"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Postrach Saracénů na scéně II.

Autor: Odjinud | Publikováno: 30.9.2012 | Rubrika: Historie
Ilustrace

Po drtivém a naprostém vítězství na soutoku Kary a Nane křesťanská vojska naplněna důvěrou a pýchou postupovala dále na jih. Po nepříteli nebylo nikde ani stopy. Nepočetné, převážně křesťanské obyvatelstvo, soustředěné jen okolo občasných zdrojů vody vítalo křižáky jako osvoboditele. Zabývajíce se v této suché pustině převážně jen pastevectvím ale zdaleka nemohlo ukojit potřeby početného vojska a také zásobování z Byzance bylo nepravidelné a nahodilé. Až po příchodu do okolí Ikonie rozkládající se v úrodných nížinách se situace se zásobováním poněkud zlepšila. Turecké posádky s dalekým předstihem vyklidily všechny pozice, když se předtím pokusily zničit všechny dostupné zásoby potravin a brány Ikonie se rovněž před křižáky pohostinně otevřely dokořán. Hlad byl dočasně zažehnán, postup vpřed však dále brzdil zejména nedostatek koní, jakož i tažných zvířat. Většinu zásob, zejména výzbroje a proviantu křižáci stále museli nést na vlastních zádech

Basileos Alexios mezitím sledoval své vlastní cíle. Bylo by jistě neprozíravé nevyužít zásadního ochromení dosud neotřesitelné turecké moci. Armáda generála Jana Dukase se v průběhu roku 1097 vylodila u Abydosu a mířila podél pobřeží na jih k významným přístavům Smyrně a Efesu, zatímco byzantská flotila postupně vypudila nepřítele z přilehlých ostrovů Lesbos, Chios a Samos. Zatímco drobné turecké posádky před nepřítelem včas uprchly, nebo kladly jen symbolický odpor, Smyrnu a Efes ovládané v podstatě nezávislými tureckými emíry se Byzantincům přes veškeré úsilí nepodařilo překvapit a ovládnout. Až později, pod dojmem nepříznivého vývoje strategické situace obránci přijali štědré basileovy podmínky a města mu vydali. Alexios, který se ujal velení pak bez většího úsilí opanoval další vnitrozemská města a zamířil za křižáky přes Pisidii do Anatolie. Svůj hlavní válečný stan nakonec rozbil na jaře 1098 před Ikonií ve Filomeniu, aby zde střežil své vlastní zájmy před „nevypočitatelnými“ křižáky.

Za Ikonií se Kilič Arslanovi konečně podařilo začátkem září 1097 znovu zformovat svoji prchající armádu a u Hérekleie (asi 100 km za Ikonií) se znovu pokusil křesťany zastavit. Bohemund, opět v čele spojené jízdy udeřil přímo do jádra tureckého vojska s takovou razancí, že šokovaný mladý sultán, vida rychle pronikající obrněné jezdce do řad svých elitních vojáků osobní stráže v obavách o život vskočil na koně a rychle zamířil do bezpečí. Jeho příklad ihned následovala celá turecká armáda.

Za Hérakleou došlo k rozdělení křižácké armády. Muslimofilní historiografie, beroucí si v dnešních dobách nezpochybnitelné právo na jediný „správný“ výklad dějin má své obvyklé vysvětlení. Co nejvíce loupežení, drancování,vraždění, co nejvíce kořisti. Vysvětlení hloupé, tendenční a přinejmenším zcela neprofesionální. Byzantinci neposkytli křižákům od odchodu od Nicey žádnou pomoc, radu, mapy, tlumočníky ani průvodce, pokud k tomu občas nebyli přímo donuceni, nebo pokud křižáky neoklamali a nezmanipulovali jen ke svému vlastnímu prospěchu. Ani po dosavadních úžasných vítězstvích západních křesťanů Alexios a jeho generálové nepředpokládali, že by se snad „Keltům“ skutečně mohlo podařit dojít až k Jeruzalému či dokonce jej vyrvat muslimům z rukou. Basileovým záměrem bylo použít křižáky proti Kilič Arslanovi, případně proti Danishmedovi a až možná poté, bude-li situace nadále přiznivá, udeřit i na velice významnou Antiochii, město zásadního strategického významu pro celou blízkovýchodní oblast. (Na obrázku Godefroy z Bouillonu, Bohemund z Tarenta, Raimund St. Gilles a Tankred na romantickém obrazu z 19.století)

Z těchto důvodů se k výpravě opět připojil se svým kontingentem generál Tatikios s přesnými instrukcemi vést křižáky dále na východ jakoby směrem na Jeruzalem, kde měl ale síly západoevropských pánů využít k podřízení polozávislých arménských městských států a knížectví ve východní Anatolii zpět k Byzanci. Svoji „dobrou radu“ podpořil opět bohatými dary křižáckým vůdcům a obnoveným, občas i plněným slibem pravidelného zásobování vojska. Odrazoval křižáky od cesty „Kilikijskou branou“ k pobřeží a přístavům na jihu, neboť v tomto průsmyku mohou být snadno zaskočeni nepřítelem, který prý má na jihu silné posádky. Ve skutečnosti se obával, aby křižáci bez ohledu na basileovy soukromé plány v Malé Asii nezamířili rovnou cestou k Antiochii a k Jeruzalému. Zprávy, že v kilikijských přístavech na jihu, zejména v Tarsu čekají flanderské zásobovací lodě se však rychle rozšířily a zejména mladší kurážní šlechtici navrhovali zamířit právě tímto směrem. Po vzrušených debatách, rozebírajících nakolik jsou informace od Byzantinců věrohodné a spolehlivé, či nakolik je východní, či jižní trasa dalšího pochodu výhodnější či naopak nebezpečnější nakonec víceméně na vlastní pěst vyrazily k pobřeží jen rychlé (a oproti hlavnímu voji nepříliš početné) oddíly Tankreda d´Hauteville a Balduina z Boulogne.

Bohemund jel dále v čele předvoje hlavních sil směrem na severovýchod, kde se mu u osady Augustopolis pokusil postavit místní seldžucký vládce Hasan (odpůrce Kilič Arslana) a byl i se svým vojskem rytířskou jízdou prakticky přibit k zemi. Dále křižáky čekaly končiny osídlené hlavně přátelsky nakloněnými Armény, kteří je jako v případě dlouho Turky obléhaného města Pinarbasi s úlevou přivítali jako své zachránce. S odstupem postupující Tatikiův byzantský sbor zanechával podle basileových instrukcí posádky ve významnějších strategických městech, která křižáci míjeli (např. Caesarea Malacha) Dále na jih a jihovýchod se již začal zdvíhat vysoký, neschůdný Taurus a Antitaurus (překřtěný křižáky na Ďáblovy hory) a jeho průsmyky, přes které vedly po úbočích jen stezky tak úzké, „ že se jeden neopovažoval předejít druhého“, jak svědčí „Anonymní kronika“. Povozy musely zůstat pod horami a kronika drsně líčí nesmírné útrapy jezdců i pěších. Mnoho se jich zřítilo do hlubokých roklí a propastí, vysílení křižáci odhazovali všechen náklad i vlastní výzbroj. Kronika nezaznamenává, jak teprve museli strádat prostí zbožní poutníci s rodinami, nezvyklými a zcela nepřipravenými po prašných, suchých a pustých pláních Anatolie k tomuto vysokohorskému výstupu.

Překonání zdánlivě neschůdných hor však na jejich druhé straně zastihlo muslimy naprosto nepřipravené. Po neuvěřitelných zprávách (počátek října 1097) že z hor se valí nevěřící, ti strašliví neporazitelní šejtáni ze Západu, se dávaly místní skupiny machometánů na rychlý úprk. Provensálci tak nalezli zcela nehájené Arize, další kolony dorazily ke Coxonu (později také obsazen Tatikiovou posádkou) a v Maraši je opět obyvatelstvo již daleko před branami opět vítalo jako spasitele. Přátelsky naladěná, spojenecká města se později ukázala být neocenitelnou oporou křižákům při dalším pronikání na jih. do musulmany ovládaných teritorií.

Tankred a Balduin, nezávisle na sobě mezitím v rozporu s byzantskými „dobrými radami“ a doporučeními nenarazili v „Kilikijské bráně“ na jediného nepřítele. Zatímco Tankred mířil na jih v souladu a zřejmě i na popud Bohemundův, Balduin, jako nejmladší z lotrinských pánů se spíše toužil osobně prosadit bratrům navzdory. Měl oproti Tankredovi také 5x více více ozbrojenců (asi 5 000) Bez jakéhokoliv odporu dorazil nejprve Tankred, po něm Balduin k Tarsu (ano,skutečně jde o rodiště sv. Pavla), který ale před křižáky díky turecké posádce zavřel brány. Kilič Arslan ve svém poselství sice sliboval velitelům svých posádek v závislých městech brzkou strašlivou zkázu nevěřících, ale bylo více než zřejmé, že momentálně si musí pomoci sami.

Tankred ani na okamžik nezaváhal a po vzoru svého obdivovaného strýce se vrhl proti hradbám. Netušil, že ze druhé strany právě útočí Lotrinci. Ve dvojím ohni se posádka proti nepříteli, obestřeném démonickou pověstí neporazitelnosti nemohla dlouho udržet. Na dobyté město si ovšem činil urputně nárok právě Balduin. Je dokonce možné, jak praví „Anonymní kronika“, že opožděné skupině Tankredových rytířů ani nedovolili vstoupit do Tarsu a ta byly brzy poté, bloudíce v neznámé krajině pobita přesilou ustupujících mohamedánů, jako mnohé jiné opožděné či bloudící skupiny rytířů i neozbrojených poutníků předtím i později. Roztrpčený Tankred v Tarsu raději nehrotil spor s Balduinem a zamířil neprodleně dále na východ. Nedaleká Adana jim po úprku seldžucké posádky vskutku pohostinně otevřela brány, podobně jako vzdálenější Mamistra. V každém případě křižáci v Kilikii získali zejména množství tolik potřebných koní. Zatímco Tankred v souladu s přáním svého strýce zamířil přes přístav Alexandrettu k Antiochii, Balduin vyrazil dále na východ k poměrně odlehlé Edesse, kam jej zval místní arménský vládce.

V těchto kilikijských přístavech pak vskutku zakotvily lodě pod velením jistého Guynemera z Boulogne, který se prohlašoval za vzdáleného příbuzného lotrinských pánů a zejména za zbožného křesťana, který přispěchal na pomoc křížové výpravě. Někdy je Guynemer označován za byzantského žoldnéře, někdy za pouhého bezbožného piráta využívajícího situace, ale to pro účely našeho vyprávění není nijak podstatné. S ním totiž připlulo také poměrně velké množství dalších bojechtivých křižáků, včetně mnoha neozbrojených poutníků, mužů i žen toužících v motlitbách pokleknout u Božího hrobu v Jeruzalémě. Jak dala celá křížová výprava, podstatná a zásadní událost v dějinách Evropy 11. století přímý podnět mnoha rytířským baladám, písním a legendám, zde jako typickou připomeňme alespoň jednu z nich.

Vznešená dáma z baronské krve Ida de Hainaux se ve zbožném přesvědčení odhodlaně vydala za svým milovaným manželem do Svaté země. Gaston de Hainaux však nestrpěl pomyšlení aby se jeho drahá žena soužila nepohodou a námahou při nebezpečném pochodu přes celou Evropu a nakonec souhlasil jen pod podmínkou, že vstoupí na poctivou křesťanskou loď a pod ochranou dobrých rytířů za ním dorazí přes moře. Loď však byla přepadena námořními lupiči (Guynemer?), bez obav kořistící v těchto vodách za neklidných válečných časů a až když dorazilo výkupné za její prodaný rodný hrad, byla propuštěna na svobodu. Baronka z Hainaux (v Adaně?) pozdraví vznešeného rytíře (Tankreda?), děkuje mu za nabídku bezpečného doprovodu, nadevše ale touží spatřit po letech odloučení manžela a nechce jet s celým vojskem k Mamistře, kde by se opět zdržela. Nakonec se tedy přihlásí čtyři dobrovolníci, kteří se zhostí výsostně rytířského úkolu chránit vznešenou dámu spěchající za mužem svého srdce i života. Udatní rytíři de Castellane, de Possesa, de Tenremonde a de Galdemare se svými osmi zbrojnoši vyrazí na cestu k východu a střeží jako oko v hlavě vznešenou paní. Bez úhony překonají hory i údolí a již sestupují do nížin (u Maraše?), když je přepadne oddíl dvou set Saracénů. Baronka de Hainaux přiměje rytíře k přísaze, že nedopustí aby ji pohani odvlekli živou. Malá družina ujíždí na koních se Saracény v patách, jsou ale pro svůj střežený poklad mnohem pomalejší. Tak se náhle obrátí rytíř de Castellane a vyzve své druhy, ať ujíždějí se vznešenou paní do bezpečí. Vrhne se následován svými zbrojnoši proti dotírajícím nepřátelům a pod horou mrtvých zde v beznadějném boji vypustí duši. O míli dál se proti Saracénům obrátí se stejným úmyslem rytíř de Possesa. Družina díky němu opět získá náskok a zbývající dva rytíři se přou, kdo nepřítele zadrží tentokrát. Nakonec rytíř de Tenremonde přesvědčí svého druha, že jeho kůň je již příliš zchvácený a brzy jen oblak zvířeného prachu oznámí kdy i tento udatný šlechtic splnil svoji čestnou povinnost. Rytíř de Galdemare se Saracény opět v patách však není schopen proříznout hrdlo vznešené paní, kterou přísahal chránit. Ubit téměř k smrti je zavalen mrtvými nepřáteli a Saracéni zmizí kdesi v dáli se svojí cennou kořistí. Rytíř de Galdemare se po dvou dnech doplazí do křižáckého tábora a prosí barona de Hainaux o smrt za nesplnění posvátné přísahy. Ten však dojat rytířskostí a hrdinství Galdemarovým jej vyzve ať vstane, rytíře obejme a po zacelení jeho ran společně odjíždějí do pustin, snad do Damašku, snad až do Baghdádu kde Saracéni shromažďují zajaté urozené křesťany a zejména jejich vysoce ceněné ženy a nikdo je již více nespatří. Chybí zde snad něco? Happyend? Happyend ale vždy není účelem rytířských legend.

Před křižáky nyní ležela Antiocheia, město založené ve 3. st. př. n. l. Alexandrovým vojevůdcem a dědicem jeho asijských držav Seleukosem Nikátorem, která za staletí řeckého, poté římského panství vyrostla v nejvýznamnější přístav a politicko/ekonomické centrum východního Středomoří, plně srovnatelné s Cařihradem či egyptskou Alexandrií. Rozlehlé město na březích řeky Orontés, obklopené sady a úrodnými polnostmi křižáky uchvátilo svojí nádherou a výstavností. Mnozí, zvláště prostí členové výpravy byli v první moment přesvědčení, že dorazili ke svému cíli, k Jeruzalému ukrytému v nadpozemských rajských zahradách. Metropole Blízkého Východu však již byla v úpadkovém období, celé čtvrtě uvnitř hradeb byly častými zemětřeseními srovnány se zemí a díky perským nájezdům v 5-6 století, kdy přišlo o většinu své populace je již ani neměl kdo obnovit. Nové období prosperity, zahájené osvobozením města Byzantinci r. 969 bylo brzděno častými tureckými nájezdy, až r. 1085 opět v souvislosti s neblahou bitvou u Manzikertu konečně zradou spadlo zpět do muslimského područí. Dnes, po staletích muslimského panství je celý tento někdejší ráj změněn v pusté prašné kopce pokryté ubohými, téměř nerozeznatelnými zbytky rozvalin. (Na obrázku středověká miniatura obléhání Antiocheie)

Šest kilometrů obvodu města obklopoval dvojitý pás hradeb, vystavěných ještě císařem Justiniánem v 6. století, zpevněný 450 věžemi. První k městu dorazil samozřejmě 21. října 1097 Bohemund a před zavřenou Svatopavelskou bránou rozkázal rozbít svůj „italský“ tábor. S mírným odstupem za ním přicházely voje ostatních pánů a sevřeli město obklíčením ze všech stran. Jako poslední dorazil i Tatikios, pověřený novými úkoly. Křižáci, v rozporu s basileovými plány tvrdohlavě mířili stále na jih k vytouženému Jeruzalému (jehož pouhou možnost obležení, natož dobytí považoval císař stále za absurdní), aniž pokračovali v dobíjení Malé Asie pro Byzanc. Tito obdivuhodní válečníci ze severu však již prokázali neuvěřitelné vojenské schopnosti, a pokud snad opravdu získají i Antiochii, Tatikios zde musí být přítomen k hájení byzantských zájmů. Kilič Arslan a Danismed zůstali na severu a po snadném získání, spíše obsazení Kilikie křižáky prakticky vypadli z ohniska válečného dění. Jisté je jen tolik, že Kilič Arslan se po porážce u Herakleie před křižáky stáhl, ale po jejich odchodu se opět zmocnil Ikonie a vážně tak narušil suchozemské zásobovací trasy z Byzance k Antiochii. Byzantinci neměli chuť nebo odvahu na Arslana zaútočit vlastními silami a veškeré zásobování se poté dělo výhradně námořní cestou přes důležitý Kypr, v té době ještě plně v byzantských rukou.

Městu velel z pověření sultána al-Malika z Tripolisu emír Yaghisjan, velící údajně až 30 000 posádce. Protože se obával, aby prakticky výhradně křesťanské obyvatelstvo města křižákům jako v tolika předchozích případech neotevřelo brány, násilím nahnal většinu práceschopných křesťanů – mužů a dospívajících chlapců - hloubit příkopy pod hradbami a následně je odmítl vpustit zpět. Současná trapně muslimofilní „historiografie“ si zde ve všech pramenech neodpustí důrazně a přesvědčeně tvrdit, jak přímo dojemně a obětavě se muslimové o křesťanské ženy a děti, zůstavší ve městě starali a pečovali. Muslimská péče o své méněcenné a opovrhované otroky a polootroky je věru „pověstná“ v libovolném století. O turecké „péči“ o křesťanské obyvatelstvo města dostatečně svědčí fakt, že všechny křesťanské kostely (údajně na 380) v dosud zastavěné a obývané části Antiochie byly násilně změněny na mešity a obyvatelé vykonávali své náboženské obřady pod trvalou hrozbou nejkrutějších trestů pod širým nebem v ruinách u jižních a východních hradeb, či v kaplích několika klášterů, které z rozmaru muslimských vládců doposud unikly vyrabování a vypálení. Podle tureckého „kulturního“ obyčeje i v Antiochii došlo ke masovému stínání „opečovávaných“ křesťanů a v metání jejich hlav z hradeb do křižáckých táborů. „Emír Yaghisjan ochraňoval rodiny vyhnaných a nedovolil, aby jim byl zkřiven jediný vlas“ píše arabský letopisec ibn al-Athir a samozvané akademické „elity“ z euroamerického kulturního prostoru tuto nestoudnou lež opakovaně a slabomyslně papouškují.

Ze severu město dobře chránila řeka Orontés, obtékající zde městské hradby, na jihu se obrana opírala o čtyři vrchy, a na nejvyšším se tyčila městská citadela. Přes řeku vedl solidní, ještě římský most („Mosazný most“) střežený dvěmi mohutnými věžemi k Mostní bráně a útok zde proto jevil jako beznadějný. Rozvolněné mravy, prostopášnost a obžerství během několika týdnů vážně nalomily kázeň a morálku všech křižáckých vojů a když se množily bleskové přepady jak od města, tak z nedaleké pevnosti Harenc, kterým padali za oběť jednak neozbrojení poutníci, ale zejména zásobovací kolony se severu, byl brzy naproti Mosaznému mostu zbudován strážní hrádek, nazvaný Mahonerie. Harenc, kam se stáhlo mnoho ze severu a západu ustupujících Turků totiž disponoval silnou posádkou a bohužel odolal prvnímu Bohemundovu pokusu o útok a na jeho obléhání dostatečně početnou armádou nebylo možno tříštit síly.

Muslimské Sýrii v této době dominoval válečný konflikt mezi bratry Ridvánem z Aleppa a Dukakem z Damašku (vnuky Alp Arslana). Ani jeden z nich nebyl spokojen se svým dílem dědictví po otci, sultánu Tutušovi. K oběma bratrům, sunnitům, jakož i předtím k jejich otci chovali nesmiřitelné nepřátelství šíitští Fátimovci, vládnoucí v Egyptě, kteří jim mimochodem dokonce r. 1095 lstí obsadili Jeruzalém. Navzdory muslimofilní propagandě muslimové v 11. století nepřipisovali Jeruzalému žádný mimořádný význam a i v pozdějších stoletích města využívali hlavně jako propagandistického zdroje ve své protikřesťanské, protievropské propagandě. Mýtus o „třetím nejsvětějším městě islámu“ je pak výhradním dílem muslimofilů 19., spíše 20. století

Dalším důležitým Bohemundovým krokem bylo vybudování „Lodního mostu“ severně od města za účelem zásobování zejména z nedalekých přístavů Sv. Simeon a Latakia, kterých se zmocnilo loďstvo Guynemera z Boulogne. Po vzoru Mahonerie byla na sklonku roku 1097 také vybudována pevnost Malregard naproti Svatopavelské bráně. Pro takové množství lidí se však brzy i v tomto „zemském ráji“ začalo nedostávat potravin a zásobování vázlo. Oblehatelé opět začali trpět hladem a černý trh s potravinami se opět rozbujel nebývalou měrou. Pochmurné a deštivé, chladné zimní počasí morálce křižáků také nijak nepřidávalo. Nebezpečí výpadů z dalších městských bran však trvalo a zejména pod ochranou mocné citadely u brány Sv. Jiří plynuly Yaghisjanovi téměř nerušeně zásoby a posily od jihu. Ač například jeruzalémský (exilový) patriarcha ve svém listě z ledna 1098 římskému papežovi tvrdí, že křižácká vojska čítají 100 000 mužů, dosáhla již 5 vítězných bitev, dobyla 40 měst a 200 pevností, na neproniknutelné obklíčení rozlehlého města hájeného silnou posádkou to zjevně nestačilo.

Každý turecký výpad, mířící zejména na zásobovací konvoje budil oprávněné rozhořčení v křižáckých řadách. Tankred tedy s dalšími odvážlivci směle vyrazil ke svatojiřské bráně a ač trvale ohrožováni tureckými výpady a palbou z citadely, postavili ve dvou týdnech takřka naproti bráně pevnost, známou později jako „Tankredův hrad“. Poslední skutečně významná cesta do Antiochie byla uzavřena. Bohemund mezitím se shodě s Robertem Flanderským uspořádal průzkumnou výpravu za vidinou nedostatkových potravin dále do vnitrozemí, kde 31. prosince u Al-Bary narazili na vojsko Dukaka z Damašku, které městu na pomoc přiváděl Yaghisjanův syn Šams ad-Daula. Sultán Dukak byl sice poděšen zprávami o severu o strašných západních křesťanech, doufal ovšem, že jejich úder dopadne na jeho nepřátele v Aleppu a v Tripolisu (viz sultán al-Malik) a nehodlal rozhodně nijak zasahovat. Až po dlouhých měsících čekání, kdy se obrovské vojsko hrozivých Zápaďanů zdánlivě bezradně zastavilo u Antiochie konečně vyslyšel ad-Daulovy prosby a vytáhl na sever. Žádná bitva se u Al-Bary nakonec nestrhla. Předvoje jezdců se srazily v několika potyčkách, během kterých se Dukak rychle rozhodl ke spěšnému ústupu, zatímco Bohemud usoudil že by bylo nebezpečné táhnout dále do neznámého vnitrozemí, kde se na domácí půdě pohybuje takto velká turecká armáda a s Robertem Flanderským se nakonec vrátil k Antiochii bez zásob.

Odchod části oblehatelů neunikl pozornosti nepřítele a hned nazítří učinil ze svatopavelské brány masivní výpad, který dopadl na ležení vévody Raimunda St. Gillese. Turci se snad domnívali že křižáci od Antiochie ustupují a nemálo je překvapil masivní a rozhořčený odpor obránců. Ještě než byl vyhlášen poplach v okolních táborech, Raimundovi rytíři již nasedali na koně a skrze zmatené Turky vyrazili k dokořán otevřené bráně. Nepřítel počal v panice bránu zavírat a celý jeho silný přepadový oddíl před ní v beznadějném boji vykrvácel.

Balduin z Boulogne, doprovázen jen několika stovkami rytířů mezitím pokračoval na pozvání arménského vládce Edessy do tohoto vnitrozemského města (přes 200 km od Antiochie), kde byl přijat v únoru 1098 překvapivě jako skutečný král. Poté, co se podrobil rituální adopci od starého a bezdětného vládce Thorose, stal se po jeho smrti o měsíc později prvním hrabětem z Edessy. Muslimofilní pomluvy o zavraždění stařičkého Thorose Balduinem nelze brát vážně. Až do pádu Antiocheie své sídelní město svého nového rozlehlého hrabství (zasahovalo až do dnešního severního Iráku) neopustil. (Na obrázku Balduin z Boulogne vjíždí do Edessy na romantickém obrazu z 19. století)

V únoru 1098 nepřítel v Harencu (podléhajícímu Ridvánovi z Aleppa), vyprovokován energickým Yaghisjanovým synem a posílen vojskem emíra z Hamá vyrazil k Antiochii. 9. února byli v bitvě u Antiochejského jezera na hlavu poraženi a za masivního křižáckého protiútoku rozprášeni. Turci opět v bitvě spoléhali na salvy šípů, které měly nepřítele zmasakrovat a obrátit na úprk, tedy na taktiku která proti křižákům za Západu již několikrát totálně selhala při střetnutích v Malé Asii. Bohemund se postavil v čelo záložní rytířské jízdy a bez ohledu na počet nepřítel „jako hladový lev řádící ve stádu prchajících ovcí“ počal kosit směstnané Turky i Araby. Jekot a smrtelný řev jejich druhů z jádra bitevního pole opět obrátily celé toto spojené muslimské vojsko za zběsilý úprk. Zbylá posádka hradu Harenc jej sice před svým útěkem podpálila, oheň se však Tankredovi, sotvaže k doutnající pevnosti dorazil, podařilo zdolat a zmocnil se zde množství tolik potřebných zásob potravin. Yaghisjan v dohodě se svým synem v té době podnikl rovněž další mohutný výpad, a opět ze svatopavelské brány. (Podle jedné zprávy muslimové z obklíčené Antiochie používali k dorozumívání se se spojenci poštovních holubů). Po rychlém a radikálním zvratu v bitvě u jezera pak opět záleželo jen na rychlosti tureckých koní, komu z jezdců se podaří včas uniknout zpět do města. Opěšalí muslimové měli zkrátka smůlu. (Na obrázku Bohemund s Tankredem v bitvě na romantickém obraze)

Již od prosince 1097 se v této zdánlivě beznadějné situaci vydávaly z táborů pod Antiochií jednotlivci i malé skupinky na útěk. Při pronásledování těchto dezertérů se opět vyznamenal Tankred. Neurozené pobíjel a šlechtice v poutech vlekl zpět do tábora, kde byli s opovržením jako zrádci a zbabělci terčem jak posměšků, tak přesně vrhaných kamenů a hroud bláta. Na znamení nejvyšší hanby jim byly strhávány rytířské pásy a až po upřímném pokání jim biskup Adhemar a další duchovní udělili rozhřešení a mohli být opět přijati mezi Kristovy bojovníky. Daleko významnější byl ovšem náhlý ústup byzantského kontingentu generála Tatikia (zřejmě ještě před bitvou u Antiochejského jezera), na nějž nejen Bohemund již od Nicey pohlížel s krajní nedůvěrou jako na krajně problematického spojence, který se s nepřítelem velmi rád a ochotně smlouvá namísto aby bojoval, a jistě je schopen křižáky zradit i uprostřed rozhodující bitvy, pokud to bude jemu i jeho císaři právě vyhovovat. Tatikia tedy jistě nikdo nezadržoval ani jeho odchodu neželel.

V březnu křižáckou armádu opustily také oddíly Štěpána z Blois a zamířily přes Alexandrettu Kilikijskou branou na zpáteční cestu, provázeny pohrdáním a urážkami ostatních bojovníků. Bylo však zřejmé, že každý další den bezvýchodného obléhání města působí na morálku všech oblehatelů ničivě a je nutno nepříznivou situaci radikálním způsobem zvrátit. Pisánská flotila, který do přístavů přivezla další bojovníky i něco zásob situaci samozřejmě dlouhodobě změnit nemohla a navíc se od zajatých Turků počaly šířit nebezpečné zprávy, že daleko na východě sbírá mocný emír Kerboga z Mosulu, podněcován opět bojechtivým ad-Daulem prý stotisícovou armádu, se kterou chce neprodleně táhnout k Antiochii. Nebylo možné připustit, aby hladovějící a demoralizovaná křižácká vojska byla obklíčena pod městskými hradbami takto početnou mohamedánskou armádou. To by byl konec a všechna dosavadní slavná vítězství by padla vniveč.

Díky zprávám od antiochejských křesťanů a přeběhlíků měli křižáci poměrně dobrý přehled o situaci ve městě, o krutém útlaku místních stran mohamedánů, i o velkých zásobách potravin které se Yaghisjanovi podařilo včas shromáždit. Nelze–li město dobýt otevřeným útokem, pokud vyhladovění ještě dlouho není myslitelné, je nutné vymyslet způsob jiný. K Bohemundovi, který pečlivě sbíral veškeré důležité informace se tak dostaly i zprávy o nespokojencích mezi Yaghisjanovými vojáky i důstojníky, což byli často jen násilně konvertovaní řečtí či syrští křesťané. Podle všech pramenů to byl jistý „zbrojíř Firúz“ řeckého původu, který jako velitel obrany „věže Tří sester“ sám přes prostředníky vyhledal právě Bohemunda jako nejvýznamnějšího a nejenergičtějšího křižáckého vůdce a nabídl mu svoje služby. Umožní jeho vojákům tajně vstoupit na hradby a zmocnit se brány. Pokud v ten moment křižáci zaútočí i na další úseky hradeb, Yaghisjan nebude schopen včas zareagovat. Bude-li Bohemund se svými nejstatečnějšími rytíři dost odvážný a rychlý, město mu snadno spadne do dlaní.

http://blogeurabia.cz

čtěte také:

Postrach Saracénů na scéně

Výročí bitvy křesťanů a muslimů u Vídně

Posledná križiacka výprava (295. výročie bitky pri Belehrade)

Klíčová slova: islám  | džihád  | historie
2706 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Přednáška Lhoťana o rozdílech mezi křesťanstvím a islámem v beskydských Starých Hamrech - GruňiVzdělání ve Švédsku rapidně upadá. Například mnozí švédští policisté neumějí psát Imigrantský rapper: „Zabte bílé, a budem mít jejich ženy a prachy!“ Skandál! Americké media odmítají hovořit o muslimských teroristechMasová imigrace dnes ohrožuje evropskou civilizaci : šéfredaktor VA

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Švédsko je díky gangům imigrantů ve válce... Čtěte děsivá faktaPřátelé, pomozte, prosím, a přispějte na dobrou věc...

FreeGlobe.cz

Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?Tyranie pánů sociálních sítí

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Lubomír Zaorálek, jedna z nejchmurnějších postav ČSSD, kterého v době jeho ministrování zahraničních věcí nazval lid oranžovým Schwarzenbergem...Otázka nejen pro pražskou smečku: Co je demokratičtější?

ParlamentniListy.cz

Tak se mi zase ozval... Pohlavní údy a konečníky létaly! Ivan Vyskočil se znovu střetl s mužem, který mu nabízel milion za odmítnutí vyznamenání od ZemanaTomio Okamura předvídá, co rozpoutá v Evropě nová italská vláda bez Salviniho. Jde o migranty
Články autora
Průzkum
Má policie zveřejňovat národnost pachatelů? Německý zemský ministr vnitra Reul chce napříště zveřejňovat národnost a stát. příslušnost podezřelých a pachatelů. Souhlasíte?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď