Problémy nemuslimů s muslimy i mezi muslimy navzájem mají mnoho tváří. K základní náboženské diskrepanci islámu patří zcela nesmiřitelný vztah mezi šíity a sunnity. První čtyři Muhammadovi nástupci se označují coby „chalífové jdoucí správnou cestou“ (al-chulafá ar-rášidún), protože tito čtyři nástupci osobně slyšeli slova zjevení přímo z Prorokových úst. Toto islámské schizma na sunnity a šíity se datuje od volby Alího ibn Abí Táliba (bratranec a zeť Muhammada) za 4. chalífa, kdy došlo ke střetu stoupenců Alího a Muáwija roku 657 u Siffínu, poblíž Eufratu, a táhne se až do dneška. Muáwija byl příslušníkem klanu Umajja, který odmítl Alího uznat, protože údajně jeho stoupenci se podíleli na vraždě 3. chalífa Uthmána (r. 656). Za Uthmánovy vlády došlo k sestavení textů Koránu do dnešní podoby. Alí si nepřál prolít krev muslimů a proto souhlasil s řešením sporu arbitráží, kterou prohrál. Šíité a sunnité si jdou celou tuto dobu vzájemně po krku.
Jen demagog nebo tupec si může myslet, že dnešní systém společnosti je posvátná kráva, kterou je zakázáno kritizovat. Chceme-li posuzovat globální svět, zvláště zájmy a cíle celosvětových mocenských hráčů, pak nestačí jen hovořit o tom, že žijeme v mimořádně nepokojné době a dívat se na svět jen prizmatem přítel – nepřítel. Tento způsob nazírání se stal jakýmsi politickým klišé. Mainstreamová média a mnozí politici sklouzávají k demagogii, namísto systémově analytického uvažování.
Hned na začátku je třeba si uvědomit, že násilné prosazování islámu patří do množiny všech možných přípustných forem jeho šíření. O islámském terorismu začal hovořit až neislámský svět. V Koránu, hadísách, džihádu, právu šaría i v Muhammadově bibliografii, zvané síra, tam všude objevíme násilí vůči bezvěrcům či jinověrcům. Takže násilné formy islámu nejsou až produktem dnešní doby, jak někteří mylně tvrdí. Pravdou však je, že v období kolonialismu, kdy koloniální mocnosti tvrdým až brutálním způsobem prosazovaly v těchto zemích své zájmy, zplodily i nenávist a násilný odpor na straně místního obyvatelstva. Kolonizátoři využívali technickou i vojenskou převahu jak k ovládání domorodců, tak i k potlačování jakéhokoliv odporu. Přezíravé a nadřazené chování vůči domorodému obyvatelstvu bylo umocněno nesrovnatelně vyšší hospodářskou a společenskou úrovní západních zemí, kterým se podařilo vytvořit světový koloniální systém.
Do Evropy přicházejí divocí obyvatelé, kteří pustoší, a ani si toho nejsou vědomi. Jednají instinktivně, protože celý život jen bojovali o své přežití. Jednají agresívně, protože cítí, tuší a vědí, že přišli do společnosti, jež zapomněla, co je vlastní obrana. A s úplnou samozřejmostí chtějí podíl bez toho, aby se sami podíleli. Oni nepřichází budovat, ale jen parazitovat a ničit. Ne, oni nejsou žádní pionýři, kteří chtějí něco nového vystavět. To, co v zemích jejich příchodu místní pracně budovali staletí, jim nic neříká a proto to klidně zničí. Mají zcela jiný hodnotový systém. Ničí vztahy, ničí věci, protože to je jediná dovednost, kterou se naučili. Tito migranti nedokázali, ať již vlastní či nevlastní vinou, ve svých zemích vybudovat civilizovanou společnost, protože v převážné většině žijí a umírají v prostředí středověku ovlivněném toxickým právem šaría a islámskou ideologií.
Trefně se na téma migrace vyjádřil slovenský spisovatel a bývalý diplomat Jozef Banáš: „I v minulosti se v arabském světě bojovalo, ale nikdy nebylo tolik utečenců. Proč tomu tak je? Mám k tomu jednu metaforu: Někdo proděravěl vanu a z té vany vytéká voda. Co udělá normální člověk, když z vany vytéká voda? Snaží se zacpat díru! Ale tady nyní všichni evropští politici běhají a pouze vymýšlejí: Co budeme dělat s tou tekoucí vodou z té vany? Jsou to hlupáci a oportunisti nejhrubšího zrna!“
Je zapotřebí pohledět pravdě do očí a uvědomit si, že většina běženců z Afriky, ale i z jiných končin, je z hlediska jejich pracovních dovedností jen těžko použitelná. Počet vzdělaných na celkovém počtu migrantů je zanedbatelný a otázkou také zůstává srovnatelnost úrovně jejich vzdělání s evropským standardem. Počet gastarbeiterů, kdysi do Evropy přilákaný zvláště Německem a Francií, dnes přesahuje možnosti jejich uplatnění na pracovním trhu. Jinak řečeno, bez odborně stanovených regulačních pravidel dojde v Evropě k nárůstu nezaměstnanosti, která již dnes v některých zemích je neúnosně vysoká.