"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Islamizace Evropy? II.

Autor: David Pryce-Jones | Publikováno: 17.9.2005 | Rubrika: Evropa
Ilustrace

V době studené války a hrozby sovětského expansionismu byly samy evropské demokracie domovem komunistických stran i celé řady organizací, naoko zasvěcených míru, přátelství a kultuře, jimiž ve skutečnosti manipulovali Sověti pro své cíle. Navíc, s komunismem se na různém stupni emocionální náruživosti ztotožnilo mnoho lidí všech stavů; motivace byla různá, včetně přání být – jak to mnozí vnímali – na vítězící straně a strachu neskončit na straně poražené.

S každým z těchto prvků se v odpovídajícím způsobem pozměněné podobě setkáváme i dnes. Rezervy místních rekrutů, jichž islamisté využívají, jsou samy o sobě obrovské. Z 20 milionů evropských muslimů jich podle odhadu 5 až 6 milionů žije ve Francii, přinejmenším 3 miliony v Německu a 2 miliony ve Velké Británii, po jednom milionu v Nizozemsku a Itálii a po půl milionu ve Španělsku a Rakousku.

Pravdou je, že většina muslimských imigrantů přichází do Evropy s nadějí na lepší život a že tyto naděje jsou pro ně důležitější než jakékoli obavy, jež by mohli mít kvůli tomu, že budou žít ve společnosti ovládané ne-muslimy – což islám tradičně zapovídá. Většinou se skutečně s větší či menší námahou asimilovali a po způsobu ostatních menšin „naturalizovali“ jako britští, francouzští, italští a další muslimové. Jejich náboženský život vzkvétá: jestliže před nějakými padesáti lety byla v celé Evropě mešit jen hrstka, dnes jich má každá přední země přes tisícovku a ve Francii i v Německu jich je něco mezi pěti a šesti tisíci. Všude úspěšně operují muslimské nátlakové a zájmové skupiny i charity; jen v Británii existuje na 350 muslimských orgánů toho či onoho druhu.

Řada z těchto organizací nicméně funguje jako zástěrky islamismu. Inspirovány Saúdskou Arábií, chomejnistickým Íránem, Muslimským bratrstvem nebo al-Kajdou pracují na tom, aby jakýmkoli možným způsobem podminovaly demokracii – stejně jako se o to kdysi snažily sovětské krycí organizace. Tlačí imigranty k tomu, aby odmítali proces i samotnou myšlenku integrace, jako věc náboženské víry a identity před ně stavějí potřebu zaujmout nepřátelský postoj vůči společnosti, v níž žijí. Při pokusech podnítit nepřátelství na všech stranách a zabránit tak nebo předejít integraci muslimů do hlavního proudu evropského života byly některé záležitosti islámu zručně zveličeny tak, že se změnily ve skandál.

Dobře známá fatwa z roku 1989, odsuzující spisovatele Salmana Rushdiho k smrti za to, že jako britský občan uplatnil své právo na svobodu slova, byla jedním z prvních příkladů této taktiky rozvracení a agitace. Dalším byl pokus ustavit v Británii muslimský „parlament“, který by za závazný uznával pouze islámský zákon (šaría), nikoli zákony země. Ve Francii to pak byl striktní požadavek, aby dívky ve veřejných školách nosily hidžáb, což je v přímém rozporu s ideály francouzského republikanismu a islám nic takového nevyžaduje. Taktické záměry, které stojí za takovým vydražďováním, zřetelně vyjádřil jistý vůdce al-Kajdy, který vyzval britské muslimy, aby „dostali Západ na kolena“, a dodal, že právě oni, „místní, nikoli cizinci“, jsou ve výhodě, protože znají „jazyk, kulturu, prostředí a běžné zvyky nepřátel, mezi nimiž žijí“.

Na Západě se později znovu objevil ještě jeden jev dobře známý ze sovětské éry: dobrovolná přizpůsobivost a sympatizanti mezi ne-muslimy. Sympatizanti levice kdysi pomohli vytvořit ovzduší nakloněné komunismu. Mnozí věděli naprosto přesně, co dělají, jiní to jen mysleli dobře; to byli ti, kterým Lenin říkal „užiteční idioti“. Podobným způsobem dnes sympatizanti s islámem a užiteční idioti vytvářejí ovzduší, které napomáhá radikálnímu islámu a hrubě ničí šance na smír.

Stejně jako ve třicátých letech a pak během studené války stojí v čele intelektuálové a žurnalisté. Tiskárny chrlí knihy, které ospravedlňují všechno, co muslimové udělali v minulosti, i to, co dělají dnes. O každé sovětské agresi se kdysi mluvilo jako o aktu sebeobrany před chřestěním zbraní Západu; stejně tak dnes sdělovací prostředky píší o teroristech z al-Kajdy nebo o teroristech z Čečenska, kteří zabili děti v Beslanu, jako o bojovnících, aktivistech, separatistech, ozbrojených skupinách, gerilách – zkrátka jako o všem možném, jen ne jako o teroristech. Desítky apologetů předstírají, že neexistuje žádná souvislost mezi islámským náboženstvím a těmi, kdo v jeho jménu provádějí teror, nebo se nás snaží přesvědčit, že vůdci Západu nejsou o nic lepší než islámští zabijáci, případně že jsou dokonce horší. A tak známá historička náboženství Karen Armstrongová říká: „Někdy je velmi těžké najít nějaký rozdíl mezi panem Bushem a panem bin Ládinem.“

Jedna forma sympatizování s islámem se skrývá za výzvy k „toleranci“ a dovolávání se „diverzity“; pronikla už do celého evropského smýšlení i do evropských institucí. Britský komunistický historik Christopher Hill kdysi uzavřel knihu o Leninovi uctivým výčtem epitet, jež strana vymyslela k jeho poctě. Zbožní muslimové provázejí každou zmínku o proroku Mohammedovi zaříkací formulkou „Pokoj s ním“. Tato praktika se teď vloudila i do prorokova životopisu od britského autora, který údajně není muslim. Na podporu podobných aktů úcty se objevují snahy potlačit opačné nebo ne zcela uctivé názory. Když francouzský romanopisec Michel Houellebecq otevřeně prohlásil, že islám je hrozný, hloupý a nebezpečný, muslimské organizace a Liga pro práva člověka ho pohnaly před soud; také italská spisovatelka Oriana Fallaciová byla žalována za knihu, která útoky z 11. září spojovala s učením islámu. Oba sice u soudu vyhráli, ale mrazivý pocit zůstal.

Institucí ovlivněných islamofilní korektností je celá řada. V Británii vyslovil jistý soudce souhlas s tím, že při soudním procesu proti muslimovi nesmí v porotě sedět hinduisté a židé. Britská Komise pro rasovou rovnost nařídila, že podniky musí poskytnout muslimům modlitební místnost a proplatit jim volno během náboženských svátků. V jistém městečku v Midlands byl zamítnut návrh na renovaci sto let staré sochy prasete – z obavy, že by to urazilo muslimy. Britská rada, mezinárodní organizace pro kulturní vztahy, vyhodila jednoho ze svých členů, protože v Daily Telegraph publikoval články s tvrzením, že kořeny teroru a džihádu čerpají živiny v půdě islámu; a BBC zrušila smlouvu s jedním populárním televizním zpravodajem, který se prý vyjadřoval negativně o přínosu muslimských Arabů lidstvu.

Také svět obchodu spěchá, aby se přizpůsobil skutečné nebo domnělé citlivosti muslimů: Britská banka se chlubí, že bude dodržovat zákazy šaríi ohledně použití peněz, a německý stát Sasko-Anhaltsko se stal prvním evropským orgánem, který vydal sukuk, islámskou obligaci. Pozadu nezůstávají ani náboženská společenství: bin Ládin mluví o tom, že Španělsko („al-Andalusii“) je třeba vyrvat násilím z rukou pohanů a katedrála v Santiagu uvažuje o odstranění sochy sv. Jakuba Matamorosa („vraha Maurů“), aby neurážela muslimy. Ze stejného důvodu přestala městská rada v Seville oslavovat krále Ferdinanda III., až dosud světce a patrona města – protože sedmadvacet let bojoval proti Maurům. V Itálii islamisté vyhrožují, že zničí katedrálu v Bologni, protože na jedné fresce je vyobrazen prorok Mohammed v pekle (kam ho posadil Dante), a tak přišla na řadu myšlenka odstranit umělecké dílo ze stěny pryč. Dokonce i papež se omluvil za křižácké výpravy. V sekulárním Dánsku se požaduje, aby středoškoláci četli Korán (Bibli nikoli). A tak dále...

Hezkým příkladem toho, kam až jsou apologeti islamismu ochotni zajít, je případ profesora islámských studií na universitě ve švýcarském Fribourgu Taríka Ramadana, populárního spisovatele a řečníka. Je známo, že profesuru mu nedávno nabídla americká universita Notre Dame, ale americké úřady až dosud jeho žádost o vízum odmítají. A objevily se klasické případy sympatizačního mlžení ze strany Američanů i Evropanů uražených jeho jménem. Dopis do Washington Post, protestující proti tomu, jak se s Ramadanem zachází, se pustil do vysvětlování jeho domnělého poselství západním muslimům: „Musí hledat společné hodnoty a se svými spoluobčany budovat společnost založenou na diverzitě a rovnosti“.

Ne tak úplně. Tarík Ramadan ve svých spisech a při přednáškách ve skutečnosti říká, že muslimové na Západě by se měli chovat ne jako naturalizovaní občané, kteří se snaží žít podle „společných hodnot“, ale tak, jako by už žili v muslimské většinové společnosti a byli tak zbaveni povinnosti dělat ústupky víře ostatních. Ramadan je hlasatelem jakéhosi imperialismu naruby. V jeho pojetí by se muslimové v nemuslimských zemích měli cítit oprávněni žít podle svého – zatímco společnost jako celek by se na základě západní liberální tolerance měla cítit zavázána tuto volbu respektovat.

Ramadan je čirou náhodou vnukem Hasana al-Banny, zakladatele Muslimského bratrstva, je to ale zároveň obezřetný spisovatel. O islámském imperialismu naruby se skutečně vyjadřuje poměrně „umírněně“. To Dyab Abú Jahjah, Libanonec usazený v Antverpách, mluví otevřeněji, s tichou hrozbou násilí; západní představu asimilace označil za „kulturní znásilňování“ a jeho cílem je spojit všechny muslimy v Evropě v jednu nezávislou komunitu. Netřeba říkat, že i on má mezi evropskými liberály své apologety.

Nebo zvažme, jak Evropa přijímá Jusufa al-Kadarawího, nástupce Sajída Kutba jako náboženské autority v Muslimském bratrstvu. Al-Karadawí, v rodném Egyptě stíhaný kvůli terorismu, dnes žije v Kataru. Stejně jako Tarík Ramadan ve Švýcarsku i on klade důraz na to, že muslimové se musí držet stranou liberální demokracie, praktikované Západem, zároveň ale mají využívat jejích výhod a veškerého prospěchu, který přináší. Ale jde mnohem dál. Na rozdíl od Ramadana schvaluje bití manželky formou povolenou Koránem; pokud jde o homosexuály, nelpí na tom, jestli mají být shozeni z vysokého útesu nebo zbičováni k smrti. Přesto ho letos londýnský starosta Ken Livingstone oficiálně přijal v City Hall jako „islámského učence, k němuž chováme velkou úctu“. „Jste skutečně, skutečně vítán,“ rozplýval se Livingstone, jinak nadšený propagátor hrdosti homosexuálů.

Letos se v Londýně objevil také šejk Abdul Rahman al-Sudajís, nejvyšší imám Velké mešity v Mekce. Ten se kromě mnoha jiného vyznamenal svým spíláním Židům do „odpadu lidské rasy, krys světa, těch, kdo porušují smlouvy a dohody, vrahů proroků a potomků opic a prasat“. Po bok tohoto apoštola „pestrosti a rovnosti“ se postavil jeden méně významný ministr Blairovy vlády.

Islámská nadace, jedna z přečetných britských muslimských institucí, má pobočku zvanou Markfield Institute. Londýnské Times spojily v červenci nadaci i institut s terorismem. Uražený čtenář s anglickým jménem protestoval: „Doufám, že Markfield … bude moci v multikulturní Británii pomáhat jednotlivým muslimům praktikovat jejich víru v klidu a s respektem.“ Jiný čtenář, anglikánský kanovník leicesterské diecéze (města, kde je dnes muslimská většina), tvrdil, že institut jen učí imámy a muslimskou mládež pohybovat se v anglických institucích.

Ve stejném duchu a dokonce s použitím téhož slovníku kdysi Beatrice Webbová vyzdvihovala mimořádné ctnosti sovětského společenského modelu. Naivní, falešná a nebezpečná prohlášení tohoto druhu jsou dnes stejně běžná jako déšť.

Židé a křesťané kdysi žili v říši tradičního islámu jako dhimmis – jako menšiny s druhořadými právy, tolerované, ale diskriminované zákony i zvyky. Vypadá to, že pro mnoho dnešních muslimů je tato dlouhotrvající nadvláda nad ostatními ideálem a usilují proto o její obnovu. Jedna cesta k tomuto cíli vede přes násilí a teror. Jiná, cesta Taríka Ramadana a Jusufa al-Karadawího, je cesta slov. Ať už tou či onou, plán se daří. Historička Bat Ye‘or, která se zabývá dhimmis, shrnuje dosavadní společné úspěchy a píše: „Evropa se vyvíjí od židovsko-křesťanské civilizace s významnými sekulárními prvky postosvícenství k … sekulární muslimské přechodové společnosti, v níž tradiční židovsko-křesťanské mravy rychle mizí.“ Tuto vyvíjející se entitu nazývá “Eurábie”.

Pokud je to tak nebo se to blíží, můžeme se divit, že někteří Evropané mění stranu, aby se ocitli na té vítězné? Čirý elán a kulturní sebedůvěra, které předvádějí propagátoři islámu, mají možná něco společného se skutečností, že každý rok konvertují k islámu tisíce lidí z celé Evropy. Někteří z těchto konvertitů – z Británie, Francie a Německa – přecházejí od slov přímo k činům; v terorismu a islámské bojovnosti hrají důležitější roli, než by odpovídalo jejich počtu. Při manifestaci, pořádané minulý rok v Londýně radikální odnoží Muslimského bratrstva, velká část demonstrantů zcela jasně nepocházela ze Středního východu. Nedávno proběhl v Káhiře soudní proces, který poslal do vězení tři britské občany za podvratnou činnost a přípravu teroristické akce; dva z nich se narodili v Anglii a měli anglická jména. Když byli odváděni ze soudní síně, vzdorovitě se vysmívali Západu. V Evropě jsou zcela určitě muslimové, kteří se zděšením hledí na to, co se provádí v jejich jménu a kteří nechtějí mít nic společného s představou, že mají právo žít na Západě v podstatě jako dobyvatelé. Z naprosto pochopitelných důvodů má jen málo z nich odvahu promluvit. Jeden z těchto několika výjimečných nedávno napsal do londýnských Times s uvedením jména a adresy; řekl, že svoje společenství definuje jako lidi, které si vybral pro vzájemné interakce. A dál: „Ne všichni souhlasíme s tím, že máme být muslimy podle jedné jediné představy, a také neprotlačujeme svou víru do občanské a politické sféry.“ „Ale,“ pokračoval, „smutné je, že ne vždy zná veřejnost náš názor, protože jediní muslimové, s nimiž se diskutuje, jsou ti, kteří se rozhodli zavlékat islám do politiky.“

Těžko žádat jasnější odmítnutí nejen proselytů ve stylu Muslimského bratrstva, ale – dokonce ještě ostřeji – ochranitelského a shovívavého postoje, jenž vůči nim zaujal evropský establishment. Evropané, kteří se ze všech sil snaží tím či oním způsobem zmnožit zvláštní privilegia muslimů a plíživě znehodnocují vlastní národní identitu a kulturu, ve skutečnosti pomohli uvolnit cestu islámskému separatismu a islamistické agitaci. Uspíšili tím střet civilizací, o němž (alespoň někteří z nich) tvrdí, že se mu snaží vyhnout. Ve hře jsou mocné síly a pokud má Bassam Tibi pravdu, když říká, že „buď se islám poevropští, nebo Evropa poislámští“, odpověď je dána předem.



David Pryce-Jones je britským politickým analytikem, jedním z editorů časopisu National Review a autorem několika knih, mezi jinými „The Closed Circle“ a „The Strange Death of the Soviet Empire“.

Z anglického originálu The Islamization of Europe? publikovaného v časopisu Commentary, Vol. 118, No. 5, December 2004, přeložil Eduard Geissler.

Vyšlo jako Bulletin Občanského institutu, č. 165; 10. 6. 2005

7547 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Proud uprchlíku/imigrantů z Řecka přes Balkán směrem k nám zesiluje! Poděkujte Němcům a EU, kteří vyzývají k nebránění migraciNeziskovky v Německu zuří. Odmítají, aby byli uprchlíci vyšetřování kvůli věku. 40 % uprchlíků lže o tom, že jsou dětiBičování mužů a žen za nemanželský sex v Indonésií. Brzy i v Evropě? Francouzský stát podporuje islamizaci formou propagace muslimské kultury ...Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Studenti na výzvu švédské fanatické aktivistky Grety Thunbergové „stávkují za klima“. Kdyby šli raději vysazovat stromky či uklízet ulice a parky! Migrační vlna nabírá na síle. Na řecké ostrovy, jejichž infrastruktura už teď praská ve švech kvůli náporu migrantů, se v blízké době chystá doplout z Turecka až několik tisíc dalších lidí

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ParlamentniListy.cz

„Západ se bál našich výrobků.“ Herec, kterému budou nadávat, o 30 letech po sametu. A o jiných hercíchKde to skončí? Zákaz červeného masa pro děti. Zelení to opravdu navrhli
Články autora
Průzkum
Má policie zveřejňovat národnost pachatelů? Německý zemský ministr vnitra Reul chce napříště zveřejňovat národnost a stát. příslušnost podezřelých a pachatelů. Souhlasíte?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď