Turecko: učinit konec iluzím
Autor: Alexandre Del Valle | Publikováno: 07.06.2006 | Rubrika: Evropa
Ilustrace
Je skutečně namístě v období války s terorismem reálně uvažovat o přijetí země, která by hranice Evropy posunula nejen k Sýrii Bašara al-Asáda, k Íránu mulláhů, k Iráku, v němž probíhá mezinárodní džihád, ale také k velice výbušnému regionu, jakým je Kavkaz, kde probíhají separatistické boje, kvete mafiánský obchod a kde se nacházejí základy čečenských islamistů…

V devadesátých letech 20. století a prvních rocích 21. století jsme byli svědky masivního urychleného vstupu deseti nových zemí z východu a z jihu (Malta a Kypr) do Evropské unie, aniž to vyvolalo znatelný odpor ve veřejném mínění. Případné rozšíření o Turecko způsobuje mnohem větší rozpaky jednoduše proto, že „evropskost“ tohoto kandidáta je diskutabilní. Jestliže se připojení „desítky“ v podstatě jevilo jako „evropské znovusjednocení“, vstup Turecka představuje rozšíření do Asie, imperiální projev neukojitelných „územních choutek“, a tedy nespokojenosti se stávajícími hranicemi.

Vždyť Evropa má svá skutečná ohraničení: na západě Atlantický oceán, na jihu Středozemí, na severu Severní moře a na východě řeka Amur (hranice s Čínou), Sibiř, neboť Slované se dostali až tam, na jihovýchodě Marmarské moře a Bospor. Tak to vysvětluje otec evropské myšlenky ve své zakladatelské knize Panevropa. Občas je dobré se vrátit k základům: Turecko není evropské jednak vzhledem ke svým islámsko-otomanským dějinám (z faktu, že Turci obléhali Vídeň a kolonizovali Balkán, vyplývá „evropskost“ Ankary stejně jako „africkost“ Francie z její koloniální minulosti), jednak po geografické stránce (95 procent území a jeho hlavní město se nacházejí v Asii), a není evropské především pro své základní hodnoty (primát skupiny nad jednotlivcem, utiskování žen a menšin, pohrdání lidskými právy, ultranacionalismus, atd.)

Je pravda, že na současném území Turecka existovala evropská civilizace předtím, než Turci přišli Asie a dobyli Byzantskou říši a mezi lety 1453 a 1965 (vyhnání posledních řeckých komunit) prosadili svůj jazyk, kulturu a islámské náboženství na 99 procentech tureckého území.

Také Robert Schuman a Alcide de Gasperi definovali Evropu na základě dvou základních civilizačních kriterií: židovsko-křesťanského vkladu, z něhož pramení důraz na roli osoby a laickosti, a vkladu řecko-latinského, který je u počátků filozofie, práva a humanismu. Oba zdroje evropskosti byly v Turecku vymýceny. Řada skutečností z poslední doby ukazuje, že neoislamistické Turecko tyto hodnoty nesdílí a výrazně se vzdaluje tzv. „kemalistickému laicismu“, na který se odvolávají tvrdí zastánci Ankary. V prvé řadě u širokých vrstev slaví úspěch knihy jako Mein Kampf, Závěť Adolfa Hitlera nebo Protokoly siónských mudrců, je na vzestupu protižidovský, protiarménský a protikurdský rasismus.

Turecké Ministerstvo pro muslimský kult (Diyanet) vyzvalo k potrestání „křesťanského proselytismu“, odmítlo také nechat znovu otevřít jediný řecký pravoslavný seminář (Halki) uzavřený v roce 1971 a vrátit křesťanům nemovitosti zkonfiskované po roce 1936. Připomeňme také, že dvanáct milionů alavitů, jakož i katolická, evangelická a assyro-chaldejská církev dosud nemají legální statut. A konečně také situace žen ani zdaleka neodpovídá požadavkům Evropské unie – třicet poslanců většinové strany (AKP) dokonce požaduje návrat k polygamii. Celá Evropa viděla 6. března 2006 snímky, jak turecká policie násilně rozehnala aktivistky shromážděné u příležitosti Mezinárodního dne žen, a mohla si vyslechnout slova muže číslo dvě turecké vlády Abdullaha Güla, který prohlásil, že „policii chápe“. V otázce lidských práv není bilance o nic lepší. Během prvních dvou měsíců roku 2005 nevládní organizace Mazlum Der zaznamenala sedmdesát pět obětí mimosoudních poprav nebo mučení. Ať už jde o šest tisíc vězňů za přesvědčení nebo o nový turecký trestní zákoník, který postihuje vězením veškerou kritiku „národních zájmů“ (týká se to především Kypru) a omezuje svobodu tisku, Ankara odmítá učinit jakékoli nové ústupky, obzvlášť pokud jde o přiznání se ke genocidě Arménů. Způsob, jakým byl premiér Recep Erdogan po návratu ze summitu v Bruselu věnovanému turecké kandidatuře do Ankary 17. prosince 2004 oslavován jako „dobyvatel“ (ghazi) za to, jak „čelil evropským tlakům“, vypovídá velice výmluvně o turecké politické mentalitě přirovnávající vyjednávání k válkám a považující Evropu za území, jež je třeba si podmanit. Nostalgik po otomanském kalifátu Erdogan je autorem návrhu zákona, který ženám ukládá nosit na veřejných místech islámský závoj (burku) a který trestá cizoložství a flirtování. Podepsal také historické smlouvy se Sýrií a nechal jmenovat Turka do čela Organizace islámské konference (OCI), nejmocnější panislámské struktury, která šíří wahhabismus a je spřízněna se Saudskou Arábií. Toto vše ve chvíli, kdy jsme ujišťováni o tom, že integrace Turecka do Evropské unie „Ankaru vzdálí od islámského světa a od zlotřilých států“. Úměrně svému tíhnutí k muslimskému světu a odvracení se od Evropy Turecko proniká po osamostatnění islámských zemích bývalého Sovětského svazu také na Kavkaz a do Střední Asie a utužuje svazky se dvěmi sty miliony obyvatel turkofonního světa. Ti také – od Kaspického moře po hranice s čínským Xinjangem – vnímají turecké přijetí do Evropské unie jako předběžnou etapu jejich vlastního vstupu. Jestliže má EU v úmyslu přidružení Gruzie, jak bude potom moci odmítnout přijetí pěti turkofonních států včetně Azerbajdžánu zapojeného do pantureckých struktur spolupráce?

Jelikož se Turecko nachází mezi Kavkazem, Balkánem, Střední Asií a Blízkým Východem, a tedy v jednom z nejnebezpečnějších regionů světa, představuje rovněž skutečnou „geopolitickou bombu“. Ve hře jsou územní spory se Sýrií (rozdělení vod Tigridu a Eufratu kontrolovaných Ankarou) a Irákem (Ankara požaduje Mosul a Kirkúk z jeho kurdské oblasti), řevnivost se šíitským Íránem v Eurasii, kurdský separatismus, problémy s mafiemi (Turecko se stává překladištěm pro obchod s drogami a přestupní stanicí pro ilegální migraci).

Je skutečně namístě v období války s terorismem reálně uvažovat o přijetí země, která by hranice Evropy posunula nejen k Sýrii Bašara al-Asáda, k Íránu mulláhů, k Iráku, v němž probíhá mezinárodní džihád, ale také k velice výbušnému regionu, jakým je Kavkaz, kde probíhají separatistické boje, kvete mafiánský obchod a kde se nacházejí základy čečenských islamistů…

K tomu je třeba připomenout, že v Turecku působí na padesát skupin napojených na Al-Kajdá (Islámské hnutí Uzbekistánu, Hizbut Tahrir, Al-Ansar al-Islam, IBDA-C…) a že vedoucím činitelem Al-Kajdá pro celou oblast Východu je Turek Habíb Hagdaš, blízký spolupracovník nejhledanějšího teroristy v Iráku Abú Musaba Zarkávího. Vstupem do EU by Turecko ztratilo svůj statut nárazníkového státu mezi Západem a svatyněmi salafistického terorismu.

Integrace do Evropy nese také riziko, že uvnitř samotného Turecka propukne proces reislamizace a že budou zlikvidovány laické a kemalistické struktury státního aparátu, které jsou i dnes účinnou brzdou islamistických derivací. Nebyla na základě požadavků Bruselu zbavena Národní rada turecké bezpečnosti (MGK) svých výsad? Nepokračuje islamistická strana AKP v postupném ovládání správy, armády a vyučování? Mezi tureckými představiteli armády a některými nacionalisty začíná převládat názor, že Evropa opírající se o Kodaňská kritéria z roku 1993 jedná jako faktický spojenec separatistických sil (Kurdové) a islamistů (AKP). Z toho vyplývá myšlenka stáhnout se ze hry, pokud by reformy uložené Evropskou unií vedoucí k přepracování tureckého ústavního systému měly nadále ohrožovat „nejvnitřnější stát“ („derin devlet“). Erdogan se ostatně nijak netají se záměrem hrát evropskou kartu s cílem zlikvidovat své laické armádní nepřátele, kteří ho přece poslali do vězení. Jeho výroky „Turecko je laický stát, ale já jsem muslim!“ nebo „Demokracie je prostředek, ale ne cíl!“ jsou výmluvné. Podobně jako v minulosti v „prozápadním“ Teheránu v době před Chomejním v dnešním Turecku kosmopolitní fasáda Istanbulu a pozápadněná režimní elita jen špatně zakrývají skutečnou chudobu málo vzdělané země zcela ponořené v zaostalém islámu. Proto by se v případě islamistické destabilizace a „íránského“ scénáře Brusel nevyhnul těžké zodpovědnosti. Nastal čas přestat Turkům lhát a usilovat o jiné řešení než připojení Turecka k Unii. Otevřenost jednání není ještě zárukou jejich kladného vyústění. Proces připojení je zvratný.

Od evropského summitu 16.-17. prosince 2004 předkládal Brusel Ankaře drakonické podmínky (31 kapitol věnovaných právním a politickým stránkám dosaženého stupně integrace, lidská práva, Kypr, etnicko-náboženské menšiny), které v případě nerespektování představují celou řadu důvodů a možných záminek k zastavení procesu. Negativní výsledek referenda nebo veto jedné jediné členské země bude stačit k tomu, aby se přijetí Turecka zablokovalo. Z tohoto hlediska se iniciativa Jacquesa Chiraca revidovat francouzskou ústavu v tom smyslu, že by pro každé nové rozšíření povinně proběhlo referendum, může být v Ankaře vnímáno jako dýka v zádech. Na druhé straně neuznání Kyperské republiky Ankarou by mohlo znamenat těžký prohřešek proti pravidlům přijetí, který by nejspíš měl za následek přerušení procesu.

Turecký podpis smluvního protokolu o rozšíření celní unie mezi Evropskou unií s Tureckem o deset nových členských států včetně Kypru by měl znamenat krok k oficiálnímu uznání. Ankara však vysvětlila, že o uznání v žádném případě nejde: „Pro nás nemůže být žádná řeč o projednávání jakékoli nové podmínky, která by se dotýkala procesu připojení,“ vysvětlil předseda vlády Erdogan.

Francouzský premiér Dominique de Villepin reagoval 2. srpna 2005: „Je nemyslitelné, že by mohl být zahájen jakýkoli vyjednávací proces se zemí, která by neuznávala kohokoli z členů Evropské unie.“ A zasedání Pětadvacítky se 21. srpna 2005 v Bruselu shodlo na prohlášení adresovaném Ankaře, v němž se tvrdí, že „uznání všech členských zemí je nezbytnou složkou procesu připojení“.

Prezident Chirac a premiér de Villepin vůbec coby realisté nevylučují volbu pro výhodné partnerství, které už dříve navrhoval Valéry Giscard d´Esteing, Nicolas Sarközy a Francois Bayrou ve Francii a později také CDU/CSU v Německu. V zájmu odpovědnosti a pravdy je třeba Ankaře navrhnout přijatelnou alternativu mezi dvěmi krajnostmi, jakými jsou na jedné straně nezodpovědné připojení a naprosté odmítnutí na straně druhé.

Tato pro turecké islamistické vůdce zjevně méně příjemná formulace by nicméně umožňovala zároveň uchovat vnitřní koherenci a bezpečnost Evropy i vnitřní rovnováhu Turecka, které je spojencem Západu proti terorismu. Protože v případě, že země bude spravována neoislamistickou málo spolehlivou vládou, může Západ stále ještě počítat s jiným střediskem moci, „nejvnitřnějším státem“ řízeným armádou a jistým spojencem tváří v tvář islamismu, zatímco připojení Turecka k Evropské unii by ho na základě „kodaňských kritérií“ zcela zrušilo.

Alexandre Dell Valle a Emmanuel Razavi: „Turecké dilema neboli skutečné důvody turecké kandidatury“, ed. De Syrtes, 19 s. ; z francouzského originálu přeložil Josef F. Mlejnek