohrožením jsou schopna velmi zkomplikovat budoucnost Evropy a přispět islámu k jeho vítěznému tažení Evropou. 

Neuralgická místa evropského organismu jsou překvapivě podobná těm dnešním. Je vidět, že se Evropa potýká se stále stejnými problémy, které naši civilizaci stále handicapují. Bohužel jsme se za ta staletí nepoučili, jen jsme své slabiny prohloubili a znásobili.

 Václav Budovec z Budova upozorňuje na křesťanskou „jalovost“ – nevyjasněnost vyznání, nevědomost a nezanícenost, které jsou podle jeho soudu hlavními důvody evropské prohry v souboji s islámem. 

Konfesně roztříštěná Evropa, utápějící se v náboženských sporech a válkách, nebyla schopna komplexního a jednotného pohledu, natož adekvátní reakce na rozpínavost islámu ve východní Evropě. 

Budovec je však také zneklidněn i velkým nárůstem vzmáhajícího se evropského „rozumářství“ a ateismu, které náboženství zcela neguje. 

Tento celoevropský zmatek hodnot pak zcela zákonitě ústí do nezanícenosti, pasivity a mdloby, která ve střetu s agresivně vypjatým islámem, vedeným jasnou ideou, dokonává svoji zničující roli. 

Jaké východisko Budovec nabízí? Podle názoru historiků poněkud anachronické. Myšlenku jednotného postupu křesťanstva, které se oprostí ode všech vnitřních sporů mezi jednotlivými konfesemi v poznání globálního nebezpečí, které Evropě hrozí ze strany islámu. Myšlenka pochopitelně dějinami již zaznamenaná a prožitá. 

Stmelující prvek všech účastníků tohoto bloku vidí Budovec v základním dogmatu křesťanů. A to ve víře v trojjediného Boha. Takto ideově vyzbrojeného protivníka stmeleného jasným rozeznáním nebezpečí, poznáním ideologie islámu a bojujícím v barvách trojjediného Boha navrhoval Václav Budovec z Budova pro boj za budoucnost zachování křesťanské Evropy. 

„A protože není dobře dáti k tomu přijíti, abychom se toliko Turkům z pevností bránili, protože nezvítězíme, ale unavenín se prohráme.“    

Budovec zcela jasně viděl nutnost jednotící koncepce, ideové výzbroje a ujasněných principů, za které byla Evropa povinna bojovat v křesťanství. Jinak tomu ani nemohlo být. Byl ostře determinován dobou, prostředím, ve kterém se pohyboval, životními názory a zkušenostmi, které získal za svého sedmiletého pobytu v Konstantinopoli. 

Je tedy možné z Budovcovy koncepce nastíněné v jeho „Antialkoránu“ vytěžit něco použitelného pro dnešní dobu? Není jeho dílo dnes již zcela mrtvé a odsouzené do zapomnění? 

Není, přináší řadu podnětů, které - aplikovány na současnou dobu - mohou vyjasnit řadu nejasností a načrtnout možnou cestu dál. 

Budovcovo dílo tedy není jen dobovou reflexí nebezpečí, kterým si Evropa procházela v době vzniku „Antialkoránu“, ale i důkazem dlouhodobého ohrožení, které Evropa vnímala ve vztahu k expandujícími islámu již od počátku 8. století, a „poněvadž nám křesťanům ustavičným s nimi boj jest….“, je také potvrzením stále aktuálních tezí i pro dnešní dobu a blízkou budoucnost. 

A nic tomu nezabrání ani donekonečna opakované tendenční hlasy apologetů islámu, té drtivé většiny s islámem a proislámskou evropskou politikou kolaborující masou islamologů, arabistů, orientalistů, religionistů a žurnalistů, kteří se snaží vahou svých titulů, hodností, slov a silou hlasů pravdu zastínit, zpochybnit a zmanipulovat. Velkou neznámou zůstává důvod této jejich angažovanosti, vedoucí k tak servilní loajalitě. Lze si ji vysvětlit profesní zaslepeností, deformací politicko-státní objednávkou nebo malým odporem vůči korupčním tlakům? 

Jedno je jisté - informační tlak, vyvíjený na průměrného Evropana, spolu se státní politikou integrace muslimských menšin, stále více nekoresponduje s životní praxí, tak jak se s ní Evropané setkávají v reálném životě. Vzrůstající pocit ohrožení a nebezpečí převládá a vyvolává otázku – kde je pravda? A zároveň vyvolává i hlad po informacích, které nepodléhají státní dezinterpretaci, cenzuře a potlačování svobody projevu. 

Je tedy jasné, že tak jako v době Václava Budovce, tak i dnes je v první řadě nutno Evropanům předložit tendenčně neupravená fakta, seznamující je s historií, pravou podstatou, cíli a záměry islámu. 

Literatura o islámu, která se v Evropě rozšířila, opakuje stále stejná klišé, nepodstatné charakteristiky a detaily. Nepohodlná fakta však pomíjí a zamlčuje. Stále platí biblické „Poznej pravdu a pravda tě osvobodí.“ 

I když v této oblasti byl zaznamenán již určitý pokrok, je třeba stále připomínat základní axiomy, tak podstatné pro pochopení vážnosti situace, ve které se Evropa opět nachází. 

Druhým krokem, který je nutno podniknout, je předložení jednotící koncepce, spojující a stmelující evropskou populaci k vážně vedenému protitlaku, ofenzivě, vedené na záchranu evropské civilizace. 

Třetím krokem jsou v podstatě technická řešení problému. Spočívá v nalezení adekvátních politických, diplomatických, ale i – bude-li třeba, vojenských prostředků k řešení situace.

 

Čemu čelí Evropa dnes? A jaké jsou možnosti řešení problému islamizace Evropy? Pokračování příště...