"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Demokracie a Bushova doktrína

Autor: Charles R. Kesler | Publikováno: 7.3.2007 | Rubrika: Analýzy
Ilustrace

První část funkčního období presidenta George W. Bushe, zasvěcená soucitnému konzervatismu a prokazování dobrých úmyslů, trvala necelých osm měsíců. Jedenáctého září 2001 se narodil nový president, president-válečník. Po tomto zvratu hrál soucitný konzervatismus při formulování nových, naléhavějších cílů Bushovy administrativy už jen druhé housle

Bushova doktrína požadovala útočné operace – včetně preventivní války – proti teroristům i jejich napomahačům, přesněji řečeno proti režimům, které finančně i jinak podporovaly nebo pouze tolerovaly „jakoukoli teroristickou skupinu s globální působností“. První, kdo novou doktrínu pocítil na své kůži, byl Afghánistán, hlavní stan al-Kajdy a jejího patrona Talibanu, i když záhy president označil Irák, Írán a Severní Koreu (abychom byli přesní, „státy, jako jsou tyto, a jejich teroristické spojence“) za „osu zla“, která si zaslouží pozornost jako další v řadě. Plamennými slovy hovořil o tom, že Spojené státy „nedovolí nejnebezpečnějším režimům světa, aby nás ohrožovaly nejnebezpečnějšími zbraněmi světa“.

V tom, že vláda dala přednost útočným operacím, se obrazil dlouho trvající zájem konzervativců pustit se do ideologického i ozbrojeného boje s našimi nepřáteli. Vždyť i Reaganova doktrína koneckonců nejen obviňovala sovětský komunismus jako říši zla, ale ze všech sil se snažila rozvrátit jeho moc nad satelitním zeměmi a nakonec i nad vlastními lidmi. To, že se Bushova administrativa zaměřila na státy podporující teroristy, v sobě zahrnovalo nutnou „změnu režimu“, opět proto, aby byla Amerika zajištěna proti nepřátelům. Tato politika se nicméně nehodlala obtěžovat pouze zničením režimů: stejně jako v osmdesátých letech měla změna režimů znamenat jejich nahrazení něčím lepším – a Bushova doktrína se záhy rozšířila, aby se přizpůsobila cíli dosadit na jejich místo svobodu a demokracii.

Národy v kleci

Tady se Bushova doktrína rozešla s doktrínou Reaganovou. Pod Reagonovou administrativou sice CIA i ostatní agentury pracovaly na tom, aby ve východní Evropě, střední Americe a dalších strategických oblastech vybudovaly občanskou společnost a podpořily tamní demokratické opoziční skupiny, jejich úsilí však směřovalo především k tomu, aby „národům v kleci“ pomohly dostat se ze zajetí. Počítaly s latentním odporem proti cizímu, zpravidla sovětskému útlaku nebo proti Sověty podporovaným domácím utiskovatelům v satelitních a rádoby satelitních zemích. Sám ruský lid se považoval za jistý druh národa v kleci, zotročený cizí marxistickou ideologií, a Reagan neváhal dožadovat se neustále také jeho osvobození. Vždy odmítal filosofické zmírňování napětí mezi demokracií a totalitarismem; přednost dával energickým morálním a intelektuálním útokům na principy komunismu

Reaganova doktrína se však z praktických důvodů zaměřovala spíše než na samotné jádro sovětského impéria především na podporu odborů, církví a bojovníků za svobodu na jeho okraji – v Polsku, Československu, Afghánistánu, Nikaragui, Grenadě. Ale i tady považovala administrativa za svou hlavní povinnost spíše pomáhat vysvobodit národy z klece, tedy vypudit Sověty a potřít jejich zástupce, než stavět se do čela vlastní demokratizace osvobozených národů. Reaganovci si celkem logicky mysleli, že pro národy osvobozené od totalitního útlaku bude dostatečně zářivým příkladem Amerika, zvláště přidá-li se k tomu niterná, trvalá nenávist k sovětské alternativě

Snaha administrativy o podporu demokratizace byla nenápadnější a omezenější v zemích, kde vládly špatné či tyranské režimy místního původu nebo bez spojení s velkým totalitářským nepřítelem Ameriky. Tady administrativa sahala k diplomatickému tlaku, sledování voleb a příležitostným gestům otevřené podpory, jako bylo její přitakání „lidové moci“ na Filipínách. Co je nejdůležitější, Reagan se chtěl vyvarovat přílišného sebevědomí Carterovy administrativy, která odsuzovala nedokonalé režimy přátel Ameriky a přehlížela nesrovnatelně horší hříchy jejích nepřátel.

Intelektuální podporu politice Reaganovy administrativy poskytl rozdíl mezi autoritativním a totalitním režimem, jak ho všeobecně uznávaným způsobem nově definovala Jeane Kirkpatricková ve své stati Diktatury a dvojí měřítka, která Reagana silně zaujala. Kirkpatricková tvrdí, že autoritativní režimy jako ty, v jejichž čele stojí íránský šáh nebo Somoza v Nikaragui, jsou sice odporné, ale ne tak despotické jako režimy totalitní. Co víc, u zemí, kde jsou u moci monarchové, diktátoři či generalisimové místního původu, je pravděpodobnost, že se budou mírnit a dokonce se samy demokratizují, mnohem větší než u společností drcených totalitní vládou. A právě možnost, že nedemokratické, ne však totalitní státy v pro ně vhodném okamžiku změní svůj režim k lepšímu, pomáhala ospravedlnit laskavé přehlížení či v nejlepším případě jen občasný zájem Ameriky o jejich domácí politiku. Jakmile se státy jako Nikaragua nebo Afghánistán zbaví hrozby totalitarismu, lze se více či méně spolehnout na jejich vlastní síly

Zdá se, že vlna demokratizace, která se zvláště v Asii a v Jižní Americe zvedla v osmdesátých letech, potvrdila, jak rozumný byl přístup Reaganovy administrativy. I v případech jako Filipíny, kdy byla Amerika vyzvána, aby splnila své poslání, byla naše intervence krátká a vlídná, omezovala se především na to, abychom přemluvili Ferdinanda Marcose opustit úřad

Bushova doktrína se naopak soustředila na demokratizaci kdysi totalitních, někdejších autoritativních a stále ještě kmenových společností. Po pravdě řečeno, na příkladu Afghánistánu vidíme, že Reaganova doktrína měla své nedostatky. Ponechán svému osudu, nepokračoval Afghánistán po stažení Sovětů v dřívější cestě, alespoň ne dlouho, a zcela určitě nespěl k demokracii. Podlehl svéráznému islamistickému totalitarismu Talibanu. Cílem politiky Bushovy administrativy však není pouze odstranit definitivně totalitáře z Afghánistánu a Iráku, ale přebudováním jejich společností podle demokratického vzoru zajistit, že se nikdy nevrátí. Autoritářství (alespoň na Středním východě) je už nepřijatelné. Spojené státy dnes mají v úmyslu vysvobodit tyto země ze zajetí jejich vlastních nešťastných tradic

Až potud by bylo možné tuto politiku nebo nějakou její obdobu ospravedlnit okolnostmi a tím, co Spojené státy svou angažovaností vsadily, stejně jako byla americká obnova Německa a Japonska po druhé světové válce ospravedlňována tím, že to diktuje opatrnost. Bushova administrativa občas používá právě tento druh argumentace (analogie samozřejmě není přesná – o tom za chvíli), ale obvykle ji spojuje s úplně jiným, pro Bushovu doktrínu charakterističtějším tvrzením: že Amerika, protože respektuje lidská práva, má údajně povinnost pomoci Iráku a ostatním zemím realizovat jejich demokratický nárok a osud.

Práva a republikanismus

Na tuto dimenzi Bushovy doktríny upozornili politologové James W. Ceaser a Daniel DiSalvol, když v nedávném vydání časopisu The Public Interest konstatovali, že „president Bush spojil stranu s odlišnou zahraniční politikou, kterou ospravedlňuje odvolávkami na jisté neměnné a universální principy – totiž že, jeho slovy, ‚svoboda je plánem přírody‘ a ‚svoboda je právem celého lidstva a je v jeho schopnostech‘“.

Podle nich je Bushův apel na „universálnost demokracie a lidských práv“ předělem v dějinách americké politiky, jenž má mimořádný význam pro Republikánskou stranu a konzervativní hnutí. „Od dob Lincolnových se nikdo, kdo byl pokládán za hlavu Republikánské strany, tak usilovně nesnažil spojit tuto stranu s politikou lidských práv.“

Bushovo oživování přirozených a lidských práv jako základu politické morálky je vítané a měli bychom ho brát vážně. Podobně jako Lincoln hledá Bush svým vlastním způsobem u zakladatelů Ameriky radu, jak si narýsovat cestu naléhavou situací, před níž stojí. Při způsobu, jakým jejich ušlechtilé myšlenky používá, však dochází k jistým nejasnostem či záměnám mezi přirozeným právem být svobodný a schopností být svobodný. Tyto dvě věci nejsou jedno a totéž.

Zakladatelé tvrdili, že každá lidská bytost má od přírody právo být svobodná. Pokud lidé nejsou od přírody obdařeni jistým minimem schopností, dispozic a talentu, je toto právo k ničemu. Shrneme-li to, schopnost či přirozený potenciál být svobodný tvoří vrozené schopnosti – mezi něž patří rozum, přístup k morálce (který má svůj původ v rozumu, svědomí či smyslu pro morálku), vášnivá láska ke svobodě pro ni samotnou, náruživost (zvláště mocná touha po sebezáchově) a fyzická síla. Tuto schopnost je však třeba převádět ve skutečnost, je nutné probouzet ji praxí a zvyky.

James Madison například píše v Listech federalistů o „úctyhodném odhodlání založit veškeré naše politické experimenty na předpokladu, že si lidé dovedou vládnout sami; právě toto odhodlání posiluje všechny ctitele svobody“. V nejširším smyslu je cílem těchto experimentů prokázat, jestli lze tuto latentní schopnost lidstva vládnout si samo po celých staletích spánku nakonec přece jen rozhýbat, dát jí konkrétní podobu a potvrdit jednáním amerického národa – zvláště tím, že schválí nedávno navrženou ústavu. Tento bod zdůrazňuje Alexander Hamilton v proslulém úvodním odstavci: „Bylo již nejednou řečeno, že právě občanům této země bude nejspíš dáno, aby svým jednáním a příkladem odpověděli na závažnou otázku, zda jsou lidská společenství skutečně schopna promyšleně a vlastní volbou vytvořit dobrou vládu, anebo jsou provždy odsouzena k tomu, aby jejich politické uspořádání záviselo na náhodě a síle.“

Jinými slovy, lidské právo na svobodu nezaručuje člověku schopnost být svobodný. Tuto schopnost je třeba probudit a předvést; nejpřesvědčivějším důkazem je ustavení „dobré vlády“ a návyky potřebné k jejímu trvalému zachování; návyky srdce a mysli lidem kromě jiného umožňují, aby jejich „volba“ byla vedena „úvahou“.

Všimněme si také, že zakladatelé se nespokojují s (pouhým) demokratickým režimem, tedy s vládou, jež pořádá volby a umožňuje vládnout většině. Zkouška politických schopností lidstva spočívá v tom, že jeho samospráva by měla vrcholit dobrou vládou, režimem, který nejen pořádá volby, ale dosáhne obecného prospěchu a ochrání práva jednotlivců, ať už tito patří či nepatří k vládnoucí většině. Dosáhnout takového spojení ústavnosti a republikanismu je nesmírně těžké. Zakladatelé znali dobře dějiny neúspěšných republikánských režimů a vcelku považovali takový režim za formu vlády, jíž dosáhnout a ochránit ji je nejobtížnější. Dobrá, republikánská vláda je tudíž výdobytkem, není to něco, na co mají lidé právo.

Meze změny režimu

Proto ani při pokroku v politických vědách, který Madison, Hamilton a ostatní zakladatelé oslavovali, většina z nich nikdy neočekávala, že republikánský způsob vládnutí se bude šířit světem snadno a všude. Věřili sice vroucně v universální morální principy, věděli ale, že k nim musíme přistupovat různým způsobem v různých politických situacích. V tomto smyslu se projevili jako žáci Montesquieua a Aristotela, kteří učili, že vláda musí být přizpůsobena povaze lidí a vnějším podmínkám.

Nic z toho samozřejmě neznamená, že nemůže dojít k dramatické politické změně. Zakladatelé Ameriky by se nemohli stát zakladateli, kdyby si nemysleli, že změna režimu je možná a – v jejich případě – žádoucí. Položit základy je možné, protože kultura není osudem; politika může dát kultuře národa novou podobu. Zakladatelé však věděli také to, že položit základy nikdy neznamená začínat úplně nanovo. Každý pokus o změnu režimu začíná u stávajících zvyků a přesvědčení lidí, pro které se pokoušíte položit základy nového způsobu života. Zakladatelé by tudíž byli přinejmenším velmi opatrní, pokud jde o schopnost Ameriky proměnit Iráčany v dobré demokraty

V minulém století jsme viděli, že v případě Německa a Japonska bylo možné přebudovat dokonce i nacistické a japonské imperialistické instituce na demokratické režimy. To však byly skutečné výjimky potvrzující pravidlo, že uspět při provádění takové transformace je nesmírně těžké. Německo a Japonsko byly výjimečné v prvé řadě proto, že Spojené státy a jejich spojenci si je svým vítězstvím naprosto podrobili. Pak jsme je na celá desetiletí obsadili – ne pouze na pár měsíců nebo let, ale na skoro celé půlstoletí. A obě civilizace měly tu výhodu, že se dříve těšily vysoké životní úrovni, měly vysokou gramotnost a po politické stránce byly pozoruhodně otevřené. Kromě toho tam Amerika prováděla reorganizaci v začátcích studené války, kdy je okolnosti jaksi nutily vybrat si mezi západem s jeho demokratickými institucemi a východem s jeho drsnou tyranií.

Presidentu Bushovi slouží ke cti, že uznává obtížnost úkolu v Iráku. Národní nadaci pro demokracii přiznal, že „postup svobody je mocný trend“, ale že „o svobodu lze přijít, nebude-li bráněna“. „Úspěch svobody,“ řekl, „není předurčen nějakou dialektikou dějin.“ Ve vytříbeném projevu ve Whitehallu ujišťoval, že „svobodu si samozřejmě musí zvolit a bránit ji ti, kdo se pro ni rozhodli“. A varoval, že „demokratický vývoj“ na Středním východě nebude rychlý a hladký – o nic rychlejší a hladší než v Americe a v Evropě.

Silnou podporu pro „globální šíření demokracie“ nicméně nachází v lidské povaze jako takové. „V našem střetu s terorem a tyranií,“ řekl ve Whitehallu, „máme nepřekonatelnou výhodu, sílu, jíž nelze odolat – a tou je přitažlivost svobody pro celé lidstvo.“ V projevu v Cincinnati prohlásil: „Lidé na všech místech dávají přednost svobodě před otroctvím, blahobytu před špínou, samosprávě před terorem a trýzněním.“ Poté, co na palubě USS Abraham Lincoln oznámil, že „hlavní bojové operace v Iráku skončily“, řekl: „Muži a ženy každé kultury potřebují svobodu – jako potřebují jídlo, vodu a vzduch.“

Demokratické cítění

Tady se přehmátl. Jedna věc je tvrdit jako američtí zakladatelé, že lidská duše miluje svobodu. Úplně něco jiného je prohlašovat, že tato láska je hlavním, nebo přesněji od přírody převládajícím sklonem lidské povahy, že to je „síla, jíž nelze odolat“. Skutečnost je taková, že jí člověk často odolává a poměrně často ji přemůže, obvykle kvůli „jídlu, vodě a vzduchu“, po nichž lidská přirozenost touží také. President snižuje význam zápasů lidské přirozenosti: střetů mezi rozumem a vášní i uvnitř rozumu a vášní, jimž se právě vzhledem ke svobodě lidské duše nelze vyhnout. Naprosto platí, že „lidé na všech místech dávají přednost svobodě před otroctvím“, totiž před vlastním zotročením, ale všude a ve všech dobách bylo mnoho lidí celkem šťastných, když si mohli užívat vlastní svobody a všech výhod, jež jim přinášelo zotročení někoho jiného.

Ve Zprávě o stavu Unie v roce 2002, v jednom ze svých nejlepších projevů, Bush své myšlenky rozvedl podrobněji. „V každé společnosti otcové a matky chtějí, aby jejich děti byly vzdělané, aby nežily v chudobě a uprostřed násilí. Žádný člověk na světě netouží po tom, aby byl utiskován, neusiluje o to, aby byl zotročen, ani dychtivě nečeká, až na něj o půlnoci zabuší tajná policie.“ Tato presidentova slova jsou pravdivá, ale není to celá pravda. Asi nikdo nechce být utiskován, z toho ale neplyne, že nikdo netouží utiskovat. Láska, kterou rodiče cítí ke svým dětem, se nemusí nutně přenášet na děti ostatních v podobě shovívavosti vůči nim, natož stejné starostlivosti o ně. To je důvod, proč „činit ostatním“ není automaticky morálním pravidlem ani se s tím nesetkáváme na každém kroku. To je důvod, proč když Abraham Lincoln vydestiloval své morální učení na samu podstatu, neomezil se prostě jen na to, co je na otroctví špatného. „Protože nechci být otrokem,“ napsal, „nechci být ani pánem. Toto vyjadřuje mou představu demokracie. Všechno, co se od toho liší, není – podle míry rozdílu – demokracií.“

Jinými slovy to, že „lidé na všech místech“ či „otcové a matky“ mají stejné porozumění pro sebe a pro svůj rod, z nich (alespoň zatím) nedělá lidi, kteří věří v rovnost všech, v lidská práva a demokracii. President Bush staví své vysvětlení demokracie v podstatě na přirozených či společných lidských vášnivých citech, zejména na láskyplných rodinných citech, nikoli na rozumovém uznávání pravidel pro vášnivé city. Netrvá jako Lincoln a zakladatelé na tom, že demokracie je závislá na vzájemném uznávání práv a povinností, že je založena na objektivním, přirozeném řádu, nezávislém na vůli člověka. Podle Bushe je snadné být demokratem a proto je podle něj demokratizace celého světa snazší, než tomu ve skutečnosti je.

Dějiny a kultura

Ale demokracie založená na citech či soucitu má své meze. Co nahradí přísné morální učení, které jednou pozvedlo soucit na úroveň spravedlnosti? Co uvede do bojové pohotovosti státnické vlohy a republikánské úsilí, o něž se opírá demokracie, zvláště v době krize? Navzdory svým zmínkám o tom, že postup demokracie není nevyhnutelný a že „úspěch svobody není předurčen nějakou dialektikou dějin“, se Bush stále znovu a znovu odvolává na jakousi prozřetelností poskytovanou či historickou podporu demokracie. V tomtéž projevu, v němž pronesl právě citovaná slova, na závěr řekl: „Jsme přesvědčeni, že svoboda je plánem přírody; jsme přesvědčeni, že svoboda je to, k čemu směřují dějiny.“

Na ostrově Goree v Senegalu, odkud kdysi odplouvaly otrokářské lodě z Afriky, Bush prohlásil: 

Víme, že tyto výzvy je možné zdolat, protože dějiny směřují ke spravedlnosti. Zlo otrokářství lidé přijímali po celá staletí a po celá staletí se na něm nic neměnilo. Přesto ho nakonec lidské srdce přestalo trpět. V každém muži a v každé ženě je hlas svědomí a naděje, který nelze umlčet – Martin Luther King ho nazval jistým druhem ohně, který žádná voda neuhasí... Tento nezkrotný oheň spravedlnosti v lidském životě neustále plane a svítí nám na cestu.

V tomto výmluvném projevu president vysoko vyzdvihuje úlohu, kterou v boji proti otroctví sehráli kromě jiných John Quincy Adams a Lincoln, ale smeká před jejich „morální vizí“, jako by pouze ona sama mohla tuto podivnou instituci odsoudit ke zkáze. Bush řekl: „Jejich morální vize přiměla Američany zkoumat svá srdce, opravit naši ústavu a učit naše děti, že všichni lidé bez ohledu na rasu mají svou důstojnost a jsou si rovni.“ Ale co občanská válka, nemluvě o Jimu Crowovi? Bushova slova vyvolávají zdání, že „dějiny směřují ke spravedlnosti“ a že jakmile si Američané začali uvědomovat Pravdu, vydali se s proudem. Ale antiotrokářství, alespoň v Lincolnově mysli, se ani v nejmenším neopíralo o to, že by triumfu dobrovolné práce a svobodných lidí napomáhaly dějiny. Šlo spíše o aktuální problém, jehož řešení si vyžadovalo veškerých Lincolnových schopností a veškerých prostředků Unie, nemluvě o hojné míře štěstí. A vítězství, tak draze nabyté, se brzy změnilo v tragédii a návrat tyranie na Jih.

Nad Bushovým postojem si člověk vzpomene na nedávnou důležitou diskusi mezi Francisem Fukuyamou a Samuelem Huntingtonem. Huntington tvrdí, že po studené válce poznamená mezinárodní politiku nevyhnutelný střet civilizací, střet mezi islámskými a neislámskými národy. Fukuyama argumentuje, že historie všechny takové střety překonává a vrcholí liberální demokracií, které je předurčeno rozšířit se po celém světě. Zdá se, že v této diskusi stojí Bush pevně na straně Fukuyamy. Ve West Pointu president vysvětloval: „Dvacáté století skončilo s jediným přežívajícím modelem lidské cesty vpřed, který vychází z požadavků na lidskou důstojnost, vládu zákona, omezenou moc státu, úctu k ženám a soukromému vlastnictví, svobodu projevu, stejnou spravedlnost pro všechny a náboženskou toleranci, z požadavků, o nichž se nevyjednává... Pokud jde o lidská práva a potřeby mužů a žen,“ řekl, „tady žádný střet civilizací neexistuje.“

Pokud Bushův pohled na dějiny není dialektický, rozhodně vypadá jako darwinistický: dějiny se postupně očistily až k „jedinému přežívajícímu modelu lidské cesty vpřed“. Bush odmítá pochybnosti o stále větší demokratizaci Středního východu jako úzkoprsé, ne-li naprosto plné předsudků. Citujme z jeho Zprávy o stavu Unie z roku 2004: „Je mylné a povýšenecké považovat za samozřejmost, že celé kultury a velká náboženství jsou neslučitelné se svobodou a samosprávou. Jsem přesvědčený, že Bůh vsadil do každého lidského srdce touhu žít svobodně.“ Ano, otázkou ale je, jestli některé kultury a náboženství nejsou se svobodou a demokracií méně slučitelné než jiné, a pokud ano, jak by tomu měl president ve svém druhém volebním období přizpůsobit naši zahraniční politiku. Předpokládejme také, že Bůh vštípil lidem lásku ke svobodě; ale jak kultury, tak vládci i náboženství paprsky této lásky odchylují – tím, že ji zdůrazňují, zakrývají nebo překrucují. Ty, kdo přicházejí s podobnými tvrzeními, Bush označuje za „pochybovače o demokracii“; oni jsou ve skutečnosti skeptičtí hlavně vůči jeho lehkomyslnému pohledu na demokracii.

Na vztah mezi islámem a svobodou zaměřil empirický pohled James Q. Wilson v prosincovém čísle časopisu Commentary; pohled jako obvykle naplněný znalostí a hlubokým průnikem do podstaty věci. Wilson odmítá zkoumat kriticky islám a demokracii, protože existuje příliš málo příkladů, na jejichž základě by bylo možné zevšeobecňovat, a také proto, že z dlouhodobého pohledu je důležitější osobní svoboda. Ze svobody může povstat liberální demokracie; demokracie bez svobody je despotická (tuto myšlenku podporuje i jedna z posledních knih Fareeda Zakarii Neliberální demokracie). O Turecku, Indonésii a Maroku Wilson mluví jako o poměrně liberálních muslimských státech; z nich jediné Maroko je jak muslimské, tak arabské. Připomíná, že společné mají toto: „silného a rozhodného vůdce“, který dokáže „oddělit náboženství od politiky“; armádu, která „stojí pevně za sekulární vládou a staví se proti veškerým snahám vytvořit islamistický stát“ (u Maroka to tak úplně neplatí); nemají „významnější etnickou menšinu“, která by se dožadovala nezávislosti; a chybí jim vážný konflikt mezi sunnitskými a šíitskými muslimy.

Irák žádnou z těchto výhod nemá. V usilovné snaze najít nějaký důvod k optimismu Wilson zmiňuje jeden z průzkumů veřejného mínění, v němž více než 75 % Iráčanů vyjádřilo podporu svobodám, jako jsou svoboda projevu a náboženská svoboda. V tomtéž průzkumu se jich asi 40 % vyjádřilo pro evropskou podobu parlamentní demokracie.

Přehodnocení doktríny

V tomto rozpoložení je povzbuzující vidět volby v Afghánistánu, kde se tisíce a tisíce lidí staví do fronty, aby mohli volit. Povzbudivé je také to, že se právě chystají volby do nového iráckého národního shromáždění. Jak říká president, „je to demokratická praktika, která národ připravuje na demokracii, a každý národ se může vydat touto cestou“. Ne každý národ však dorazí na její konec, protože demokracie není jen otázkou voleb. Demokracie vyžaduje, aby většina držela sebe samu na uzdě a s ohledem na zákony a vlastní spoluobčany prováděla někdy i nepříjemné úkoly. Tyto úkoly zase vyžadují ochotu důvěřovat vlastním spoluobčanům; to bývá těžké v kmenových společenstvích, jejichž příslušníci nejsou zvyklí důvěřovat nikomu, kdo není alespoň vlastní bratranec nebo sestřenice.

Je samozřejmě báječné slyšet presidenta Bushe, jak nás opakovaně ujišťuje, že přirozená práva jsou základem správné vlády a, jen tak mimochodem, Republikánské strany, protože na rozdíl od dnešní povrchní kultury liberálního relativismu je jeho ochota ukázat jasný rozdíl mezi dobrem a zlem osvěžující a vyvolává vzpomínku na Reaganovo veřejné odsuzování Říše zla. Potíž je v tom, že když Bush po stopách práva jedince být svobodný dochází k obyčejnému lidskému soucítění či pocitu sounáležitosti a pak toto právo zaměňuje za oprávnění žít v plně demokratickém režimu, slibuje nebo požaduje příliš a riskuje strašlivé snížení hodnoty demokratického idealismu, k němuž nás povzbuzuje.

Na začátku svého druhého presidentského období se musí Bush a jeho poradci podívat na Bushovu doktrínu podruhé, a to důkladně. V mnoha ohledech jde o exportní verzi soucitného konzervatismu. Ten předpokládá, že za ekonomickým problémem chudoby stojí problém morální, který na víře založená iniciativa může pomoci u jedné duše ve vhodnou chvíli vyléčit; stejně tak za nefunkčními ekonomikami a společnostmi Středního východu nachází Bush morální problém, který může u jednoho demokrata a jedné demokracie ve vhodné chvíli vyléčit „transformační moc svobody“. „Moc svobody měnit životy a národy“ bychom neměli podceňovat, upozorňuje. Ale vláda možná podceňuje obtíže při přeměně celých společností na Středním východě ve fungující demokracie. Bush vyvolává velké naděje – když vyvolává dojem, že k demokracii lze dospět snadněji a ona sama je snadnějším způsobem života, než tomu je ve skutečnosti – a riskuje tím nejen pokles liberální a prodemokratické podpory v Iráku, ale také ztrátu důvěry ve válečné úsilí doma.

Člověk si musí lámat hlavu například tím, jestli si jeho verze soucitné demokracie dostatečně hlídá problém bezpečnosti. Ve většině válek, které Amerika vedla, nezačala obnova před skončením bojů, dokud nebyl nepřítel zkrocen a v zemi nastolen mírový pořádek. Výjimkou, nepříliš užitečnou, byl Vietnam. Bush kritizuje předchozí administrativy za krátkozraké dohody se středovýchodními králi a diktátory, za to, že vyměňovaly svobodu za bezpečnost v regionu. Bez svobody, tvrdí, není žádné dlouhodobé bezpečí. Bush má sice pravdu, ale svoboda sama předpokládá jisté minimum bezpečí života, svobody a majetku, což většina Iráku žalostně postrádá. Dřívější američtí státníci včetně zakladatelů o tomto požadavku velmi dobře věděli, protože ve své argumentaci ve prospěch republikánské vlády přikládali velkou váhu vášnivému úsilí o sebezáchovu a právu na ni. Vláda, která nedokáže chránit životy a svobodu svých občanů (lépe než oni sami), není žádnou vládou.

Ve svém prvním funkčním období však Bushova vláda otázku bezpečnosti podcenila, protože přecenila citové či soucitné základy demokracie. Čekala, že Iráčané vejdou rychle a naplněni štěstím ve styk s demokratem, který v nich dřímá, a byla překvapena počtem těch, kdo zaujali opatrný, spíše vlastním zájmem vedený postoj a svou loajalitu si šetřili pro stranu, která je bude spolehlivěji chránit před ztrátou života. Obecně řečeno, Bushův tým si musí připomenout, že slabé, zavrženíhodné, autoritářské režimy nejsou jedinou příčinou potíží na Středním východě ani jinde. Zdrojem velkého zla může být také slabá, zavrženíhodná demokracie, jak jme se přesvědčili na příkladu výmarského Německa.

A konečně to, že se Bushova doktrína zajímá pouze o to, aby v Iráku nastolila demokracii, má tendenci vytlačit stranou starost o konstruktivní státnickou činnost s širokým rozsahem, jíž je v Iráku i jinde tolik zapotřebí. S výjimkou úzce vymezeného, byť důležitého problému voleb se administrativa bohužel nikdy vážně nezamyslela nad ústavností, ať už doma nebo v zahraničí. Jak ukazuje příklad Turecka, může trvat řadu let, než bude Irák mocen zajistit plně funkční liberální demokracii – pokud toho vůbec někdy schopný bude. Do té doby musí Iráčané zavést ten nejlepší systém, jaký dokážou, aby vznikla silná exekutivní moc, bezpečnostní síly schopné chránit životy krajanů, svobodu a vlastnictví, volná, prosperující ekonomika, nestranné soudy a také proto, aby lidé na různých místech získali zkušenosti se správou místních záležitostí. Určitě lze dospět k lepšímu režimu než jaký představuje Taliban nebo vláda Saddáma Husajna – a už k tomu dochází. Ale nové vlády pronásledují vážné hrozby včetně nebezpečí občanské války a rozpadu národa.        

Na palubě lodi USS Abraham Lincoln president Bush sliboval, že „se postavíme za nové vůdce Iráku, protože oni ustaví vládu iráckého lidu prostřednictvím tohoto lidu a pro tento lid“. Nečekejme však, že se Iráčané přizpůsobí – a ještě méně, že je přizpůsobíme my – měřítkům projevu z Gettysburgu z minuty na minutu.

Charles R. Kesler je pracovníkem Claremont Institute a šéfredaktorem Claremont Review of Books. Vystudoval Harvardovu universitu a v současnosti je ředitelem Henry Salvatori Center at Claremont McKenna College. Je spolueditorem knih „Saving the Revolution: The Federalist Papers and the Founding“ a „Keeping the Tablets: Readings in American Conservatism“ (s Williamem F. Buckleym, Jr.). Pravidelně přispívá do Wall Street Journal a Los Angeles Times. 

Publikovaný text byl autorem přednesen na konferenci „5 years of war on terror“, pořádané Občanským institutem v Praze 21. září 2006. 

Z angličtiny přeložili Eduard Geissler a Václav Frei 

www.obcinst.cz

5621 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Demonstrace v USA. Černí zločinci terorizují poctivé černochy ve jménu boje proti rasismuTo je již zvrácené sebemrskačství! Běloši poníženě prosí černochy o odpuštěníGenerál Blaško jde proti hnutí SPD a muslimové v Teplicích se radují ...Video: Policejní brutalita ruského režimu zasáhla australské novinářeMartin Konvička: Volby do senátu v Teplicích - Podporuji kandidáta SPD!

ePortal.cz

Omlouváme se, data jsou dočasně nedostupná

euPortal.cz

Kdo připravil drancování amerických měst?Naše vlast: Jsme katolickou, ne protestantskou zemí. Záplava lží a krvavé šrámy. Selhání po Listopadu

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Uvažoval jste o tomhle někdy, pane Kalousku, Schwarzenbergu, Fialo, Vystrčile, Rakušane, Bartoši, Farský, Bartošku a páni další ze stejně jedovaté líhně? Proč se Nálezy Ústavního soudu o Colloredo–Mansfeldech staly Stalingradem protektorátních restituentů

ParlamentniListy.cz

Rachot ve sněmovně po ustřižení Piráta: Bolševický cenzor Filip! Co si to dovolujete?Prááásk ho. Moravec poprvé k návrhu zrušení jeho pořadu. „Je nej a nej. Cože, méně, ne a ne a ne!"
Články autora
Průzkum
Má ČR přijmout 40 imigrantských "sirotků"? Na ministra Hamáčka činí aktivistky tlaky, aby přijal z Řecka 40 "osiřelých" imigrantských adolescentů. Má je přijmout?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď