"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

První křížová výprava a osvobození Jeruzaléma od muslimů

Autor: Pavel Zahradník | Publikováno: 4.1.2013 | Rubrika: Historie
Ilustrace

V roce 638 byl Jeruzalém obsazen vojskem Mohamedova druhého nástupce, chalífy Umara I., a celá Svatá země upadla do područí islámu. Pohled křesťanů na tuto smutnou událost asi nejlépe vystihují slova, jaká mnohem později napsal svatý Bernard z Clairvaux ve svém listě vybízejícím Čechy k účasti na druhé křížové výpravě: „Pohnula se a zatřásla země, protože Pán nebes začal ztrácet svou zemi, ve které ho bylo přes třicet let vidět žít jako člověka mezi lidmi, svou zemi, kterou poctil svým narozením, osvítil zázraky, posvětil krví, obohatil pohřbem.“ Týž svatý Bernard pak ve svém spise De laude novae militiae dodává, že „ze všech svatých a žádoucích míst“, jež se ve Svaté zemi nacházejí, „zaujímá Hrob zajisté první místo“. Spolu s Božím hrobem a jinými svatými místy se však pod nadvládou mohamedánů ocitlo i místní obyvatelstvo, ve své naprosté většině křesťanské.

Vyznavači Mohamedovy víry vládli poté Jeruzalému takřka pět století; nejprve to byla dynastie Umajjovců, kterou vystřídali Abbásovci, po nichž zase následovali Fátimovci. Období, kdy byly pro křesťany poměry přijatelnější, se střídala s obdobími většího útlaku křesťanů – tak fátimovský chalífa al-Hákim (996–1021) vydal četná nařízení proti křesťanům a v roce 1009 se dokonce pokoušel zničit Boží hrob. Situace se výrazně zhoršila v sedmdesátých letech jedenáctého století, kdy město dvakrát dobyli Turci, jimž tehdy vládla seldžucká dynastie, která před třemi desetiletími vytvořila mocnou říši; po druhém dobytí města, jež následovalo po nezdařeném povstání, Turci pobili větší počet jeruzalémského obyvatelstva. Seldžučtí Turci také porazili roku 1071 v bitvě u Mantzikertu Byzantince a v důsledku tohoto vítězství obsadili značnou část Anatolie. Noví vládcové se ke křesťanům, a to jak k místnímu obyvatelstvu, tak k poutníkům putujícím do Svaté země, chovali s mimořádnou brutalitou, což konání poutí ne-li znemožnilo, tak přinejmenším značně znesnadnilo. Protože seldžučtí Turci zároveň představovali stálé nebezpečí pro byzantskou říši, rozhodl se roku 1095 císař Alexios I. požádat o pomoc křesťanský Západ.

Hlavou Církve byl tehdy blahoslavený Urban II. (1088–1099), Francouz, pocházející ze šlechtického rodu ze severofrancouzského kraje Champagne, benediktinský řeholník z kláštera v Cluny, kterého kdysi do Říma povolal svatý Řehoř VII. Poselství od Alexia I. obdržel papež na synodě v Piacenze, která se konala v prvních dnech března roku 1095. Urban II. nato svolal další synodu, tentokrát do Clermontu (dnešní Clermont-Ferrand) ve francouzském kraji Auvergne, jež proběhla ve dnech 18.–27. listopadu 1095 za účasti 14 arcibiskupů, 225 biskupů a více než 400 opatů. V poslední den synody, jak píše soudobý kronikář, benediktin Robert Mnich, „se papež odebral na rozsáhlé a široké pole, protože zástupy lidí by se nemohly vejít do žádné budovy“, a pronesl tu řeč, jejíž doslovné znění neznáme, ale jejíž obsah nám zprostředkovává hned šest verzí.

Podle Roberta Mnicha se papež ve své řeči v první řadě obrátil k Francouzům, kteří tvořili naprostou většinu shromážděných: „Francouzi! Národe zpoza hor, národe milovaný a vyvolený Bohem – jak je zřejmé z mnoha tvých činů –, jenž jsi byl oddělen ode všech národů jak polohou své země, tak i svou katolickou vírou a ctí, kterou přinášíš svaté Církvi. K vám se obracíme touto řečí a vám je určeno naše napomenutí.“ Poté papež seznámil posluchače se zprávami, které obdržel od císaře Alexia: „Z oblasti Jeruzaléma a z města Cařihradu došly a k našim uším opakovaně docházejí hrůzné zprávy, totiž že lid z perského království, cizí lid, úplně vzdálený od Boha, ‚národ, jenž nebyl ustálené mysli a jehož duch nebyl Bohu věren‘ [Ž 77, 8], násilně vtrhl do křesťanských zemí a zpustošil je ohněm a pleněním“, načež pokračoval líčením děsivých skutků, které Turci na křesťanech páchali.

Potom následuje vlastní výzva ke křížové výpravě: „Oživte činy svých předků a vzpomeňte na jejich velké úspěchy, na slávu a velikost krále Karla Velikého, jeho syna Ludvíka a vašich jiných králů, kteří vyvrátili pohanská království a rozšířili svatou Církev na jejich území. Nechť vás zvlášť vybízí svatý hrob našeho Pána a Spasitele, který je v rukou těchto nečistých národů, a svatá místa, jež jsou nyní tupena a zneuctívána jejich ohavnostmi. Ó, nejchrabřejší vojáci a potomci neporažených předků, vzpomeňte na odvahu svých předků a nezneuctěte je! Ale jestliže vám brání láska k dětem, rodičům a ženám, vzpomeňte na to, co řekl v evangeliu Pán: ‚Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden‘ [Mt 10, 37]. ‚Každý, kdo opustí domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a za podíl bude mít život věčný‘ [Mt 19, 29].“

Papež zapřísahal shromážděné rytíře, aby zanechali domácích válek a rozbrojů a vydali se osvobodit Svatou zemi: „Zbavte se nenávisti, zanechte svých sporů, upusťte od válek a utište všechny konflikty a spory. Vydejte se na cestu k Božímu hrobu, vyrvěte tu zemi ničemnému národu a sami si ji podrobte. Tu zemi, která – jak praví Písmo – ‚oplývá mlékem a strdím‘ [Ex 3, 8; Dt 26, 9; Ez 20, 15] a kterou Bůh dal dětem Izraele. […] Vykupitel lidského pokolení ji proslavil svým příchodem, zkrášlil svým pobytem, posvětil svým utrpením, vykoupil svou smrtí, oslavil svým pohřbem.“ Závěrem papež zvolal: „Podstupte tuto cestu, aby vám byly odpuštěny vaše hříchy, a buďte jisti, že vaše sláva nezapadne v království Božím.“

Shromáždění na tuto výzvu odpovědělo nadšeným voláním „Bůh to chce! Bůh to chce! (Dieu le volt!)“, na což papež (stále vycházíme ze zprávy Roberta Mnicha) reagoval těmito slovy: „Říkám vám tedy, že Bůh vložil vaše výkřiky do vašich prsou a že Bůh je podnítil. Nechť jsou tato slova vaším válečným křikem, jelikož vám byla dána Bohem. Kdykoli zaútočíte ozbrojeni na nepřítele, nechť všichni vojáci Boží vzkřiknou: Bůh to chce! Bůh to chce!“ Nakonec papež připojil už jen praktické pokyny pro budoucí křižáky; mezi nimi byla i výzva, aby se všichni, kdo hodlají táhnout do Svaté země, označili znamením kříže.

Nikoli v této řeči, ale teprve o něco později stanovil Urban II. začátek křížové výpravy na 15. srpen 1096 a jejím duchovním vůdcem, papežským legátem, jmenoval Adhémara z Monteilu, biskupa z Puy-en-Velay, který již dříve vykonal pouť do Jeruzaléma a který byl také účastníkem clermontské synody, při níž na sebe vzal kříž. Podle některých podání biskup Adhémar složil ještě před odjezdem na křížovou výpravu antifonu Salve Regina, jež se tak měla stát jakousi válečnou písní křižáků; existují ovšem i jiné atribuce, připisující tuto antifonu jiným autorům, z nichž dnes převažuje její připsání blahoslavenému Heřmanovi z Reichenau. Někteří historici jsou názoru, že papež chtěl určit i vojenského vůdce křížové výpravy, jímž měl být Raymond IV. z Toulouse, zvaný také Raymond ze Saint-Gilles, jeden z nejmocnějších pánů Provence; ve skutečnosti však během celé výpravy vystupoval Raymond jen jako velitel jedné ze čtyř armád, rovnoprávný s ostatními veliteli.

Papežova výzva ke křížové výpravě měla neočekávaně značný ohlas nejen mezi rytíři, ale i mezi prostým lidem, zvláště francouzským a německým, který pod vlivem kázání výmluvných hlasatelů křížové výpravy (nejznámějším z nich byl Petr z Amiensu, zvaný též Petr Poustevník) v několika proudech vytáhl na výpravu ještě před rytíři, v první polovině roku 1096; tyto lidové výpravy nezkušených a dezorganizovaných zástupů ovšem nemohly dosáhnout žádného úspěchu a byly rozehnány buď ještě v Evropě, nebo nedaleko za Cařihradem. Teprve ve druhé polovině roku 1096 postupně vyráželi na výpravu rytíři, rozdělení podle svého původu do čtyř větších armád, jež se měly setkat v Cařihradě.

Nejdříve, v srpnu 1096, vytáhla výprava Francouzů ze severní Francie, kterou vedl Hugo Veliký, hrabě z Vermandois, jenž byl bratrem francouzského krále Filipa I.; jemu po boku stáli normanský vévoda Robert Courteheuse, který byl zase bratrem anglického krále, a hrabě Robert z Flander. Tato výprava putovala Itálií až na jih poloostrova, kde se v přístavu Bari nalodila a hodlala doplout do Cařihradu. Podzimní bouře na Jaderském moři však způsobily, že cesta těchto křižáků byla složitější – některé jejich lodě se potopily, jiné byly zahnány na ilyrské pobřeží, odkud se poté jednotlivé křižácké oddíly svízelně dostávaly do Cařihradu.

Rovněž v srpnu 1096 vyrazila výprava lotrinských křižáků, jimž velel dolnolotrinský vévoda Godefroy z Bouillonu se svými bratry Eustachem a Balduinem. Godefroy z Bouillonu, jenž se narodil kolem roku 1060 zřejmě v Boulogne-sur-Mer na severu dnešní Francie, byl druhorozeným synem Eustacha II., hraběte z Boulogne a Lensu, jenž se po bitvě u Hastingsu, které se zúčastnil, stal i mocným anglonormanským šlechticem, a jeho druhé manželky blahoslavené Idy z Arden (zvané též Ida z Boulogne či Ida Lotrinská), proslulé svou zbožností, charitativní činností a zakládáním klášterů, jež pocházela z rodu odvozujícího svůj původ od Karla Velikého a jejímž duchovním rádcem byl církevní učitel a „první scholastik“ svatý Anselm z Canterbury (dochovalo se několik listů, jež svatý Anselm blahoslavené Idě napsal). Po svém strýci z matčiny strany Godefroy roku 1076 zdědil dolnolotrinské vévodství, jež mu po delších sporech císař nakonec (asi roku 1087) vskutku udělil v léno. Stejně jako jeho matka, i Godefroy byl zjevně ovlivněn benediktinským reformním clunyjským hnutím. Godefroy patřil mezi ty křižáky, kteří se rozhodli zůstat ve Svaté zemi navždy; většinu svého majetku proto prodal nebo zastavil. Jeho lotrinské vojsko putovalo do Cařihradu po souši přes Německo, Uhry a Balkán.

Čtěte také:

 

Křesťanští muži by neměli podléhat v boji panice z trojího důvodu. Navíc perverzní degeneranti vychcípají

Křesťanství nad kopími Evropy vztyčuje korouhev tajemného rytířství, jenž pohrdá smrtí a pije ji jako víno

Citát Edmunda Burka o rytířství a vlastenectví

Rytířskost a civilizace

Rytířská doba pominula a sláva Evropy navždy pohasla

Rodina, rytířství, zbožnost a otcovství aneb úcta k předkům a vlasti

V říjnu 1096 vytáhla na křížovou výpravu třetí část křižáckého vojska, kterou tvořili Normani z jižní Itálie, v jejichž čele stál Bohemund z Tarentu, syn slavného Roberta Guiscarda, normanského dobyvatele Kalábrie a Apulie, muž „tak vysoký, že málem o loket převyšoval nejvyšší muže své doby“ (takto jej popisuje byzantská princezna Anna Komnénovna), jehož doprovázel mimo jiné i jeho synovec Tankred z Hauteville. Také Normané se, obdobně jako výprava Huga Velikého, přeplavili přes Jaderské moře do řeckého Epiru, odkud pokračovali po souši dále do Cařihradu.

Posléze rovněž v říjnu 1096 vyrazili na křížovou výpravu i Jihofrancouzi, které vedl již zmíněný Raymond de Saint-Gilles, nositel většího počtu titulů, z nichž nejčastěji užívanými byly tituly hraběte ze Saint-Gilles, hraběte z Toulouse, vévody z Narbonne a markýze z Provence. Raymond před křížovou výpravou udržoval dobré styky i s kastilskou šlechtou (byl ženat s nelegitimní dcerou kastilského krále) a po jejím boku se účastnil bojů proti Maurům na Pyrenejském poloostrově. Jeho výprava, k níž se připojil i biskup Adhémar, postupovala přes severní Itálii, Srbsko a Makedonii.

Ve výpravě tedy, jak vidíme, dominoval francouzský živel; je proto pochopitelné, že na Blízkém východě byli všichni křižáci označováni jménem Frankové. V lotrinské výpravě byli ovšem hojně zastoupeni i Němci a Vlámové, normanskou výpravu zase tvořili obyvatelé Sicílie a jižních oblastí Apeninského poloostrova. Nadto bylo možno se ve výpravě setkat i s jednotlivci či menšími skupinami z jiných evropských národů, jež pečlivě vyjmenovává kronikář a účastník výpravy Fulcher z Chartres, který nakonec dodává: „A kdyby některý Bretonec nebo Němec se mne na něco zeptal, ani tomu, ani onomu bych nebyl uměl odpovědět. Ale ač jazyky jsme se různili, v lásce Boží a k bližnímu jsme se jevili jednomyslní jako bratři.“

Na přelomu roků 1096 a 1097 se všechny čtyři armády konečně setkaly v Cařihradu, kde je očekával císař Alexios, jenž byl zároveň tak velkým počtem západních rytířů poněkud znepokojen; mezi křižáky a Byzantinci nadto vznikaly četné konflikty. Aby si zajistil loajalitu křižáků, Alexios požadoval, aby mu složili lenní přísahu, což křižáčtí vůdcové nakonec po delším zdráhání učinili. Císař dal poté křižáky na svých lodích převézt přes Bospor do Anatolie.

Křižácké vojsko, jež tehdy tvořilo asi 4500 jízdních bojovníků, 30 000 pěšáků a četní neozbrojení poutníci, poté táhlo k jihovýchodu, až 6. května 1097 jeho první oddíly, vedené Godefroyem z Bouillonu, dorazily před město Niceu (Nikaiu), kterou o dvacet let předtím dobyli na Byzantincích seldžučtí Turci, a začali je obléhat. Město tehdy náleželo seldžuckému sultánu Kiliči Arslanovi, který obléhanému městu přispěchal se svým vojskem na pomoc, ale v bitvě pod hradbami města byl křižáky poražen. Obléhání trvalo do 19. června 1097, kdy se město vzdalo, nikoli ovšem křižákům, nýbrž Byzantincům, jejichž nevelký oddíl křižáky doprovázel. Vydání města bylo dojednáno za zády křižáků, kteří se mezitím připravovali na útok; je přirozené, že nechuť k nespolehlivým Byzantincům poté mezi křižáky jen vzrostla.

Křížová výprava poté táhla dále k jihovýchodu. Kvůli lepšímu zásobování bylo vojsko rozděleno na dvě skupiny, z nichž první tvořili Severofrancouzi a Normané, druhou pak Jihofrancouzi a Lotrinčané. Dne 1. července na první skupinu v údolí Dorylaeum (Dorylaion) znovu zaútočil Kilič Arslan. Křižáci však dokázali po šest hodin nepříteli vzdorovat, dokud jim nepřitáhla na pomoc druhá skupina, a když menší oddíl vedený biskupem Adhémarem vpadl Turkům do zad, muselo turecké vojsko prchnout.

Pochod neúrodnou Anatolií v době úmorného vedra byl nesmírně obtížný. Křižákům se nedostávalo obživy a trpěli i žízní, neboť Turci zasypali či otrávili studny. Ve vojsku řádily i četné nemoci; Raymond ze Saint-Gilles onemocněl tak těžce, že mu již bylo uděleno poslední pomazání. Zprávy o předešlých vítězstvích nad Turky však výpravu předcházely, takže než vojsko dorazilo k městu Iconium (dnešní Konya), obyvatelstvo města raději uprchlo do hor. Křižáci tak mohli město bez boje obsadit a patřičně se v něm zotavit. Poblíž Heracley (dnešní Eregli) se křižáci střetli s další Kilič Arslanovou armádou, posílenou ještě o další spojence, ale i tentokrát boj skončil vítězstvím křižáků. Křižáci poté zdolali pohoří Antitaurus a konečně vkročili do Kilíkie, na arménské území (šlo o takzvanou Malou Arménii), kde byli vítáni jako osvoboditelé z moci Turků. Stejně jako nyní, i v pozdějších křížových výpravách byli arménští křesťané (spolu s libanonskými maronity) vždy nejvěrnějšími spojenci křižáků, což později papež Řehoř XIII. v bule Romana Ecclesia z roku 1584 zhodnotil těmito slovy: „Mezi dobrými skutky, které arménský lid vykonal vůči Církvi a křesťanskému světu, může být zejména zdůrazněno to, že v oněch časech, kdy křesťanská knížata a válečníci táhli získat zpět Svatou zemi, žádný jiný lid ani národ s takovým zanícením, nadšením a věrností nepřispěchal na pomoc, jako to učinili Arméni, kteří zásobili křižáky koňmi, potravinami a doprovodem. Arméni pomohli těmto válečníkům s rozhodností a věrností během svaté války.“

20. října 1097 konečně křižáci dorazili k městu Antiochii nad řekou Orontem, jež bývalo po Cařihradu největším městem východořímské říše. Vládce Antiochie Jaghisajan, jenž již byl informován o tom, že místní křesťané, osmělení pomocí ze Západu, se vrhají na seldžucké posádky, vyhnal před příchodem křižácké výpravy z města křesťanské obyvatelstvo. K přímému útoku na silně opevněné město, který prosazoval Raymond ze Saint-Gilles, se křižáci neodhodlali a přistoupili k obléhání města. Obléhání se protáhlo na osm měsíců, což znamenalo značné nároky na zásobování obléhatelů. I tentokrát přispěchali s pomocí Arméni z Kilíkie, kteří křižáckému vojsku posílali potřebné potraviny – arménský kronikář Matouš z Edessy píše, že „všichni věrní soupeřili v tomto ohledu v horlivosti“ a že křižáky „Prozřetelnost neopustila v tomto těžkém postavení; bděla nad nimi s otcovskou péčí jako kdysi nad dětmi Izraele v poušti“. Kromě Arménů ovšem křižáky zásobovali i další místní křesťané, jak Řekové, tak Syřané, a také řecký jeruzalémský patriarcha, který tehdy žil v exilu na Kypru. Ani tato pomoc však nedostačovala a křižáčtí kronikáři popisují strašný hlad, kterým v nastalé zimě křižáci trpěli – byli nuceni jíst nejen psy, ale i kůži či podrážky bot, zrní nalezené ve výkalech, a dokonce i cenné válečné koně, přičemž mezi prostými křižáky bylo možno se setkat i s projevy kanibalismu, k nimž docházelo na mrtvolách zabitých Saracénů.

Po Vánocích 1097 se i sami křižáci rozhodli poslat do okolí početnou zásobovací výpravu, jíž veleli Bohemund z Tarentu a Robert z Flander. Turci toho využili a zaútočili na obléhatele města, kteří však jejich útok odrazili. Rovněž zásobovací výprava neočekávaně narazila na turecké vojsko, které na pomoc obleženým poslal seldžucký emír Dukak z Damašku, ale křižákům se podařilo je porazit. V únoru 1098 pak k Antochii přitáhlo vojsko dalšího seldžuckého emíra, Ridvána z Aleppa, ale i tentokrát nad ním křižáci zvítězili; Godefroy z Bouillonu tehdy udivil křižáky svou silou, když jednoho tureckého jezdce ve zbroji přesekl vejpůl. Během obléhání Antiochie křižáky opustil malý byzantský pomocný sbor, který je dosud doprovázel; významnou pomoc zato představovaly nové posily – nejprve lodě z Janova, po nich lodě Edgara Aethelinga, příslušníka bývalého anglosaského královského rodu, kterého z Cařihradu, kde tehdy žil v exilu, poslal císař Alexios. Lodě přivezly četné potřebné zásoby, hlavně však obléhací stroje.

Mezitím dosáhli křižáci dalšího výrazného úspěchu. Balduin z Boulogne, bratr Godefroye z Bouillonu, se ještě u Heracley spolu s Tankredem z Hauteville oddělil od hlavní části křižáckého vojska a i se svými oddíly dále táhli přes pohoří Taurus. Oba se sice poté připojili k ostatním křižákům, ale Balduin je zakrátko znovu opustil a spolu se svými bojovníky a s Armény, kteří se s ním spojili, táhl na východ, kde se v březnu 1098 stal vládcem Edessy, města na horním toku Eufratu, obývaného Armény, jimž však dosud vládl pořečtěný Armén Thoros. Založil tak první z křižáckých států na Blízkém východě, hrabství edesské.

Antochie byla zatím stále obléhána. K rozhodujícímu zlomu došlo v noci z 2. na 3. června 1098. Bohemundovi se posléze podařilo domluvit se s Arménem Fírúzem, který po dobytí města Turky (k tomu došlo v roce 1085) přestoupil na islám a který byl nyní velitelem části hradeb, a ten vpustil křižáky do města, jež okamžitě obsadili, ovšem s výjimkou pevnosti, kde zůstala turecká posádka. Křižáci se ovšem z vítězství netěšili dlouho, neboť již 7. června byla Antiochie znovu obležena, tentokrát vojskem seldžuckého emíra Körbughy, které se naštěstí předtím několik týdnů zdrželo při marném pokusu dobýt Balduinovu Edessu. Na křižáky Körbughův příchod přirozeně zapůsobil značně depresívně, ale 15. června se jim podařilo (na základě vidění, která měl jeden z prostých křižáků, Petr Bartoloměj) objevit kopí, o kterém věřili, že jím byl na kříži proboden Kristův bok. Tato událost tu část křižáků, která věřila v pravost kopí (nedůvěřivě se k nálezu stavěl nejen biskup Adhémar, ale také Normané), opět povzbudila – Fulcher z Chartres o tom píše: „Jako dříve byli jsme sklíčeni a bázliví, poté jsme byli nejsmělejšími a nejčilejšími k bojování a druh druha jsme povzbuzovali.“ Dne 28. června byla před hradbami Antiochie svedena rozhodující bitva (většina rytířů v ní musela bojovat pěšky, protože se jim už nedostávalo koní), v níž bylo Körbughovo vojsko na hlavu poraženo; poté se Bohemundovi vzdala i posádka pevnosti.

V Antiochii potkala křižáky velká ztráta – 1. srpna 1098 zemřel na blíže neznámou epidemii biskup Adhémar, papežský legát, jehož diplomatický takt byl výpravě velmi užitečný. Křižáci také vyslali Huga Velikého do Cařihradu, aby zde požádal o další pomoc od císaře Alexia; ten však již pomoc neposkytl. Křižáci zůstali v Antiochii až do konce roku 1098. Godefroy z Bouillonu, jenž nechtěl zůstat nečinným, zatím i se svými lotrinskými vojáky odjel za svým bratrem do Edessy, kde se zúčastnil bojů s místními seldžuckými vládci. Ostatní křižáci zatím dobývali okolní lokality, ale i debatovali o tom, jakým směrem na Jeruzalém táhnout; nebyli však s to se dohodnout. Zvláště v zimních měsících opět, stejně jako v minulé zimě, trpěli strašným hladem.

V listopadu Raymond ze Saint-Gilles vyrazil sám na jihovýchod a oblehl opevněné město Ma´arrat al-Númán (antickou Arru); po příchodu Bohemundovy posily bylo obležené město 12. prosince 1098 dobyto. Dne 13. ledna 1099 pak Raymond, bos a oděn jako poutník, konečně vyrazil se svými lidmi na jih, do Jeruzaléma; připojili se k němu zatím pouze normanský vévoda Robert Courteheuse a Tankred z Hauteville. Křižáci táhli podél Středozemního moře a nyní naráželi na nepatrný odpor – mnozí místní šíitští emírové, kteří nebyli spokojeni se sunnitskou seldžuckou nadvládou, jim dobrovolně holdovali a slibovali placení pravidelných tributů, ale i sunnitům byla křižácká nadvláda milejší než nadvláda šíitských Fátimovců, panujícících v Egyptě, kteří krátce předtím odebrali Seldžukům Jeruzalém. Křižákům se podařilo obsadit město Tortosu (Tartús) i hrad Markab, zatímco Raymond oblehl opevněné město Arku. Postupně, během února, se k Raymondovi přidali i další křižáčtí vůdcové, Godefroy z Bouillonu a Robert z Flander, a také Angličané z byzantských lodí, kteří připluli s Edgarem Aethelingem; pouze Bohemund zůstal v Antiochii, kde zřídil druhý křižácký stát, knížectví antiochijské, a také Balduin z Boulogne zůstal ve své Edesse. Zásobování vojska nyní obstarávaly pisánské lodě.

Po spojení všech oddílů křížová výprava, jejímž vůdcem se nyní stal Godefroy z Bouillonu, zanechala 16. března 1099 obléhání Arky a táhla na jih. 3. června křižáci obsadili opuštěnou Ramlu, kterou pokládali za biblickou Arimatii, a 6. června oddíl, jemuž veleli Tankred a Gaston z Béarnu, obsadil Betlém, opět – stejně jako na mnohých jiných místech – nadšeně vítán místními křesťany. Fulcher z Chartres o tom píše: „Když se křesťané, kteří tam prodlévali, Řekové totiž a Syřané, dozvěděli, že Frankové tam přibyli, zaradovali se velmi velikou radostí. Zprvu však nevěděli, jaký je to národ, a mysleli si, že jsou to Turci nebo Arabové. Leč když si je zblízka jasně prohlédli a nebylo pochybností, že jsou to Frankové, ihned se radostně chápali křížů a všívali si je na roucha a s pláčem i nábožným zpěvem jim vyšli v ústrety.“ 7. června křižácké vojsko poprvé spatřilo Jeruzalém. Po takřka třech letech od vytáhnutí z vlasti tedy křižáci, kteří měli za sebou obtížnou cestu do Cařihradu, vyčerpávající tažení vyprahlou Anatolií, obléhání Antiochie, dvě hrůzné antiochijské zimy a množství bitev s tureckými vojsky, konečně dosáhli svého cíle. Bylo jich ovšem mnohem méně než na počátku výpravy – asi 12 000 bojovníků (z toho 1200–1300 rytířů) a spolu s nimi i mnoho neozbrojených poutníků. Jeruzalém, před kterým stáli, už však nepatřil seldžuckým Turkům – egyptští Fátimovci využili potíží, do kterých se Seldžukové dostali v důsledku vpádu křižáků, a znovu se zmocnili vlády nad městem i nad velkou částí Svaté země. Již předtím fátimovští vyslanci jednali s postupujícími křižáky, jimž nabízeli takové rozdělení seldžuckých území, podle kterého by Sýrie připadla křižákům a Palestina Fátimovcům. Cílem křižáků ovšem nebylo spojenectví s Araby proti Turkům, se šíity proti sunnitům, s jedněmi nevěřícími proti druhým, nýbrž dobytí Božího hrobu a celé Svaté země.

Fátimovský místodržící Jeruzaléma Iftichár al-Daula se na příchod křižáků dobře přichystal. Z města vyhnal všechny křesťany a v Jeruzalémě ponechal jen mohamedány a židy, ale i z těchto skupin obyvatelstva značná část také raději město opustila; z okolí města dal odehnat dobytek a zasypat či otrávit všechny studny. Křižáci po příchodu k Jeruzalému začali město okamžitě obléhat a 13. června na ně zaútočili; neměli však dostatek obléhacích strojů a byli odraženi. Začali proto stavět dvě obléhací věže, jednu pro Raymondův oddíl a jednu pro Godefroye (ta měla na vrcholu kříž s podobou Ukřižovaného). Brzy se však ukázalo, že obléhání bude pro obléhatele – stejně jako v Antiochii – značně obtížné. Zásoby musely být přiváženy z velké dálky, takže křižáci brzy začali trpět hladem, dřevo na obléhací stroje jim sice zpočátku přivezly janovské lodě, jež přistály v Jaffě, ale egyptské loďstvo brzy jaffský přístav uzavřelo. Když se koncem června mezi křižáky rozšířila zpráva, že obléhaným táhne na pomoc silné egyptské vojsko, bylo zřejmé, že k rozhodujícímu útoku na město musí dojít co nejdříve.

8. července obléhatelé uskutečnili kajícné procesí kolem města, jež bylo ukončeno bohoslužbami na Olivetské hoře, a večer 9. července se rozhodli, že obě obléhací věže mají být připraveny na rozhodující útok; protože však obléhaní po celou dobu stavby věží viděli, kde budou věže stát, a mohli se na ně připravit, přikázal nyní Godefroy, aby jeho věž byla přes noc rozebrána a postavena na jiném místě. To se také stalo a ráno 10. července začaly věže ostřelovat jeruzalémské hradby.

Poslední křižácký útok na město byl zahájen 13. července a trval do pátku 15. července, kdy se Godefroyovi křižáci konečně dostali na severní hradby; prvním, kdo na ně pronikl, byl údajně rytíř jménem Lethold, hned za ním však následovali Godefroy s bratrem Eustachem, kteří k hradbám přirazili v nejvyšším patře své obléhací věže. Fulcher z Chartres vpád křižáků do města popisuje: „Brzy tedy Frankové velkolepě vstoupili do města, v hodinu polední, v den, který býval Venušiným, v který též Kristus na kříži svět vykoupil, za dutí rohů všichni křičíce, mužně se obořujíce a ‚Bůh pomoz‘ volajíce, a vztyčili korouhev na hřebeni hradeb, čímž pohané vůbec zděšeni, v ulicích všichni proměnili svou udatnost v rychlý útěk.“ Až poté pronikli do města i Raymondovi vojáci, bojující na jižním úseku; v popisu anonymního křižáckého kronikáře (nazývajícího křižáky podle dobového zvyku poutníky) o tom čteme: „Když už byli naši poutníci ve městě, pronásledovali až k chrámu Šalamounovu Saracény, kteří se u něho shromáždili, a zabíjeli je. Ti svedli s našimi lítý boj, který trval po celý den a v takové míře, že celý chrám byl ponořen do jejich krve.“ Zuřivý boj skončil pobitím značné části obránců a obyvatel města, jiná část byla zajata, zatímco posádka pevnosti (s ní byl i sám Iftichár al-Daula) si dojednala čestný odchod do nedalekého Askalonu.

Po osvobození města se křižáci vypravili k chrámu Božího hrobu, což Fulcher z Chartres líčí takto: „Potom se vypravili k Hrobu Páně a jeho slavnému chrámu, duchovní i laikové, a plesavým zvučným hlasem zpívajíce Hospodinu píseň novou, rozradostněni všichni navštívili svatosvatá místa, tak dlouho žádaná, aby tam s přepokornými modlitbami přinesli oběti.“ O samotném Godefroyovi kronikář Albert z Cách píše, že „svlékl svou zbroj, zahalil se do vlněného šatu a se vší pokorou šel bos za hradby, podél vnější zdi města, poté se vrátil branou, jež stojí proti Olivetské hoře, šel se představit před hrob Našeho Pána Ježíše Krista, syna živého Boha, prolévaje slzy, odříkávaje modlitby, zpívaje chvály Bohu a vzdávaje Mu díky za to, že byl shledán hodným toho, aby viděl to, co si vždycky tak vroucně přál vidět.“ Fulcher svůj popis končí těmito slovy: „A co týž Pán skrze tento svůj lid, tak jemu tuším milý a tak jím chovaný a tak mu důvěrný, k dílu tomu vyvolený, chtěl vykonat, to se bude jakožto památnost hlásat jazyky všech pokolení a potrvá až do konce věků.“

Křižáci na dobytém území hodlali zřídit další křižácký stát, království jeruzalémské. Královská vláda byla nabídnuta Godefroyovi z Bouillonu, který však královský titul odmítl, odůvodňuje to tím, že nechce nosit královskou korunu tam, kde Kristus nosil korunu trnovou, a 22. července přijal titul ochránce Božího hrobu (advocatus Sancti Sepulchri). Bylo však třeba svést ještě poslední, rozhodující bitvu – k Jeruzalému se konečně blížilo silné egyptské vojsko vezíra al-Afdala, kterého se křižáci obávali už během obléhání, a utábořilo se poblíž města Askalonu. Křižácké vojsko vytáhlo z Jeruzaléma, 12. srpna na Egypťany znenadání zaútočilo a zahnalo je na útěk. Teď už bylo možno říci, že první křížová výprava skončila triumfem křesťanského vojska – Jeruzalém byl osvobozen a zůstal v držení křesťanů po celých následujících 88 let. Godefroy v něm však vládl pouze jeden rok, neboť 18. července 1100 zemřel a byl pohřben v chrámu Božího hrobu (jeho hrob byl zničen požárem baziliky Božího hrobu v roce 1808, ale v chrámu je nadále uchováván meč, který mu náležel).

Blahoslavený Urban II. se o tomto vítězství výpravy, jejímž byl iniciátorem, nedověděl – zemřel totiž čtrnáct dní po osvobození Jeruzaléma, 29. července 1099, a zpráva o vítězství přirozeně nemohla do Říma, kde papež zemřel, do té doby dorazit. O znovuzískání města, jež bylo kolébkou křesťanství, tak byl informován až Urbanův nástupce, papež Paschalis II. O jeho nesmírné radosti z tohoto triumfu křesťanstva svědčí jeho dochované listy. Tak v listě, který v roce 1100 napsal francouzským arcibiskupům a biskupům, papež děkuje Bohu za to, že „za našich časů ráčil vyrvat asijskou církev z rukou Turků a samo město Umučení a Hrobu Páně otevřít křesťanskému vojsku“. Skutečné nadšení pak tryská z dalšího listu, adresovaného všem příslušníkům „křesťanského vojska, triumfujícího v Asii“, který je datován 4. května 1100. Papež se v něm (narážeje zjevně na Jozuovo dobytí Jericha) raduje z toho, že „Pán obnovil starodávné divy“ a že „těmito zbraněmi Církve, polnicemi kněžských modliteb otvíral hradby nepřátelských měst“, nadšeně volá, že vidíme „nepřátele křesťanské víry a utlačovatele křesťanského lidu vaší rukou z Božího milosrdenství zčásti rozdrcené, zčásti vypuzené z oblastí, jež dlouho drželi“, a že jsme svědky toho, jak se východní církev „po dlouhých létech zajetí“ z velké části navrátila „ke slávě staré svobody“, a vybízí k modlitbě: „Říkejme tedy ústy, říkejme srdcem: ‚Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.‘ Je třeba horlivě se věnovat modlitbám a bdění, aby to, co Bůh začal, naplnil, a aby vaše ruce, které posvětil krví svých nepřátel, zachoval neposkvrněné až do konce a oplývající pevnou zbožností.“

Paměť o osvobození Jeruzaléma se stala trvalou součástí křesťanské a evropské tradice. Z jednotlivých hrdinů první křížové výpravy největší úcta vždy patřila postavě Godefroye z Bouillonu. Již současník Robert Mnich o Godefroyovi psal, že se „zdál být spíše mnichem než rytířem“, a Vilém z Tyru, narozený v Jeruzalémě asi třicet let po Godefroyově smrti, ho líčil jako muže šlechetného, zbožného a bohabojného, jenž byl nejen udatný, ale i „horlivý v modlitbách a slitovných skutcích, proslulý štědrostí, velice laskavý, přívětivý a soucitný, činem příkladný všem a milý Bohu“; jako zajímavost je možno uvést, že (rovněž podle Viléma z Tyru) Godefroy k nevoli jiných rytířů vždy odmítal opouštět kostel, jejž navštívil, dokud se od kněží či jiných znalců nedozvěděl všechny podrobnosti o chrámových sochách a obrazech. S Godefroyem, ale i s dalšími bojovníky první křížové výpravy, se setkáváme ve středověkých chansons de geste a truvérských písních, ale i v Dantově Božské komedii (Dante vidí Godefroye v ráji spolu s Jozuem, Judou Makabejským, Rolandem, Karlem Velikým a dalšími slavnými bojovníky). Na počátku čtrnáctého století pak byl Godefroy zařazen mezi „devět chrabrých“ (les Neuf Preux), skupinu největších hrdinů lidského pokolení, jejímž nejstarším znázorněním jsou sochy v hanzovním sále radnice v Kolíně nad Rýnem a kterou tvořili tři hrdinové pohanští (Hektor, Alexandr Veliký a Caesar), tři starozákonní (Jozue, král David a Juda Makabejský) a tři křesťanští (král Artuš, Karel Veliký a Godefroy z Bouillonu). Nejslavnější básnickou skladbou, oslavující první křížovou výpravu, je ovšem Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa, jedna z největších epických skladeb západní kultury, jejíž autor „opěvá zbožnou zbroj i velitele, / jenž osvobodil Kristův hrob v zlém boji“.

První křížová výprava zahájila epopej křížových výprav, jednoho ze čtyř vrcholů náboženského života středověku, za jaké můžeme pokládat mnišství, jehož zakladatelem na Západě byl sv. Benedikt, žebravé řády, jejichž ideu můžeme vidět nejdokonaleji ztělesněnou v postavě sv. Františka z Assisi, scholastiku, která vyvrcholila dílem sv. Tomáše Akvinského, a křížové výpravy, jež nejlépe představuje vzor křesťanských panovníků sv. Ludvík. Papežství bylo mocnou oporou všech čtyř těchto iniciativ, pouze o křížových výpravách však můžeme říci, že vděčí papežství i za svůj vznik. Všechny dohromady pak tvoří tu velkolepou nádheru středověké Christianitas, kterou asi nejlépe vyjádřil člověk, od kterého bychom to spíše nečekali, totiž ruský slavjanofil Alexej Chomjakov, jenž ve své básni Mečta (Sen) z roku 1835 mluví o středověkém Západu jako o „zemi svatých zázraků“ (strana svjatych čudes) a říká: „A kak prekrasen byl tot Zapad veličavyj! / Kak dolgo celyj mir, koleni prekloniv / I čudno ozaren jego vysokoj slavoj, / Pred nim bezmolstvoval, smiren i molčaliv“ (Jak překrásný, hle, byl ten Západ majestátní! / Jak dlouho celý svět, na kolena padnuv, / zázračně ozářen velikou jeho slávou, / v mlčení před ním dlel, tichý a pokorný).

Teprve postupný úpadek Západu, zahájený pohanskou renesancí a zvláště protestantskou revolucí šestnáctého století, způsobil postupný odklon od těchto klenotů středověku. Mnišstvím, žebravými řády i scholastikou se již od těchto počátků úpadku velká část evropských vzdělanců postupně naučila opovrhovat, ale přes posměšky a kritiku osvícenců i pozitivistický, agnostický či ateistický svět stále ještě s obdivem uznával krásu a velikost křížových výprav, znázorněnou například ve slavných Sálech křížových výprav (Salles des Croisades) ve versailleském zámku z roku 1843 (u nás si připomeňme velkou mramorovou sochu Godefroye z Bouillonu od Emanuela Maxe v kapli zámku v Sychrově) a velkolepě vylíčenou v Michaudových „Dějinách křížových výprav“ (Histoire des Croisades) z let 1812–1817, později skvěle ilustrovaných Gustavem Dorém. Ještě strohý pozitivista Václav Novotný, jeden z předních českých historiků své doby, ale naprosto vzdálený katolickému křesťanství, mluví roku 1900 o ideji křížových výprav jako o „krásné myšlénce“ či „velkolepé ideji, jež ve středověku se objevila“, o křížových výpravách pak jako o „imposantním hnutí, jemuž dáváno jméno křížových výprav“, a obdivuje „zbožné nadšení, jež zachvacovalo duši středověkého křesťana, a mohutný žár, jenž k boji vznítil srdce středověkého člověka“.

Až ve druhé polovině dvacátého století, v době marxistických univerzitních profesorů, sexuální revoluce a II. vatikánského koncilu, se postupně stále ve větší míře setkáváme s čím dál tím ostřejší, ale také primitivnější kritikou křížových výprav. Současní ideologové multikulturalismu neúprosně vyžadují od historiků, aby na křížové výpravy nahlíželi jako na tažení západních barbarů proti obdivovanému islámu či jako na první projev evropského kolonialismu (i evropský kolonialismus je totiž už pokládán za cosi negativního); v tomto duchu se také usilovně snaží diváky vychovávat televize a film. Zvláště prostším konzumentům bývají určeny srdceryvné pasáže, líčící každé vítězství křesťanských vojsk (právě osvobození Jeruzaléma tu hraje svoji důležitou roli) jako nikdy nevídané, hrůzné masakry nevinných pohanů; u laiků jde přitom mnohdy jen o neschopnost správně číst a interpretovat historické prameny, pro jejichž poznání tak mnoho poznatků přinesly novější práce o křižáckých vyprávěcích pramenech (Kaspar Elm), o křižáckém válečnictví (Christopher J. Marshall, R. C. Smail) či o dobových „válečných zákonech“ (William G. Zajac, Maurice H. Keen), u jiných historiků či ještě spíše popularizátorů jde však o vědomou snahu přizpůsobit se tomu, co od nich protikřesťanská společnost vyžaduje. Je to ostatně přirozené – současný svět, jehož hrdinou je sodomita s duhovým praporem, jenž pod ochranou policie provádí obscénní gesta na ulicích evropských velkoměst, těžko může mít porozumění pro Godefroye z Bouillonu, vztyčujícího prapor s křížem na hradbách Jeruzaléma…

www.euportal.cz

čtěte také:

Bitva na pláních Las Navas de Tolosa (16. července 1212)

Pád Konstantinopole

Postrach Saracénů na scéně II.

Klíčová slova: křesťanství  | džihád  | historie
2356 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Proud uprchlíku/imigrantů z Řecka přes Balkán směrem k nám zesiluje! Poděkujte Němcům a EU, kteří vyzývají k nebránění migraciNeziskovky v Německu zuří. Odmítají, aby byli uprchlíci vyšetřování kvůli věku. 40 % uprchlíků lže o tom, že jsou dětiBičování mužů a žen za nemanželský sex v Indonésií. Brzy i v Evropě? Francouzský stát podporuje islamizaci formou propagace muslimské kultury ...Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Studenti na výzvu švédské fanatické aktivistky Grety Thunbergové „stávkují za klima“. Kdyby šli raději vysazovat stromky či uklízet ulice a parky! Migrační vlna nabírá na síle. Na řecké ostrovy, jejichž infrastruktura už teď praská ve švech kvůli náporu migrantů, se v blízké době chystá doplout z Turecka až několik tisíc dalších lidí

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ParlamentniListy.cz

„Západ se bál našich výrobků.“ Herec, kterému budou nadávat, o 30 letech po sametu. A o jiných hercíchKde to skončí? Zákaz červeného masa pro děti. Zelení to opravdu navrhli
Články autora
Průzkum
Volte s Němci! V Německu začínají 1. září volby do zemských parlamentů-sněmů. Obávaným looserem je merkelovská CDU a favoritem protiimigrační AfD. Koho byste volili Vy?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď