"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Bitva u Las Navas de Tolosa – zlomový okamžik dějin

Autor: Antonín Šalanský  | Publikováno: 1.8.2012 | Rubrika: Historie
Ilustrace

Bitva, která se před osmi sty lety  odehrála v prostoru dnešního středního Španělska na Las Navas de Tolosa, nepochybně patří ke zlomovým okamžikům dějin. Bez ní si lze jen stěží představit další klíčové události vrcholného středověku a počátku novověku. Bez vítězství křesťanů na Las Navas de Tolosa by nebylo úspěšného dokončení reconquisty ani následné christianizace celých obsáhlých oblastí Asie, Afriky a Jižní Ameriky.

Jaká byla situace na Iberském poloostrově před bitvou? Mírně řečeno, nepříliš optimistická.  Kalífa Muhammad an-Násir ibn Jaqub, zvaný též Miramamolin, nástupce Jaquba al Mansúra, který v roce 1195 u Alarcos porazil krále Kastílie Alfonse VIII., hodlal jednou pro vždy ukončit neustálé pohraniční konflikty s křesťanským severem Pyrenejského poloostrova. Se svou na tehdejší poměry mamutí armádou překročil v prostoru ”Dzebel al Tariq”  (dnes Gibraltar) úžinu mezi Afrikou a Pyrenejským poloostrovem a pokračoval na sever.

Přesná velikost kalífovy armády není samozřejmě známa, odhaduje se na něco mězi 120 a 150 tisíci velice různorodých ozbrojenců.  Na Miramamolinovo volání po Ghazawaat‘ (“svatém boji”) se dostavili muslimští dobrovolníci až ze Střední Asie, Anatolie či Persie. Podstatnou část jeho vojska ovšem tvořil severoafrický kontingent almohadských a berberských jednotek. Nelze se nezmínit o Miramamolinově černošské gardě, sestavené z otroků pochytaných v oblasti dnešního Senegalu, která plnila funkci panovníkovi tělesné stráže.

Ani síla křesťanů není přesně známa, odhaduje se, že byla asi poloviční. Díky středověkým kronikářům je poměrně dobře známo její složení. Její jádro tvořily jednotky jednotlivých křesťanských panovníků ovládajících severní část Pyrenejského poloostrova: kastilského krále Alfonse VIII. Vznešeného, navarrského krále Sancha VII. Silného a aragonského krále Pedra II. Další významnou část tvořily vojenské církevní řády (calatravský, svatojakubský, johanité a templáři), které povolali na pomoc rytíře z komend a bailivů napříč celou Evropou. Na výzvu papeže Inocence  III. a toledského arcibiskupa Rodriga Jimenéze de Rada dorazil i značný počet světských dobrovolníků, od francouzských rytířů až po německou nobilitu.

Důležitou roli pro vývoj bitvy mělo samozřejmě složení jednotlivých zbraní v armádách obou protivníků. Miramamolin se spoléhal na lehké a pohyblivé, ale jen lehce chráněné jízdní lučištníky, v křižácké armádě hrál hlavní roli naopak rytíř v plátové zbroji, odolný vůči šípům a ranám lehkých arabských šavlí. Pěchota na křesťanské straně byla dostatečně vybavena luky, kušemi a píkami pro odražení útoku lehké muslimské jízdy.

Situace před bitvou byla následující: Alfonsova armáda postupovala pomalu od severu k pohoří Sierra Morena. Ve vedení křižácké armády ovšem nevládla úplná jednota, pokud jde o další postup. Mnozí radili k ústupu, nicméně nakonec zvítězil rozumný návrh bitvu vybojovat. Almohadské vojsko obsadilo a opevnilo pozice v horách s tím, že nechá křižáky, aby se unavili a spotřebovali své zásoby při postupném dobývání jednotlivých kopců a průsmyků, načež se měli stát snadnou kořistí pro Miramamolinovu jízdu.  Nebezpečí, že křižáci budou muset bitvu vybojovat dle muslimských plánů, ovšem zažehnal jeden místní křesťanský ovčák, který dokázal provést Alfonsovu armádu okolo muslimských opevnění, která ji měla zdržet.

Bojiště, na němž se nakonec obě armády střetly, bylo vhodné pro nasazení těžké jízdy. Šlo o poměrně rovinatý prostor sevřený z obou stran lesním porostem. Dnes již není jasné, zda si to muslimští velitelé uvědomovali, nicméně přijetím bitvy za těchto nových podmínek ztratili velkou taktickou výhodu a v konečném důsledku i celou bitvu. Miramamolin se i nadále spoléhal na obrannou taktiku a hodlal bitvu řídit z opevněné pozice ve středu bojiště, kterou chránila palisáda obsazená jeho otrockou černošskou gardou. Za palisádou se nacházel hlavní tábor s veškerým logistickým vybavením almohadské armády. Za doprovodu šarvátek mezi průzkumnými jízdními oddíly se obě armády sešikovaly proti sobě.

