„Fatva je v sunnitské tradici doporučení, v tradici šíitské pak závazný imperativ. Pro íránskou vládu je tedy závazná. Pevně definuje rámec íránských aktivit v jaderné oblasti a výslovně zakazuje jaderné zbraně“, čtu v jednom výkladu. Jeho autor pak připomíná obdobnou fatwu z roku 2004 a ptá se, proč nový či staronový právní výrok nejvyššího íránského duchovního přichází právě nyní. Cituje mluvčího íránského ministerstva zahraničí, podle něhož by si „Západ by měl uvědomit superioritu ajatolláhova výnosu, který je nejvyšší normou, definující íránskou jadernou strategii“.  A na závěr vyslovuje názor, že „načasování možná nadějně signalizuje počátek dosud skrytě připravovaných změn v americko-íránských vztazích“.

Dotyčná stanoviska si zaslouží upřesnění. Fatwa v šíitském prostředí Íránu má skutečně trochu odlišnou povahu od fatwy vyslovené znalcem islámského práva v některé ze čtyř právních škol sunnitského islámu. Pokud sunnitský islám neopravňuje nikoho intepretovat „boží zákon“ po svém, nýbrž jen doporučením usnadňovat praktikování Zákona, připouští šíitský islám v nejrozšířenější své formě tzv. dvanáctníků, velkou interpretační volnost. Vychází to z povahy šíitského duchovenstva, zejména jeho nejvyšších představitelů, kterým se jako zástupcům „skrytého imáma“ přiznává schopnost nabízet vlastní interpretaci „božího zákona“.

Tradičně to znamenalo, že nejvyšší duchovní autorita byla hodná „napodobení“, leč zároveň zcela nezávislá na státní moci. A zpětně platilo, že vladař nemusel názor nejvyšší duchovní autority nutně sdílet a respektovat. Záleželo na názoru světské moci, zda danou fatwu bude brát za závaznou či nikoliv. V prostředí současné íránské „molláhokracie“ se tradiční model poněkud pozměnil, nechceme-li říci pokřivil. Jednak tím, že se zvýšila váha vlivu islámského duchovenstva  na veřejné a politické záležitosti, jednak tím, že byl přijat pro islám do té doby cizí model občanské volby představitelů světské moci. Leč ani tento nový systém nevylučuje stav, kdy pozice pozemské správy je odlišná od názoru a představ duchovních.

Je pravděpodobné, že současná vnitřní situace Íránu odpovídá takovému nesouladu světské a duchovní sféry, konkrétně do ní zasahuje narůstající roztržka mezi prezidentem Mahmúdem Ahmadínedžádem a ájatolláhem Alím Chameneím. Íránský prezident byl vynesen do čela země za silné podpory nejvyššího duchovního vůdce v roce 2005, aby zahladil vzpomínky na předchozího prezidenta, reformátora označovaného za íránského Gorbačova, Mohameda Chatámího. Vzdělance nahradil manuál, nesnášející reformisty, vyznačující se tupým mesiášstvím a chorobným antisemitismem. Užitečný mouřenín do hry vrchního ájatolláha.

Alí Chameneí, fakticky klíčová figura státu, ztělesňující „vládu učence“, velájat-e fakíh, to jest ideologického fundamentu íránského režimu, si musí nyní denně vyčítat, že prohazardoval velkou část svého politického kapitálu. V roce 2009 bez zaváhání podpořil prezidentské znovuzvolení Ahmadínežáda, svého někdejšího chráněnce, byť jeho vítězství nad bývalým premiérem Mír Hosejnem Músáwím bylo sporné a zjevně zfalšované.

Uplynuly čtyři roky od velkých nepokojů, vyvolaných veřejnou nespokojeností s průběhem posledních prezidentských voleb a od tvrdého potlačení  pouličních demonstrací „zeleného“ hnutí stoupenců Musáwího. Opětně zvolený prezident neotálel a velice rychle začal projevovat svou nezávislost na duchovním vůdci. A z někdejšího chráněnce se rychle stává domácí černá skvrna islámské republiky.

