"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Exklusivně na Eurabii: Co nás sjednotí a co aktivizuje?

Autor: Jakub Calatrava | Publikováno: 17.3.2007 | Rubrika: Západ
Ilustrace

Inspirováni koncepcí Václava Budovce z Budova přistupme ke druhému kroku, který též vychází z jeho Antialkoránu. 

Budovec mluví o nutnosti ideové výzbroje, o jednotící koncepci, kterou je nutno vyzbrojit Evropu, aby byla schopna čelit tvrdě postupujícímu islámu. Budovcovi pochopitelně splývá s křesťanstvím. Jinou alternativu neviděl a ani nemohl vidět. 

A situace dnes? Evropa po 392 letech je pochopitelně jiná. Budovcovy obavy z vnitřního vývoje evropské civilizace se zcela naplnily. Křesťanství již nehraje tu roli, kterou hrálo v jeho době. Vítězství dosáhly ty proudy, ke kterým Budovec vzhlížel s obavami. Idea schopná sjednotit Evropu k jednotnému postupu proti hrozícímu nebezpečí se v Budovcově době nerealizovala, natož dnes. Turecké, potažmo islámské nebezpečí, bylo zažehnáno jinými prostředky. Ale dnes tu stojí znovu a to ještě v ostřejších konturách. 

Současný evropský zmatek hodnot - jako konstantní premisa postkřesťanské Evropy - je výsledkem více či méně dobrovolné rezignace křesťanství na roli duchovního arbitra, kterou přejala humanisticko-ateistická opozice, bloudící slepými uličkami společenských utopií všech odstínů a barev. 

Poslední ránu Evropě zasadila ve druhé polovině 60. let minulého století tzv. „Nová levice“, jejíž genoví inženýři změnili genovou výbavu evropské civilizace natolik, že není schopna rozumět sama sobě. Zpochybnila všechny zbývající základní hodnoty křesťanské civilizace, a tak se jí podařilo narušit dějinnou kontinuitu, tradice, myšlenková východiska, kulturní základy a morální hodnoty. Změnila priority a stvořila příslušníka nové civilizace, který trpí pocitem vykořenění, méněcennosti a frustrace. Ovšem na rozdíl od muslimů se Evropan nemá kam vrátit, na co navázat, nemá se na co odvolávat, protože ani generace otců a dědů již nemohla nabídnout jistoty ideového zázemí. 

Imunitní systém civilizace byl narušen, obranyschopnost společenského organismu je minimální. Vůle vzdorovat infekcím a atakům různého kalibru se blíží nule. Rezignace a totální kolaps může nastat kdykoliv. 

Existuje řešení? Paralela k islámskému obrození, jakýsi projekt reevangelizace Evropy jako jediné možné řešení současné krize je v podmínkách sekularizované společnosti, křesťanství spíše nepřátelské, nerealizovatelný. Boj stejnými prostředky, kterých využil obrozený islám, nepřichází v úvahu, protože proces obrození křesťanství sice v minulém století Evropu zasáhl, ale v tak minimální míře, že je v současné době takřka bez vlivu na evropské křesťanské církve, natož na většinovou společnost. Křesťanství proto dnes hraje zcela jinou roli a je pro většinovou populaci Evropy pro tento účel pravděpodobně nepoužitelné. Islámské obrození si vyžádalo též určitý časový prostor ke svému nástupu a ten již Evropa nemá. Časový limit evropského komatu, který byl naší společnosti dán, je velmi krátký a je ohraničen vyhasnutím muslimského demografického boomu, tedy dvěmi až třemi desetiletími našeho století. A islám si toho je velmi dobře vědom. Je to hra o čas. 

Řešením je nalezení náhradní ideové koncepce, na které by se ohrožená Evropa mohla dohodnout. Prozatím se ji však nepodařilo nalézt. Pokud se tuto plnohodnotnou jednotící koncepci nepodaří objevit či vytvořit, což je docela možné, je zde další možnost - že se většinová evropská populace bude vývojem událostí cítit natolik ohrožena, že vznikne dočasná účelově-pragmatická koalice, kterou jsme již zažili ve 40. letech minulého století. Její vznik může být vyvolán tlakem nespokojené společnosti na politické elity zemí, nebo naopak „prozřením“ části politické scény. Životnost koalice bude odpovídat časovému úseku bezprostředního ohrožení na jedné straně časové úsečky a vyřešením konfliktu na straně druhé. Následovat bude návrat k původnímu rozdělení evropské civilizace do doby dalšího ataku jako důsledku nedůsledně vyřešené „pseudoofenzivy“. 

Nedpředbíhejme však. Naznačili jsme, že ve hře je stále možnost jakési náhradní koncepce, která evropskou civilizaci stmelí a vyprovokuje k adekvátní reakci. Pochopitelně, že se diskutují různé možnosti, bohužel však jde většinou o tak vysoce abstraktní kategorie, které by asi těžko sehrály požadovanou roli pro jasně definovatelný a uchopitelný cíl, se kterým by se ztotožnila většina Evropanů. 

Klíčem k potřebné, přijatelné a akceptovatelné myšlence, schopné aktivizovat obranyschopnost evropského organismu, může být to, co aktivizuje od roku 1948 obyvatele Izraele. Touha, přání, povinnost uchránit své životy, své rodiny a domovy, svá města a svůj stát před šílenou nenávistí sousedních států, které se do dnešního dne nesmířily s jeho existencí. 

Paralela více než jasná. Jasně definovatelné životní priority, vycházející ze základního lidského hodnotového systému, srozumitelné všem bez rozdílu politického smýšlení, sociálního původu nebo teologického odstínu. Pocit ohrožení, nebezpečí života a další existence národa jako takového dokáže stmelit tak různorodou společnost, jakou izraelská společnost je. To je tedy ta koncepce, na které se Izraelci shodnou, protože vědí, že kdyby z těchto hodnot ustoupili nebo je zpochybnili, znamenalo by to jejich zánik. 

Až potud jsou principy koncepce pravděpodobně i pro Evropany přijatelné, shodné s názory většinové populace. Problémy však nastanou následně. Izraelská východiska totiž ústí do konceptu radikální obrany a preventivních vojenských akcí. A to je kámen úrazu pro evropskou levici, která tak dlouho pracovala na myšlenkové transformaci Evropy. Proto koncepci preventivních vojenských akcí a radikální obrany zcela odmítla a nahrazuje ji mírovým systémem kolektivních smluv a dohod. 

Pro Evropu se tak Izrael stal nebezpečným, protože modelovým, prozápadním státem, schopným svojí koncepcí preventivních akcí na svou obranu ohrozit pracně vybudovaný evropský systém řešení mezinárodních konfliktů. Odtud pramení evropská averze k Izraeli a podpora arabského světa. Bohužel, tato několik desítek let trvající snaha o ovlivnění evropského myšlení přinesla své plody. Evropa není prozatím schopna tuto část obranného konceptu přijmout za vlastní. 

Pokud včas nepochopí vážnost situace, ve které se ocitla, neuvědomí si nebezpečí, která ji hrozí - nebezpečí srovnatelná s nebezpečím, kterému čelí Izrael - a pokud nepřijme obdobnou koncepci obrany své existence, zaplatí za to cenu nejvyšší. Ukončením existence evropské civilizace. 

Instinktivní obavy levicové Evropy před silovým řešením konfliktů pramenící z hrůz prožitých světových válek, vedou nejen k nedůvěře k Izraeli, ale podvědomě i k touze po jeho zničení. A to pro jeho schopnost možné inspirace sebeobrany Evropy. Připočteme-li výsledky dohod s islámem o osudech Evropy, tak pochopíme animozitu evropských politických elit k Izraeli a jeho strategii obrany. Nemalou roli pochopitelně hraje i svědomí připomínající hrůzy holocaustu, kterému Evropa nezabránila, a samozřejmě i zbytky starého evropského antisemitismu. Shrneme-li, vyvstane před námi otázka, kam až zajde snaha Evropy po izolaci Izraele? 

Je si Evropa vědoma faktu, že doba, po kterou se podaří udržet Izrael při životě v moři arabského živlu, je dobou existence evropské civilizace? Boj o Evropu vstoupí do své poslední vrcholové etapy poté, co Evropa umožní svojí protiizraelskou, proarabskou politikou zeslabení Izraele a porušení jeho územní celistvosti vedoucí k jeho existenčním problémům. 

Až Evropa podlehne své předpojatosti a obětuje Izrael na základě svých dohod s islámem, podepíše svůj rozsudek smrti. Tehdy dojde ke konečnému řešení existence evropské civilizace. Lze tomu zabránit? 

Ano, lze. V první řadě je zapotřebí si uvědomit to, na co se v poslední době zapomíná - že Izrael byl, je a musí být enklávou západní civilizace, svobody a demokracie v moři těmto hodnotám a prioritám nepřátelského islámu, který se od prvního dne vyhlášení samostatnosti Izraele snažil, stále snaží a snažit bude ho zničit a naplnit tak svoji vizi islámského imperialismu na Předním východě. 

Izrael není faktorem destabilizace tohoto regionu, jak evropská levice v současnosti vykřikuje, ale naopak zárukou budoucí transformace této oblasti a zároveň pojistkou pro existenci evropské, potažmo západní civilizace. Pokud toto někdo popírá a svojí aktivitou tuto pojistku soustavně poškozuje, je očividným likvidátorem vlastní civilizace. Pak se ovšem nabízí otázka, proč a v čí režii takto postupuje. 

J. E. Froud napsal: „Věří-li deset lidí něčemu natolik hluboce, že je ochotno za to položit život, a dvacet lidí věří něčemu natolik hluboce, že je ochotno pro to hlasovat, těch deset bude určovat zákony těch dvaceti.“ 

A to je to základní ponaučení, které si můžeme - ano musíme - vzít z izraelského modelu státní a národní existence, pokud nám na srdci leží zachování naší evropské civilizace. To je ten model jednoduchého konceptu, který má šanci vyřešit danou situaci jednou provždy. Zvítězí-li však model dočasné koalice, tak jak jsme to naznačili výše, je reálná šance recidivy. 

Každá vize se musí opírat o víru. Budeme-li své vizi Evropy našich hodnot, priorit a tradic věřit natolik, že se o ni budeme nejenom obávat, ale i chtít pro ni něco udělat, ba dokonce riskovat to nejcennější, co máme, pak máme šanci zvítězit. 

Nezapomínejme, že protihráč toto dilema nemá. Nepřipusťme, aby se v pozici oné desítky věřících ocitl islám. 

A konečně - mějme na paměti, že islám je tak silný, jak my jsme slabí! 

Najdeme řešení? 

Otázka, zda si Evropa po zavržení křesťanství jako stmelující ideu své existence a identity vybere jinou plnohodnotnou náhradu nebo zda zvítězí eventualita dočasně účelově-pragmatické koalice vzniklé na základě racionálního “prozření“ evropské společnosti, je v současné době nezodpověditelná. 

Jedno je však jisté. Pokud Evropa nechce rezignovat a dobrovolně se poddat islámu, pak musí přikročit k adekvátním krokům. Měly by to být kroky jasné a razantní, pokud bude politická vůle krizi řešit a ne ji pouze bagatelizovat a řešení oddalovat, jak bývá v Evropě zvykem. 

Strategicko-taktický plán je doménou odborníků, zaměřme se tedy pouze na základní východiska a rámcové návrhy. V předcházejících kapitolách jsme již určité možnosti naznačili. Vážnost situace, ve které se Evropa ocitla, vyžaduje cestu, kterou si zvolí sama. Revize evropského vztahu k islámu jako podmínka a východisko dalších kroků je tedy více než nutná. Výsledkem této revize musí být odmítnutí kolaborace s „umírněným“ islámem .Tento krok zamezí vydíratelnosti evropské politiky. Jasné "ne" musí zaznít i idealistickým hlasům pacifistů, kteří zatemňují pohled na řešení problému extrémistického islámu. 

Je více než v zájmu Evropy, ale i celé západní civilizace, zakročit razantně jak proti extrémistickému, tak i „umírněnému“ islámu. Na dvou frontách islám útok neočekává. Je zapotřebí využít momentu překvapení a řešit krizi diametrálně odlišně. 

Velmi preferovaným, módním, vše řešícím prostředkem poslední doby je taktika dialogu. Dialogu mezi Evropou a islámem. Co je podstatou dialogu? Výměna názorů dvou subjektů různého přesvědčení vedená oboustrannou snahou dojít k pravdivým závěrům. Tato metoda je vhodná pro vnitrocivilizační komunikaci, v případě mezicivilizační aplikace dochází ke komplikacím. Dialog mezi evropskou civilizací a islámem však selhává totálně. Pochopitelně ne vinou vyzyvatele, tedy Evropy. 

Islám není schopen pochopit podstatu této evropské metody, protože k ní přistupuje z pozice nadřazenosti, dějinné a náboženské vyvolenosti a výlučnosti. Jeho východiska a hotové soudy nepřiznávají druhé straně plnohodnotné postavení, a tudíž dialog neplní svůj účel. Z dialogu se stává kolbiště, kde ten, kdo komunikaci vyvolal ve snaze domluvit se na vzájemné úctě a toleranci, je tlačen k nevýhodným kompromisům nebo selekci témat, která jsou pro islám nekonfliktní. 

Je tedy zcela zbytečné se snažit o dialog s islámem za každou cenu. Jediné výsledky - kompromisy a ústupky evropské strany vůči islámu - nikam nevedou, respektive ano - do pekel. Islám této oběti schopen není, nemůže couvnout ze svých pozic, vymezených Koránem. Vstřícně myšlené ústupky naší strany chápe jako projev strachu před islámem a jako své vítězství. A má pravdu. 

Obdobně utopickým řešením je cesta tzv. usmíření, propagovaná arabisty s katolickým zázemím. Vychází z modelu přístupu papeže Jana Pavla II., který provedl řadu vstřícných kroků v duchu koncepce usmíření. Zvláště pak omluvu za křížová tažení. Bohužel důsledky neuváženosti těchto kroků pociťujeme dodnes. Uvědomme si, že tato zbytečná gesta se míjejí účinkem. Jen snižují důvěryhodnost a autoritu „ostatků“ křesťanství, svědčí o programovém tápání a islám utvrzují v pocitu jedinečnosti a výjimečnosti. 

Další z rodu utopických řešení je spoléhat se na záchrannou misii evropského „umírněného“ islámu jako výsledku působení neodolatelných priorit Evropy na islám. Ale tomuto fenoménu jsme se již věnovali. Jedno je však nutné zdůraznit. Islámské obrození vrátilo islámu jeho sílu, proto myšlenka na jakýkoliv zpětný chod je omylem a pouhým zbožným přáním. Této zbraně se islám nikdy nezřekne. Návrat ke kořenům islámu byl právě reakcí na epochu rozvolnění a absorbci cizorodých podnětů. 

Utopickou cestou je i další domněnka, že se islám musí, pokud chce v Evropě koexistovat, vzdát části svého já, politického aspektu svého učení a ponechat si pouze duchovní náplň. Krásná myšlenka, propojenost obou komponentů v Koránu je však tak úzká, že je prostě nerealizovatelná. Nezapomeňme, že Korán porcovat islám nedovolí. 

Mohl by být řešením racionální sekularismus islámu? Pokud je toto řešení vůbec reálné, odehrávalo by se v dlouhodobém časovém horizontu. Evropa nemá času nazbyt. Je příliš pozdě. Zbývá jí jen pár let. 

Všechna tato řešení však akceptují realitu přítomnosti islámu v Evropě jako nezvratitelný fakt. Pouze řeší minimalizaci jeho destruktivního dopadu na evropskou civilizaci. Neřeší pravou podstatu problému, kterým je islám jako takový. Odmítají základní axiom, demaskující roli islámu v budoucnosti západní, potažmo evropské civilizace, který si slovy Samuela Huntingtona připomeňme: 

„ Zásadním problémem Západu není islámský fundamentalismus, je to islám - odlišná civilizace, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o nadřazenosti své kultury a jsou posedlí slabostí své moci“ Ti, pro které je tento axiom východiskem pro adekvátní řešení, jsou terčem silné palby politické korektnosti a jsou označováni nejsilnějším výrazivem, kterého je schopna. Zaznívají taková slova jako xenofobie, islamofobie, ba i fašismus. Je to běžná slovní výbava arzenálu kulturního marxismu, v naší zeměpisné šířce podbarvená reminiscencemi na totalitní minulost mluvčích. 

Huntingtonova definice problému Západu je většinou zastánců politické korektnosti citována jen částečně. K popření první části citátu jim stačí laciné prostředky politické demagogie. Druhá část se většinou z taktických důvodů opomíjí. Proč? Je totiž nebezpečná výstižností charakteristiky motoru, který islám pohání. Může vyvrátit argumenty použité pro negaci první části citátu a je zároveň lehce „zdokumentovatelná“. Proto nebezpečná. 

O důvodech nadřazenosti islámu jsme již mluvili výše. Dodejme jen pro úplnost a v kontextu této kapitoly, že i když dávno nemůžeme klást rovnítko mezi pojmy "křesťanstvo" a "Evropa" a i když je křesťanství náboženským systémem jen pro zanedbatelnou část naší populace, v očích islámu z nás všechna negativa postkřesťanské civilizace nesnímají stigmata příslušnosti k této historicky překonané etapě zjevení. Z pocitu nadřazenosti islámu a jeho civilizace, patologické vztahovačnosti, nedůtklivosti a citlivosti, nenávisti vůči hostitelským zemím Evropy, jejich většinové kultuře, náboženství a hodnotovým prioritám, nemůže za žádných okolností, i při sebeupřímější touze evropské levice po úspěšné integraci islámu, vzniknout nic pro Evropu pozitivního. 

Pokud Evropa už konečně neřekne "stop", povede nekontrolovatelné bujení islámu v Evropě k jedinému možnému řešení - “Islám do tváře Evropy exploduje“. 

Existuje tedy řešení, které bude pro Evropu dlouhodobě výhodné a které zabrání islamizaci našeho kontinentu? 

Ano. Hlavním předpokladem a východiskem tohoto řešení je pochopit realitu ohrožení Evropy ze strany islámu. Nejen prostřednictvím extrémistického islámu, islámského terorismu. Je zapotřebí si připomenout, že fašismus nebyl v roce 1945 poražen diskusí a dialogem. Že Vídeň a potažmo celá střední Evropa v roce 1683 byla zachráněna vojenskými prostředky a ne díky kolaborantské politice appaesementu a že vítězství reconquisty v roce 1492 nebylo výsledkem strategie usmíření. 

Je zapotřebí pochopit, že je třeba Evropu bránit, abychom ji uchovali příštím generacím. Je zbytečné diskutovat o tom, zda strategie má být obranná nebo útočná. V očích islámu je jakákoliv obrana útokem proti suverenitě islámské víry a její civilizaci, i když se jeho příslušníci pohybují pouze jako hosté v cizí zemi (avšak jako hosté se zde nechovají). Pokora není islámu vlastní. Evropu islám chápe až na malé výjimky jako území války, je s ní tedy od roku 711 v permanentním válečném vztahu. Zbavme se tedy stresujících myšlenek na to, že bychom mohli svojí obranou porušit principy doktríny mírového řešení konfliktů, na které jsme tak pyšní. Co je pro nás priorita? Budoucnost Evropy, našich dětí a vnuků, kteří budou žít ve svobodném světě, nebo pochybná levicová doktrína mající platnost dočasnosti, tak jako všechny doktríny historie? 

Izraelský ministr Roni Milo kdysi řekl: „Vstaň a předejdi toho, kdo tě přišel zabít“.Denodenní realita, které je Izrael od roku 1948 vystavován, je dokladem toho, že nejde o paranoidní reakci na virtuální nebezpečí. 

Položme si otázku, proč Izrael ještě 59 let po rozhodnutí OSN o vytvoření židovského státu a 58 let po jeho vyhlášení, stále ještě existuje. Díky zoufalé touze žít a bránit se. Pokud by se řídil evropskou mírovou strategií, již by 58 let neexistoval, protože arabské vojenské síly Jordánska, Sýrie, Egypta, Libanonu a Iráku několik hodin po oficiálním vyhlášení Izraele proti němu zahájily útok. S cílem zničit stát, který vznikl z vůle OSN. 

Islám jako nábožensko-civilizační projekt s dominantním megaglobalizačním posláním infikoval, rozložil a postupně zlikvidoval řadu kultur a civilizací Blízkého a Středního východu, severní Afriky a jihovýchodní Asie. 

Principům islámu neodporující a islám obohacující prvky jednotlivých kultur absorboval, přetransformoval a aplikoval v procesu vzniku své vlastní svébytné civilizace, schopné vlastní existence, rozvoje, ale i vývozu do té doby, něž se sám vnitřně nespotřeboval, nevyčerpal. Následkem rozšiřování islámu do oblastí s nižší kulturně-civilizační úrovní začal přicházet o potencionální, nové kulturní impulzy, které ho mohly obohatit a posunout dál. Absence těchto podnětů a zbytnělá ortodoxie fundamentální teologie civilizaci natolik zakonzervovala, že výsledkem se stala do sebe zahleděná, vyčerpaná a stagnující civilizace, donekonečna pouze opakující jednou získaná a zpracovaná východiska. 

Islámské obrození tuto situaci ještě zdůraznilo a vytvořilo falešný pocit virtuální kulturní nadřazenosti, pohrdající vším, co stojí vně islámu a jeho civilizace. Historicky daný model šíření islámu jasně ukazuje cestu, která bude použita v případě, že Evropa nepochopí svůj omyl v pohledu na roli islámu v Evropě. 

V každém případě musíme počítat s andaluským modelem programové likvidace původní kultury a jejím nahrazením kulturou islámskou. Neexistuje jiná alternativa. Tolik propagovaná varianta o splynutí kultur je učebnicovým příkladem mystifikace. Islám vždy bude hrát hlavní roli. Jinou možnost nemá. Kultura muslimského Andalusu byla islámská, i když se na ní podíleli etničtí Židé a křesťané. Na to se zapomíná. Západní civilizace tedy bude nahrazena civilizací islámskou. 

Jen jedno není ještě jisté. Naplní se historický model šíření islámu ve své klasické variantě tak, jak byl využit po likvidaci Perské a Byzantské říše? Tedy, zůstane z naší civilizace v té islámské něco zachováno? 

Nebo pod vlivem radikálně fundamentalistické akcelerace současného vývoje půjde vše cestou absolutní negace všeho vně islámu a její civilizace? Tak jak jsme byli svědky v případě afghánského Talibánu? 

Evropské politické elity koketující a experimentující s „umírněným"„ islámem pracují k první variantě. Zdá se vám přijatelnější než druhá? Obě jsou nepřijatelné, protože programově počítají s likvidací evropské civilizace. A proto jako jediné řešení pro nás Evropany, kteří ještě cítíme hrdost při pohledu na architektonické skvosty Paříže, Říma či Prahy, které nenechá lhostejnými tvorba Rubense či Dalího nebo hudba Mozarta a Beethovena, musí být řešení radikální, rázné. Řešení, které již tradičně v závěru svých příspěvků charakterizujeme výstižným termínem - druhá reconquista

Vraťme se však zpět k rámcové charakteristice kroků řešení obrany před islamizací Evropy. Je zcela evidentní, že výsledky současné přistěhovalecké, integrační a bezpečnostní politiky zemí Evropy nejsou dostačující. Nabízejí se určité možné regulátory, které mohou ta či ona rizika zmírnit, ale ne odstranit. Proto je zapotřebí ukončit příliv imigrace muslimů z arabských a islámských zemí. Stop stav legální i ilegální imigraci je bezpodmínečně nutným krokem. 

Integrační politika, která se ve svých různých státních variantách více či méně neosvědčila, musí být nahrazena politikou repatriace. Otázka evropských konvertitů k islámu by se měla řešit na základě jejich volby - výběrem nejpřijatelnější islámské země, ke které konvertita má osobní vztah. 

Islám postavený mimo zákon a evropskou civilizaci by se legislativní cestou měl vrátil za hranice evropské civilizace, tam kam patří. 

Konec

Předchozí díly: 

(3. díl) http://www.eurabia.cz/ShowArticle.aspx?ArtId=806

(2. díl) http://www.eurabia.cz/ShowArticle.aspx?ArtId=799

(1. díl) http://www.eurabia.cz/ShowArticle.aspx?ArtId=790

3390 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Heslo Evropského parlamentu: "Národní suverenita je kořenem nejhroznějšího zla naší doby."Poslanec SPD a zkušený ex-diplomat Kobza analyzuje krizi kolem útoků na saúdskoarabskou rafineriíDnešní Londýn - dav v černém zahalených muslimek oslavuje multikulturalismusNěmecka vláda utratila zhruba 125 milionu korun, aby zaměstnala dva syrské uprchlíky ... Muslimové ve Skotsku usiluji zákeřný způsobem o zrušeni zákazu ženské obřízky

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Kdo si myslel, že se nás problém islámského fanatismu a džihádismu bezprostředně netýká, byl velmi rychle vyveden z omyluJde zcela nepokrytě a nepochybně o cílený útok na naší suverenitu v oblasti justice, a do budoucna bezpochyby půjde o skvělý nástroj na trestání a vydírání neposlušných členských států EU

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ParlamentniListy.cz

Silné: Václav Klaus ml. o Mašínech. Koluje text. Víme, koho naštve„To máme jezdit na kole?” Babiš tvrdě zúčtoval s Bursíkem. A bylo toho víc, Gretu nepotěší
Články autora
Průzkum
Má policie zveřejňovat národnost pachatelů? Německý zemský ministr vnitra Reul chce napříště zveřejňovat národnost a stát. příslušnost podezřelých a pachatelů. Souhlasíte?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď