"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Dialog se Saladinem. Lessingův ''Nathan'' a tolerance

Autor: Hans Peter Raddatz | Publikováno: 11.2.2007 | Rubrika: Západ
Ilustrace

Lessingova exemplární hra o "moudrém" Nathanovi se slavným podobenstvím o prstenech je považována za literární ikonu osvícenské tolerance. Pro připomenutí: Podobenství má symbolicky ukázat hlubokou společnou pravdu tří světových náboženství, judaismu, křesťanství a islámu. V jednom bájném orientálním království se po mnoho generací předával prsten, který svému nositeli propůjčoval tu vlastnost, že byl "příjemný Bohu i lidem". Prozatím poslední král v řadě obešel problém, kterému ze tří stejně milovaných synů dát prsten, tím, že nechal vyhotovit dva nerozlišitelné duplikáty a spor o pravý prsten uhladil slovy:

"Ať každý za svou láskou jde
svobodně, neúplatně, bez předsudků!
Ať každý z vás o závod usiluje
ukázat sílu kamene
v prstenu svém! Ať přijde se srdečnou
snášenlivostí, dobro činně
a s vroucnou oddaností v Bohu
na pomoc!"


Lessingovi protagonisté, vstupující do metafory o třech synech - křesťanský templář, který zachrání před upálením Rechu, dceru židovského finančníka; islámský mocnář Saladin, který zruší předtím vynesený rozsudek nad tímto templářem; a konečně Nathan sám, který ušlechtilým peněžním darem pomůže muslimskému vladaři z velké finanční nouze - ti všichni se řídí humanitární praxí osvícenského chování. Zdůvodňují tak současně i maximu pozdějšího existencialismu, podle níž čin předchází vědomí zcela všeobecně, nikoli jen jako spontánní překonání předsudku, maximu, která vědomě působila proti církevnímu tomismu, podle něhož čin vzniká ze stabilního bytí víry (agere sequitur esse).

Tím, že překračují konvence chování a tradiční hranice svých náboženství, vstupují na společnou půdu humanitárního rozumu, který je pozvedá nad úzké, tradiční formy poslušnosti a loajality vůči jejich společenstvím víry a zavazuje je k nové toleranci, nadřazené příslušnému zjevení. "Božský hlas rozumu" nyní zaznívá stejnou měrou ve všech zúčastněných, jejichž skutky už ovšem nepocházejí z božské nedisponovatelné milosti a příslušnosti k náboženským institucím, ale pouze ze zkušenosti lidské bezprostřednosti a náboženského sebezjevení v jejích dobrých činech.

Pojem milosti se posouvá od Boha, objektivně se obracejícího na člověka, k člověku, jehož morální cit se věnuje druhému, aniž by - na základě nezrušitelné subjektivity - mohl být zakotven v zákonech. Vzniká stále více se osamostatňující rozum, který ve spojení s "citem pro pravdu" uznává náboženství, jen pokud není v rozporu s lidskými subjektivními představami o hodnotách, logikou a dobově podmíněnou etikou. Pouze je-li zaručen tento předpoklad, může se rozvinout historický "proces pokroku lidského rodu", představa, kterou si Lessing vypůjčil od svobodných zednářů své doby a která - ve spojení s vyvinutým vědomím délky času - ospravedlňovala v principu každou revoluci:

"... Pravé činy svobodných zednářů... jsou zaměřeny ke zrušení státu. Na nejvyšším stupni vývoje, až se uskuteční absolutní vláda rozumu a blaženost všech lidí a člověk "bude činit dobro, protože to je dobro", už bude zbytečný stát a jeho společenský řád".

Gotthold Ephraim Lessing, narozený roku 1729 jako syn pastora, dal osvícenskému cíli mezináboženské tolerance dodnes působivou uměleckou podobu nejen v Nathanovi, ale i ve svých zhruba současně vydaných dílech "Ernst a Falk, rozhovory se svobodnými zednáři" a "Výchova lidského rodu" postavil trvalý literární pomník zednářskému ideálu světové společnosti, spojené štěstím, svobodou, tolerancí a blahobytem. Tím, že se tak zřetelně postavil proti institučnímu náboženství a etablované moci církve, se Lessing sice stal exponentem moderního - především islámského - náboženského dialogu s aktuálností podnes, jak z hlediska obsahu tak životopisu však zřetelně zaostal za standardy, které kladl ve svých dílech.