Mezi dvěma nesmiřitelnými tábory se dnes vyřizují účty veřejně. Ve kterém z autoritativních režimů by bylo možné, aby jako v Íránu druhý únorový den letošního roku prezident četl veřejně před parlamentem, který ho nemá vůbec v lásce, tajně pořízený záznam telefonátu? Navíc, když tento záznam kompromituje jednoho vysokého představitele justice, kterým není nikdo jiný než bratr předsedy tohoto parlamentu, známý svou blízkostí k duchovnímu vůdci Chameneímu. Arabští sousedé Íránu, kteří v minulosti dokázali likvidovat vzpoury na vrcholcích moci výhradně krvavými čistkami, musejí být z takového divadla perplex.

Poměrem sil na tom není prezident nejlépe. Dnes se proti němu staví duchovní vůdce, ozbrojené složky Strážců revoluce a rovněž parlament. Šance, že si udrží vliv přes někoho z okruhu svých přívrženců nasazeného do příštích prezidentských voleb v červnu letošního roku, se rapidně zmenšují. Rada strážců ústavy, která rozhoduje o přijatelnosti kandidátů pro volby příští hlavy státu, velmi pravděpodobně vyloučí prezidentovy spojence. Ostatně tak již učinila v osobě Esfandjára Rahíma Mašájího, prezidentova rádce a důvěrníka. Leč dynamitník Ahmadinedžád bude klást nálože a zapalovat jejich doutnáky až do samého konce.

Škody způsobené zostřujícím se bojem o moc narůstají. Ahmadínedžád veřejně obviňuje své protivníky, že korumpují soudce. Nedávno provokativně žádal povolení navštívit vězení Evin, kde si odpykávají tresty političtí vězní, mezi nimiž od jisté doby figuruje i několik jeho přátel. Těmito okázalými útoky a gesty chce patrně zapůsobit na mlčenlivou většinu, lidové a venkovské voličstvo, které mu kdysi pomohlo dostat se na vrchol moci. Nejvyšší kruhy pokřivují revoluci, která se přece nedělala kvůli demokracii, nýbrž v zájmu lidu a národa, ohrazuje se hlasitě prezident stavějící se do role posledního spravedlivého v boji proti zrádcům a korupčníkům.

Nejvyšší duchovní vůdce Chameneí se neúspěšně snaží přimět znepřátelené strany k rozumu. V sázce je jeho autorita. Ta ostatně nevzešla od něho samého coby bůhvíjaké osobnosti, nýbrž hlavně z toho, že převzal duchovní úřad po smrti ájatolláha Chomejního v roce 1989.

Za zábavným divadlem, vyvolávaném vzájemným osočovaním a odhalováním soupeřových intrik, je cítit slábnutí státních institucí a jejich vážnosti. Účet za to může být velký. V prvé řadě ztráta veškerého zájmu veřejnosti o prezidentskou volbu.V Íranu je tato volba sice vždy do jisté míry spoutaná, leč v roce 2009 přesto nebývalým způsobem vážně otřásla režimem. V druhé řadě pak faktické omezení volební demokracie. Tváří v tvář dvěma zlům, které v očích nejvyššího duchovního vůdce představují reformátoři z jedné strany a spojenci Ahmadinedžáda na straně druhé, by mohl Chameneí zrušit přímou volbu prezidenta a jeho jmenování svěřit parlamentu.

Vnitropolitická válka hoří v nevhodném okamžiku. Američané přicházejí s nabídkou dialogu s režimem ohledně íránského jaderného programu a jeho možných vojenských důsledcích. Zastavit obohacování uranu, které Teherán považuje za své nezadatelné právo, požadavek,  logicky doprovázící americkou iniciativu, naráží v Íránu na silnou kritiku. Dokáže nejvyšší íránský duchovní vůdce, tlačený svými protivníky ze dvou stran, vypít takový kalich hořkosti, aniž by se zadávil? Fatwa proti jaderné zbrani je možná něco jako antidotum. Nemá v prvé řadě zastavit domácí dopady systému, sice jednoduchého, leč účinného, který bezděčně přivedla k života léta vlády letos končícího íránského prezidenta?

http://muller.blog.idnes.cz

čtěte také:

Islám není řešení

Sex a „arabské jaro“

Válka s islamogangsterstvím