Válka bez konce
Autor: Zdeněk Müller | Publikováno: 08.08.2010 | Rubrika: Západ
Ilustrace
Zavírání očí před náboženstvím se ukázalo jako kontraproduktivní. Vedlo kupříkladu k podcenění islamistické opozice vůči íránskému šáhovi. Alianci s afghánskými mudžáhidy v 80. letech chápal Washington jako přijatelný způsob, jak oslabit a poškodit sovětskou komunistickou říši. Po léta se rovněž neviděl náboženský základ politické scény v Libanonu a tvrdohlavě se na ni nasazoval klíč vzatý ze schématu levo-pravých střetu ideologií a zájmů, dokonce i v případě Hizbulláhu čili Alláhovy strany.

Dnešek by dokázal Friedricha Nietzscheho přivést k slzám. Jeho „Bůh je mrtev“ nedošlo naplnění. Celosvětový obrat k náboženství hýbe světem. Evropští sekularisté se zmýlili. V éře modernizace náboženství nezaniklo. Přesto měli v jedné věci pravdu. Upozornili na to, že náboženství se stane hrozbou, pokud se začne míchat do politiky. Soudobý svět před nás staví dvě zásadní výzvy. Jak čelit riziku nových náboženských válek a jak sladit lidské tíhnutí k nábožnosti a víře s ochranou práv jednotlivců.

Největší nebezpečí číhá v mezinárodních vztazích. V 17. století vyprovokovaly zpolitizované náboženské sváry třicetiletou válku. Dnes s obavami sledujeme, jak řada světových konfliktů znovu dostává náboženské zabarvení. Letité otázky, kdysi spojené s nacionalismem a modernizací, jako třeba palestinská otázka na Blízkém východě, se dnes bez skrupulí ponáboženšťují. Dokonce i v Číně, napovrch stabilizované, se oživují náboženské pohnutky a motivy. Bráníme se sice brát na vědomí tuto tendenci a ptáme se, není to jen zdání a klam? Nelze to vyloučit. Leč chovat se tak, že návrat náboženství je efemérní záležitost a produkt módního pohledu na svět by bylo nerozumné, ba riskantní. Stačí si některé věci připomenout.

Liberální myšlení se o náboženské téma donedávna nezajímalo. Většinu dvacátého století v něm převládaly otázky týkající se sekulárního a pozemského světa. Liberály vzrušovaly otázky vztahu modernizace a demokracie, uvažovali o tom, zda by osvícená autokracie nebyla nakonec lepší zárukou hospodářské stability a růstu a jak se bránit státním a vládním snahám regulovat trh. Neměli čas zabývat se Bohem, když jim hlavu zaměstnávalo tolik závažných pozemských otázek.

Možná že kořeny tohoto nezájmu vycházejí z doby dávno minulé. V polovině 17. století dosáhly náboženské konflikty na evropském kontinentě takového rozsahu, že se tehdejší panovníci rozhodli formulovat pravidla bránící vyznáním a vírám vyvolávat války. Vestfálský mír, který uzavřel třicetiletou válku, znamenal v Evropě konec zatahování náboženství do válečných střetů. Nevzešel z toho sice konec krveprolévání, leč zlo bylo napříště spojováno s pozemskými a lidskými záležitostmi, nikoliv s božskou sférou. A evropští diplomaté a vyjednavači se během následných tři staletí náboženského zastavení palby naučili eliminovat Boha z pozemských konfliktů. Nepřestávali být sice katolíky či evangelíky, leč tyto své religiózní potřeby se naučili nezatahovat do svých politických kalkulací.

Návrat náboženství do pozemského dění je sice pozorovatelný a citelný již v druhé polovině 20.století, leč v diplomacii a mezinárodních vztazích se nadále praktikuje starý vestfálský úzus. Politika se dělala na bázi vyvažování silových poměrů, prosazování ekonomických zájmů a uplatňování zásad nenáboženských ideologií. Kupodivu se v této nenáboženskosti mezinárodních vztahů nejvíce zabydleli západní, především američtí diplomaté. Upozorňují na to mnozí, mimo jiné Madeleine Albraightová ve svých Reflexích o Americe, Bohu a světových událostech, kde píše, že pro její generaci bylo téma náboženství „mimo rozum, evokovalo přehnanou vášnivost a historicky se chápalo jako nesmyslná příčina mnoha krvavých lázní“

Zavírání očí před náboženstvím se ukázalo jako kontraproduktivní. Vedlo kupříkladu k podcenění islamistické opozice vůči íránskému šáhovi. Alianci s afghánskými mudžáhidy v 80. letech chápal Washington jako přijatelný způsob, jak oslabit a poškodit sovětskou komunistickou říši. Po léta se rovněž neviděl náboženský základ politické scény v Libanonu a tvrdohlavě se na ni nasazoval klíč vzatý ze schématu levo-pravých střetu ideologií a zájmů, dokonce i v případě Hizbulláhu čili Alláhovy strany.

Amerika v tom nebyla sama. Na Západě prakticky nikdo z politické a státní reprezentace neodhadl význam volby Karola Vojtyly za papeže Jana Pavla II. a přitom právě tento krok významně přispěl k erozi komunismu. Sekulárně uvažující izraelské vedení bezpečnosti zase nepoznalo nebezpečí plynoucí z růstu islamistického radikalismu. Vidělo v něm jen sílu schopnou destabilizovat palestinské vedení v čele s Arafátem, revolučně sice naladěné, leč nábožensky vlažné. Sekulární vidění nakazilo dokonce i Saúdovce. Financovali politizující se islám s představou, že tak oslabí světový komunismus.

Jaké z toho odvodit poučení? Sekularisté by měli uznat, že největším zlem není samo náboženství. Stává se nebezpečným až v okamžiku, kdy začne toužit po politické moci a chce vládnout. Věřící by zase měli pochopit, že náboženství se nejlépe daří tam, kde platí pravidla svobodné volby. „Pokud je náboženství dobré, obhájí se samo bez světských berliček. Pokud se samo neobhájí, Bůh mu nepomáhá a jeho učenci volají na pomoc občanskou správu, zřejmě s ním není něco v pořádku, ba co více, je to náboženství zlé“. Myslím, že tyto výroky kdysi formuloval Benjamin Franklin. Nemám k nim co dodat.

autor je filosof, historik, arabista a publicista, žije v Paříži

http://muller.blog.iDNES.cz