Evropa a Izrael: Kde se stala chyba?
Autor: Bret Stevens | Publikováno: 13.07.2007 | Rubrika: Evropa
Ilustrace
Čím je dnes pro Evropu Izrael? Začněme vzpomínkou, čím Izrael pro Evropu kdysi býval: „maličký kurážný Izrael," „jediná demokracie na Blízkém východě," ráj dělníků, jaký byste na druhé straně Železné opony nenalezli. Nyní ale obraz vypadá jinak. „Ten zasr-ný mrňavý státeček," ulevil si prý Daniel Bernard, bývalý francouzský velvyslanec ve Velké Británii, na jedné soukromé večeři. „Zástupce zlé Ameriky na Blízkém východě," napsala Polly Toynbee ve sloupku pro britský list The Guardian. „Kořen zla," přisadil si řecký skladatel Mikis Theodorakis ve své nedávné veřejné útočné filipice.

Čím je dnes pro Evropu Izrael? Začněme vzpomínkou, čím Izrael pro Evropu kdysi býval: „maličký kurážný Izrael," „jediná demokracie na Blízkém východě," ráj dělníků, jaký byste na druhé straně Železné opony nenalezli. Jména jako David Ben-Gurion a Moše Dajan v Evropanech jistého věku dodnes vyvolávají úctu; totéž, samozřejmě, dokáže jméno Jicchaka Rabina u mladší generace.

Nyní ale obraz vypadá jinak. „Ten zasr-ný mrňavý státeček," ulevil si prý Daniel Bernard, bývalý francouzský velvyslanec ve Velké Británii, na jedné soukromé večeři. „Zástupce zlé Ameriky na Blízkém východě," napsala Polly Toynbee ve sloupku pro britský list The Guardian. „Kořen zla," přisadil si řecký skladatel Mikis Theodorakis ve své nedávné veřejné útočné filipice.

To jsou jen do očí bijící příklady. Jak jsou reprezentativní? Těžko říci. Evropský pohled na Izrael není jednolitý: liší se stát od státu, vláda od vlády. Ne každý Evropan má na Izrael „názor"; ti, kteří jej mají - tedy ti, kteří jsou slyšet - jsou samozvanými mluvčími. Mnozí z těch, kteří Izrael rozhořčeně kritizují, nemohou přijít na jméno konkrétně Arielu Šaronovi, nikoliv ale Izraelcům nebo Židům jako celku.

Na této situaci má lví podíl televize: především jejím prostřednictvím většina Evropanů Izrael „vidí". Z části k tomu přispívají předsudky a podjatost evropských reportérů - což je další samozvaná skupina - , kteří se rozhodli předkládat tento konflikt jakožto izraelskou okupaci, a přitom zlehčují nebo zcela ignorují fakt, že arabský svět vytrvale upírá izraelskému státu právo na existenci.

Svou roli tu hrají také předsudky evropského publika, jež sympatizuje se zřejmým outsiderem a nemůže pochopit, proč by se Izrael - se svými letouny F-16 a tanky Merkava - měl cítit ohrožen perspektivou miniaturního a primitivního palestinského státu.

Tento bod souvisí s tím, co by se dalo nazvat „slušným" evropským stanoviskem. Vypadá asi takhle: „Vy Izraelci jste civilizovaná grupa, tak proč se chováte k Palestincům tak uboze, tak nerytířsky? Z trosek jste znovu povstali jako národ. Vysušili jste močály a zazelenili poušť. Prokázali jste v bitvě své hrdinství a zdatnost, vaši nepřátelé vás nikdy nepřemohou, a oni to vědí. Ale přesáhli jste své hranice: kdysi pro to byly rozumné důvody, ale nyní jste paranoidní fanatici.

Právo bránit se máte, ale 'obrana' neznamená, že budete jiným lidem vládnout po desetiletí. A není to nespravedlivé jen vůči Palestincům, ale ve skutečnosti i vůči vám samým. Jako vaši přátelé vám říkáme: přestaňte už s tou okupační hrou - a to hned, dřív než ještě více pošpiníte vše, co jsme u vás obdivovali."

Nicméně takovýto postoj nemusí být převažující. „Proč bychom měli být kvůli těm lidem ohroženi třetí světovou válkou?" otázal se velvyslanec Bernard, když komentoval názor části veřejnosti, která bez pardonu považuje Izrael pro Evropu za strategickou přítěž. Nedávný výzkum veřejného mínění, který odhalil, že 59 % Evropanů považuje Izrael za největší hrozbu světového míru, je toho dokladem.

Oproti tomu Theodorakis využívá kombinaci citového vzplanutí s utlačovanými: „Vždy jsem podporoval slabé, včetně izraelského lidu," tvrdí - a s jistým spiklenectvím dodává - „vždy jsem opakovaně odsuzoval způsob, jakým vysocí americko-židovští politici a intelektuálové vytvářejí současnou agresivní tzv. 'politiku' George W. Bushe."

Zde se rovněž odráží trvalé evropské téma ohledně Izraele: že tento stát využívá diaspory jako vlivné sítě ke skrytému tahání za nitky, aby prosadil nekalé politické cíle. Např. Francouz Jose Bove, vůdčí osobnost antiglobalizace, spekuloval, že za útoky na francouzské synagogy stál Mossad. „Kdo má z tohoto zločinu prospěch?" nadhodil v televizním programu Canal Plus. Podle Antidefamační ligy sídlící v New Yorku Evropané věří, že dvě třetiny jejich židovských spoluobčanů jsou loajálnější ke státu Izrael než ke své domovské zemi.

Dále je tu názor módní levice, která obratně promlouvá ústy Toynbee. Ptá se, proč Evropa rutinně odsuzuje Izrael, oběť sériových teroristických zvěrstev? Protože Izrael „je stále jedním z nás, z našich lidí, je částečně naším výtvorem. Západ, který jej udržel a chránil po všechny ty roky v jeho křehkých počátcích, je morálně zodpovědný za to, jak se Izrael chová, a musí přijmout vinu za jeho prohřešky."

Paní Toynbee má zvláštní vnímání historie: jakožto koloniální mocnost Británie vznik židovského státu spíše brzdila než mu napomáhala. Británie paní Toynbee je jiná, a ostatně o historickou pravdivost zde ani nejde. Jde o domýšlivou představu spřízněnosti - s levicí.

Píše: „Pro levici Izrael kdysi představoval „Jeruzalém celý ze zlata", sionistické transparenty vlající v mírových průvodech, mladé nadšence pracující v socialistických kibucech, plné upřímných ideálů... Nyní se levice cítí o to víc zrazena Arielem Šaronem, tím válečným zločincem, který roznítil intifádu tím, že vkročil do mešity Al-Aksá, a pak takto vyvolaných potíží využil k uchopení moci."

Toynbee tedy považuje sionismus za sen, kterému nebylo dopřáno se uskutečnit. To, co stejně jako socialismus začalo coby velkolepý experiment sekulárního idealismu, se zvrhlo ve výsměch politice, v militarismus, etnický šovinismus a náboženský extremismus. Jak poznamenává americký historik Howard Sacher, „éra, kdy se Jicchak Rabin a Golda Meirová mohli obrátit na své evropské protějšky jako na 'soudruhy' na sjezdu Socialistické Internacionály, je pryč." Levici dnes nezbývá než činit pokání z toho, že se zapletla do tohoto neslavného podniku, a to zejména tím, že z plna hrdla podporuje palestinskou stranu.

Ó bratře, kde jsi?

Většina Izraelců vidí historii sionismu odlišně. Protože v zásadě jde o toto:
„I když náš exil trval více než 19 století, nejsme prostě jedni z vás. Na každém kroku jste nás zavrhovali, ať už jsme byli Židé asimilovaní nebo věřící. Ještě je v živé paměti, jak jste nás zabíjeli po milionech: chcete vidět vytetovaná čísla našich rodičů? Bojovali jsme svou válku za nezávislost se zbraněmi, které jsme dostali z Československa - to je další stát, ke kterému jste se zachovali ne zrovna pamětihodně. V 50. a 60. letech jsme vytvořili výhodná spojenectví s Francií a Británií, především kvůli jejich koloniálnímu postavení v arabském světě. Poté tato přátelství ochladla; je evidentní, že stálá dodávka ropy je pro vás důležitější než vaše tzv. ideály. V mírovém procesu nabízíte laciné recepty a současně vyslovujete tvrdé požadavky. Nic vám nedlužíme. Vy dlužíte nám vrchovatou míru pokání."

Ne každý Izraelec to ovšem cítí takto: zejména ideologická levice vzhlíží k Evropě pro inspiraci a pomoc v nouzi. Převaha Izraelců rozumí tomu, že za většinou otevřeně antisemitských činů, které se v Evropě nedávno udály, stojí pachatelé z řad muslimů i tomu, že jde o import z Blízkého východu, a nikoliv o domácí fenomén. Rozumějí též tomu, že krajní pravice v Evropě, jako skinheadi a Jean-Marie Le Penové, je okrajovým jevem.

Ale toto Izraelce netrápí. Izraelští diplomaté s napjatou pozorností neklidně sledují, jak v Evropě vzrůstá politický vliv rychle rostoucích muslimských menšin. Mají obavy z ochoty, s níž jim některé evropské politické kruhy splácejí mincí v podobě protiizraelské rétoriky. Mají starosti, když vidí přehnaně snaživou evropskou diplomacii, která může dalekosáhle zkomplikovat regionální postavení Izraele, a to zvláště vůči Íránu. Izraelci mají obavy, když vidí, jak se Evropa stále více opírá o multilaterální instituce, kde Izrael stojí proti arabským státům neustále v menšině. Obávají se, když vidí, jak Evropa také stále více sází na mezinárodní právo, které zřejmě nebere v úvahu výjimečně obtížné okolnosti, v nichž se stát Izrael nachází.

Naší další starostí je evropské mírové hnutí. Izraelcům vadí, že celá nynější generace Evropanů vypadá, jako by sama sebe přesvědčila o legitimitě palestinského „odporu" a neoprávněnosti izraelských vojenských operací. Izraelce štve, že demokraticky zvolený izraelský premiér je srovnáván s Adolfem Hitlerem; že Izrael je označován za stát apartheidu a sionismus za rasistickou ideologii. A také nám vadí, že v evropských médiích středního proudu je zoufale málo těch, kdo poskytují zřetelnou protiváhu takovýmto stále ostřejším výpadům.

Dále nám vadí, že evropští státníci tak často pokládají strategické obavy státu Izrael za pouhou neurózu. Pro izraelské armádní stratégy představuje Hizballáh moderní Vizigóty, ozbrojené tisíci střelami středního doletu a navíc opancéřované náboženským fundamentalismem, který je činí odolnějšími proti tradičním formám obrany a zastrašování. Takže když bývalý francouzský ministr zahraničních věcí Hubert Vedrine mluví o této skupině jako o „legitimním osvobozeneckém hnutí", Jeruzalém v tom neslyší nic uklidňujícího.

Z toho všeho pramení nikoliv hněv, ale naše obavy, a zdaleka ne proto, že by Izraelci měli nějaká velká očekávání. Důležitější je, co mnozí z nich od selhání mírového procesu chápou jako evropskou zradu. Stát Izrael možná úplně není dítětem Evropy, jak si to představuje Toynbee - zato Oslovské dohody byly. A součástí slibů z Osla bylo, že pokud Izrael učiní nezbytné oběti, Západ, a obzvláště pak Evropa, nabídne odpovídající kompenzace. „Dejte si do pořádku svou politiku," slyšel Izrael, „a cesta k mezinárodnímu uznání je zajištěna."

Ale to se nestalo. V roce 1993 Rabin učinil ideologický skok víry, když proti všem svým instinktům souhlasil s vyjednáváním přímo s OOP. Rok za rokem izraelští vůdcové obrovsky riskovali, jen aby mírový proces postupoval kupředu. Činili tak přes ohromný politický odpor zuby skřípějící pravice a pokračovali, i když bylo čím dál jasnější, že Jásir Arafat se ve skutečnosti pro mír strategicky nerozhodl. Problémy mírového procesu si nakonec vyžádaly Rabinův život a ukončily předsednictví vlády Šimona Perese, Benjamina Netanjahua a Ehuda Baraka.

Všechno vyvrcholilo v letech 1999 a 2000, když, slovy bývalého ministra zahraničních věcí Šlomo Ben-Amiho, Izrael „došel až k nejzazší hranici své schopnosti ke kompromisu." Pod Barakovým vedením se stáhl ze své bezpečnostní zóny v jižním Libanonu, v dobré víře nabídl Sýrii Golanské výšiny a nabídl, že se stáhne z 92 % Západního břehu - to podle palestinských zdrojů.

Palestinci na oplátku - slovy Billa Clintona - dokázali říci jediné: „ne". Arafat nehodlal ustoupit ani o píď v otázce území, svatých míst ani uprchlíků, jejichž předpokládaná práva v zásadě vylučují jak možnost existence dvou států, tak přežití státu židovského. Dávno předtím, než Šaron vešel na Chrámovou horu, bylo většině Izraelců žel nad slunce jasnější, že maximum, které mohou nabídnout, je vždy méně, než minimum, které je Arafat ochoten akceptovat. Bylo jasné i to, že doba mlčení mezi selháním Camp Davidu a propuknutím násilí sloužila Palestincům k přípravám na válku.

Avšak když se násilí ohlásilo, Evropané se k Izraeli obrátili s nevyváženou zuřivostí. „Pro Evropu to byla hodina pravdy - a selhala," řekl Ben-Ami. „Evropa potřebuje slevit ze svých moralistických soudů."

Místo toho je však Evropa ještě zesílila: Pokud Barakovy radikální ústupky - alespoň z hlediska izraelské veřejnosti - Arafat zavrhl, musí to znamenat, že byly nicotné. Významní evropští vyjednavači, jako je Terje Larsen, lehce přijali linii, že ztroskotání Camp Davidu nebylo důkazem palestinské tvrdošíjnosti: „To, že Arafat a jedině Arafat způsobil toto katastrofální selhání, je úděsný mýtus," pronesl. Mohl to myslet jako svůj osobní, upřímný názor, anebo to mohla být diplomatická delikátnost. Izraelská mysl to chápe jako důkaz, že lidé jako Larsen - a s ním i Evropa, kterou reprezentuje - buď nepochopili, o co jde, nebo se chovají jako nepoctivý zprostředkovatel.

autor je šéfredaktor Jerusalem Post; přel.: -ph-  

Slovo z Jeruzaléma, www.icej.cz, 2004

http://www.icej.cz/slovo_z_jeruzalema/index.php?rocnik=2004

redakčně kráceno, publikováno se souhlasem ICEJ ČR