Jak smířit vyznavače Ježíše a Mohameda
Autor: Jaromír Štětina | Publikováno: 22.12.2005 | Rubrika: Islám
Ilustrace
Začnu postavou Ježíše. Kdykoliv jsem se dostal v muslimských zemích do diskuse o Ježíšovi, jasně jsem vycítil, jaké úctě, zřejmě odpovídající prostoru jaký mu věnuje Mohamed v Koránu, se prorok Ježíš těší. Úcta k Ježíšovi se mi zdá být tím nejzákladnějším prvkem, na němž je třeba porozumění mezi islámem a křesťanstvím stavět. Ježíš , neboli Isa, ctěný muslimy i křesťany všech konfesí, je oním svorníkem, který sbližuje obě bratrská abrahámovská náboženství. I v běžném soužití muslima a křesťana, v každodenním životě se tato blízkost může překvapivě projevit.

Přednáška na sympoziu Opus bonum v Břevnovském klášteře 3. září 2005

Dámy a pánové, vážení přátelé,

je mi ctí v tomto oduševnělém prostředí břevnovského kláštera připojit několik poznámek na téma Mír mezi náboženstvími - mír ve světě. Tyto moje poznámky si nečiní nárok být teologickým pojednáním, ani učenou exegezí písem, kterých se dotýkají, ani vyčerpávajícím referátem, který by hodlal doporučovat ve věci tak vážné, jako je zachování míru na naší planetě. Mé poznámky jsou pouhým odrazem zkušenosti, autopsie ze zemí, v nichž jsem léta žil a pracoval. Většina z těchto zemí patřila plně či částečně do muslimského civilizačního okruhu a proto, jsa křesťan, omezím se na reflektování svých zkušeností ze vztahů mezi křesťanstvím a islámem.

Dříve nebo později se každý křesťan žijící v muslimských zemích setká s šahádou, základním vyznáním víry každého muslima: Lailah il allah, Muhammad rasul Allah, což obvykle překládáme do češtiny: Není boha, kromě Boha a Mohamed je jeho prorok.

Někdy v letech 2001, 2002 a 2003, kdy jsem žil v Afghánistánu, se mne šahádu snažil naučit jeden můj afghánský přítel. Nezpěčoval jsem se jeho snažení, přesto, že jsem základní muslimské zaklínadlo znal už dávno před tím. Opakoval jsem obě poloviny zázračné věty a čekal jsem na přítelovu reakci. Byla obvyklá: „Řekl jsi tu větu upřímně? Myslíš si upřímně , že není boha kromě Boha? Myslíš si upřímně, že Mohammad je jeho prorok?“

„Ano, myslím si upřímně, že není boha kromě Boha a myslím si upřímně, že Mohamed je jeho prorok,“ řekl jsem.

Tvář mého přítele se rozzářila a řekl: „Pak jsi se tedy stal muslimem. Kdo řekne šahádu ze srdce, se stává muslimem automaticky.“

I já jsem se usmál a řekl jsem: „Stojím si za svou upřímností, ale mýlíš se, příteli, muslimem jsem se nestal.“

Pokusím se nyní, vážení přátele vysvětlit, proč jsem mohl vyslovit šahádu aniž bych se zřekl své víry a vyplnil podmínky konverze, které se zdají být muslimům, včetně mého vzácného přítele, tak snadné.

Začnu postavou Ježíše. Kdykoliv jsem se dostal v muslimských zemích do diskuse o Ježíšovi, jasně jsem vycítil, jaké úctě, zřejmě odpovídající prostoru jaký mu věnuje Mohamed v Koránu, se prorok Ježíš těší. Úcta k Ježíšovi se mi zdá být tím nejzákladnějším prvkem, na němž je třeba porozumění mezi islámem a křesťanstvím stavět. Ježíš , neboli Isa, ctěný muslimy i křesťany všech konfesí, je oním svorníkem, který sbližuje obě bratrská abrahámovská náboženství. I v běžném soužití muslima a křesťana, v každodenním životě se tato blízkost může překvapivě projevit.

Koncem roku 1999 mne skrýval jeden můj čečenský přítel před ruskou federální armádou ve svém panelákovém bytě v jedné vesnici jižně od Grozného. Bylo to ve dnech kolem Vánoc. Na Štědrý den se ke mně přitočil a zeptal se: „Nemáte vy křesťani z Česka dnes nějaký významný svátek?

„Ano,“ řekl jsem, „ jeden z nejvýznamnějších. Říkáme mu Štědrý den.“

„A co vy křesťané na tenhle svůj svátek jíte?“ zeptal se můj kamarád.

„Rybu“, řekl jsem.

Asi hodinu na to můj hostitel zmizel a vrátil se až večer. V kuchyni na stole přede mne položil balíček zabalený v novinách. Rozbalil jsem ho a přede mnou ležel na kusu papíru – zavináč.

Příběh má dvě pointy: První: můj přítel odešel koupit štědrovečerního herynka do vedlejší vesnice Dubajurt. Ta byla od naší vsi oddělena ruskou frontovou linií. Mlj hostitel ji musel proplížit dvakrát: směrem tam a se zavináčem směrem zpět. Druhá pointa: Můj přítel se jmenuje Isa. Isa je v Koránu jméno Ježíšovo.

Mohamed v Koránu Isovi přisuzuje i neposkvrněné početí (Isa se nenarodil v jesličkách, nýbrž pod datlovníkem), narození z panny Marie čili Miriam, i schopnost činit zázraky, přičemž sám Mohamed si zázračnou moc nepřisuzuje. Hlavním rozdílem, hlavním odlišným úhlem pohledu mezi křesťanstvím a islámem je Boží synovství Ježíšovo.

Vzpomínám, s jakou vášní v hlase mi v Kábulu vysvětloval slepý mulla Barakatula Salim, který zná celý Korán nazpaměť, že Bůh je povznesen nad to aby měl syna. Nejvyšší úcta Ježíšovi – ano, ale stavět jej jako druhého boha vedle Alláha – to byla pro Barakatulu Salima hrůze sama. A Isovo narození z panny? V žádném případě to nemůže znamenat Ježíšovo Božství, je to pouze projev Boží všemohoucnosti.

Vždycky, když jsme se s mými přáteli, věřícími muslimy dostali do diskuse o nutnosti sblížení našich dvou věr, narazili jsme na základní rozpor a tím je pojetí pojmu Svatá trojice. To, co je totiž převážnou většinou křesťanských duchovních považováno za velké tajemství, pokládá věřící muslim za logický nesmysl. Jak může být Bůh jeden a současně trojí?

Ve čtvrté súře k tomu Mohamed jasně říká: „Vlastníci písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly jeho a neříkejte: Trojice! Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem. On povznesen je nad to, aby měl dítě.

Německý teolog Hans Küng, který byl významným poradcem II.vatikánského koncilu a moderním exegetem písem, mne uvedl na stopu, kterak sblížit muslimské a křesťanské pojetí Boha, jak odstranit nedorozumění, která mezináboženské diskuse přinášejí. Někdy dokonce stačí precizovat základní vyznání víry. Küng jasně říká, že první část šahády, tj. věta není boha kromě Boha platí i pro křesťany. Problém Trojice Boží činí pro muslima schůdnější tím, že odmítá pro Trojici používat formulaci Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý a nahrazuje ji takto: Bůh Otec, Syn Boží a Duch svatý, což je pro diskusi s islámským monoteistou východisko mnohem snadnější.

Trojiční formuli vysvětluje prostě a logicky ve formulacích, které mohou být pro muslima nejen překvapivé, ale i přijatelné. Navíc ve formulacích, které neslevují v základním křesťanském trojičním učení.

Věřit v Boha Otce, znamená podle Nového zákona věřit v jednoho Boha: Tuto víru mají židovství, křesťanství a islám společnou. „Otec“ nesmí být chápán doslova v protikladu k „matce“, nýbrž symbolicky: „Otec“ je patriarchální symbol, transhumánní, transsexuální nejzazší skutečnost. Znamená moc a zároveň smilování, ochranu a péči, závislost a skrytost, o čemž se můžeme v Koránu mnohokrát dočíst. „Otec“ to bylo pro Muhamada něco, co bylo zcela zkompromitováno arabskými kmenovými polyteistickými náboženstvími s jejich božskými dětmi zplozenými božstvy s lidskými ženami.

Věřit v Syna Božího znamená věřit ve zjevení jednoho Boha v člověku Ježíši z Nazaretau. Nový zákon nechápe Ježíše jako nitrobožskou hypostazi, ale jako lidskou osobnost, historickou postavu, člověka v její souvstažnosti k Bohu: jako vyslance jednoho jediného Boha, mesiáše a boží slovo v lidské podobě. Küng odmítá ve spojitosti s trojičním učením slovo tajemství a poukazuje na samotného Ježíše, který nemluvil o tom, že Bůh je jedna přirozenost ve třech osobách ani o tom, že by on sám byl jednou osobou, ale v dvou přirozenostech – boží a lidské. Küng poukazuje na to, že jen na jednom místě v celém Novém zákoně se jasně říká, že Otec, Syn a duch jsou jedno. Je to v Janově evangeliu. Ve starých rukopisech Nového zákona se toto místo nenachází. Küng je považuje za padělek, který vznikl až někdy ve 3. či 4. století v severní Africe či Španělsku. Ježíš pro sebe ani titul Syn Boží, natož pak titul Bůh Syn nikdy nepoužíval. První tři evangelia o božství Ježíše nehovoří. Markovo evangelium dokonce ani neví o narození z panny. Podle synoptických evangelií je prostě stále lidským synem, skrze něhož jedná Bůh. Lukáš mluví zřetelně o Božím služebníku, Božím Kristu, Božím vyvoleném: Bůh jedná skrze něho, Ježíš byl zabit podle Božího plánu, Bůh jej vzkřísil z mrtvých a povýšil Božskou adopcí. Pokud si pro sebe Ježíš nárokoval boží autoritu, zejména ve vztahu k odpuštění hříchů, zpochybnění všech posvátných tradic a řádů, překračování hranic mezi čistým a nečistým, pak autoritu uplatňoval nejen v kázání ale hlavně v praxi. Není divu, že byl nařknut z rouhačství, odsouzen a popraven. Teprve po jeho smrti, kdy byl přijat Bohem, vyvýšen k Bohu, jej začali věřící křesťané označovat Syn Boží. Synovství Ježíšovo nesouvisí tedy s Vánocemi, nýbrž s Velikonocemi, s Ježíšovým nanebevstoupením. O něm se hovoří i v Koránu, který ovšem tvrdí, že byl Isa vzat na nebesa živý, že nebyl popraven, že se to křesťanům jen zdálo, že ukřižován byl zřejmě Jidáš, nebo Šimon z Kyrény, ten, který pomáhal Ježíšovi nést kříž na Golgotu. Synovství Ježíše není tedy fyzické boží synovství, jak se v islámu má zato a po právu se to zavrhuje, nýbrž Ježíšovo vyvolení a zplnomocnění Bohem. Ten, kdo nazýval Boha svým otcem, byl ne bez vnitřní logiky a věcného důvodu sám nazýván Synem. Asociace soulože bohů s lidskými ženami tady nemá místo. Proti takovému pojetí Syna Božího může islámský monoteismus těžko vyslovovat zásadní námitky.

Konečně Hans Küng definuje: Věřit v Ducha svatého znamená věřit v Boží moc a sílu působící v člověku i ve světě. I podle islámu je Bůh správcem a vůdcem a pomocníkem člověka. Je pro věřícího blízký, neviditelný a přitom mocný. Nutný k životu jako vzduch, vítr, dech, životodárný dech, kterému se hebrejsky říká ruach, arabsky růh, řecky pneuma a česky duch. Transcendentní Bůh je člověku blízký, přesně jak říká Mohamed, bližší než jeho krční tepna; je přítomný v Duchu, skrze Ducha, jako Duch.

Diskusi o trojici uzavírá pak Hans Küng otázkou, zda není čas učinit pokus o nové křesťanské určení křesťanskosti na základě Nového zákona, což by mohlo znamenat vstřícný krok k dialogu s islámem. Pro mne samotného pak tento návod znamená ulehčení, pokud ze srdce říkám první část šahády: Není boha , kromě Boha.

Ke Svaté Trojici a jejímu zahalování nadpozemským tajemstvím mi dovolte ještě jednu poznámku. Ve východní Africe mezi sebou soutěží u kmenů Samburu a Turkana křesťanské misie a muslimské misie. Vzhledem k tradiční monoteičnosti tamějších kmenů (například Samburové mají jen jediného boha Tororo) mají muslimské misie snadnější práci při převracení oveček na víru. Žádné nepochopitelné svaté trojice v jednom. Jeden jediný Bůh. Vy jste mu říkali Tororo, ale ve skutečnosti je to Alláh. Jen se jinak jmenuje. Bůh Otec, Bůh syn a Duch svatý – příliš složitá konstrukce pro pastevce, který neumí ani číst ani psát a od útlého dětství ví, že Tororo je jeden jediný, milosrdný a spravedlivý. Proč by mu neměl říkat Alláh?

Zbývá nám druhá část nejsvětějšího muslimského zaříkadla: Muhammad rasul Allah, česky Mohamed je prorok Boží.

Roku 1442 definoval koncil ve Florencii zásadu: Extra ecclesiam nulla salus. Mimo církev není spásy. Bylo tehdy řečeno: „Svatá římská církev pevně věří, vyznává a zvěstuje, že nikdo vně katolické církve nebude mít podíl na věčném životě, nýbrž propadne věčnému ohni.“ Naštěstí už toto stanovisko není oficiálním katolickým stanoviskem. Druhý vatikánský koncil, na jehož formulacích se podílel i vzácný teolog Hans Küng, v roce 1964, po stovkách a stovkách let tvrzení, že muslimové i se svým Mohamedem patří do pekel, prohlásil zcela jednoznačně: „Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha…“ Výslovně jsou tu jmenováni muslimové: „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají stvořitele a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahamovy a klaní se, jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude poslední den lidi soudit.“ Je omračující, že je to teprve čtyřicet let, kdy katolická církev přiznala, že i islám může být cestou ke spáse.

Víc než tisíc let, mnohdy až dodnes je křesťanský pohled na Mohameda pokroucený a spoutaný předsudky. Dva tisíce let po Kristu, tisíc čtyři sta let po Mohamedovi je autor Koránu stále ještě cizím fenoménem. Opět nám tu může pomoci Hans Küng, který se naléhavě ptá: Není to už dnes dogmatický předsudek, když uznáváme za proroky například Izajáše a Jeremiáše a Mohameda nikoliv? Ať už máme z hlediska západní křesťanské morálky jakékoliv námitky proti Mohamedovi (například polygamii) nemůžeme popřít,

- že dnes přibližně miliarda lidí mezi Marokem a Indonésií vyznávají víru, která je sjednocující více než víry jiné

- že všichni tito lidé jsou spojeni prostým vyznáním víry, šahádou, pěti základními povinnostmi (vyznání víry, motlitba, almužna, dodržování půstu během ramadánu a pouť do Mekky)

- že lidé tohoto prostoru mají živý smysl pro zásadní rovnost mezi lidmi před Bohem, která dokáže v zásadě překonávat i hranice mezi rasami a jazyky.

Küng vyzývá, aby se křesťanství, vzhledem ke světodějnému Mohamedově významu, pokusilo o korektury svého pohledu na Proroka. Pokud totiž 2.vatikánský koncil pohlíží s úctou na muslimy, měl by se stejnou úctou pohlížet na toho, jehož jméno z formulace koncilu vypadlo, tj. na Mohameda. Uznáme li Mohameda za proroka, pak musíme také konsekventně uznat, co stamiliony muslimů vědí, totiž, že Korán je Slovo boží, které bylo zjeveno člověku, podobně jako Bible. Jaký to velký úkol, pro příští odvážnou generaci křesťanů, pro další moderní křesťanské koncily.

Své vývody pak Küng odvážně shrnuje do věty: Jako křesťan mohu být přesvědčen, že když jsem si pro svůj život a smrt zvolil Ježíše jako Krista, spolu s ním jsem si zvolil i jeho následovníka Mohameda, pokud se odvolává na jednoho a téhož Boha a Ježíše. Mně pak nezbývá , než stejně přesvědčeně a od srdce říci: Muhammad Rasul Allah.

Zásadní zkušenost mi říká, že neplatí jen tvrzení o tom, že násilí plodí násilí. Život je snesitelný i proto, že vstřícnost dokáže plodit vstřícnost. Ta musí být na obou stranách a jedním z kroků by mělo být pochopení, že vyslovením šahády se křesťan nestane muslimem.

Potřebu nutnosti sblížit obě víry pak hledejme v diskusi, ekumenických konferencích, společných bohoslužbách a vyjádřeních té druhé strany. Naslouchejme třeba muslimskému teologovi Mahmudu Ajubovi:

Tato poslední fáze v dlouhých dějinách muslimsko-křesťanských vztahů je ještě úplně v začátku. Uskuteční li se zcela, bude, jak doufáme, vést k pravému ekumenismu, k ekumenismu, který se na islám nedívá jako na nějakou herezi pravého křesťanství. Aby muslimové uskutečnili tento ideál, měli by i oni promýšlet své vlastní pochopení pravého významu islámu: učinit zadost původní smlouvě mezi Bohem a všemi lidmi stejně jako Božímu potvrzení této smlouvy v různých výrazových formách s ohledem na nábožensky pluralistický svět.

… Zbývá nám podpořit tvrzení, které jsme vytyčili na začátku, tj., že bez náboženského smíru nebude míru na naší planetě.

Jistě si vzpomínáte na masakr, k němuž došlo před několika týdny v uzbekistánském Andidžanu. Vojáci tam na náměstí postříleli najednou takřka tisíc lidí. Palba byla namířena proti civilním osobám, mezi mrtvými bylo mnoho žen a dětí. Svět tento masakr zaznamenal, média jej sdělila čtenářům, divákům a posluchačům, politici světa se k němu nevyslovili nebo jen opatrně zvedli lehce kárající prst a tím to skončilo. Zavzpomínejme ještě hlouběji do historie: v roce 1947 britští vojáci v Amritsaru postříleli na podobném náměstí 500 lidí ze strojních pušek. Svět se otřásl a amritsarské vraždění znamenalo začátek konce britské nadvlády nad Indií. Jakoby odstup mezi Andidžanem a Amritsarem přinesl zásadní posun hodnotových měřítek.

Nedávné zákeřné teroristické údery v Londýně připravily o život několik desítek lidí, Evropa se otřásla odporem nad barbarskou zákeřností a londýnské vraždy se staly na dlouho tématem číslo jedna pro politiky, média i občany. Odlišné posuzování obou nedávných masakrů, andidžanského a londýnského, opět, už po tolikáté, znamená nebezpečné vytváření obrazu občanů světa druhé kategorie. A to znamená vítr do plachet pekelným mesiášům, kteří chtějí brát tíhu světa a ponížení na svá vlastní ramena. S planoucíma očima volají: jsme jim lhostejní, záleží jim jen na nich samotných, přestože jsou mocní a bohatí, nic pro ně neznamenáme. Cesta do pekel je dlážděna altruismem. Obvykle už pak stačí málo – ideologické zdůvodnění, vymytí mozků autoritou a rychlá přeměna nadšení ve fanatismus. Spasitelský fanatik si naloží na záda několik kilo semtexu a jde vyhodit metro, autobus, kostel či školu, ve jménu národa, víry, Velkého Učitele, předků či čehokoliv, jen když je důvod k sebeobětování, které povznáší duši mesiášovu. A bude to dělat s vášní. S takovou vášní, která je schopná otřásat planetou. Ne nadarmo odpozoroval Hegel, že je to právě vášeň, která je hybnou silou historie.

Příklad čečenského teroru je obdobný. To, že svět hodil přes palubu malý nárůdek přivedený do nebezpečného psychologického stavu bezprecedentním terorem ruské federální armády, vytvořilo mezi Čečenci nebezpečný pocit, že jsou považováni právě za ony občany světa druhé kategorie.

Je čím dál tím jasnější, že proti teroru musíme použít ruku v ruce dvě metody: eliminování silou, policejními i vojenskými postupy, ale zároveň jeho prevencí. Bez prevence teroru nebudou k ničemu žádné bombardéry B 52, raketové systémy, helikoptéry Chinook a detenční tábory Guantanámo. K prevenci teroru patří, více než co jiného, úcta k jinakosti, ohleduplnost k cizí kultuře a víře, neustálá přítomnost humanistických principů v politických postupech i legislativách, odumření euroatlantické nadřazenosti a cílevědomé a nerozlišované chránění lidských práv bez ohledu na to, je li to v Anglii či Střední Asii, v Americe nebo v Africe. A ruku v ruce s tím neustálé a cílevědomé sbližování ve věcech víry. Stálé a soustavné vyjadřování skutečné, nepředstírané úcty k odlišné víře.

Ale vraťme se k Fridrichu Hegelovi. Říká nám, že člověk je, na rozdíl od zvířete tvorem, který je schopen překonávat pud sebezáchovy a snášet utrpení a bolest s lidskou důstojností. Člověk se liší od zvířete tím, že je mu dána schopnost povýšit se nad materiální zájmy, může mu jít, chce li být víc než zvíře, o věci zcela nemateriální.A co víc: člověk chce, aby jej jeho okolí uctívalo za to, čím se odlišuje od zvířete. Ten kdo projevil nejvíc odvahy pohrdat nutností sebezáchovy, se stane vůdcem, ti ostatní, kteří jej za to obdivovali, respektovali a volili, nebudou ničím víc než jeho uctívači. Hegel nazývá lidskou přirozeností i schopnost svůj život obětovat kvůli tomu, co považujeme za vyšší princip mravní a potvrzení vlastní hodnoty v očích ostatních.

Schopnost obětovat se kvůli víře, ve jménu víry je pro muslima v tomto hegelovském smyslu ta nejlepší příležitost, jak princip vůdcovství uplatnit. Islám se svými praktickými návody a příkazy, jako náboženství každodennosti proniká člověka velmi niterně a obětování se v jeho jménu přináší to nejrozhodnější potvrzení vlastní hodnoty v očích ostatních. Toto přiznání vlastní hodnoty velkou skupinou, rodinným klanem, národem, ummou – tj. společenstvím věřících může pak za jistých okolností být jediným, co člověku zbývá. Známe tyto případy například z teroristických činů Čečenců. Čečenské ženy, které držely v šachu diváky v moskevském divadle Dubrovka , jimž ruská armáda povraždila muže, příbuzné či rodiče už mají v ruce jen dvě hodnoty, pro něž je nutno konat, jak konají: vášeň pro sebeobětování, která přináší ocenění v očích jiných a vědomí, že se stanou šahídy, mučedníky, kteří přijdou rovnou do nebe. Síla víry se tak může stát poutem, kterým lze připoutat hluboce věřícího člověka k jakékoliv pragmatické, zločinné snaze dosáhnut ekonomických, ideologických, vojenských cílů. Útok na newyorská dvojčata je toho dokonalým důkazem: poslední, co zřejmě vyslovili samozvaní piloti mířící s letadly proti mrakodrapům byla basmala z Koránu: Bismillahí rrahmaní rahím – ve jménu Boha milosrdného s slitovného. Jak tragické a zločinné zneužití božího jména i slova Prorokova .

Myslím, že bychom měli opustit označování terorismu konfesními přísudky. Útoky v londýnském metru jsou trestnými činy, odsouzeníhodnými pro naplnění příslušných skutkových podstat, nikoliv akty náboženskými. Nedovolím si je nazývat islámským terorem, právě tak jako vášnivě diskutuji s muslimy v Afghánistánu, když dokazují, že půldruhého milionu Afghánců pobili ruští křesťanští psi. Nikoliv říkávám v nekonečných diskusích – zločinů v Afghánistánu se nedopustili ďaurové ve jménu svého náboženství, ale bolševická armáda imperiálního státu, který chtěl rozšířit svůj vliv. Vyvraždění muslimů ve Srebrenici nebylo křesťanským terorem, ale nacionalistickým postbolševickým úsilím o územní zisky. Právě tak nemohu použít označení křesťanský terorismus pro násilné akce Irské republikánské armády. Partyzánští Příslušníci Fretilinu na Východním Timoru se jistě křižovali, když šli vyhodit do povětří muslimskou školu – ale ani jejich čin bych nenazýval křesťanským terorem. Používání výrazu islámský terorismus je stejně tak jako přezíravost nad Mohamedem, projevem tradiční křesťanské, či euroatlantické přezíravosti a bezpečně implikuje muslimskému věřícímu poměrně oprávněné podezření, že křesťané považují islám za náboženství druhé kategorie.

Měli bychom opustit nebezpečnou huntingtonovskou rétoriku o civilizačním střetu a posuzovat teroristické akty jako trestné činy, které si spíš než válku zaslouží policejně soudní trestné výpravy. Trestné činy, které jsou patologickým výhonkem nezvládnutých důsledků evropské a americké kolonizace třetího světa.

Představuji si Ben Ladina a jeho radostné uspokojení, když mu prezident Bush vyhlásil válku a tím jeho teroristický akt povýšil až kamsi na úroveň napadení Pearl Harboru. To je velmi nebezpečné, nechat si vnutit představu, že má Amerika politického soupeře. Teroristé nejsou válečným protivníkem, nýbrž zločinní terorističtí fanatikové .Boj s nimi je potřeba vést v rámci široké planetární koalice založené na rovnoprávném partnerství. Je třeba nepřijmout sebedefinování teroristů jako politických a náboženských odpůrců. Jestliže to učiníme, bude to první krok k budování jedné planetární civilizace na principech vzájemného respektu různých kultur a náboženství.

Aby taková civilizace mohla vzniknout, je třeba chirurgické zákroky proti patologickému zločinu doplnit prevencí teroru, jak jsem o tom již hovořil. Doplnit léčením nemoci, jíž je teror příznakem. Ona nemoc se jmenuje planetární polarizace bohatství a chudoby, přezíravosti a ponížení, sebevědomí a méněcennosti. Následky stovek let kolonialismu jsme ještě nepřekonali. Nemoc o níž mluvím zřejmě není bezprostřední příčinou terorismu, ale je podhoubím z něhož vyrůstá.

Rovnost kultur je předpokladem udržitelnosti života na naší planetě. A protože náboženství stále určují základní rysy civilizací, je třeba usilovat o jejich smiřování a blízkost, což je první předpoklad, aby nebyla zneužívána, aby jimi nebyly přikrývány partikulární zájmy jedinců, vlád či organizovaných skupin.

Bismi lláhí, rahmání rahím. Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, Amen.

Děkuji Vám za pozornost

Jaromír Štětina