"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Seriál na pokračování: Jak se žije v Londonistánu (II. díl)

Autor: Klára Prokopová | Publikováno: 21.5.2007 | Rubrika: Názory čtenářů
Ilustrace

Díl druhý: Sehnat práci 

Toho pondělního rána, kdy už svítilo slunce a slibovalo teplý den, jsem s přítelem vstávala s nadějí, kterou nám Česká republika už vzala. Já byla plná optimismu, zato Marek byl celý bledý. Zvážněla jsem a zeptala se: “Co se děje? Nejsi snad rád, že můžeme být tady, abychom dělali něco pro naši budoucnost?” A byla jsem trochu nervózní, co mi odpoví, protože jsem dobře věděla, že to vše byl můj nápad a má touha. Posledních pár let jsme na toto téma vedli dost vážné diskuze. Marek ale jedno věděl - a nepopíratelně s tím se mnou souhlasil. Když se člověku naskytne šance, jak si zlepšit finanční stránku svého šedého života, neměl by zbaběle utíkat.

Přesto - měl jednu podmínku, kterou jsme měli oba dodržet. Spočívala v tom, že pokud se nám do měsíce nepodaří nalézt jakoukoli práci – musíme rezignovat. V realitě to tak znamenalo, že už nikdy v životě se nepokusíme vyjet za hranice naší vlasti a budeme se snažit nějak se protlouci životem.

I když nerada, přikývla jsem. Bylo mi z toho nanic - říci sbohem svým snům a žít život obyčejných lidí, kteří si o sobě myslí, jak skvělý život mají a přitom nevidí, že se ještě o nic nepřičinili. Zahalili se do falší všedních dní a nechtějí přijmout ten fakt, že bez babiček, vlivných známých a hlavně svých rodičů by ani zdaleka nebyli tam, kde jsou a neměli to, co mají. Nesnáším život nalajnovaný společností, který tě uvězní v tvé cele na doživotí. Pak už nemáš úniku a duševne zemřeš.

I když se zdálo, že jsem Markovi svým nadšením dodala odvahu, přesto byl trochu nervózní. Věděl, že vše stojí na něm, protože má angličtina byla ještě horší. S vážným výrazem se pousmál: “Můžeme tedy vyrazit? Máme s sebou doklady jako pas, občanku a fotky?”

“Máme vše,” odvětila jsem. “Navíc nezapomeň, jsme přece občané Evropské unie, takže musíme být preferováni před lidmi z třetích zemí. Vzpomínáš si, jak všichni mluvili o těch podmínkách, za jakých vstupujeme do EU? Tady v Anglii můžeme pracovat legálně a před námi mají přednost na pracovním trhu jen Britové. Když Angličan nebude mít zájem o nabízenou práci, můžeš ji získat ty, jako člen EU. Lidé z třetích zemí jsou až po tobě.“

Usmál se: ”Jen aby to tak fungovalo, jsme teprve měsíc od vstupu, a když něco začíná, nemusí to fungovat na sto procent.”

Už mě tím dožíral, tak jsem opáčila: “To ale fungovat bude, protoze věřím v EU!”

Marek se na mne pobaveně díval a ukončil to. “Vzhůru do boje!”.

Vyšli jsme ven a vydali se po naší ulici rovnou za nosem. Na jejím konci byla zastávka autobusu H23. Podívali jsme se na jízdní řád, kdy že to tedy pojede. Ale pak jsme vyprskli smíchy. Vzpomněli jsme si totiž, že v Londýně se nikdo zásadně nedívá kdy to jede, protože autobusy nejezdí na čas. Buď pojede za chvíli nebo za delší chvíli a mnohdy taky vůbec. To je prostě londýnská rarita, na kterou se těžko zvyká středoevropanům, kteří jsou zvyklí mít vše načasované a pod kontrolou. Nejkrutější ale je, když zrovna někam pospícháte, ať už domů nebo do práce, a autobus, v němž zrovna jedete, zastaví - řidič všem oznámí, že toto je last stop a on už dál nepojede. Nejdříve jsme si mysleli, že má asi nějakou závažnou poruchu, ale pak jsme s údivem a časovým odstupem zjistili, že last stop vůbec neznamená závadu na voze - řidiči se jen prostě nechce jet dál. To je největší trest v autobusové dopravě, který vás může v Londýně potkat kdekoliv a kdykoliv. Murphyho zákon však říká, že to bude ten nejnevhodnější okamžik i místo - to abyste vzteky stačili vychladnout, než dojdete na jinou zastávku anebo počkáte na příští spoj. Proto tady v Anglii jezdí lidé raději vlastními vozy. Nebo metrem, které je velmi spolehlivé. Autobusovou dopravu používají jen východoevropané, lidé ze třetího světa a v neposlední řadě samozřejmě turisté.

Na High Street, kde jsme po nějakém čase vystoupili, jsme zamířili hned do první agentury, která byla na dohled.

Přivítala nás rodilá Angličanka a na naši otázku nadšeně odpověděla: “Máme pro vás práci, ale nemohu vám říci nic konkrétního. Ví o tom více jiný kolega a ten tu právě dnes není. Ale přijďte zítra a on vam řekne, co a jak. A rovnou se zaregistrujete.” Pod slovíčkem zaregistrujete nás hned napadla asociace - podepíšeme smlouvu. Po celou dobu se usmívala a byla pozitivní, takže nás svým postojem přesvědčila k souhlasu, že se zítra ráno vrátíme. Dala nám telefonní číslo a jméno onoho kolegy. S nadšením jsme se rozloučili a odešli.

Venku na High Street jsme jásali, jaké je to jednoduché najít si práci. A tak jsme zbytek dne věnovali už jiným věcem. Prošli jsme si zdejší nákupní centra, doma pak na chvilku zapadli do postele a odpočívali. Jelikož jsme neměli gauč, bylo to nejlepší místo k odpočinku po celém dni. V posteli jsme přemýšleli a debatovali o zítřku, kdy se konečně dozvíme, co nás čeká. Doufali jsme, že do nové práce budeme moci nastoupit už pozítří. Potřebujeme přece co nejrychleji vydělávat! 

*** 

Nazítří jsme nepotřebovali k probuzení ani budík. Nemohli jsme skoro dospat rána, jak jsme se těšili na informace o našem novém zaměstnání. Vstali jsme proto o několik hodin dříve, abychom nemuseli tolik spěchat. Při chudé snídani, při které jsme ještě dojídali naše potravinové zásoby z domova, začal Marek pochybovat. „Co budeme dělat, když pro nás práci mít nebudou? Nebo dají práci pouze mně a to ještě part-time? (brigádu) Co pak mám dělat - vzít to? Ty si pak budeš muset poradit v hledání práce sama. Zvládneš to?”

Vím, proč to říkal. Má angličtina byla mnohem horší než jeho, tudíž jsem byla jeho přítěží - neuměla jsem si koupit ani buspass na autobus. Vše od příjezdu vyřizoval Marek. Nebála jsem se otevřít pusu a říci nějakou naučenou větu v angličtině. To ne. Ale vždy, když jsem ze sebe něco vypotila, druhá strana se mnou začala komunikovat – a to byl onen zádrhel. V tu chvíli jsem vůbec nerozuměla, co mi dotyčný vlastně vykládá. Člověka pak přepadne tak ostudný pocit, že jste si připadá jako negramotný. Je vám “naprd”, čím jste a odkud jste, vítězí nad vámi pouze pocit méněcennosti a ponížení.

“Měla bys začít mluvit už nyní. Když to budeš odkládat, tvé špatné přesvědčení bude čím dál silnější. A pak si už budeš hledat jen způsoby, jak tyto pro sebe nepříjemné pocity obejít. Nebo se jim zcela vyhnout.”

,Vím, vím, vím - máš pravdu.” I když jsem to neříkala přesvědčivě, cítila jsem, že to budu muset zvládnout. 

***

Podařilo se nám dorazit do agentury něco málo po desáté. Vstoupili jsme a čekali v menší recepci, než za námi někdo přijde. Vzápětí nás uviděla paní, se kterou jsme mluvili včera. Naštěstí si nás pamatovala.”Dobré ráno, počkejte prosím chviličku, zavolám vám kolegu,” spustila hned na nás. Marek se mne škádlivě zeptal: ”Tak co? Začneš rozhovor ty?”

“Zrovna teď? Kdy je to pro nás hodně důležité?! To nezvládnu. Začni ty a já tě budu doplňovat.”

Marek se naoko naštval: “A kdy teda chceš začít? Ja tady s tebou nebudu věčně, abych mluvil místo tebe.”

Vtom už ale přicházel vysoký, hubený, mladý muž. Už na první pohled bylo znát, že je Angličan. Vypadal trochu jako Frankenstein. Byl dobře naladěn a taky se usmíval. ”Máme práci, jedná se o zametače ulic (street cleaner), ale jen na dva až tři dny v týdnu. Bohužel sami uznáte, že je to práce pouze pro muže. Pro ženy tu máme jiné práce - baličky v továrnách. Momentálně ale nyní nemáme žádnou nabídku.”

To důležité jsme pochytili a Marek souhlasil, že by práci zametače přijal. Frankenstein se rozradostnil ještě více. “Máš s sebou nějaké fotky a doklady? Můžeš se rovnou zaregistrovat a výplatu budeš dostávat týdně na šek. Je nutné, aby sis zítra ráno přišel vyzvednout své pracovní oblečení.”

Teď jsem jim však už skočila do hovoru: “Mohu se taky zaregistrovat?” Přisvědčil. Zavedl nás tedy do jiné, menší, místnosti, kde už na stole byly připraveny formuláře i s tužkou. Vysvětlil nám, co máme kde vyplnit a nechal nás o samotě. Registrační formulářr se skládal asi ze čtyř stran A4 a obsahoval i jakousi smlouvu s agenturou. Samozřejmě jsme si nedokázali přelozit vše slovo od slova, ale obsah jsme pochopili. Při usilovném vyplňování našich osobních údajů (z jaké země pocházíme, kde jsme se narodili, zda trpíme nějakými nemocemi, které by nám bránily ve výkonu práce) nás překvapila otázka, z jaké komunity lidí pocházíme. Tato kolonka byla rozsáhlá a mě dost udivila - museli jsme vyplnit i to, do jaké skupiny národnosti patříme. Připadalo mi to jako škatulkování lidí podle jejich náboženského vyznání či barvy kůže. Sáhodlouhé možnosti zněly asi takto: Jste čistý Angličan nebo Brit? Či snad Asiat? Dělení bylo ještě obsáhlejší - na Inda, Pákistánce, Bangladéšana. Nebo jste černý typ, pocházející z Afriky či Karibiku? Nebo jste původu čínského? Japonského? Nebo jiného?

Velmi nás zaskočilo, že formulář na práci rozlišoval i mezi typem lidí.Z Čech jsme byli naučeni, že bychom neměli rozlišovat lidi podle barvy pleti či jiných odlišných znaků. A ejhle. Tady v Londýně je to jinak.

Vyplněné formuláře jsme odevzdali Frankensteinovi. Marek tedy začne dělat zametače a pro me zatím mohou práci hledat. Angličan si vzal od Marka číslo na mobil.

Před agenturou jsme si sedli na lavičku a začali debatovat. Nadšení bylo to tam. Marek sice práci měl, ale z toho nás dva vůbec neuživí. Part-time je jako brigáda, z ní jsou peníze tak akorát na jídlo a v lepším případě i na autobus. Tím spíše, kdyby pracoval jen tři dny v týdnu.

“Co budeme dělat?” začal Marek.

„Já nevím,” odpověděla jsem nejistě. Má odvaha byla pryč, protože jsem pochopila skutečnost. Nebyla jsem schopna si sama najít práci. Komunikace v angličtině mi připadala tak obtížná, že jsem si začala zoufat. Nechtěla jsem se však vzdávat, protože jsem do Anglie jela s velkým cílem. Uvnitř mi blýskla jiskřička naděje. “Víš co uděláme? Půjdeme se zeptat na práci do agentury, kde jako nelegálové pracovali naši známí Jana s Honzou. Víš, že říkali, že je agentura nechá pracovat, kolik dnů chtějí a peníze jim přece také platili. A i když budeme pracovat v neevropskem kolektivu, tak to nějakou dobu přežijeme.“

Marek mi celou dobu tiše naslouchal, neřekl ani slovo. Byl znatelně vyčerpaný komunikací v angličtině, nikdy předtím ji nepoužíval tolik, jako dnes. Prostě byl ve velké škole života a já na něm visela jako opice. Zvedl se z lavičky. “Tak jdeme teď? Nebo to necháme na zítra?

“Zítra je pozdě, jdeme hned,” odvětila jsem s navrácenou odvahou.

 

Co zažijí Marek s Klárou v pákistánské agentuře? Pokračování příště 

předchozí díl - http://www.eurabia.cz/ShowArticle.aspx?ArtId=935

4540 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?Socialisté s vedením EU otevřeli italské přístavy a již mají úspěšné výsledky: Nový africký uprchlík zneužil desetiletou holčičkuPoliticky nekorektní vtipy o islámu, migraci a EU aneb Již brzy zakázané a trestné?Heslo Evropského parlamentu: "Národní suverenita je kořenem nejhroznějšího zla naší doby."Poslanec SPD a zkušený ex-diplomat Kobza analyzuje krizi kolem útoků na saúdskoarabskou rafinerií

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Moudrá ekonomická politika ruského prezidenta Vladimira Putina přináší své ovoce a tím bychom se měli inspirovatPomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlast

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ParlamentniListy.cz

Zeman brutálně rozdráždil chvilkaře, 17. listopadu bude pořádně horko. K Babišovi řekl toto...Kalouska už nikdo normální nebere vážně. Chvilkaři by udělali nejlépe, kdyby konečně dali pokoj... Ivo Strejček sundal rukavice, odnesla to i Čaputová s Jourovou
Články autora
Průzkum
Volte s Němci! V Německu začínají 1. září volby do zemských parlamentů-sněmů. Obávaným looserem je merkelovská CDU a favoritem protiimigrační AfD. Koho byste volili Vy?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď