Nic než korán
Autor: Zdeněk Müller | Publikováno: 04.06.2006 | Rubrika: Evropa
Ilustrace
Válka mezi šíity a sunnity v Iráku eskaluje. V Palestině vládne Hamás, který stejně jako Írán sní o likvidaci Izraele. Ve Francii vyrazili do ulic frustrovaní potomci muslimských emigrantů. Londýn zažil sebevražedné atentáty, které jsou v turistických destinacích Egypta už docela běžné. Muslimský svět plný nevraživosti přelévá svou krizi stále víc na starý kontinent. Příběh jednoho mladého francouzského salafisty ukazuje, co Evropu může čekat v budoucnu…

Válka mezi šíity a sunnity v Iráku eskaluje. V Palestině vládne Hamás, který stejně jako Írán sní o likvidaci Izraele. Ve Francii vyrazili do ulic frustrovaní potomci muslimských emigrantů. Londýn zažil sebevražedné atentáty, které jsou v turistických destinacích Egypta už docela běžné. Muslimský svět plný nevraživosti přelévá svou krizi stále víc na starý kontinent. Příběh jednoho mladého francouzského salafisty ukazuje, co Evropu může čekat v budoucnu.

Odpolední modlitba je u konce. Z mešity as-Salám (Mír) v Argenteuil, předměstské čtvrti ležící severovýchodně od Paříže, vycházejí vousatí mladíci ve splývavých tunikách, qamísech, jež jim sahají do poloviny lýtek. Jsou to salafisté, vyznavači morálně přísného a zbožného islámu, náboženského proudu, jehož síla stále roste. K jinověrcům jsou tradičně velmi nedůvěřiví, ale jeden z nich se přece jen uvolí k rozhovoru. "O co vám jde, monsieur?" ptá se mladík, který se představuje jako Chaled. Na diskusi to však nevypadá, spíše mě bude poučovat. Narodil se ve Francii před třiadvaceti lety a teď se hlásí "k tradici zbožných předků, arabsky salaf sálih". Jeho rodiče přišli z Alžírska. "Celý život tady dělají jen podřadnou práci. K islámu se ani moc nehlásili, aby příliš nevyčnívali. Stejně jim to nepomohlo. Oni mě k víře nepřivedli. Tady ve Francii se muslimy stáváme často i proti vůli rodičů. Je to osobní volba, žádná formální tradice." K hnutí, jejž nazývá "pravým islámem", konvertoval tento bývalý student informatiky před třemi lety. "Předtím jsem byl muslimem jen formálně. Bavil jsem se s kamarády a chodil do společnosti s děvčaty. Dnes je vše jiné. Společnost a dívky nevyhledávám, neboť odvádějí od modlitby a náboženského soustředění."

Ani informatika už Chaleda nezajímá, jen občas zaskakuje za souvěrce, který ve svém krámku nabízí mezinárodní telefonní hovory a internetové připojení. Jinak tráví Chaled svůj čas modlitbou a studiem náboženské literatury. Zajímá se o názory ibn Tajmíji, středověkého teologa a vykladače islámského práva, a Muhammada ibn Abd al-Wahhába, zakladatele náboženskopolitického hnutí wahhábíja v 18. století. Oba tito učenci hlásali islám přísné mravnosti, který se stal oficiálním náboženstvím Saúdské Arábie a k němuž se hlásí třeba i Usáma bin Ládin. Ovšem Chaled se proti wahhábistům vymezuje, stejně jako proti hnutí ichwán, Muslimským bratrům: "Dělají politiku, klamou a jsou to dvojtvářníci."

Salafisté každopádně praktikují rituál odvozený z wahhábíje, rigorózního učení sunnitského islámu. V krajní poloze se zcela zříkají individuálního rozhodování ohledně toho, jak se chovat a jednat. I ta nejběžnější gesta z každodenního života nechávají přezkoumávat stanoviskem islámských učenců a znalců islámského zákona, tzv. ulamá. Před časem se v argenteuilské mešitě as-Salám organizoval telefonický spojovací most sMekkou. Jeho prostřednictvím mohli přítomní, většinou mladí lidé, jichž se tehdy sešlo na čtyři stovky, naslouchat přednášce šejcha Rabí ibn Hádí Umajr al-Madchalího. Po ní následovaly otázky, které se týkaly třeba i toho, kolikrát týdně lze mít pohlavní styk s manželkou, zda je přípustné nosit výrobky firmy Nike nebo zda lak na nehtech nenarušuje rituální očistu.

Chaled, jenž chce kráčet ve stopách zbožných předků, si je vědom toho, že díky plnovousu a qamísu ve Francii vyčnívá, ale žádných problémů se neobává. "Do politiky se nemíchám, pro mě je rozhodující opravdový islám a islámská zbožnost." Má se tím rozumět chování a jednání po vzoru prvních muslimů, kteří osobně poznali proroka islámu Muhammada, a těch, kteří vzešli z následujících dvou generací. "My se označujeme jako salafíjún, ti, kteří následují předky. Snažíme se napodobit Proroka, ať Ho nemine Boží spása a požehnání." Plnovous, qamís a také siwák, dřevěné párátko k čištění zubů, bez něhož žádný salafí nevyjde mezi lidi, jsou tedy především nápodobou velkého vzoru.

Od ucha k uchu

Salafíja se v poslední době ve Francii projevuje aktivněji než muslimská misijní organizace Džamáat at-Tablígh (Společnost pro šíření muslimského poselství), která působí ve Francii od 70. let. Tato náboženská asociace s indickými kořeny, sahajícími do dvacátých let minulého století, vrací muslimy z francouzských předměstí ke zbožnému islámu stylem Svědků Jehovových, tedy navazováním rozhovoru, nabízením literatury a zvaním do svého kolektivu. Kupodivu ji Chaled pokládá za konkurenci a snad lze tvrdit, že jejími stoupenci dokonce pohrdá: "Tablíghisté přicházejí s novotami, které jsou ve skutečnosti pro opravdový islám jen nepřípustnou bid''ou, inovací. A jejich znalost islámu je mizerná," prohlašuje rozhodně.

A zdá se, že volání salafistů po skutečně "původním" islámu má ve Francii úspěch. Zatímco v 90. letech tuto víru propagovala jen hrstka imámů, jako byli šejch Abd al-Adí z Nanterre u Paříže a šejch Abdalkader z Lyonu, dnes jsou salafisté vidět již v celém pařížském okolí, v Lyonu a na severu Francie v Roubaix. Tento úspěch se dává do souvislosti s tím, že tradiční organizace jako Svaz islámských organizací Francie (UOIF) a Svaz mladých muslimů (UMJ) jsou zkostnatělé a mladí muslimové jejich představitele a mluvčí podezírají, že jim jde o jejich vlastní politické ambice.

Salafíja je naopak přímá a jednoznačná. Její adepti nebudují své sítě shora přes nějakou asociaci či organizaci. Sázejí na zbožné a víře oddané jedince a staví svou strukturu zdola. Zaujetí pro zbožný islám se šíří doslova od ucha k uchu. Na rozdíl třeba od tablíghistů působí salafisté méně na ulicích, školách a univerzitách a více spoléhají na aktivity skupinek "čistých", jež se ze zbožných jedinců formují jednak v místních malých mešitách, jednak okolo muslimských řeznictví, krámků s rychlým občerstvením nebo internetovými službami, které mají adepti salafíje v držení. Životní styl salafistů diktuje sunna, velký soubor sdělení o výrocích a postojích proroka islámu, jak je zachytili a dále v paměti udržovali Muhammadovi druzi. Trvají především na doslovném čtení koránu. Toto "zjevené slovo" a z něho odvozované vzory jednání považují za zcela závazné. "Korán je neměnný, věčně platný, a obsahuje všechno, co člověk potřebuje k životu znát. Evropa musí náš postoj uznat a přizpůsobit se mu," zvyšuje hlas Chaled, "reforma islámu cestou přijetí evropských hodnot a tradic je pro salafíju nepřijatelná."

Tak jsme nakonec přece jen u politiky, i když se jí můj společník nejprve bránil. Znamená to, že salafisté chtějí, aby se celá Evropa nakonec změnila v ummu, náboženskou obec žijící podle předpisu koránu? Nebo to bude někde jinde? Snad v Saúdské Arábii nebo na Blízkém východě v prostoru prvního chalífátu, v někdejší Velké Sýrii, která je dnes rozdělena na Sýrii, Libanon, Palestinu a Jordánsko? Ať tak či onak, evropská, arabská nebo syrská varianta se zdají být stejně neuskutečnitelné utopie. Chaledovi jsou ovšem geopolitické úvahy poněkud cizí, nebo z nich uhýbá do frází. "V islámu jde o ummu, která má prosazovat boží zákon šaría. A co se dnes zdá nemožné, může být v budoucnosti docela reálné. Horizontem naší víry je věčnost." "Salafismus se může zvrhnout do ,džihádismu`," tvrdí ve své zprávě bruselské výzkumné centrum International Crisis Group (ICG) s narážkou na to, že z hnutí, které se ve Francii zatím projevuje čistě nábožensky, může být snadno podhoubí pro teroristy. Protože třeba v Iráku jsou salafisté politicky velmi aktivní. Salafíja tam pronikla koncem éry Saddáma Husajna z Jordánska. Základnu své renesance ve dvou malých jordánských městech Maán a Zarká, odkud pochází známý terorista Abú Músá Zarkáví.

Jsou francouzští salafisté opravdu jen zbožní a džihád pro ně není svatou válkou? "Džihád, to je především duchovní úsilí," přesvědčuje mě Chaled. "Muslimové se brání jen v případě napadení. Všemi prostředky. A těch míst, kde je islám nucen se bránit, je dnes hodně," dodává mladý konvertita. Myslí tím i Evropu? "Evropa je otevřeným prostorem. Aby se změnila v dár al-islám, nebude třeba zbraní. Spíše je to věc trpělivosti. Alláh má rád trpělivé."

Chaled možná dokáže čekat, ale někteří jeho souvěrci jsou zbrklejší. Proměnu zbožného muslima v radikála zažila i mešita as-Salám v Argenteuil. Imám Alí Jašár byl odtud policejně vykázán do malého města v hornaté oblasti na jihu Francie, neboť jeho náboženské promluvy nabyly bojovného a nenávistného rázu. Původně politický uprchlík levicového ražení z Iráku, jenž se před dvaceti lety usadil na pařížském předměstí, přešel na pozice islamistického extremismu. Asi čtyři desítky jeho stoupenců opustily pak mešitu as-Salám a usadili se v Sartrouville, dalším z etnicky barevných pařížských předměstí.

Salafismus není nebezpečný jen možností zvratu v džihádismus. Vnáší rozkol do řad muslimů a šíří mezi nimi nesnášenlivost. Iráčtí salafisté se sice v březnu 2004 dokázali nakrátko spojit s radikálními šíity a vytvořit společnou národní protiamerickou bojovou frontu, dnes už však mezi sebou znovu bojují.

Síla demagogů Řada francouzských muslimů salafistům nemůže přijít na jméno. Jako třeba Abdalali Mamoun. Cesta k němu vede po normandské dálnici A 13 do městečka Mantes-la-Jolie západně od Paříže. Pracuje v technicko-obchodním oddělení místní pobočky Renaultu. Ve volném čase objíždí jako dobrovolný imám muslimské komunity v departementech Yvelines a Val-d`Oise. Je mu 35 let a jeho rodiče pocházejí z Alžírska. Náboženské vzdělání získal v Sýrii, kam se jedna z jeho sestřenic vyvdala, což mu otevřelo cestu do země, která je vedle Saúdské Arábie a Egypta jedním z center islámského vzdělávání.

Ze své praxe imám Mamoun salafisty dobře zná. "Působí dnes uvnitř muslimského společenství jako rakovina," rozhořčuje se. Sám patří mezi muslimské duchovní, kteří volají po přizpůsobení islámu společenské situaci ve Francii. Tvrdí, že skutečným problémem francouzských muslimů je "vměšování arabských zemí, jež mezi sebou soupeří o to, kdo získá větší vliv". Používají k tomu nejrůznější nástroje, včetně povzbuzování salafíjské zbožnosti. Imám hovoří přesvědčivě. Dá se mu však věřit doslova? Abdalali Mamoun má blízko ke Svazu islámských organizací Francie (UOIF), jehož vedení se snaží oslovit svou smířlivostí politickou elitu. Nabízí, že "udělá mezi muslimy pořádek", dostane-li vládní podporu. Některým francouzským politikům se takový obchod docela zamlouvá.

"Nejvíce úlovků má salafismus mezi mladými povaleči, hittisty," říká Mamoun. Francizovaný výraz "hittiste" pochází z alžírského slangu, kam se dostal v 80. letech, kdy ještě socialistické Alžírsko předstíralo, že nemá nezaměstnané. Kdo nic nedělal, tomu se začalo lidově říkat, že "drží zdi" (v arabštině se zeď řekne hít). "Na rozdíl od ostatních muslimských organizací nežádá salafíja od svých stoupenců nic víc než jen přísné dodržování rituálu. Mladíci, kteří si říkají salafisté, nedělají celý den nic, a navíc si o sobě myslí, že jsou jakousi muslimskou elitou."

Metoda salafistů je jednoduchá a účinná. Jejich malá buňka začne docházet do vyhlédnuté mešity a modlit se s ostatními. Záhy se pustí do diskuse s okolím a začne přesvědčovat věřící, aby přešli na "pravý islám". Menšina doráží na většinu tak dlouho, až podlehne. Část názory salafistů příjme a ostatní unaví opakující se demagogické promluvy, doprovázené urážkami a občas i hrozbami fyzického násilí, ustoupí a odejdou se modlit do jiné mešity. "Francouzská média si po 11. září 2001 spletla cíl," tvrdí Hakim El-Ghissassi z časopisu La Médina. "Zaměřila se na Muslimské bratry a tablíghisty. Skutečné nebezpečí však představuje salafismus." Salafisté nevedou s ostatními muslimy nijak složité teologické diskuse. Pouze opakují a citují pasáže z koránu a hadísy (zbožné tradice) obsažené v již zmiňované sunně. Ve zvláštní oblibě mají hadísu "O 73 sektách". Podle tohoto vyprávění měl prorok islámu prohlásit: "Má obec se rozpadne na třiasedmdesát sekt. Jen jediná z nich se však vyhne pekelnému ohni, a to ta, která bude sledovat cestou mou a mých druhů." Není těžké uhádnout, koho tu mají salafisté na mysli.

Chaled a jeho druzi z mešity as-Salám v Argenteuil si vskutku myslí, že jdou správnou cestou. Opustili kvůli ní své bývalé kamarády i dívky. Už by si nedovolili obejmout ani vlastní matku a cizí ženě by ani ruku nepodali. Fyzický kontakt s ženskou polovinou lidstva je pro adepty salafismu zapovězený. Výjimkou může být jen vlastní manželka. Aby své dcery uchránili už v útlém věku před zraky okolí, organizují pro ně vlastní jesle amateřské školky. Do školy pak musejí dívenky jít se závojem, což dnes ve Francii znamená najít soukromé školy, které takovou výjimku připouštějí. Před dvěma lety nabídla takovou možnost i nová škola, zřízená alžírskou ambasádou.

Abdelkader Bouziane, imám z Vénissieux u Lyonu, obhajuje tělesné trestání "necudně se chovajících žen". "Manžel má právo manželku zbít, aby se bála a příště si dala pozor," prohlásil tento polygamista a otec 16 dětí v rozhovoru pro časopis Lyon Mag. V dubnu 2004 to vyvolalo skandál, po němž byl imám okamžitě vypovězen z Francie. Ale ministru vnitra se nepodařilo prokázat, že Bouziane je terorista, a tak se obhájce tělesných trestů mohl zakrátko v tichosti vrátit do Francie.

Snem mladých salafistů je hidžra, emigrace tam, kde se dá žít "pravý islám", nebo studium v Saúdské Arábii. Chaled na otázku, zda plánuje odchod z Francie, odpovídá, že nikoliv. Má k tomu prý rodinné a osobní důvody. Studium na nějakém saúdskoarabském islámském učilišti by ho ovšem lákalo. "Není to ale nijak snadné. Výběr je přísný a zájemců je mnoho." Podle informací z diplomatických zdrojů studuje dnes na islámských univerzitách v Mekce a Medíně padesát až šedesát Francouzů. "Vracejí se odtud zcela změnění," uvádí imám Mamoun z Mantes-la-Jolie. "A přinášejí si domů na kazetách nahrávky promluv nejradikálnějších saúdskoarabských šejchů." Jak poznamenává francouzský sociolog Samir Amghar, tito studenti jsou bojovně naladěni a mají "blíže k radikalismu než ke smířlivé zbožnosti".

Adept salafismu Chaled dnes čeká na svou životní příležitost skrze přísný islám. Jak tento mladý muž, kterému korán rozptýlil všechny životní pochyby, hrdě říká závěrem našeho setkání: "Moji rodiče ztratili důstojnost, mně se v následování zbožných předků vrací."

autor je arabista žijící ve Francii
vyšlo v magazínu Pátek Lidových Novin, 12.5. 2006
otištěno s laskavým svolením autora i redakce LN