Připomeňme si, že humanisté strany African National Congress systematicky likvidovali svoje odpůrce tak, že jim dávali okolo krku pneumatiku, kterou zapálili
Autor: Martin Janeček | Publikováno: 11.03.2016 | Rubrika: Antisemitismus
Ilustrace
V knize se píše: „Existují i další dějinné události hodné pozornosti při prosazování palestinské věci. Příkladem může být úspěšný národněosvobozenecký odpor Vietnamců v genocidní válce vedené Američany.“ Ví tento pán s dobrým českým jménem, že komunistická strana Vietnamu schvalovala invazi Československa vojsky států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následující dlouholetou okupaci naší vlasti? Ví, že tehdy největší demonstrace proti sovětské invazi se konala v Tel-Avivu, zatímco tak zvaná Organizace osvobození Palestiny sovětskou okupaci plně podporovala?

Běžně píšeme recenze knih, které doporučujeme našim čtenářům k četbě. Domníváme se, že tam najdou informace, které jim usnadní se orientovat v dnešním složitém a neradostném světě.

Tentokrát píši o knize, která mě zajímá jenom proto, jak obzvlášť odporná mi je. Je to dílo kolektivu autorů, s názvem Izrael, bojkot, divestice a sankce (nakl. Broken Books, Olomouc, 2015).

 

Je samozřejmě přeložená z angličtiny. Ale až sem se bohužel dostává nenávistná kampaň proti židovskému národu a židovskému státu. Předmluvu napsal jistý Daniel Veselý. Píše v ní, mimo jiné: „Existují i další dějinné události hodné pozornosti při prosazování palestinské věci. Příkladem může být úspěšný národněosvobozenecký odpor Vietnamců v genocidní válce vedené Američany.“

 

Ví tento pán s dobrým českým jménem, že komunistická strana Vietnamu schvalovala invazi Československa vojsky států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následující dlouholetou okupaci naší vlasti? Ví, že tehdy největší demonstrace proti sovětské invazi se konala v Tel-Avivu, zatímco tak zvaná Organizace osvobození Palestiny sovětskou okupaci plně podporovala? A proč Veselý označuje válku ve Vietnamu jako „genocidní“, když během ní k žádné genocidě nedošlo? Odehrála se tam občanská válka mezi stoupenci komunistické totalitární moci a jejich odpůrci. Jedna strana dostával pomoc ze strany Spojených států a druhá ze strany sovětského bloku – mimo jiné i normalizovaného Husákova Československa.

 

V současnosti se mnoho lidí domnívá, že žalostné ztroskotání „tábora míru a socialismu“, vedeného Moskvou, jakož i to, že i v Číně, stále ovládané komunistickou stranou, byl kapitalismus plně obnoven, dokazuje, že žádný jiný systém, nežli kapitalismus, není životaschopný. Zastánci krajní levice, pro které se ujal výraz "neomarxisté", proto obracejí své nepřátelství všeobecně proti tradičním hodnotám, jako národ, náboženství, rodina.

 

Snad nejvíc mě ve zmíněné knížce zaujal text Haneen Mikeyové: „Minulost a současnost palestinského boje za sexuální svobodu“. Autorka, spoluzakladatelka organizace Palestinští homosexuálové za bojkot, stažení investic a sankce, představuje palestinské homosexuální hnutí jako součást širšího boje za svobodu. Izraelským homosexuálům vyčítá, že „…opomíjejí okupaci, apartheid, rasismus a každodenní porušování lidských práv, jako by snad s bojem homosexuálů nijak nesouvisely.“

 

Dnešní síla homosexuálního lobby v západních zemích je důsledkem oslabení tradiční morálky, založené na odkazu Bible. V současné post - křesťanské Evropě už jenom menšina lidí věří, že život má smysl, poněvadž je vůlí nebeského Otce. Většinu lidí zajímají jenom hmotné úspěchy a diskutabilní tělesná potěšení.

 

Nic snad necharakterizuje tuto situaci tak, jako uzákoňování pohlavního soužití homosexuálů. V tradiční vizi světa, rozkoš, kterou nacházíme v pohlavním styku, byla chápána jako odměna za to, že předáváme život dál. Spolupracujeme tak se Stvořitelem, umožňujeme jeho dílu pokračovat. Samozřejmě, to všechno by se mělo dít v rámci řádné rodiny. Ale i ten nejbarbarštější pohlavní styk mezi mužem a ženou může stále ještě umožnit předat život dál – i když ne v dobrých podmínkách. Homosexualita nic takového neumožňuje.

 

Homosexuální lobby získalo v současnosti tak velký vliv, že se konají veřejné gay-parády, že v mnoha státech fraška „manželství“ mezi osobami stejného pohlaví ponižuje řádného otce, nebo matku, na úroveň osob pohlavně úchylných.

 

Homosexualita je aktivně podporována neomarxisty. Když víme, jak silné je homosexuální lobby v západních zemích, tak chápeme, že Arabové se snaží spolupracovat i s ním, ve svém úsilí zničit židovský národ. To, že homosexualita je tolerovaná daleko méně v muslimském světě, nežli na Západě, je známé. Je ale třeba nasměrovat nenávist co nejvíce složek západní společnosti proti Židům.

 

Bohužel se to daří. Autorem dalšího textu ve zmíněné knížce je Jamal Khader, vedoucí katedry náboženských studií Betlémské univerzity. Text má název: „Chvíle pravdy: doklad o tom, že palestinští křesťané volají po bojkotu, stahování investic a sankcím.“

 

Bohužel, ne všichni křesťané přijímají myšlenku, že křesťanský svět by se měl snažit odčinit to, co během své historie Židům učinil. Mnoho příslušníků západních národů neví, zda se mají cítit víc vinnými vůči Židům, které tradičně utiskovali, nebo vůči africkým a asijským národům, které dlouho kolonizovali. A mnozí mají třeba pocit, že jestliže se postaví na stranu Arabů, tak se zbaví jak pocitu viny vůči nim, tak pocitu viny vůči Židům. Přeci, jestliže pravdu mají Arabové, tak oni si nemusí nic vyčítat za chování jejich předků vůči Židům. Ti si ten útlak zasluhovali, když jsou tak zlí!

 

V knize je též text skupiny feministek, kterou vede Angela Yvonne Davis. Ta byla do roku 1991 vedoucí osobností Komunistické strany Spojených států. V roce 1972 navštívila okupované Československo. Na její počest byla uspořádána velká slavnost v pražské Lucerně. Navštívila i další komunistické země. Wikipedia uveřejňuje na příklad její fotografii, jak si potřásá rukou s Walterem Ulbrichtem, jedním z hlavních zastánců invaze Československa v srpnu 1968.

 

O co vlastně jde lidem, jako ona? Kdysi se zřejmě stala komunistkou, poněvadž byla proti společnosti, ve které černoši neměli vládnoucí pozice. Nyní, když prezidentem Spojených států je černoch, tak už nemá proti čemu protestovat. Jenže ona potřebuje někoho nenávidět. Tak jejím „špatným předmětem“ dnes je Izrael.

 

V knize jsou též texty dvou jihoafrických osobností. Jednou je Ran Greenstein, činný na Witwatersrandské universitě v Johannesburgu. Druhou je Ronnie Kasrils, bývalý aktivista proti apartheidu a šéf vojenského křídla African National Congress. Oba srovnávají Izrael s režimem Jihoafrické republiky před rokem 1994. Vyzývají k jeho bojkotu a slibují si podobný úspěch, jako v Jižní Africe.

