Sebevražda západní civilizace II.
Autor: Ivan Špaček | Publikováno: 06.07.2007 | Rubrika: Západ
Ilustrace
Civilizace, která ztratila víru ve vlastní nadřazenost, ztratila víru v triumf. Pokud naše morální hodnoty nejsou nadřazeny jiným, není třeba je bránit. Říká se tomu „vyčerpáni civilizace“, méně laskavě „dekadence.“ Relativismus končí porážkou morálních relativistů. Usáma bin Ládin prohlásil, že „když lidé vidí slabého koně, přirozeně budou dávat přednost silnému koni.“

Demografický úpadek a neudržitelnost sociálně demokratických států jsou úzce spjaty. V Americe si politici, kteří jsou znepokojeni federálním deficitem, rádi stěžují na to, že zapadáme do dluhů, které budou muset platit naše děti a vnuci. Ovšem v Evropě jsou dluhy za neudržitelně štědré sociální programy v ještě horším stavu - díky nedostatku dětí a vnuků. 

Sociálně demokratické státy jsou postaveny na nepraktickém modelu, který vyžaduje ustavičný vzrůst obyvatelstva.Co vidíme, je konec sociálně demokratické ideje, která ovládla Evropu koncem dvacátého století. Finanční zhroucení je příznakem ještě podstatnějšího problému, totiž neschopnosti systému motivovat společnost. Dětí a vnuci fašistů a republikánů, kteří bojovali v civilní válce o budoucnost Španělska, pokrčili rameny, když teroristé nechali explodovat bomby v Madridu. Reagovali na situaci tím, že dali hlasy straně, která měla v programu kapitulaci. 

Moderní multikulturní stát je příliš zředěným konceptem na to, aby získal loajálnost emigrantů. Trvání na „uchování si kultury“ má za následek existenci občanů, kteří si zachovají věrnost zemím a kulturám, ze kterých pochází jejich předci. Identita západních muslimů s panislámismem je jedním z příkladů, kdy globální patologie nahrazuje tradiční nacionalismus. 

Pro země v demografickém úpadku, mající neudržitelně štědré sociální programy, je kritickou otázka „Mohou se vrátit k realismu? Mohou dospět, dříve, než zestárnou?“ V případě, že odpovědí je „ne“, jejich občané skončí své životy ve společnosti ovládané lidmi, kteří vidí svět zcela jinak. 

Třetím faktorem je ztráta sebedůvěry západní civilizace. Převládající kulturní relativismus nám nedovolí chránit si a udržovat své základní morální hodnoty. Existuje definitivní spojení mezi strukturální slabostí sociálně demokratických států a vzrůstající mocí globalizovaného islámu. 

Stát převzal všechnu osobní zodpovědnost z rukou občana. Zdravotní péče, péče o děti, pomoc starým lidem. Dospělý člověk je zodpovědný za svůj život, za svůj osud, za své blízké. Pokud se zřekne těchto funkcí, zříká se práv jako svobodný jednotlivec. Stát jako chůva, Velký bratr, efektivně oddělí občana od jeho primárních instinktů, včetně pudu sebezáchovy. Sociální programy typu „péče od kolébky do rakve“ poškozují osobní zodpovědnost do potenciálně fatálního stupně. Občan necítí potřebu bránit stát, očekává, že abstrakce zvaná “stat” jej bude bránit. Nejkritičtějšími událostmi konce dvacátého století bylo zhroucení komunismu a zhroucení sebedůvěry Západu. 

Francis Fukuyama v „Konci historie“ píše o vítězství liberální pluralitní demokracie nad sovětským komunismem. Ovšem vítězové to tak neviděli. Američané, kteří nevolí Demokratickou stranu, mohli mluvit o „vítězství ve studené válce“, ale Francouzi, Belgičané, Němci a Kanaďané to tak neviděli. Ani Britové z velké většiny ne. Toto jsou, formálně, spojenci z NATO, kteří byli, technicky, na straně vítězů nad nesvobodným systémem, ve kterém by velká většina z nich nechtěla žít. V Evropě, po okamžiku euforie, neexistoval pocit, že naše Velká idea porazila jejich Velkou ideu. S nejlepší vůli nelze přisoudit občanům Francie nebo Itálie podíl na porážce komunismu. Naopak, miliony z nich komunismus volily, rok po roce. S koncem komunismu se proto proces ztráty sebedůvěry Západu urychlil. Jsme dostatečně morálně dobří, abychom mohli ovládnout svět? Když už není síly, která by omezila naše ambice? 

Civilizace, která ztratila víru ve vlastní nadřazenost, ztratila víru v triumf. Pokud naše morální hodnoty nejsou nadřazeny jiným, není třeba je bránit. Říká se tomu „vyčerpáni civilizace“, méně laskavě „dekadence.“ Relativismus končí porážkou morálních relativistů. Usáma bin Ládin prohlásil, že „když lidé vidí slabého koně, přirozeně budou dávat přednost silnému koni.“ Spojené státy jsou, technicky řečeno, silným koněm. Měřeno tanky, bombami, nukleárními zbraněmi a vůbec vojenskou silou. Ovšem pokud jsou viděny jako neochotné svou sílu užít, budou viděny jako „slabý kůň.“ 

Usáma neměl na mysli Evropu, o které je přesvědčen, že je na nejlepší cestě stát se součástí kalifátu. Mluví o hypervelmoci. „Američané milují Pepsi-colu, my milujeme smrt,“ prohlásil Maulana Inyadullah v rozhovoru s Davidem Blairem z britského Daily Telegraphu. 

Spojené státy jsou nejmírnějším hegemonem v historii. Je to první velmoc, která nemá zájem o budování říše. V době své totální převahy po druhé světové válce zaujaly pro Evropu pozici laskavého otce. V naději, že tím zabrání návratu k tradičním mocenským sporům mezi evropskými národy na sebe vzaly zodpovědnost za obranu Evropy. Američané to „mysleli dobře“, ovšem „zákon nečekaných následků“ zasáhl. Zbavením nutnosti dospět, tedy být plně zodpovědný za svůj život, učinily USA z Evropanů klub nedospělých, neustále si na něco stěžujících výrostků. 

Spojené státy se rozhodly zříci se značné části své moci ve prospěch OSN a jiných embryonických orgánů Světové vlády, což jim, k jejich údivu, nezískalo žádné přátele. Toto je fatální slabost jinak veleúspěšné země. Totiž potřeba oblíbenosti. Všechny dominantní velmoci byly vždy nenáviděny, od Říma po Velkou Británii. Ovšem obvykle jsou nenáviděny ze „správných důvodů“, tedy jedná se o nenávist smíšenou s respektem. Spojené státy jsou nenáviděny všemi možnými způsoby. Fanatičtí muslimové je nenávidí díky homosexuální pornografii a všeobecně volným mravům, sekulární Evropané nenávidí Ameriku, protože je plná „born-again“ křesťanů, kteří jsou proti potratům, antisemitům zase vadí, že je prý ovládaná Židy. Příliš židovská, příliš křesťanská, příliš nevěřící. Najdete v ní cokoliv, co vám vadí. 

Toto je jedním z hlavních důvodů, proč je tak populární enviromentalismus. Kdyby byly Spojené státy konvenční velmocí, evropští intelektuálové by tvrdili, že jsou hrozbou Francii, Indii, Japonsku či kterékoliv jiné zemi. Ovšem nikdo vážně neočekává, že třetí pěší divize přistane v Hamburku. Takže je třeba přijít s důvodem, pro který jsou USA hrozbou - a to celému světu. „Měníme rovnováhu energie mezi planetou a zbytkem vesmíru,“ říká pan Al Gore. Takže Spojené státy svou existencí ohrožují všehomír. Netuším sice, jakým způsobem měníme rovnováhu energie mezi Zemí a Vesmírem, ale když to říká pan Gore, tak to musí být pravda. A čím že hrozí vesmíru Spojené státy? Pokud mohu posoudit, tak konzumem.Tyhle proklaté Coly a hamburgery ničí Zemi daleko účinněji, než akce genocidálních zločinců typu Hitlera a Stalina. 

Existence této fantasie je důkazem toho, jakou nehrozící zemí Amerika je. Což je, dovedeno do důsledků, největší slabostí této země. Obyvatelé zemí, které spoléhají na Spojené státy jako na hráz proti agresivnímu islámu, vyjadřují obavy nad zřejmým faktem, že ochota Američanů tolerovat ztráty amerických životů v boji proti společnému nepříteli se neustále zmenšuje. 

Americká veřejnost si vynutila odchod armády z Vietnamu poté, co padlo 50 tisíc vojáků. Zdá se, že v Iráku bude stačit pět tisíc padlých. V příští válce to snad bude 500. Nebo 50? Naši nepřátelé vsadili na to, že Západ, což znamená především USA, je změkčilý a dekadentní a má omezenou schopnost se soustředit. Spojené státy mají výhodu existence technicky nejpokročilejší a nejlépe vybavené armády na světě, ovšem zdá se, že nemají žaludek na válku, čímž je jejich moc neutralizovaná. Americká armáda je bezkonkurenčně nejsilnější, ovšem v okamžiku, kdy je někam nasazena, začne hysterický kongresman vykřikovat, že je třeba mít „strategii k odchodu.“ Admirál Yamamoto mluvil o „spícím gigantu“, kterého by Japonsko nemělo budit. Tento gigant je dnes takřka k neprobuzení. Britský historik Niall Ferguson mluví o „hliněných nohou kolosa“, čímž nemíní neexistující Sovětský svaz. 

pokračování příště

předchozí díl

publikováno s laskavým svolením autora

http://spacek.blog.respekt.cz/