U křesťanů zaujali postavení ve středu prvního sledu rytíři z Kastílie a Leónu, následovaní pěchotou a dalšími jízdními jednotkami. Zcela vzadu se nacházela těžká jízda a pak mnohonárodnostní kontingent bojovníků vojenských řádů. Muslimská formace byla jednodušší, vpředu stály nepravidelné jednotky mudžáhidů a za nimi severoafrické a almohadské jednotky a nakonec opevněný tábor s černou gardou. Na křídlech se nacházela berberská jízda.

16. července 1212, po hromadně sloužených mších svatých, při nichž křižáci přijali svaté přijímání a absoluci, zahájili křesťané bitvu zkusmým útokem čelních jednotek svého středu, přičemž kastilští a leónští rytíři měli v případě neúspěchu vylákat muslimské jednotky do palebné pasti. Tento plán v podstatě vyšel. Křesťanský útok byl odražen a jezdci z Mauretánie a Andalúsie, kteří věřili, že se křesťané již začínají hroutit, vyrazili za ohlušujícího rachotu válečných bubnů (prostředek k zastrašování protivníka a omezení jeho schopnosti komunikovat) do ukvapeného útoku za “prchajícími” rytíři a následně byli zmasakrováni palbou z kuší, luků a praků křesťanské pěchoty.

Křesťanská pěchota sama již postupovala na muslimské pozice a neúspěšné útoky na ni zdemoralizovaly muslimskou jízdu natolik, že začala utíkat z bojiště. Miramamolin nedokázal dezercím své jízdy zabránit a tíha boje se přenesla na pěší útvary obou stran. Střetný boj, který mezi nimi vypukl, ovšem více vyhovoval křesťanům: bez odpovídající ochrany se nepravidelné muslimské jednotky staly snadnou kořistí ve zbroji ukrytých křesťanských vojáků.

Zatímco se čela obou armád zaklesla do sebe, Alfons nařídil těžké jízdě, aby obešla bojiště po křídle a zaútočila na Miramamolinův tábor. Jízda vedená navarrským králem  Sanchou VII. Silným manévr úspěšně provedla a zaútočila na palisádu tábora. Abidové, jak se senegalští otrocčtí vojáci tradičně nazývali, bránili tábor do posledního muže a Miramamolin tak dokázal díky jejich obětování s malou částí armády uniknout.

Pádem tábora se většina muslimské armády ocitla v obklíčení. Zbylí muslimové byli zatlačeni do okolních lesů, kde byli téměř všichni pobiti křesťanskou pěchotou, které neměli kam uniknout. Ztráty muslimské armády dosáhly neuvěřitelných rozměrů a jejich následky byly ještě dlouho patrné na demografii nejen samotného almohadského kalífátu,  ale i v dalších arabských krajích a v Persii. Na bojišti mohlo zůstat až na 50 tisíc mrtvých muslimů a minimálně stejný počet jich zahynul při neúspěšném pokusu o útěk. Křižáci ukořistili i honosný stan Miramamolina, jehož nádherný vstupní závěs je dodnes možno obdivovat zavěšený v klášteře Santa María la Real de Las Huelgas v Burgosu, jakožto památku na rozhodující střetnutí, které způsobilo rozpad muslimského panství na Pyrenejském poloostrově a jeho postupný přechod pod křesťanskou vládu.

V roce 1340 se muslimští Marínovci, kteří v Africe nahradili Almohady, pokusí muslimské panství na Pyrenejském poloostrově obnovit, ale jejich invazní armáda bude rozdrcena v poslední velké bitvě reconquisty u Río Salado. Závěrečnou strofu příběhu pak napíší Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, když 2. ledna 1492 obsadí Granadu. O šest měsíců později pak vyšlou Kryštofa Kolumba na jeho výpravu přes oceán.

http://cirkev.wordpress.com/

čtěte také:

Bitva u Sigetu (1566)

Video: Crusade or Jihad?

300: Bitva u Thermopyl

Klíčová slova: náboženství  | islám  | křesťanství  | džihád  | historie
6183 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
Záleží Bruselu na životech Východoevropanů? EU mentoruje východní země zatímco k západním je benevolentnější. Záleží podle Vás Bruselu na životech Východoevropanů?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď