"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Humanismus v islámu ztracený

Autor: Zdeněk Müller | Publikováno: 9.11.2012 | Rubrika: Islám
Ilustrace

Liberalismus a humanismus jsou v západním světě hluboce zakořeněné. S klasickou arabsko-muslimskou civilizací je tomu jinak. Je to snad důvod k tomu, že Západ se s Východem nikdy nesejdou?

Západní humanismus s liberalismem vycházejí jednak z antického Řecka, jednak z bible. Zrály skrze mohutný vzmach v 18. století, k němuž patřila ochota vystavit se ústrkům a utrpení, podstoupit rizika revolucí a usilovně nutit tvořivý intelekt sloužit velké věci svobody a lidství.

Klasická muslimská civilizace arabského světa přijala také něco z racionalismu řecké filosofie a vědy, ovšem jen v omezené míře. Navíc zcela odmítla humanistickou tradici řeckého umění a literatury či poezie. Řecká humanistická tendence tak nikdy dostatečně neprostoupila společnosti s muslimskou většinou.

Podobně jako se připomíná role arabské filosofie při přenosu řecké vědy a filosofie do středověké Evropy, klade se také rovnítko mezi muslimskou a křesťanskou scholastiku - učeneckou vzdělanost středověku. Leč zásadní rozdíl existuje. Ibn Sína (Avicenna) (980-1037) byl nepochybně ovlivněn Aristotelem obdobně jako Tomáš Akvinský (1228-1274). Leč na rozdíl od křesťanského myslitele zůstal velikán arabské filosofie jen osamělou postavou bez významných a vlivných dědiců.

Abú Hámid ibn Muhammad al-Ghazzálí (1058-1111), považovaný za největšího náboženského myslitele v islámu, sepsal spis, v němž zásadním způsobem odmítl helénskou filosofii. Po al-Ghazzálího příkladu odmítlo řeckou filosofie muslimské prostředí. Arabští filosofové (falásifa) za pomoci překladatelů z řečtiny přenášeli řeckou racionalistickou tradici do islámské společnosti, leč s nepatrným dopadem na většinu věřících. Myšlenky „falásifa“ ovlivnily pouze úzkou elitu vycházející z několika málo městských center. Jinde je neznali a také jejich předávání posléze zakrnělo.

Naopak v Evropě slyšel i venkovský chalupník a rolník každé nedělní dopoledne něco z pořečtěné teologie, pravda, zhusta v pokřivené a přibližné podobě. Helénský vliv byl a zůstával patrný a měl dopad i na nejprostší uvažování tuctového křesťana.

Filosofovat ve víře nemá smysl

Ve světě islámu byla apriori podezřelá už samotná teologie, tedy filosoficky a racionálně pojeté studium boží existence a náboženské věrouky. Dokonce lze tvrdit, že mimo učenecká centra se o teologii vědělo pramálo. Jaképak kladení kladení otázek, k čemu přemíra přemýšlení, jde-li o „správnou víru“? Běžnému muslimovi mělo stačit pár jasných příkazů, které bylo třeba dodržovat, a jednoduchý návod, co má dělat a konat. Jeho hlavě mělo stačit, že jde o „boží zákon“ a že tato šarí´a je předpis, o němž diskutovat netřeba.

Je možné, že islám se od počátku šířil tak snadno nikoliv jen kvůli slabosti či bezbrannosti jeho oponentů. Není vyloučeno, že rozmach mladé víry na Blízkém východě a vytlačení křesťanství souvisí se schopností nového náboženství v praxi naplnit starosemitský názor o nesmyslnosti filosoficky „pořečťovat“ víru v jediného Boha.

Islám jako náboženství opakuje některé základní teze křesťanství, obchází však humanistickou ideu. Islám odmítá spojovat Boha s lidskou podobou, ba dokonce má z takové představy hrůzu. Ruku v ruce s tím kráčí adorace proroka islámu Muhammada. Jeho lidskou tvář a podobu smazávají integristicko-pietistické názorové proudy v islámu zákazem jeho zobrazování. V posledních desetiletích se tato věc nafukuje do sotva snesitelné a nestravitelné podoby a politizuje se.

Sochu athénského umělce Práxitela (4. stol.př.n.l.) Afrodíté z Knidu, podobně jako jeho další díla, chápeme jako výraz usilovné snahy hledat a nacházet dokonalost krásy v lidské podobě. Spolu s doktrínou vtělení božího syna do člověka představuje základní kameny západního pojetí humanismus. Prométheus, člověk zápasící s bohy, symbol osvobození lidstva, a „imago Dei“, člověk stvořený k božské podobě.

Pro islám nejsou ovšem takové principy přijatelné. Z čeho by tedy měl a mohl humanismus v islámu vycházet? Snad je to islámská mystika, súfismus, súfíja? Myšlenkově jde o bohatý zdroj, s pochopením pro spirituální a citové stránky lidské existence, leč přijímaný jen okrajově, značně individualizovaný a minimálně prosakující do většinového vyznání. Pokud tedy nějaký humanismus ve světě islámu je, musel se tam dostat odjinud. Není-li to přímo výpůjčka ze Západu, pak připadá v úvahu nějaká forma lidských práv, tj moderní podoba humanismus, která je „islamizovatelná“ nebo pro islámské základy přijatelná.

Absence humanismus a liberalismu západní podoby neodsoudila muslimské společnosti nevyhnutelně k teokracii. Muslimská společenství žila v minulosti sice při zdůrazňování islámských zásad a principů, ale zároveň i s ideály, které se utvářejí a proměňují v čase podle potřeb společnosti, podle toho, čím společnost aktuálně žije a co na ni zevnitř i zvenčí působí.

Ideály se rodí z praxe

Nejde o nic specifického a výjimečného, neboť i národy a společnosti jiných než islámských duchovních základů měly ideály, které přímo nečerpaly z nějakých striktně teoretických základů a předpisů. Ideály se utvářejí všude na světě z praxe a podle praxe se mění. Více než na strohou náboženskou dogmatiku jsou napojeny na dějiny a s dějinami je pojí přímá linka.

Ačkoliv jsou ideály každé společnosti takto posvěcovány dějinami a praxí, neznamená to, že nemohou za jistých předpokladů působit negativně. Například, když se projevují s nezřízenou vitalitou a jsou vnucovány, aniž by se dokázaly intelektuálně a morálně obhájit. Zpravidla se tak stává tehdy, získá-li národ nebo státní útvar příliš silné mocenské postavení, dosáhne jisté materiální a technické úrovně a propadne pocitu sebestřednosti.

Doprovodným jevem takového stavu může být zbytnění vlastních ideálů, ztráta sebereflexe, narůstání intelektuální pohodlnosti a povrchnosti doprovázené morální tupostí a netečností. Hrozí pak katastrofa jak pro samotnou zemi, tak pro okolní svět, aniž by příčinou musela nutně být nějaká zavádějící a zcestná ideologie. Ani přijatelná politická struktura a silné demokratické tradice nemusejí automaticky působit jako brzda zkázotvorné krize.

Před více jak půlstoletím doporučoval religionista Wilfred Cantwell Smith (1916-2000) politikům Západu a dalším vůdcům, aby pochopili, že „zdravý a rozkvétající islám je důležitý nejen pro muslimy, ale pro celý dnešní svět“ (Islam in Modern History, 1957). Šlo zjevně o narážku na tehdejší představy, že materiální pokrok východních zemí lze uskutečnit v rozděleném světě, v izolaci, a bez ohledu na náboženské a morální tradice.

V té době egyptský prezident Gamál Abd an-Násir (1918-1970) zavíral Muslimské bratry, stejně jako domácí komunisty, a veřejně se vysmíval představám islámských tradicionalistů o návratu žen k muslimským šátkům a závojům. V Egyptě byl přece společenský pokrok předznamenán už ve 20. letech minulého století, kdy místní feministky veřejně a ostentativně strhly své závoje na protest proti diskriminování žen muslimskými tradicemi. Nepříliš jinak si počínal túniský prezident Habíb Búrgíba (1903-2000), když si před zraky národa v televizi během ramadánu před sebe postavil láhev coca-coly a dokonce se z ní napil.

Nejen chlebem živ je člověk

Dějiny po druhé světové válce přinesly do muslimských zemí nezávislost a s ní nutně i nové ideály. Program sociálně spravedlivé společnosti postavené na materiálním blahobytu nalezl svůj ideální výraz v „arabské jednotě“ a „arabském socialismu“, v rozvojové „solidaritě“ tzv. Třetího světa. Panovala představa, že ekonomický rozvoj lze uskutečnit v izolaci od „imperialistického“ Západu a za přispění východního bloku, který v rámci svých geopolitických kalkulací nabídl pomocnou ruku.

„Zdravý a silný islám“ se tehdy chápal v křesťansky smýšlejících kruzích jako možná a vhodná alternativa k doktríně, že“člověk může žít jen z chleba“. Něco takového měli podle tohoto názoru prosazovat marxisté, tvrdící, že vše podstatné závisí na ekonomickém rozvoji, a marxizující politici a intelektuálové, kterým nebyla po chuti ideologická jednostrannost Západu vyplývající z rozděleného světa a studené války.

V tomto střetávání ideálů se ovšem zcela ztratila kritika islámu v jeho modlářské, hněvivě nenávistné podobě, islám předsudků a pověr, který pozdější desetiletí budou vynášet na povrch a vystavovat na odiv k obdivnému následování či k odmítavému opovržení. Iluze pokroku však tehdy překryla riziko historické zpátečky.

Na humanistické tradici Západu vyklíčila představa světového míru spočívajícím nejen na rovnoprávnosti materiální, ale i duchovní, jinak řečeno na podpoře rovnovážného rozkvětu muslimského segmentu lidstva. Docela jasně tu zaznívá názor, že muslimská část lidstva bude rozkvét jen tehdy, bude-li islám silný a zdravý a dojde-li alespoň v přiměřené podobě k nějakému vzájemné pochopení mezi muslimským světem a ostatními lidskými systémy.

Útočit na islám nepřipadalo tehdy v úvahu, neboť na náboženství přece vedl útok komunismus a muslimové, v Sovětském svazu pronásledovaní, byli jen nevinnými oběťmi materialistické zvůle. Jak tedy tušíme, kritika islámu musela být z ideologických a politických důvodů vědomě podrobována autocenzuře, případně nazírána prizmatem humanismu jako opovrženíhodné přitakání či dokonce ustupování ideovému odpůrci a nelidskosti.

Globalizace – hrozba i naděje

Když francouzští katolící nabízeli přistěhovalcům ze severní Afriky, kteří od počátku 80. let přicházeli do Francie zpravidla už více jako muslimové než jako Arabové, prázdné kostely za modlitebny, naráželi na nepochopení. Měl to být signál, ale málokdo mu porozuměl. Dialog s islámem se nemůže vést na bázi náboženských tezí. Dokonce i humanistické ideály mohou muslimové za určité situace pokládat za útok na svoji integritu. Humanismus Západu se pro ně zdikreditoval koloniální epochou a jeho ateistické varianty v kabátě nacionalismus, socialismus a nekapitalistického rozvoje, prosazované v dekolonizovaných muslimských zemích, zkrachovaly.

Americký prezident Barack Obama se o třicet let později přesvědčil, že dobrá vůle a výzvy k vzájemnému pochopení adresované muslimům jdou zpravidla do prázdna. Jeho natažená ruka směrem k muslimskému světu při projevu v Káhiře (počátkem června 2009), to bylo sympatické gesto, leč nesouhlas, nechuť, odpor či dokonce nenávist se společným jménem antiamerikanismus se jím mezi muslimy valně neoslabil.

Islám se v posledních desetiletích globalizuje jako řada jiných jevů. Muslimové, zvyklí žít po staletích ve společenském a kulturním prostředí islámu jako většinovém náboženství, které nepřestávalo ovlivňovat zákony, společenské zvyklosti i chování jednotlivců, vycházejí nebo jsou vrženi do světa různosti a rozdílnosti. Jsou zčista jasna vystavováni nutnosti, ba i povinnosti se podřizovat jiným civilizačním kódům a jiným formám autority, připadně jsou nuceni se s nimi tak či onak porovnávat či konfrontovat.

Složitosti psychologické situace, která není bez úskalí, mohou přitížit další negativní jevy jako ekonomické nesnáze, sociální překážky pro soužití v novém většinovém prostředí, selhávání ve škole či pády do začarovaného kruhu kriminality, které zpravidla začínají menšími delikty. Hromadící se neúspěchy a s nimi rostoucí nechuť ke starým a novým autoritám často doprovází opovržení vůči těm nejbližším z rodinných svazků a lidského přátelství. Spolu se snadno dostupnou komunikační technologií, která dovoluje vstup do iluzorního prostoru, vytvářeného internetem a sociálními sítěmi, to dláží cesty k radikalismu, k terorismu, k novodobému džihádu.

Globalizace islámu staví znovu otázku vztahu muslimů k humanismu. Překročí muslimové dogmatikou a do značné míry i historicky danou absenci humanistické ideje ve své víře? Pokud islám bereme jako civilizační úsilí proměnit společnost rozdělenou do rodů a kmenů ve společenství jednotlivě odpovědných lidských bytostí, pak není důvod pochybovat, že se tak stane. Moderní společnost sice počítá s konzumním napodobáváním, leč může také nabídnout široký vějíř spotřebních alternativ, které nahrávají individuálním přístupům. Může to být první krok nejen k individualizaci a následně i sekularizaci politiky a občanství, která eliminuje riziko spoutání demokracie jako rukojmí náboženských sporů, ale rovněž příprava k novému humanismus. Jeho základem nebudou jednostranné náboženské odkazy, nýbrž prostá empatie čili schopnost vcítit se do pocitů druhého snad daná člověku biologicky.

V podmínkách současného světa se ovšem daří i dehumanizujícímu islámu. Novodobí džihádisté mívají podobný životopis, i když nezřídka vyrůstají jako jednotlivá lidská individua. Praktikují „virtuální tribalismus“ prostřednictvím sociálních sítí na internetu a jejich modlitbou je každodenní četba webů radikálního islamismus, kde se islám zužuje na nenávist vůči Židům, křesťanům a bervěrcům jako „opicím, prasatům a psům“, hledíce na obrazovky počítačů nebo iPhonů, aniž by museli nenáviděné vidět, mluvit s nimi a hledět jim do tváře. I to je jedna z podob globalizujícího se islámu. Ničivou ji nečiní ani tak absence humanismus jako vyhasnutí základní lidské empatie.

Západ se může chlubit hlubokými základy svého humanismus, leč to neznamená, že má absolutní patent na lidskost. Naopak islám bez humanismus nepředurčuje muslimy k nelidskosti. Humanismus není program náboženského soupeření, neboť jeho zacílení musí zůstat všelidské. „Pokud by lidská podstata byla materialistická až do morku kosti, egoistická, utilitární, hedonistická, ztratili bychom naději vyhnout se propadu života na Zemi do nevratného zmatku“, soudí Jeremy Rifkin ve eseji The Empathic Civilisation. „Leč jsme-li jako lidé předurčení k soucitu, ke sdružování, k soužití ve společenství a ke schopnosti se vciťovat do stavů druhého, pak nám zbývá alespoň šance uniknout alternativě globálního chaosu a uchovat svět všeho živého v rovnováze“.

http://blog.aktualne.cz/blogy/zdenek-muller.php

čtěte také:

Když muslim rýžoval zlato v Paříži

Proč běloši běhají pomaleji?

Saúdskoarabské pokušení a egyptská "bimbos"

Klíčová slova: multikulturalismus  | islamizace  | islamismus
3214 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

EU v manželské v krizi: PremiérVakcína: Pfizer v potížíchRepubliku si rozvracet islámizmem nedáme!Transaktivisté z LGBT propaguji mrzačení děti, ale britský soud se jim konečně postavilV Anglií se novinářka přiznala, že lhala a šířila fake news o odpůrcích EU

ePortal.cz

Pomozte. Sluníčkáři chtějí vyvolat anarchii a urychlují svou revoluci a totální převzetí moci. Vidíme to v USA a západní Evropě. Buď se budeme bránit, nebo náš svět zanikne Další oběť genderové války

euPortal.cz

Muslimské děti ve školách v Německu a ve Francii vyhrožují učitelům useknutím hlavy Pravá a falošná poslušnosť. Kedy už prestáva povinnosť poslušnosti?

FreeGlobe.cz

Budou nám taky měřit penisy?Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Volby jako válka generací?Každý, kdo nám bude chtít vnutit migranty, ohrožuje naše životy. Propaganda EU na tom nic nezmění

ParlamentniListy.cz

Víte, jak covid-19 poškozuje váš mozek? Následky klidně až za 10 let. Profesorka Syková, specialistka na onemocnění tohoto orgánu, promluvila. Raději se posaďte„A co koncesionářské poplatky? Na ty jste zapomněl?!“ Šéf ČT navrhl nový poplatek. A veřejnost se bouří
Články autora
Průzkum
Měla by se ČR vymezit vůči uprchlickému islámizmu? Francouzská vláda vyhlásila boj proti islamistickému separatizmu, Rakousko proti politickému islámu. Měla by se do této linie sšikovat i ČR?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď