"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Bitva na pláních Las Navas de Tolosa (16. července 1212)

Autor: Pavel Zahradník | Publikováno: 16.12.2012 | Rubrika: Historie
Ilustrace

Islám je spolu s judaismem jedním ze dvou tradičních nepřátel křesťanské Evropy, která se po dobu půl druhého tisíciletí musela a dodnes musí bránit jeho útokům. S vděčností si proto připomínáme místa a data nejslavnějších vítězných bitev, v nichž křesťané zastavili jeho invazi a jež tak představují zlomové body v tomto dlouhém zápase dvou civilizací, který je zároveň, což je ještě důležitější, zápasem dvou náboženství, pravého a falešného – Poitiers 732, Jeruzalém 1099, Las Navas de Tolosa 1212, Bělehrad 1456, Lepanto 1571 či Vídeň 1683.

V takřka všech uvedených případech se obranné boje odehrávaly v Evropě, jen jednou se podařilo přenést boj proti útočícímu islámu na asijský světadíl, ale i v tomto případě se válčilo v té jeho části, jež byla nejen obývána křesťany, ale jež byla dokonce kolébkou křesťanského náboženství. V roce 2012 slavíme osmisté výročí jedné z těchto rozhodujících bitev, která se odehrála na planině zvané Las Navas de Tolosa a která se stala důležitým mezníkem v dějinách španělské reconquisty.

Jižní části dnešního Španělska byly tehdy už po pět staletí okupovány islámskými nájezdníky. Muslimové ze severní Afriky již roku 711 překročili Gibraltarský průliv, načež svedli rozhodující bitvu, v níž byl poražen vizigótský král Roderich (Rodrigo). Během několika let ovládli větší část Pyrenejského poloostrova s výjimkou hornatých částí na severu, kde se udržely malé křesťanské státečky. V následujících staletích se na muslimských územích poloostrova vystřídalo více státních útvarů – nejprve Córdobský emirát (756–929), jejž založil člen umajjovské dynastie Abdurrahmán I. a ze kterého se poté stal Córdobský chalífát (929–1031), jenž roku 1031 zanikl a rozpadl se na více malých muslimských států, zvaných taifas. Po půl století sekta Almorávidů, která na poloostrov přišla z Afriky, opět celé území sjednotila a vládla tu do roku 1147, kdy ji nahradila vláda dynastie Almohadů, povolaných také z Maroka.

Období nadvlády Maurů čili „moros“ (tak jsou tradičně nazývání muslimové z Pyrenejského poloostrova), zvláště pak doba Córdobského chalífátu, se dnes těší velkým sympatiím protikřesťanských politiků i žurnalistů, kteří s nadšením hovoří o tamní muslimsko-křesťanské (či muslimsko-židovsko-křesťanské) symbióze. Je přirozené, že symbióza, ve které pokoření křesťané musejí bez reptání plnit všechny příkazy pohanských vládců, se dnešním protikřesťanským politikům zdá ideálním příkladem organizace státu, a to tím spíše, když se podle obdobného principu úspěšně snaží uspořádat i dnešní západní svět.

Tehdejší křesťané z okupovaných území byli však jiného názoru a po celou dobu panování Maurů prchali na svobodný sever. Útlak křesťanů na maurských územích ovšem nebyl stále stejný – zatímco za panování některých maurských vládců byly poměry přece jen snesitelnější, jindy útisk zesílil a útěk křesťanů na sever se stal masívnějším. Velkými pronásledovateli křesťanů byli zvláště emíři Abdurrahmán II. (822–852) a jeho syn Muhammad I. (852–886), do jejichž doby spadá smrt tzv. córdobských mučedníků, a také almohadští chalífové Júsuf II. (1163–1184) a jeho syn Jakúb I. al-Mansúr (1184–1199). 

Čtěte také:

Socialistické Španělsko: adopce dětí homosexuály a konec oslav reconquisty

G. K. Chesterton o islámu a křižáckých výpravách

Jaké byly ve skutečnosti křížové výpravy?

Křížové výpravy-uvedeno na pravou míru

Křesťané ze severu však před maurskými dobyvateli nekapitulovali a ztracená území začali velmi brzy dobývat zpět. Za počátek této reconquisty bývá pokládána bitva u Covadongy, k níž došlo již v roce 722. V první etapě reconquisty Maurům vzdorovalo království asturské, po jeho rozpadu pak další nově vytvořené křesťanské státy. Druhá polovina jedenáctého století už přinesla značné úspěchy křesťanských vojsk, z nichž nejvýznamnějším bylo dobytí Toleda v roce 1085.

Tyto boje ve druhé polovině jedenáctého století již probíhaly s výraznou podporou papežství. Připomeňme tu například tažení Aragonců a francouzských křižáků, svolaných papežem Alexandrem II. (1061–1073), k maurskému Barbastru v letech 1063–1064, jež se tak stalo jakýmsi předchůdcem křížových výprav, či aktivity blahoslaveného Urbana II. (1088–1099), iniciátora první křížové výpravy do Svaté země, ve prospěch španělské reconquisty – například v listě, napsaném již po vyhlášení první křížové výpravy, papež vyzval katalánské rytíře, aby neodjížděli spolu s ostatními křesťanskými rytíři na Východ, jelikož by to mohlo ohrozit obranu katalánského města Tarragony před Maury, poznamenal, že „není slušné chránit křesťany před Saracény na jednom místě, ale vystavit je tyranii a útlaku ze strany Saracénů na místě druhém“, a pobídl je, aby splnili svůj křižácký slib ve Španělsku a nebáli se přitom smrti, protože „každý, kdo zemře na této výpravě pro lásku k Bohu a svým bratřím, bezpochyby dosáhne odpuštění svých hříchů a bude účasten života věčného“.

Příchod Almohadů a zvláště vítězství, jichž dobyl Jakúb I. al-Mansúr, však situaci křesťanských států opět zhoršily. Také časté vzájemné rozpory a střety mezi křesťanskými státy byly přirozeně překážkou, jež bránila úspěšnému pokračování v reconquistě. V prvním desetiletí třináctého století však mezi křesťanskými státy poloostrova zavládl křehký mír a papež Inocenc III. roku 1209 vydal bulu, v níž vybízel všechny kastilské biskupy, aby přiměli svého krále k válce proti nevěřícím, jejichž vpád stále hrozil. Dříve než mohlo k tomuto tažení dojít, však zahájili válečné operace Mauři.

Čtěte také:

 

Křesťanští muži by neměli podléhat v boji panice z trojího důvodu. Navíc perverzní degeneranti vychcípají

Křesťanství nad kopími Evropy vztyčuje korouhev tajemného rytířství, jenž pohrdá smrtí a pije ji jako víno

Citát Edmunda Burka o rytířství a vlastenectví

Rytířskost a civilizace

Rytířská doba pominula a sláva Evropy navždy pohasla

Rodina, rytířství, zbožnost a otcovství aneb úcta k předkům a vlasti

V roce 1211 chalífa Muhammad an-Násir (Španělé mu říkali Miramamolín, což je zkomolenina jeho arabského titulu, znamenajícího „vůdce věřících“) zdvihl prapor džihádu a se silným vojskem opět překročil Gibraltarský průliv s úmyslem porazit křesťany a vypudit je z celého poloostrova. Chalífovo vojsko vtrhlo na křesťanská území a po dvouměsíčním obléhání dobylo v září 1211 mocný hrad Salvatierra, vybudovaný kdysi Maury, ale krátce předtím, v roce 1198, získaný opět křesťany a náležející nyní rytířům calatravského řádu.

Dobytí Salvatierry, jediného křesťanského hradu na jih od řeky Tajo, vzbudilo nesmírný ohlas v celé křesťanské části poloostrova. Kastilský král Alfons VIII. vypravil do Říma toledského arcibiskupa Rodriga Jiméneze de Rada, který celou situaci představil papeži Inocenci III. Ten nato vydal bulu vyzývající ke křížové výpravě proti Maurům, načež se toledský arcibiskup vydal na cestu po Itálii, Francii i Německu, kde všude tuto křížovou výpravu kázal. Jeho úsilí podpořila další Inocencova bula, v níž papež přikazoval francouzským biskupům, aby vyzvali své věřící k podpoře této křížové výpravy. Posléze 16. února 1212 vydal papež ještě jednu bulu, tentokrát adresovanou kastilskému králi, kterého upozorňoval na vhodný čas k zahájení války proti Maurům.

Koncem května roku 1212 se poblíž Toleda shromáždilo křesťanské vojsko, skládající se jak z oddílů ze všech pěti křesťanských států poloostrova, tedy království kastilského, leónského, portugalského, aragonského a navarrského, tak i z členů rytířských řádů a z křižáků, zvláště francouzských, kteří pod vedením arcibiskupů z Narbonne a Bordeaux a biskupa z Nantes přibyli k Toledu, a to přesto, že současně probíhala křížová výprava proti albigenským. Portugalský král Alfons II., který nastoupil na trůn v předešlém roce a musel ve své zemi řešit četné konflikty, a leónský král Alfons IX., jenž měl stálé spory s kastilským králem, se tohoto tažení osobně nezúčastnili, k Toledu však dorazili dva další králové, kastilský Alfons VIII. a aragonský Petr II., zatímco navarrský král Sancho VII. se k nim připojil až těsně před rozhodující bitvou. Důležitou roli v táboře křesťanů hrál energický toledský arcibiskup a španělský primas Rodrigo Jiménez de Rada, velký biskup, válečník, státník i učenec, jenž byl tehdy v samých počátcích svého dlouhého, takřka čtyřicetiletého působení na toledském arcibiskupském stolci. V Římě zatím Inocenc III. nařídil třídenní půst a uspořádal procesí Římanů, kteří prošli městem, přičemž se modlili za vítězství křesťanských vojsk ve Španělsku.

Počátkem června křesťanské vojsko vytáhlo na jih. První část pochodujícího vojska tvořili křižáci, nad nimiž bylo velení svěřeno pánovi Baskicka a mocnému velmožovi na dvoře Alfonse VIII. Diegu Lópezovi de Haro, druhou Aragonci a Katalánci, jimž velel aragonský král, a posléze vzadu pochodovali Kastilci v čele se svým králem a s toledským arcibiskupem. Křižáci, kteří předešli zbytek vojska, dobyli na Maurech město Malagón, načež před Alfonsem VIII. kapitulovalo i město Calatrava (dnešní Calatrava la Vieja), bývalé sídlo rytířského calatravského řádu, jež chránilo přístup k Andalusii. Obzvlášť ztráta Calatravy chalífu velmi rozhořčila; doplatil na to obránce města, Júsuf ben Kadis, který byl z chalífova příkazu popraven. Bohužel po obsazení Calatravy opustila křesťanské vojsko kvůli rozporům s kastilským králem větší část francouzských křižáků; na místě zůstala jen jejich menšina, mezi nimi narbonnský arcibiskup Arnaud Amaury, známý jako organizátor a ideový vůdce kruciáty proti albigenským, slavný rytíř a truvér Thibaut de Blaison či skupina rytířů z kraje Poitou.

Od Calatravy křesťanské vojsko táhlo směrem k Alarcosu a počátkem července postupně dobylo hrady Alarcos, Piedrabuena, Benavente a Caracuel; 11. července se k němu konečně připojil i navarrský král Sancho VII. Vojsko poté dorazilo k soutěsce Muradal, jakémusi vstupu do průsmyku Despenaperros, představujícího hlavní spoj mezi Kastilií a Andalusií. Na vrcholcích pohoří Sierra Morena už byly vidět první oddíly Miramamolínova vojska, které sem přitáhlo od Sevilly a které tak bránilo křesťanům v proniknutí do Andalusie. Alfons VIII. se však rozhodl neustoupit a pokusit se o průnik.

V rozhodující chvíli se nabídl jakýsi venkovan, jenž křesťanskému vojsku ukázal cestu neznámou soutěskou, která se dnes nazývá Puerto del Rey (Králův průsmyk) a kterou se vojsko dostalo na náhorní plošinu zvanou Las Navas de Losa či Las Navas de Tolosa (la nava znamená španělsky „planina“); teprve mnohem později, až v osmnáctém století, zde vznikla vesnice, nazvaná na památku bitvy Navas de Tolosa. (Zdůrazněme tu, že v češtině – ale i v některých jiných jazycích – běžné označování bitvy jako „bitva u Las Navas de Tolosa“ je proto chybné.) Přítomnost neznámého venkovana v opuštěné pohraniční oblasti, v níž se odehrávaly časté boje mezi křesťany a mohamedány, byla nepochybně nečekaná, jeho existenci však vskutku dokládají soudobé prameny – zmiňuje se o něm jak arcibiskup Rodrigo Jiménez de Rada ve svém díle De rebus Hispaniae, tak i sám král Alfons VIII., jenž ve svém listě, který odeslal po bitvě papeži Inocenci III., psal: „Naši velmožové, kteří šli jako předvoj, vedení venkovanem, kterého nám Bůh neočekávaně poslal, tam nalezli jiný, dosti snadný přechod.“ Pozdější španělští kronikáři uvádějí i jméno tohoto venkovana či pastýře – jmenoval se údajně Martín Alhaja či Halaja (stejné jméno ovšem prý měl i jiný pastýř, který obdobně zasáhl do reconquisty o několik desetiletí dříve, při dobývání města Cuenca). Jiní autoři se však domnívali, že v podobě pastýře tu křesťanům pomohl anděl nebo svatý Isidor, patron rolníků, který zemřel v Madridu o osmdesát let dříve.

Na planině Las Navas de Tolosa křesťané rozbili své ležení a po celou sobotu a neděli, 14. a 15. července, se připravovali na bitvu s Maury; mezitím docházelo k drobným srážkám mezi jednotlivými bojovníky. Maurské vojsko, které leželo ve vyšší poloze než křesťané, mělo výhodnější pozici a nadto bylo i početnější. Jako tomu často bývá u středověkých bitev, historici se velmi rozcházejí v odhadech počtu zúčastněných bojovníků, zatímco soudobé prameny uvádějí mnohdy naprosto neuvěřitelné cifry – tak podle některých muslimských pramenů se bitvy mělo zúčastnit až 600 000 Maurů (z nichž mělo údajně přežít jen 600!). Na základě údajů ve zmíněném listě Alfonse VIII. papežovi je většinou počet Maurů odhadován na 125 000 až 200 000, počet křesťanů pak na 50 000 až 70 000, jiní historici se však (zřejmě oprávněně) pokoušejí tato čísla snížit, a to někdy i velmi radikálně. Přesto se zdá zjevným, že bitva na Las Navas de Tolosa byla, pokud jde o počet bojujících, jednou z největších bitev středověku.

Přes nevýhodnou situaci křesťanů se kastilský král Alfons VIII., jenž byl hlavním velitelem křesťanského vojska, rozhodl na Maury zaútočit. V pondělí 16. července krátce po půlnoci byli křesťanští bojovníci probuzeni, a jak píše arcibiskup Rodrigo, „heroldův hlas nařídil, aby se všichni připravili k bitvě Hospodinově“. Poté byla sloužena mše svatá, bojovníci vyznávali své hříchy a přistupovali ke svatému přijímání, načež se chopili svých zbraní a rozvinuli bojové linie. Uspořádání křesťanského vojska popisuje toledský arcibiskup takto (pro lepší porozumění připomeňme, že ucléskými řeholníky tu jsou podle svého sídla nazývání rytíři svatojakubského řádu čili řádu Santiago, zatímco špitálními řeholníky jsou přirozeně míněni johanité):

„Když byly rozvinuty linie, jak to bylo předem domluveno, ze všech  kastilských knížat to byl Diego López se svými lidmi, jenž velel předvoji; hrabě Gonzalo Núnez de Lara s  templářskými, špitálními, ucléskými a calatravskými řeholníky byl ve středu; na křídle velel Rodrigo Díaz de los Cameros a jeho bratr Álvaro Díaz a Juan González a s nimi byli jiní šlechtici; a v zadním šiku byli vznešený král Alfons a spolu s ním toledský arcibiskup Rodrigo a jiní zmínění biskupové. Z baronů byli přítomni Gonzalo Ruiz a jeho bratři, Rodrigo Pérez de Villalobos, Suero Téllez, Fernando García a jiní. V každé z těchto kolon se nacházely i vojenské oddíly měst, jak to bylo přichystáno.

Ze své strany statečný král Petr Aragonský rozvinul své vojsko do dalších podobných linií; García Romero velel předvoji; ve druhé linii byli Jimeno Cornel a Aznar Pardo; v poslední byl sám král s jinými šlechtici svého království; a podobným způsobem svá křídla svěřil jiným svým šlechticům. Kromě toho s sebou měl další ozbrojené síly kastilských měst.

Král Sancho Navarrský, proslulý svou odvahou, pochodoval se svými lidmi po pravici vznešeného krále a v jeho koloně se nacházely vojenské oddíly měst Segovie, Ávily a Mediny.“

Vojsko bylo tedy rozděleno do tří částí – střed, jejž zaujímali Kastilci, levé křídlo, které připadlo Aragoncům, a pravé křídlo, kde měli bojovat Navařané. Hlavní síly byly ve střední části, kde se nalézal kastilský král jakožto vrchní velitel celého vojska a také příslušníci čtyř rytířských řádů. Do každého z těchto tří seskupení byly kromě toho přiděleny oddíly kastilských měst, u kterých se předpokládalo, že nebudou v boji tak zdatné jako zkušení rytíři.

Maurové, jejichž vojsko tvořili bojovníci ze tří světadílů, byli rozmístěni na svazích nad planinou, na níž se seřadili křesťané; sám chalífa si zvolil postavení na vrcholu kopce. O jeho stanovišti píše arcibiskup Rodrigo (nazývající muslimy podle dobového úzu hagarény, tedy syny Hagar, druhé manželky Abrahamovy a matky Ismaelovy): „Hagaréni postavili na kopci jakési opevnění, podobající se palisádě s koši plnými šípů, uvnitř které byli rozestavení vybraní pěšáci, a tam se usadil jejich král, jenž měl u sebe meč a byl oblečen do černého pláště, jenž dříve náležel Abdelmónovi, od něhož pocházejí Almohadové, a kromě toho měl i knihu prokleté Mohamedovy sekty, které říkají Alkorán. Vně ohrady byly ještě jiné linie pěšáků, z nichž někteří – jak ti uvnitř, tak ti venku – měli navzájem svázané nohy, aby nemohli utéci.“ Tito maurští vojáci, připoutaní jeden k druhému, jsou v pramenech také zváni černá garda (tvořili ji černošští otroci ze Senegalu), která představovala jakýsi elitní sbor chalífova vojska.

Bitvu zahájilo křesťanské vojsko čelním útokem Kastilců, jejichž první linii velel Diego López de Haro. Útočící křesťané museli rychlým během stoupat po poměrně dlouhém svahu. Maurové i nyní uplatnili taktiku, která v předešlých letech přinesla vojsku Almohadů tolik úspěchů – jejich první řady předstíraly ústup, ale když se křesťané probili k  jádru maurského vojska, narazili na silný odpor a po nějakém čase začali být zatlačováni zpět; zdálo se již, že křesťanské vojsko je rozloženo a co nevidět začne prchat. Chalífa, přesvědčený o vítězství, poté nasadil do boje své elitní jednotky – africkou jízdu a turecké lučištníky na koních. Alfons VIII. nato rozkázal, aby zaútočily oddíly v dalším sledu, a do boje vytáhl i on sám s toledským arcibiskupem; o vítězství však stále ještě pochyboval a arcibiskupu Rodrigovi řekl: „Arcibiskupe, zemřeme tu já i ty.“

Tento útok dalších oddílů křesťanského vojska byl však rozhodující pro osud bitvy. Kromě Kastilců a příslušníků rytířských řádu, kteří se bili ve středu bojiště, nyní útočili i Aragonci a Navařané na obou křídlech; tehdy se podle tradice na bojišti poprvé ozval později tak slavný válečný pokřik „Santiago y cierra, Espana“ (volně jej můžeme přeložit jako „Svatý Jakub a do boje, Španělsko“), který byl v pozdějších letech a staletích často slýchán tam, kde bojovali španělští vojáci, a jímž španělští křesťané prosili o pomoc svatého apoštola Jakuba Většího, uctívaného jako Maurobijce (Santiago Matamoros), jak to ostatně jinými slovy činili již od devátého století.

http://basilicadelapurisima.files.wordpress.com/2012/07/santiaago-apc3b3stol.jpg

Zvláště překvapujícím pro protivníka byl útok navarrských jezdců na pravém křídle, který vedl král Sancho VII., označovaný přízviskem Silný (el Fuerte); už samotná mohutná postava tohoto panovníka (historik a antropolog Luis del Campo, který zkoumal jeho ostatky, dospěl k názoru, že král měřil neuvěřitelných 220–225 cm!) dostatečně děsila nepřátele. Křesťané se v důsledku tohoto útoku ocitli přímo na pahorku, kde stál chalífa. Boj zde byl tak krutý, že po jeho ukončení se koně kvůli nakupeným hromadám mrtvých těl nemohli z pahorku dostat zpět. Aby bylo možno proniknout až k místu, kde chalífa stál, bylo nutno přesekat řetězy, kterými bylo jeho stanoviště ohrazeno; podle erbovní pověsti dal pak král Sancho tyto řetězy do znaku svého království, a tak vznikl znak Navarry, zlaté řetězy na červeném poli. Současní heraldici ovšem tuto erbovní pověst zpochybňují a domnívají se, že navarrský znak se přirozeně vyvinul do dnešní podoby z heraldické figury, zvané escarboucle… Když chalífa ke svému zděšení kolem sebe místo zelené barvy náhle uviděl červené barvy křesťanského vojska, nezbylo mu než se dát na útěk.

Současně s Navařany a Aragonci na křídlech postupovali vpřed i Kastilci v čele se svým králem a arcibiskupem Rodrigem, před kterým byl nesen kříž. Arcibiskup o tom píše: „Kříž Našeho Pána, který byl nošen před toledským arcibiskupem, zázračně prošel mezi liniemi hagarénů, jsa nesen toledským kanovníkem Domingem Pascasiem, a tam, jak se líbilo Pánu, zůstal až do konce bitvy, aniž by ten, kdo ho nesl, utrpěl nějaké zranění.“

Bitva se změnila ve zdrcující porážku Maurů. Arabský kronikář Ibn Abi Zar sice nebyl účastníkem bitvy a svoji zprávu o ní napsal až takřka po sto letech, a to už s vědomím jejích následků, právě z jeho popisu však dobře vidíme ohromující dojem, který porážka na Maury učinila: „Pobíjení muslimů trvalo dlouho do noci a meče nevěřících si na nich vylévaly zlost a úplně je vybily, takže se nezachránil ani jeden z tisíce. Alfonsovi heroldové volali: ,Zabíjejte a neberte je do zajetí; ten, kdo přivede zajatce, bude mrtvý spolu s ním.‘ A tak nepřítel nevzal toho dne ani jednoho zajatce. K této strašlivé katastrofě došlo v pondělí, 15. dne měsíce safar roku 609, a od této porážky začala upadat moc muslimů v al-Andalusu a jejich prapory už nedosáhly žádných vítězství; nepřítel se rozložil po této zemi a zmocnil se jejích hradů a větší části země.“

Křesťané ještě po několik hodin pronásledovali a pobíjeli prchající Maury, kteří se pokoušeli skrývat i v blízkých hradech a hrádcích; podle rozkazu daného před bitvou, doprovázeného trestem exkomunikace pro ty, kdo by jej neuposlechli, směli křesťané na bojišti i v maurském táboře získávat válečnou kořist či válečné trofeje teprve tehdy, až budou pobiti všichni nepřátelé. Rozkaz byl nepochybně opodstatněný, neboť se občas stávalo, že na válečníky, pohybující se po bojišti při hledání kořisti, zaútočily oddíly nepřátel, jimž se podařilo uniknout pohromě. Ze získaných válečných trofejí je třeba na prvním místě uvést slavný praporec (pendón) z Las Navas de Tolosa, majetek samotného chalífy, jenž je dodnes uchováván v klášteře cisterciaček Santa María la Real de Las Huelgas u Burgosu, založeném Alfonsem VIII., jenž je v něm také pohřben. Tento praporec spolu s neméně slavným praporcem Cida Campeadora vlál 19. května 1939 v Madridu na takzvaném defilé vítězství, jež ukončilo křížové tažení let 1936–1939.

Zatímco část křesťanských bojovníků ještě vyhledávala prchající a ukrývající se Maury, arcibiskup Rodrigo s ostatními biskupy a kněžími, kteří se zúčastnili bitvy, přímo na bojišti zaintonovali Te Deum, jímž děkovali Bohu za vítězství, které dopřál křesťanskému vojsku. Boží intervenci spatřovali křesťané v kříži, který se během bitvy ukázal na nebi a na který podle kronikářů jako první upozornil Sancho González de Reinoso, hlavní korouhevník krále Alfonse VIII.; o tomto kříži čteme i ve známé romanci Triste estaba el rey Alfonso („Smutný byl král Alfons)“, jež se zmiňuje o vítězné velké bitvě, „kam Bůh poslal svůj kříž“.

Někteří z křesťanů pak připisovali vítězství přímluvě Panny Marie, jejíž praporec také vlál nad křesťanským vojskem; podle zpráv sice pozdějších, ale ještě z první poloviny třináctého století byla na tomto praporci vyobrazena milostná soška Panny Marie Rocamadourské ze slavného francouzského poutního místa. Známe listinu vydanou Alfonsem VIII., v níž král zdůrazňuje, že „marockého krále“ porazil „nikoli svými zásluhami, ale z milosrdenství Božího a s pomocí svých vazalů“. Týž král krátce po bitvě zaslal papeži Inocenci III. zprávu o vítězství křesťanského vojska, v níž popis bitvy uzavřel slovy: „Takto bylo v bitvě Hospodinově dosaženo triumfálního vítězství, a to samým Bohem a skrze samého Boha. Budiž vzdána čest a sláva Bohu, který je původcem vítězství Svého Kříže skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ Obdobnou zprávu o bitvě papeži vyslal i narbonnský arcibiskup. Alfonsova dcera Berengarie, tehdy již matka budoucího leónského a kastilského krále svatého Ferdinanda, žijící na dvoře svého otce, pak bitvu popsala v dopise své mladší sestře Blance, provdané za francouzského krále (Blanka se měla za dva roky stát matkou syna, z nějž se stal budoucí francouzský král a vzor všech křižáků svatý Ludvík).

Na závěr dne křesťané, kteří nyní rozbili své ležení na místě dřívějšího tábora Maurů, pohřbili své mrtvé. Ztráty křesťanů, jak se nakonec ukázalo, nebyly příliš veliké; Alfons VIII. o tom papežovi psal: „Z celého vojska Hospodinova – je to skutečnost, kterou nemůžeme uvést bez nejvroucnějšího díkůvzdání a sotva by se tomu věřilo, pokud bychom to nepokládali za zázrak – padlo jen asi dvacet či třicet křesťanů. Jaký to důvod k radosti a díkůvzdání! Je jen jedna věc, které tu můžeme litovat – totiž že tak nemnozí z tak velkého vojska přišli ke Kristu jako mučedníci.“

Počet padlých je vskutku neobvykle malý, a to i kdyby král započítával jen padlé rytíře; je však třeba podotknout, že Alfonsova dcera Berengarie ve výše zmíněném dopise odhaduje počet padlých křesťanů na dvě stě. Utrpěly ovšem zvláště rytířské řády. Templáři v bitvě ztratili mistra kastilské provincie řádu Gómeze Ramíreze; arcibiskup Rodrigo ve svém popisu bitvy při té příležitosti templáře ocenil slovy: „Ti jsou prvními, kteří v Novém zákoně vzali na sebe znamení kříže a svým statečným životem dokázali spojit nádheru vojenské udatnosti s povinnostmi, jež ukládá láska a náboženství.“ Řád Santiago přišel o svého velmistra Pedra Ariase, který v důsledku utrpěných zranění po bitvě zemřel, zatímco velmistr calatravského řádu Ruy Díaz de Yanguas byl tak těžce raněn, že bylo zjevné, že v budoucnu nebude schopen vést řádové rytíře do boje, pročež rezignoval na svůj úřad velmistra a zbývající léta až do své smrti v roce 1221 strávil zbožným asketickým životem v řádovém sídle Calatrava la Vieja.

V nejbližších dnech, jež následovaly po bitvě, křesťanské vojsko dosáhlo ještě dalších válečných úspěchů, z nichž významným bylo zvláště dobytí (zatím ještě nikoli definitivní) měst Baezy a Úbedy; zajatců, kteří byli tehdy získáni, bylo poté použito při opravách poničených staveb v pohraniční oblasti. Přesto však muselo být tažení brzy ukončeno. Vojsko totiž oslabila epidemie úplavice, tohoto věrného průvodce středověkých válek, pro kterého byli tělesnou námahou vyčerpaní bojovníci snadnou kořistí. Jelikož pak v následujících letech zasáhl poloostrov hladomor, bylo nutno dobytí Andalusie odložit na další léta. Porážka z roku 1212, spojená s naprostým decimováním maurského vojska, však Maury oslabila natolik, že už nebyli schopni klást reconquistě větší odpor.

Postupně od dvacátých do šedesátých let třináctého století nejprve portugalský král Sancho II. a jeho spojenec leónský král Alfons IX., poté kastilský a leónský král svatý Ferdinand III., jeho syn Alfons X. Moudrý a aragonský král Jakub I. dobyli Córdobu, Sevillu, Cádiz, Badajoz, Valencii, Murcii a četná další andaluská, extremadurská, valencijská, murcijská, alentejská a algarvská města. V držení Maurů tak zůstala jen nejjižnější část Andalusie, emirát granadský, jenž se však stal vazalem Kastilie; na jeho dobytí bylo nutno čekat až do roku 1492.

Bitva na planině Las Navas de Tolosa zůstala v historické paměti Španělů stále živou. Kvůli jejímu mimořádnému významu pro obranu víry jí byl dán název „Triumf svatého Kříže“ (Triumphus sanctae Crucis, Triunfo de la Santa Cruz). Takto se také nazývá církevní svátek, jenž byl na památku bitvy svěcen v celém Španělsku i Portugalsku (a přirozeně i ve španělských a portugalských  oblastech Ameriky) a při němž se zpívala sekvence, začínající slovy „Nova crucis gaudia / recolat Hispania / laeto cum tripudio“. Z původního 16. července byl ovšem svátek povětšinou přesouván na jiné blízké červencové dny; důvodem tohoto přesunu byla skutečnost, že 16. července je už od čtrnáctého století slaven svátek Panny Marie Karmelské, která ve Španělsku a španělskojazyčných zemích požívá veliké úcty.

Svátek Triumfu svatého Kříže se přiřadil k dalším dvěma svátkům svatého Kříže, totiž Nalezení svatého Kříže a Povýšení svatého Kříže, z nichž druhý byl také zaveden na památku slavného válečného triumfu, totiž vítězství byzantského císaře Hérakleia nad Peršany, spojeného se znovuzískáním ostatků svatého Kříže; svátek Triumfu svatého Kříže se však na rozdíl od nich nestal svátkem celocírkevním. Právě v den tohoto svátku, slaveného tehdy dne 17. července, byl prvními benediktiny v roce 1958 osazen klášter svatého Kříže ve Valle de los Caídos, vybudovaný jako připomínka a díkůvzdání za jiné slavné vítězství katolických vojsk, přičemž bylo ustanoveno, že titulárním svátkem kláštera bude právě svátek Triumfu svatého Kříže. Svátek byl liturgicky slaven až do nechvalných „reforem“ Pavla VI., ale připomínán bývá místy ve Španělsku dodnes (občas ovšem bývá jeho název přenášen na zářijový svátek Povýšení svatého Kříže).

Z literárních ohlasů vítězství na pláních Las Navas de Tolosa uveďme kromě děl středověkých kronikářů, vycházejících vesměs z velkého díla účastníka bitvy arcibiskupa Rodriga Jiméneze de Rada, a kromě již zmíněné romance například Calderónovo nedochované drama El Triunfo de la Cruz; je ovšem pravdou, že španělská krásná literatura bohužel nevěnovala bitvě tolik pozornosti, kolik by si toto vítězství křesťanských zbraní zasluhovalo.

Bitva byla znázorněna i na nespočetném množství výtvarných uměleckých děl, počínaje miniaturami ve zpěvníku Cantigas de Santa María Alfonse X. Moudrého. Byli to ovšem hlavně španělští romantičtí a realističtí malíři devatenáctého a dvacátého století, od nichž máme dochováno mnoho obrazů znázorňujících jak celou bitvu (připomeňme zvláště velké plátno, jež vytvořil Francisco de Paula Van Halen), tak jednotlivé scény (sem patří například Triumf svatého Kříže, jehož autorem je Marceliano Santa María). Oblíbenou byla zvláště epizoda, kdy navarrský král Sancho přesekává řetězy chránící chalífovo stanoviště, kterou vidíme například na velkolepé fresce Ramóna Stolze Viciana v Památníku padlých v navarrské Pamploně z roku 1950 či na tapisérii, kterou podle kresby téhož umělce vytvořil ve stejném roce Vicente Pascual; mimo Španělsko znázornil tento výjev i známý francouzský malíř bitev Horace Vernet.

Dvacáté století pak k ikonografii bitvy přispělo i pomníky nacházejícími se vesměs v provincii Jaén, v blízkosti místa, kde k bitvě došlo – uveďme tu pomník na náměstí Bitev v Jaénu z roku 1912, připomínající zároveň bitvu u Bailénu proti napoleonské armádě, nejnovější pomník od Francisca Javiera Galána z roku 2005, vztyčený v Santa Eleně, na němž řetězy přesekává kupodivu nikoli navarrský král Sancho, nýbrž Alfons VIII., ale hlavně monumentální pomník v La Carolině. Tento pomník, budovaný od roku 1974 a odhalený roku 1981, vytvořili ze sepúlvedského kamene, nerezavějící oceli, betonu a bronzu architekt Manuel Millán López a sochař Antonio González Orea; před dvěma vysokými bloky, symbolizujícími úzký průsmyk přes Sierru Morenu, mezi nimiž je ve výšce umístěn kříž, jenž se křesťanům zjevil při bitvě, tu vidíme kamenné sochy pěti hlavních křesťanských účastníků bitvy (tří králů, toledského arcibiskupa a Diega Lópeze de Haro) a před nimi bronzovou sochu pastýře, ukazujícího vojsku cestu. Poblíž bojiště, v Despenaperros, existuje od roku 2009 i muzeum bitvy, které ovšem na svých webových stránkách láká návštěvníka touto zábavnou větou: „Muzeum zve návštěvníka, aby vnikl do diskuse o multikulturalitě a dialogu mezi civilizacemi, vycházeje přitom z kritické reflexe konfliktů, které prožíváme v současnosti, a přináší tak malý příspěvek ke kultuře míru.“

Na rozdíl od některých dalších vítězných bitev křesťanů proti mohamedánům, o kterých jsme se zmiňovali v prvním odstavci, bitva na Las Navas de Tolosa nepředstavovala pouze dočasné zadržení náporu islámu, ale (obdobně jako tomu bylo na druhém konci Evropy v případě vítězství u Vídně v roce 1683) znamenala definitivní zastavení muslimské agrese na Pyrenejském poloostrově; od té doby už bylo jen otázkou času, kdy budou vyznavači falešného proroka vyhnáni zpět do Afriky, ze které v roce 711 přišli.

Vítězství v roce 1212 bylo umožněno jen velkým vzepětím sil všech států poloostrova, které nakrátko dokázaly odložit všechny vzájemné spory a spojit se proti společnému nepříteli křesťanstva. Toto sjednocení však bylo opět možné pouze díky vytrvalému úsilí papeže Inocence III., který prosbami i hrozbami přiměl jednotlivé panovníky k aspoň dočasné svornosti a neúnavně je vybízel k podstoupení boje ve znamení kříže.

Tak tomu ostatně bylo i v případě jiných slavných tažení, ať už jde o křížové výpravy do Svaté země, či o pozdější války Evropanů proti Turkům; vždy to byli papežové, kteří byli iniciátory těchto válečných podniků, na jejichž realizaci mnohdy dohlíželi prostřednictvím svých zvláštních legátů.

V současnosti však plody těchto tažení ve znamení kříže byly do velké míry promarněny a jsme svědky nového útoku islámu, jenž ovšem nyní při svém pronikání do křesťanské Evropy používá odlišných metod než ve středověku a raném novověku. Na rozdíl od středověku a raného novověku však Evropa, jež už přestala být křesťanskou, ztratila schopnost klást této agresi odpor, přičemž tuto schopnost bohužel nenajdeme nejen u potomků bojovníků z křížových výprav či z plání Las Navas de Tolosa, ale ani u synkretismem zasažených představitelů úpadkového papežství. Můžeme jen doufat, že v budoucnu, pomine-li nynější smutná doba rozkladu západního světa a s ním spojené destrukce Církve, se papežové znovu chopí své role prvních obránců křesťanstva, byť přirozeně způsobem, jenž se ukáže být vhodným pro nové časy.

Te Deum 2/2012

čtěte také:

Pád Konstantinopole

Postrach Saracénů na scéně II.

Postrach Saracénů na scéně

Klíčová slova: islám  | křesťanství  | historie
3981 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?Socialisté s vedením EU otevřeli italské přístavy a již mají úspěšné výsledky: Nový africký uprchlík zneužil desetiletou holčičkuPoliticky nekorektní vtipy o islámu, migraci a EU aneb Již brzy zakázané a trestné?Heslo Evropského parlamentu: "Národní suverenita je kořenem nejhroznějšího zla naší doby."Poslanec SPD a zkušený ex-diplomat Kobza analyzuje krizi kolem útoků na saúdskoarabskou rafinerií

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Pomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlastŘada výzkumů shodně ukazuje, že v evropských zemích s každou další generací klesá IQ, a to i když je zohledněna imigrace. Evropská civilizace: Jako přežrané myši?

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ParlamentniListy.cz

Murínův nářez: Zeman věděl, čím Srby potěší. Kosované sami chápou, že jsou umělým státem kvůli základně USABomba: Babiš navrhuje zrušit poplatek pro ČT. V tomto případě…
Články autora
Průzkum
Má policie zveřejňovat národnost pachatelů? Německý zemský ministr vnitra Reul chce napříště zveřejňovat národnost a stát. příslušnost podezřelých a pachatelů. Souhlasíte?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď