Na první pohled může tato otázka znít šíleně. Vždyť většina evropských zemí je součástí Severoatlantické aliance a Evropská unie je nejbližším spojencem USA. Až se občas z legrace říká, že EU je další neoficiální členský stát USA. Byly to USA, které pomohly na počátku 20. století porazit Německo a jeho spojence a podporovaly právo Čechoslováků na sebeurčení. Byly to také USA, které pomohly Evropanům porazit nejprve nacismus a poté i komunismus.

Jenže nic není věčné. Tak, jako v první světové válce byly Itálie a Japonsko spojenci USA, v druhé světové válce byly tyto země naopak jejími nepřáteli. Stejně tak se proměňuje i politika dnešních USA a i Evropy.

V Evropě není veřejně příliš známo, že zhruba poslední 3 administrativy amerických prezidentů věnují enormní pozornost podpoře islámských skupin v Evropě. Tento předěl nastává s koncem vlády prezidenta George Bushe staršího a nástupem demokrata Billa Clintona. Co je však zarážející - tato politika se nijak nezměnila ani za vlády republikána George Bushe mladšího.

Byť je toto protěžování muslimů vystaveno ostré kritice části politiků a novinářů v USA, jsou tyto kritické osoby americkou vládní administrativou umlčováni jako islamofobové, rasisté a xenofobové. Přitom je zarážející, že muslimové tvoří jen velmi malou část americké populace a přesto mají větší podporu v pronikání do státního aparátu a do medií než jiné náboženské menšiny, které jsou v USA mnohem početnější.

Toto by nás nemuselo znepokojovat, jde přece jen o vnitřní věc USA. Co by nás však znepokojovat mělo, je politika nevládních organizací tzv. bojujících proti islamofobii, podporovaných skrze americké vládní nadace a ministerstvo zahraničí. Či přímo aktivity amerických ambasád na poli podpory muslimských menšin v Evropě.

Už si představuji ten křik některých čtenářů nad těmito mými řádky. Antiamerikanista, nenávidí USA apod. Jenže to je omyl. Naopak vzdávám hold otcům zakladatelům a těm Američanům, kteří budovali USA jako zemi svobody a práva pro všechny bez rozdílu náboženství či politiky a barvy kůže. Jenže právě proto je potřeba se ozvat proti zesilující politice současného aparátu vlády USA, který jde proti duchu otců zakladatelů a proti myšlenkám na kterých vznikl ideál USA.

Pokud podrobně prostudujete aktivity na poli podpory muslimských menšin ze strany vlády USA v Evropě, tak zjistíte, že žádná náboženská skupina se netěší takovému zájmu vládních úředníků a podoře jako muslimové. Dokonce si můžete všimnout, že dochází k podpoře projektů, které pozitivně prezentují islám ve školách apod. A to i u nás v České republice. Přitom ani jedná ambasáda či americká vládní instituce stejným způsobem nepodporuje právo a svobodu projevu a nehájí zájmy exmuslimů či kritiků islámu.

Položme si otázku - co je cílem takovéto politiky? Odpověď neznám, ale říkám si, jestli prostě vláda USA na Evropu nerezignovala a v souvislosti se statistikami rychle postupující islamizace Evropy skrze přistěhovalectví nepočítá již s tím, že Evropa bude islámská a nepředchází si muslimy již dopředu.

Samozřejmě, že muslimům vyhovuje, když je USA různými způsoby podporují a tím napomáhají jejich snaze šířit islám v Evropě a umlčovat kritiky islámu. Jenže kam to povede?

Představme si, že bychom do důsledků dotáhli vizi Francouze Guillaume Faye a v Evropě by opravdu vypukl válečný konflikt mezi Evropany a muslimskými přistěhovalci. Na čí straně by asi stály USA? Na straně Evropanů nebo spíše muslimů, které si tak hýčkají? S tím, jak je stále více infiltrovaná státní správa USA islamisty, se bojím, že by USA v konfliktu byly spíše na straně muslimů.

A to ani nehovořím o tom, jestli by vůbec byli Evropané schopní v takovém konfliktu zvítězit, když si vezmu úpadek našich ozbrojených sil a upadající odhodlání našich spoluobčanů bránit naši svobodu a civilizaci.

V závěru bych si dovolil zveřejnit citát od francouzského intelektuála Guillaume Faye:
Všichni filozofové řecké antiky v tom byli zajedno: rasový chaos znamená úplné zmizení národa i jeho kultury a je hrobařem každé skutečné demokracie. Obyvatelstvo bez etnicko-kulturní homogenity, mišmaš nejrůznějších společenství je ve skutečnosti už jen akciovka, společnost bez ducha a solidarity, v níž se řeší neustálé spory o nadvládu a rasismus je setrvalý stav (podle hesla: „Multirasová společnost je vždy multirasistická.“), a v níž každá vláda musí selhat z nedostatku společného světonázoru mezi členy společnosti. Rasový chaos navíc otevírá dveře tyranii. Právě rasový chaos si pod záminkou multikultury vepsaly komerční společnost a současná „demokracie“ do svého programu. Cíl: vytrhnout lidi z jejich přirozeně vytvořených vazeb a příslušností, nadělat z nich pouhé konzumenty, libovolně zaměnitelné atomy bez identity. Avšak tento záměr nemůže vyjít, neboť lidé se tak snadno své paměti, své tradiční identity, nezbavují. Dalece vzdálena tomu, aby obchodováním zajistila dlouhodobý blahobyt, harmonický individualismus i „republikánské“ soužití skončí společnost rasového chaosu s jistotou v chaosu sociálním a politickém.