 

V článku V dlouhém stínu osadníků: o kolonialismu Izraele a Spojených států je připomínáno osazování Nového Mexika, Arizony a Kalifornie Severoameričany. Tam se ti zlí běloši, k neradosti autorů, zatím udrželi. Ale snad jednou také odtamtud budou vyhnáni. Pravděpodobně ovšem až poté, co se podaří vyhnat z Izraele Židy! Vždyť i prezident Nelson Mandela prohlásil: „Naše svoboda nebude úplná bez svobody Palestinců.“

 

Připomeňme si, že humanisté strany African National Congress systematicky likvidovali svoje odpůrce tak, že jim dávali okolo krku pneumatiku, kterou zapálil, takže se jejich oběť pomalu dusila plynem z hořící gumy. Žehnal jim k tomu arcibiskup Desmond Tutu, který pak obdržel Nobelovu cenu.

 

V Izraeli nic podobného tomu, co byl jihoafrický apartheid, není a nikdy nebylo. K tomu je ještě snad třeba dodat, že v Jižní Africe se odehrál zápas ras a nikoli náboženství. Lidé jako Nelson Mandela chápali, že vyhnáním bílého obyvatelstva by se Jižní Afrika vrátila do pravěku. Černoši se tedy spokojili politickou mocí. Schopnější běloši si do značné míry uchovávají hospodářskou moc.

 

Ale k tomuto dělení moci tam mohlo dojít, poněvadž tam nerozhodoval islám. Ten zakazuje muslimům podřizovat se autoritě nevěřících. V Saudské Arábii nedávno soud rozhodl, že nevěřící nesmí zaměstnávat muslimy.

 

Jestliže v Jižní Africe se běloši (mezi nimi na příklad údajně potomci Jane Amose Komenského) stali trpěnou menšinou, v islamizované Evropě tomu bude jinak. Zde nemuslimové budou tvrdě utlačováni muslimy, které k tomu zavazují jejich svaté texty.

 

Že by paní Merkelová tohle nevěděla? Myslím si, že to ví dobře, že ale sází na kartu spolupráce s muslimským světem, ve které vidí pro Německo mnoho výhod v nejbližší době. Už jsem o tom psal v tomto serveru článek, uveřejněný 20. 11. 2014:Ta nová, turecko – germánská rasa uspěje tam, kde ta čistě germánská neuspěla: ovládne Evropu.“

 

Nyní čtu překlad knihy dvou německých autorů – Mathias Bröckers, Paul Schreyer: „My jsme ti dobří“ (nakl. Jaro, s.r.o. Praha, 2014). Ti citují z prohlášení Neue Macht- Neue Verantwortung (Nová moc-nová zodpovědnost), napsané skupinou významných osobností Spolkové republiky:

Německo profituje tak jako žádná jiná země z globalizace a z mírového, otevřeného uspořádání světa, které ji umožňuje. Zároveň je Německo ale také mimořádně závislé na fungování tohoto řádu. Je proto obzvlášť zranitelné a vystavené následkům narušení tohoto systému. Německo se v budoucnu bude muset častěji a rozhodněji ujímat velení. USA zřetelně signalizují – s vědomím tenčících se materiálních zdrojů – že jejich podíl na světovém dění bude více selektivní. Německo potřebuje poptávku z dalších trhů a přístup k mezinárodním obchodním cestám a surovinám. Tam, kde narušovatelé zpochybňují mezinárodní řád, Německo musí být připravené a ochotné použít i vojenskou sílu k ochraně těchto statků, norem a zájmů – nebo jí alespoň věrohodně hrozit.“

 

Že by Německo, vzhledem k tomu, že má tak málo vlastních mladých mužů, potřebovalo k zajištění trhů a cest k surovinám Kanonenfutter z řad mladých přistěhovalců? Kdysi jsem v Arménii navštívil museum první genocidy dvacátého století. Četl jsem tam prohlášení sultána Osmanské říše a chalífa všech sunitských muslimů, vyzývajícího během první světové války ruské vojáky muslimského vyznání, aby dezertovali a přecházeli na stranu Němců, kteří jsou spojenci islámu. Že by se paní Merkelová připravovala, jak se bude historie opakovat?

 

Mnoho kapitalistů dnes vidí, že jejich systém se drží. Proč tedy nepodpořit ty, kteří s ním teoreticky nesouhlasí, ale v praxi ho tolerují. Lidé přece potřebují mít nějaké iluze! Ta neomarxistická pro ně není příliš škodlivá. Jej spojení s tak zvaným antirasismem, respektive s odmítáním národních identit, se jim navíc může hodit, poněvadž usnadňuje globalizaci, která jim přináší ty největší zisky.

 

Víme, že žádný kandidát na funkci prezidenta Spojených států nikdy neobdržel tak velkou finanční podporu na svou volební kampaň, jako Barack Obama. Představitelům oněch nadnárodních společností, kteří mu ji dali, je samozřejmě lhostejné, do jaké míry je prezident opálený. Podstatné je, aby se prosadil vývoz jejich produktů do Afriky, Asie a Latinské Ameriky.

Také to asi nebyla náhoda, že Obamova administrativa podpořila pád egyptského prezidenta Hosní Mubaraka a zvolení kandidáta muslimského bratrstva Mohameda Morsiho. A naopak vyhrožovala strůjcům vojenského převratu, který nastolil moc politicky bližší západním zájmům.

Nedávno jeden americký admirál odhalil vazby mnoha Obamových stoupenců s Muslimským bratrstvem. Jestliže na našem kontinentu existuje tolik hlasatelů Eurabia, spojení Evropské unie s muslimským světem, tak něco podobného existuje bohužel i ve Spojených státech.

 

Závěrem bych se chtěl zmínit o tom, co vnímám jako tu nejsmutnější kapitolu současného mnichovanství, zbabělého ustupování muslimské rozpínavosti.

 

Evangelický týdeník – Kostnické jiskry uveřejnil 3. února článek Blahoslava Hájka „Jak se chovat k muslimům?“ Autor rozděluje reakce zdejších lidí na obrovskou vlnu muslimských ilegálních příchozích do tří kategorií. První jsou ti, kteří zde muslimy nechtějí. Podle autora je k tomu motivuje strach. V tom má samozřejmě pravdu. Je zcela přirozené se jich bát. Bylo též přirozené se bát Hitlera. A kdyby se víc Čechů předem víc bálo komunistů, tak naše dějiny se mohly odehrát jinak.

 

Už jsem zde kdysi psal, že dvacáté století bylo poznamenáno třemi genocidami. Tu první, genocidu Arménů během první světové války, spáchal islámský chalifát. Druhou zorganizovali nacisté. Třetí, sovětský gulag, Mao-tsé-tungovy masakry v Číně a nakonec genocidu Rudých Khmerů v Kambodži, spáchali marxisté - leninisté. To jsou skutečně tři zhoubné síly, kterých je nutné se bát a kterým je nutné vzdorovat.

 

Pan Hájek pak uvádí druhou kategorii lidí, reagující na příval muslimů. To jsou ti, kteří jim nedůstojně podlézají. Zmiňuje na příklad některé západoevropské městské rady, které nechtějí v prosinci dávat na náměstí vánoční strom, aby tak neuráželi muslimy.

 

Jestliže autor zavrhuje obě tyto kategorie, tak vychvaluje tu třetí. Lidi, kteří s láskou a upřímným, ale důstojným dialogem zde budou masy muslimů vítat. Proč to mají dělat, to objasňuje. Říká, že v reakci na islamizaci Evropy, mnoho lidí začíná zmiňovat „křesťanské kořeny“ naší civilizace. Prostě, když ten náš svět už není životaschopný, tak ho snad probudí šok s muslimským protivníkem.

 

Snad je skutečně třeba začít uvažovat o tom, proč ten náš svět svou životaschopnost ztrácí.

 

Ale o tom budu muset napsat celou jednu knížku.