"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Exklusivně pro Eurabii: Al-Andalus jako nebezpečný model islamizace Evropy

Autor: Jakub Calatrava | Publikováno: 11.3.2007 | Rubrika: Analýzy
Ilustrace

O silovém šíření islámu a jeho intoleranci svědčí historická fakta o likvidaci 250 křesťanských diecézí na území okupované severní Afriky, vypálené kostely, synagogy, kláštery a města. A masakry křesťanského obyvatelstva, které se postavilo invazi muslimů. 

Odpor neprojevující, pasivně přihlížející, nebo s nadšením vítěze vítající křesťané, většinou příslušníci neortodoxních křesťanských proudů na území Sýrie, Palestiny a Egypta, ale také Židé, získali zvláštní statut druhořadých členů nové společnosti, kterým bylo dovoleno žít a praktikovat svoji víru výměnou za loajalitu k novému režimu. Byli pouze trpěnou vrstvou a jejich život byl určen podmínkami velmi tvrdé a ponižující smlouvy diktované vítězem, soustavou vysokých daní a řadou nařízení jednotlivých kalifů, která závisela na stupni jejich bigotnosti nebo benevolence, vycházející z ekonomických zřetelů. 

Po roce 711 se podařilo naplnit sen generála al Fahriho a přenést boj islámu s křesťanstvím na evropský kontinent. Okupace Pyrenejského poloostrova přinesla nejen zánik vizigotského křesťanského státu, ale i místní civilizace, která byla programově likvidována a nahrazována islámskou.

Donekonečna opakované fráze o vyspělé kultuře, která zde vznikla, se týká až pozdějšího období, zhruba po dvou stech letech po arabské invazi. V době příchodu arabsko-berberských vojsk na Pyrenejský poloostrov byla vizigotská kultura na vyšším kulturním stupni než primitivní pouštní kultura dobyvatelů. 

Teprve díky kontaktům s mateřskými zeměmi arabského impéria se dobyvatelé postupně dostali na vyšší stupeň civilizačního vývoje. Stali se tak spolunositeli dědictví všech velkých kultur, které islám absorboval a přetvořil ke svému obrazu a prospěchu. Desáté až dvanácté století se tak stalo vrcholným obdobím arabské kultury, která prostřednictvím iberských Arabů ovlivnila západní Evropu. 

Abychom lépe porozuměli mechanismu očekávané islamizace evropského kontinentu, je velmi cenné, nahlédnout do tohoto procesu tak, jak probíhal na okupovaném území na jih od Pyrenejí. Pochopitelně není možné mluvit o zcela modelovém průběhu použitelném i pro blízkou budoucnost, ale některá fakta jsou tak aktuální, že mohou předestřít aspoň částečně možné postupy a reakce v Evropě. 

Tak jako ve východních zemích arabského impéria, i zde křesťané nebyli plnoprávnými členy společnosti. Vždy byli zařazeni až do druhé kategorie. Vysoké diskriminační daňové zatížení, skandální nerovnost před zákonem a celá plejáda lidských a civilizačně ponižujících pravidel života, to vše vytvářelo nesnesitelný psychologický, ekonomický a společenský tlak, který mohl být vyvážen pouze silnou touhou po zachování víry a identity. 

Po čase motivace vycházející ze zachování těchto hodnot zeslábla. Zvítězil cílený ekonomicko-sociální tlak na křesťany a začalo docházet ke konverzím. I když příčiny konverzí k islámu byly rozmanité a lišily se u jednotlivých společenských skupin, hlavním důvodem byla snaha po ulehčení daňového břemene a řada sociálních výhod, plynoucích z příslušnosti k náboženství vládnoucí vrstvy. 

A to je ten nebezpečný model úspěšného postupu islámu nepřímou cestou, cestou převážně ekonomického tlaku. Model, který může být velmi úspěšně uplatněn v dnešní zcela ateistické, materialismem posedlé Evropě, kde hodnota víry a identity nebude mít šanci zvítězit nad lákavou vidinou výhod, vycházejících z možností příslušnosti k víře vítěze. To, co probíhalo na Pyrenejském poloostrově řádově dvě staletí, bude v blízké budoucnosti otázkou rychlé volby. 

Tento destruktivní tlak byl v polovině 9. století doplněn ještě dalším prostředkem - tentokrát ne nepřímým, ale zcela cíleným pronásledováním. 

Jako záminka posloužila úřadům hlavního města Cordoby nepohodlná frakce místních křesťanů. Ta byla v roce 850 vyprovokována popravou kněze Perfecta k vystoupení několika desítek křesťanů, kteří veřejně prezentovali svou víru a negativní vztah k prorokovi islámu. 

Kněz Perfectus, jehož poprava odstartovala toto tzv. mučednické hnutí, byl lstí a úskokem přinucen k veřejnému sdělení svého postoje k Muhammadovi, následně udán, odsouzen a popraven. Provokace se zdařila, na scénu vystoupilo na padesát křesťanů, kteří skončili smrtí na popravišti. Zavdali tak očekávanou příčinu k represím proti celé křesťanské komunitě. 

O likvidačním záměru akce svědčí dekret Abderrahmana II. z roku 851, který nařizoval křesťanům, jejichž jeden z rodičů byl muslim, konverzi k islámu. Pokud se křesťanské víry nezřekli a nekonvertovali k islámu, byli popraveni.

Represe vyvolaly i vlnu vystěhovalectví do zbývajících křesťanských oblastí poloostrova. Další velké represe byly zaznamenány za vlády Almorávidů (11. a 12. století), která vyvolala další zoufalou vlnu emigrací, ba i násilné deportace křesťanů. 

Ekonomicko-sociální a politicko-náboženský tlak na původní křesťanské obyvatelstvo byl tedy ve svém výsledku úspěšný. Z původně pozvolného postupu islamizace, kdy muslimská menšina vládla početné nemuslimské většině, přes doslova „explozi“ konverzí, zaznamenanou od druhé poloviny 10. století až po počátek 12. století, kdy bylo k roku 1100 zaznamenáno neuvěřitelných 80% obyvatel hlásících se k islámu. 

Takže kýčovitý obraz harmonického, tolerantního soužití islámu s křesťanstvím v al-Andalusu, který nám je stále přdhazován jako vzor soužití a model pro dnešní Evropu, je pouze mýtem, účelově podsouvaným exponenty kulturního marxismu a představiteli „umírněného“ islámu. 

Teprve reconquista, dokončená v Granadě v roce 1492, ukončila okupaci Pyrenejského poloostrova. Ano, okupaci. Používejme adekvátních pojmů, naše doba, trpící ztrátou historické paměti, vyprazdňuje smysl zcela jasných slov a nahrazuje je jinými, matoucími, ale politicky korektními. 

Signifikantní pro dnešní stav evropské postkřesťanské civilizace je, že přesně po 511 letech v místě, kde byla reconquista dokončena, byla slavnostně otevřena první mešita na španělském území. První mešita od ukončení reconquisty. 

A jak řekl mluvčí mešity - „mešita symbolizuje návrat islámu do Španělska, mezi rodilé Evropany, a měla by přispět k rozbití stereotypního pohledu na islám, jako na cizí a přistěhovalecké náboženství.“ 

Potíž je v tom, že islám cizím náboženstvím opravdu je. Byl okupanty původnímu obyvatelstvu spolu s kulturou vnucen. Je náboženstvím implantovaným. Evropě vycházející z jiných kořenů absolutně indiferentní. 

O co islámu vlastně jde? 

A tak se dostáváme k vlastnímu islámu, nejmladší náboženské koncepci, synkretickému monoteismu, který se stal pro křesťanství a křesťanskou civilizaci nejvytrvalejším ideovým soupeřem, konkurentem a nepřítelem, který ohrožuje i současnou civilizaci postkřesťanskou. 

Soustředíme-li se pouze na ideově-náboženské aspekty sporu, musíme konstatovat, že příčinou nadřazenosti a následné agresivity islámu vůči křesťanům (a Židům) je jejich programová degradace. 

Geniální strategický tah, kterým Muhammad ztotožnil staroarabské božstvo Alláha s Bohem-Hospodinem Židů a křesťanů, mu dovolil nejen parazitovat na těchto soustavách, ale i prohlásit svoji náboženskou pseudokoncepci za součást a zároveň vyvrcholení řady božího zjevení lidstvu, kterého bylo dopřáno právě jemu - Muhammadovi. 

A tak se judaismus a křesťanství ocitlo v postavení méněcenných, protože neúspěšných, katastrofálně lidstvem promarněných příležitostí, které Alláh lidstvu trpělivě před příchodem islámu poskytoval. Odtud pramení veškerý despekt, který je projevem opovržení těm, kteří „mohou“ vyznávat to, co Alláh již překonal novou a definitivně poslední šancí danou lidstvu. Proto je konverze muslima ke křesťanství z pohledu islámu zcela nepochopitelná, nepřijatelná a urážlivá. Považovaná za krok zpět a trestána trestem nejvyšším – smrtí. 

Ztotožnění Alláha s Hospodinem se stalo základním dogmatickým a pragmatickým principem islámu, který ve svých počátcích existence umožnil oslabit konkurenceschopnost křesťanství. Zasel zmatek a způsobil dezorientaci v pohledu na islám. Do dnešní doby je Muhammadův tah stále neuralgickým bodem, který mate jak laickou, tak odbornou veřejnost a způsobuje stále nové teologicko-pragmatické konstrukce. 

Stále opakovaná tvrzení evropských islamofilů, že islám není monolitním celkem, ale velmi členitým, různorodým organismem, má jeden cíl. Odpoutat pozornost od univerzální podstaty „zlatého dědictví“, které je vlastní všem odstínům barev, co jich islám zplodil za celou dobu své existence. Tyto principy jsou pro islám závazné, zavazující, ať ho označujeme za islám liberální, “umírněný“, či extrémistický. Popřením těchto postulátů by přestal být islámem. 

Jsme tedy u kořene pochopení podstaty akutního nebezpečí, hrozícího celému lidstvu, protože jedna ze základních demagogických tezí islámské kosmogonie stanoví dosah Alláhova záměru v akčním rádiu celé planety. 

Pokusíme-li se o jakousi zjednodušující definici, pak musíme konstatovat, že islám je univerzalistickým náboženstvím ultramisijního typu. Jeho centrální povinností je lidstvu zprostředkovat poznání Alláha v Muhammadově podání absolutistického vládce všeho a všech, jehož vůli je povinností všech se podřídit. 

Islámu bylo přikázáno odstranit „mylné“ dezinterpretace, nepochopení a zfalšování předcházejících zjevení Židům a křesťanům zjevením nejnovějším a vrátit celé lidstvo do jeho výchozího stavu, ve kterém si ho Alláh přeje. Definice je to velmi korektní, možno říci až politicky korektní, která nevzbuzuje žádná velká podezření, emoce. Definice, zhruba odpovídající zásadám religionistiky. 

Pokud však pronikneme do definice detailním pohledem, zjistíme pravou podstatu avizovaného nebezpečí, jehož dopady stačí jen domyslet. V podání islámu je Alláh vládcem celého Vesmíru, všech světů, Země i zemí, celého lidstva ať si toho je vědomo, nebo ne. Činí si tak nárok na všechny země planety, ať křesťanské, nebo ateistické, či vyznávající různé polyteistické kulty. 

V očích islámu se ten, kdo není muslimem, dopouští zpronevěry Alláhovy zvěsti. Rozděluje lidstvo na dva tábory - na ty, kteří muslimy jsou a na ty „ostatní“, kteří muslimy nejsou, tedy programově nežijí v souladu s islámem. Mezi těmito tábory je trvalý a nevyhnutelný střet, který má v lidské společnosti povahu boje dobra se zlem. 

Nevyhnutelnost tohoto střetu je dána povinností vyznavače Alláha aktivně se podílet na upevňování a šíření víry v toto božstvo. Mezi těmito „ostatními“ (nevěřícími) jsou však určité rozdíly. Právo na život mají ti, kteří vyznávají opuštěné koncepty zjevení, ovšem s perspektivou postupné konverze. 

Zbývající „ostatní“- tedy ti, kteří monoteismus nevyznávají nebo božský princip monoteismu odmítají (polyteisté a ateisté) - jsou nositeli zla a vyřazují se sami z lidského společenství. Pokud nekonvertují, nezaslouží si žít. 

Muslimy stále vpřed popohání stresující myšlenka, že poslední pokus, který Alláh světu dal, nebude zvládnut, bude promarněn. Svoji roli dotlačit lidstvo do cílového stavu míru s Alláhem, považují za svoji mravní zodpovědnost. Výzva, která je pro muslimy dána, stanovuje, že jejich povinností je pro tento úkol udělat vše. Jedinou možností, jak se vyvarovat Alláhova trestu za nesplnění tohoto úkolu, je stoprocentně usilovat o upevnění a rozšíření islámu tak, aby on sám a lidsto celé na konci tohoto procesu mohlo s klidným svědomím ve stavu míru před Alláha předstoupit. 

Čemu čelí Evropa dnes? A jaké jsou možnosti řešení problému islamizace Evropy? Dokončení příště... 

Předchozí díly: 

(2. díl) http://www.eurabia.cz/ShowArticle.aspx?ArtId=799

(1. díl) http://www.eurabia.cz/ShowArticle.aspx?ArtId=790

 

5206 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
Měla by se ČR vymezit vůči uprchlickému islámizmu? Francouzská vláda vyhlásila boj proti islamistickému separatizmu, Rakousko proti politickému islámu. Měla by se do této linie sšikovat i ČR?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď