Čas politických zemětřesení v Izraeli
Autor: Mojmír Kallus | Publikováno: 20.02.2006 | Rubrika: Blízký východ
Ilustrace
Novináři popisují události posledních měsíců na izraelské politické scéně často pomocí termínů používaných spíš pro přírodní katastrofy. Pohyb ledů či zemětřesení způsobil Ariel Šaron v listopadu tím, že ohlásil svůj odchod ze strany Likud a založení nové formace, pro kterou bylo zvoleno jméno Kadima (Vpřed). Již fakt, že premiér opouští stranu, kterou dosud vedl a s níž vyhrál volby, je poměrně dramatický. Připojme ještě historickou okolnost, že to byl právě Šaron, který blok pravicových stran Likud v roce 1973 zakládal.

Novináři popisují události posledních měsíců na izraelské politické scéně často pomocí termínů používaných spíš pro přírodní katastrofy. Pohyb ledů či zemětřesení způsobil Ariel Šaron v listopadu tím, že ohlásil svůj odchod ze strany Likud a založení nové formace, pro kterou bylo zvoleno jméno Kadima (Vpřed). Již fakt, že premiér opouští stranu, kterou dosud vedl a s níž vyhrál volby, je poměrně dramatický. Připojme ještě historickou okolnost, že to byl právě Šaron, který blok pravicových stran Likud v roce 1973 zakládal.

Právě tato vzpomínka ale může ukázat také na určitou kontinuitu v Šaronově jednání: také tehdy dokázal jít proti všeobecnému mínění, rozpohybovat politickou scénu a nakonec dosáhnout ukončení politického monopolu levicové Strany práce: v roce 1977 získal Izrael prvního pravicového ministerského předsedu v osobě Menachema Begina z Likudu.

Jaké úvahy tedy vedly stratéga Šarona k opuštění strany, kterou kdysi uvedl do života? Zřejmě šlo o kombinaci různých vlivů. V primárkách Strany práce překvapivě zvítězil odborář Amir Perec reprezentující spíše radikální levicové křídlo. Od tohoto okamžiku bylo zřejmé, že spolupráce Strany práce s Likudem nebude možná a země směřuje k předčasným volbám. Podle průzkumů by dopadly přibližně stejně jako předtím, takže Šaron by opět mohl sestavovat vládu. Na druhé straně se však v souvislosti s odsunem z Gazy dostal pod palbu kritiky právě ve své vlastní straně. Mnozí poslanci mu otevřeně vypověděli poslušnost a výsledkem bylo výrazné omezení manévrovacího prostoru, jejž právě Šaron uměl mistrně využívat. „Nemohu ani zvednout tužku, aniž bych musel čelit nesmyslným osobním a politickým půtkám ve vlastní straně,“ stěžoval si Šaron přátelům. Po dlouhých úvahách se tedy rozhodl uskutečnit radikální tah a oznámit vznik nové centristické strany.

Přestože jí chyběla jakákoli infrastruktura, strana slavila okamžitý mediální úspěch. Přeběhlo k ní několik ministrů a významných členů Likudu i opoziční politikové v čele s Šimonem Peresem, poraženým v primárkách ve vlastní straně. Průzkumy veřejného mínění ji katapultovaly do čela s prognózovaným ziskem téměř 40 mandátů. Druhá Strana práce by získala asi 26 křesel a dosavadní Likud by silně ztratil a s přibližně deseti poslanci by se dostal na úroveň dalších pravicových stran, s nimiž by ale nedokázal vytvořit většinu.

Šaron jako muž činu se v době intifády zjevně rozhodl vzít věci do vlastních rukou a pokusit se sérií jednostranných kroků definovat izraelské hranice a tím zajistit zemi bezpečnost, a to způsobem, který by mohl být pro světové společenství přijatelný. Jeho idealismus, ať už skutečný nebo domnělý, tak zjevně ustoupil pragmatismu, což se projevilo nejvíce v rozhodnutí o vyklizení osad v Gaze. Skuteční idealisté, kteří osady na jeho popud zakládali, v něm v tom okamžiku uviděli zrádce. Průzkumy mu však nahrávaly, neboť mírná nadpoloviční většina židovských obyvatel Izraele s odsunem vlastního obyvatelstva souhlasila.

Je nepochybné, že různé skupiny promítaly do premiérova jednání své vlastní představy. Vyrojily se divoké spekulace o tom, že vystěhování z dalších sídlišť na sporných územích na sebe nenechá dlouho čekat a že Šaron je dokonce ochoten obětovat jednotu Jeruzaléma. On sám hovořil spíše o zachování hlavních bloků osídlení a strategicky důležitých částí obsazených území. Udržení izraelské kontroly nad částmi Judska a Samaří hustě osídlenými Palestinci bylo z demografických důvodů prakticky vyloučeno. O jeho skutečných motivech se už možná nikdy nedozvíme. Ariel Šaron byl 4. ledna převezen do nemocnice s těžkou mrtvicí a z umělého spánku se po mnohahodinové operaci dosud neprobral. Bez ohledu na další vývoj jeho zdravotního stavu je vyloučené, že by se vrátil do politiky. Jeho funkci převzal viditelně otřesený místopředseda vlády Ehud Omert, který také stanul v čele nové strany. Její vyhlídky jsou zatím teoreticky stále dobré, na kandidátce zaujímá hned druhé místo Šimon Peres, následován řadou dalších známých osobností. Do předčasných voleb 28. března se ukáže, zda bude tato strana životaschopná i bez svého zakladatele a vůdce, ne nadarmo přezdívaného „buldozer“.

autor je předsedou VV ICEJ ČR, převzato z www.icej.cz