Pokrokář nebo reakcionář?
Autor: Zdeněk Müller | Publikováno: 26.04.2010 | Rubrika: Evropa
Ilustrace
Nu a co? Neřekl jsem: „Všichni Arabové a Afričané jsou delikventi“, ani jsem neřekl, že „všichni delikventi jsou arabského a černošského původu“. Není to věc rasy. Něco takového by odporovalo mým zásadám. Ale naopak trvám na tom, že ve věznicích Francie je většina arabská a černošská. A to je také důvod, proč jsou na ulicích Arabové a Afričané kontrolováni policií více než ostatní. Pro čestné lidi mezi nimi je to, pravda, ponižující, ale platí tímto způsobem za ostatní.

Leží vám v žaludku „politicky korektní“ a nejste v tom, jak lze snadno zjistit, sám. Tepat onu sice nepsanou, avšak veřejně respektovanou povinnost nedotknout se některých skupin, vyznačujících se odlišností od „obyčejnosti“ či „normálnosti“, je populární. Ale vezměte to z jiné strany. Pokud se společnost stává citlivější a pozornější a brání nám nepodléhat netoleranci či dokonce rasismu, tak je to snad pokrok?

- Politická korektnost, to je obrana menšin za každou cenu. Aby se o nich nemohlo říkat téměř nic kritického bez rizika obvinění z rasismu nebo sexismu.

Tak se zkrátka vyvíjejí lidská práva.

- Tichá či mlčící většina, to je nemalá část voličů, především těch běžných a lidových, nechápe a nepřijímá takové názory a odmítá je. Leč neví si rady, jak svůj nesouhlas vyjádřit. Nenachází k tomu vhodné prostředky. Vy si možná myslíte, že ohledy ve smyslu „politicky korektního“ jsou výrazem pokroku demokracie. Pokud je to vkutku pokrok, pak se děje proti vůli lidu. A tudíž proti demokracii.

Ale demokracie, to přece jsou také jisté hodnoty a určitá pravidla, která platí pro všechny.

- Demokracie, to je vláda lidu, skrze lidi a pro lidi.

Kážete jako reakcionář, zpátečník. Chcete se navrátit někam do minulosti? Právní stát vám nevoní?

- Ano, chcete-li, jsem reakcionářem. Nikoliv ovšem v tom smyslu, že bych stavěl něco vyššího nad autoritu a obecný zájem lidu a národního celku. Ocitli jsme se na cestě, která možná povede k „nezastupitelské demokracii“. Podívejte se na to takto. Levice přijala neoliberální pravidla globalizace za svá. Pokrokáře to přimělo hledat náhradu za opuštěný program. Našli si jako svou ideologii antirasismus. Feminismus, multikulturalismus, ale i nadnárodně pojatá obchodní výměna nám vnucují nový pořádek. Máme dnes právo tuto novou danost zpochybňovat a nějak kritizovat? Kdo se o to pokusí, riskuje, že bude označkován jako zpátečník, případně rasista. Veřejně pronesené výroky, které nesedí s ohledem k „politický korektnímu“, se dnes nezřídka šmahem označují za slovní „uklouznutí“, špatné pochopení, případně se ozývají námitky, že jde o pokroucení vyvolané záměrně médii s cílem udělat senzaci. A tak všichni pácháme čas od času „uklouznutí“, z nichž jsme pak nuceni se vylhávat.

Jako třeba vy, když říkáte, že mezi delikventy ve francouzských věznicích je většina černochů a Arabů.

- Nu a co? Neřekl jsem: „Všichni Arabové a Afričané jsou delikventi“, ani jsem neřekl, že „všichni delikventi jsou arabského a černošského původu“. Není to věc rasy. Něco takového by odporovalo mým zásadám. Ale naopak trvám na tom, že ve věznicích Francie je většina arabská a černošská. A to je také důvod, proč jsou na ulicích Arabové a Afričané kontrolováni policií více než ostatní. Pro čestné lidi mezi nimi je to, pravda, ponižující, ale platí tímto způsobem za ostatní.

Nemůžete přece popřít, že diskriminace existuje?

- Vezměme to z opačné strany. Pokud podnikatelé nechtějí zaměstnávat mládež vzešlou z řad přistěhovalců, děje se tak nikoliv proto, že by je k tomu nutně vedly rasisté pohnutky. Činí tak proto, že jim tito mladí lidé nejsou blízcí. Zásadní otázkou není tudíž diskriminace, ale nedostatečná asimilace.

Drtivá většina populace, která pochází z přistěhovalectví, se zpravidla plně integruje. Přistěhovalci většinou pochopí, že je to v jejich zájmu. Přesto na ně stále dopadá diskriminace v nejrůznějších podobách.

- Integrace je pojem ekonomický. Věří se, že to stačí. Ale země se utváří především z kultury. Pokud si nově příchozí neosvojí kulturní zvyklosti naší země jako své vlastní, domácí je nikdy nepřijmou jako plnoprávné spoluobčany. Odmítání asimilace brání integraci. Říká se, že „Bůh se vysmívá těm, kteří si stěžují na důsledky toho, co sami způsobili“.

Ale uchovávat si jistou míru odlišnosti neznamená nutně oddělovat se.

- Společenská soudržnost spočívá na respektu k historicky formulovaným hodnotám a na tom, jak jsou vstřebány a přijaty nově příchozími. Ve Francii kupříkladu funguje více jak století republikánská asimilace. Leč nová aristokracie vzešla z generace roku 68 se tam už delší dobu snaží vnutit společnosti jiný model pro společenský celek. Míchají se v něm sociální prvky s obranou menšin pod heslem antirasismu. Národ zůstává věren asimilačnímu modelu, ale chybí mu prostředky, jak se politicky vyjádřit. Hlavní proud politické pravice toto téma bohužel opustil.

Mýlíte se, že jde o nový model. Jedná se o snahu nějak rozumně sblížit tradiční nadčasové hodnoty a respekt k jisté míře odlišnosti, která vychází zcela přirozeně ze soudobé individualizující se společnosti.

- Představa, že se dá vyjednat nějaký kompromis mezi kulturami, jak naznačujete, je iluzí. Něco takového je nepřijatelné, ba neoprávněné. Jen se na to zeptejte občanů! Nezastírejme si skutečnost. Kdo má možnost a prostředky, neváhá opustit domy a čtvrti, kde žije příliš mnoho imigrantů. Lidé říkají: „Tady se už necítím být doma“. Copak lze na jedné straně povzbuzovat kulturní odlišnosti a rozdílné životní způsoby a na straně druhé nutit lidi, aby žili pospolu a pokud se tomu brání, dělat z nich viníky? Opěvování rozdílů je v přímém protikladu ke snahám a tlakům na společné soužití. Lze sice tvrdit, že kulturní rozdíly naše společenství obohacují, ale z velké části se jedná jen o zbožné přání. Globalizovaný kapitalismus nám vnucuje přistěhovalce, aby tímto způsobem stlačoval mzdové nároky místních. Podrývá kulturní jednotu starých národů, aby z nich udělal co nejtvárnější masu spotřebitelů a konzumentů, odcizených svým vlastním kořenům a zapomínajících, odkud vzešli a kdo jsou. Z bojovné a emancipované mládeže 60. let minulého století se postupně stali „užiteční idioti“ globalizovaného kapitalismu. Dnes jsou jeho horlivými kazateli a přisluhovači.

autor je filosof, historik, arabista a publicista, žije v Paříži

http://muller.blog.iDNES.cz