Již záhy propadl vysoce talentovaný umělec hráčské vášni, která jej stále udržovala na pokraji finančního zruinování, a kterou skutečně nevyléčilo ani povolání za knihovníka ve Wolfenbüttelu roku 1770. Až do konce jeho života roku 1781, i na smrtelné posteli, jej tato vášeň držela ve své moci, takže - tísněn stálým nedostatkem peněz a psychickými problémy - musel neustále prosit své šlechtické příznivce, především vévodu a někdy prince brunšvického, o vylepšení příjmů popř. rozšíření kompetencí. Názor, který se z toho někdy vyvozuje, že i "Nathan" je prací na zakázku zainteresovaných kruhů, k níž Lessinga dohnal nedostatek peněz, se ovšem v této souvislosti nedá dokázat, a také Lessingovo členství v lóži bylo až velmi pozdní a jen sporadicky praktikované.

Přechod k "rozumnému křesťanství"

Tím konkrétněji se vyvíjela Lessingova antipatie vůči zástupcům církve, jejíž základy položil patrně jeho vlastní otec, pastor, který s patologickou nedůvěrou pronásledoval snaživého literáta až do jeho berlínského bydliště, kde jej nechal sledovat svými tamními bratřími ve službě. Zvláště úmysl psát komedie propůjčoval synovi pronásledováníhodnou auru nedostatečné zbožnosti. Lessingův genius se tím samozřejmě nedal zadržet. Již roku 1750, ve 21 letech, se v Berlíně rýsovala jeho strmě stoupající literárně filosofická sláva, která byla církvi tím nepříjemnější, čím jasněji se utvářely kontury "rozumného křesťanství":

”Protože tyto jednoduché, Bohem stvořené bytosti (lidé) jsou jakoby omezenými bohy, musí být jejich dokonalosti podobny dokonalostem Božím, jako části celku... Tento zákon je vzat z jejich vlastní přirozenosti, a nemůže být vůbec jiný, nežli: Jednej ve shodě se svými individualistickými dokonalostmi".

Zde se již záhy začal uzavírat kruh k "Nathanovi" a jeho osvícensky přikrášlenému obrazu člověka, jemuž je díky jeho autonomnímu rozumu možné překročit meze institučně regulované spirituality a v jakémsi sebezjevení vyložit "pravdu" společnou všem lidem. Tato pravda nevyplynula pouze z osvobození od tradičních náboženských předpisů, které člověku otevíralo přístup k "dokonalostem Božím", ale připisovala i Nathanovi jakož i především Saladinovi, islámskému regentovi cizího náboženství, neislámské vlastnosti. V tradici evropského pojetí rozumu měl být totiž i on schopen rozbít pouta tradičních náboženských loajalit a s plnou tolerancí se obracet jak ke křesťanství tak i k židovství, tedy být schopen proměny mysli, jaká diametrálně protiřečí duchu, tradici a dějinám islámu.

Takovéto vnímání, které odděluje lidský rozum od transcendentního základu a stejný postup předpokládá i u euforicky objímaného cizince, tím chápe vlastní myšlení jako universálně platnou kategorii, aniž by bralo ohled na kulturní centrum života druhého člověka. Právě tím však moderní "tolerance" nedosahuje ústředního cíle osvícenství, svérázu a jinakosti druhého. V sebereflexivním zrcadlení naopak nechává Lessing Nathana v jediném smělém oblouku slít v jedno všechna tři světová náboženství a kultury, aniž by byť jen náznakem nastínil jejich teologickou a historickou rozdílnost. Právě to, že chybí hravě analytické přímé nasvícení, jež je jinak integrální značkou kvality umění a v jiných dílech jako "Mína z Barnhelmu" a "Emília Galotti" je bohatě zastoupeno, se odhaluje Lessingův pohled na Saladina v "Nathanovi" jako vzorový příklad osvícenské ideologie tolerance.

Ačkoli měl Saladin v mladých letech pověst určité náboženské laxnosti, po převzetí moci zaujal jasný tradičně islámský postoj, kdy na základě vlastního intenzivního studia prorocké tradice (hadíth) potlačoval neislámské prvky a sledoval důsledné prosazování šaríji, islámského Božího práva. Tento kníže egyptských Ajjubidů, původem Kurd, známý především svým bojem proti křesťanským křižákům, může být vydáván za vzor zvláště tolerantního postoje vůči "Frankům" tím méně, že se právě on stal vlivem válečných nutností své doby autorem zostřené doktríny džihádu (svaté války) a podporovatelem stálé armády, jejíž vysoké náklady přivedly státní pokladnu na čas do vážných těžkostí.

Zkreslování reality

V Lessingově prismatu moderní náboženské autonomie se naproti tomu Saladin zbavuje všech reálií islámské vlády a bránění zájmů islámu jakož i role vojenského protivníka a stává se symbolem laskavosti a snášenlivosti. Tento pohled ovšem dokonale odporuje islámskému obrazu vládce věrného víře, protože v návaznosti na všemohoucnost Alláhovu, která působí dobré i zlé věci bez racionálního zdůvodnění, je možno i od pozemského potentáta očekávat v eratickém sledu laskavost i svévoli, aniž by to oslabilo jeho legitimitu, pokud jen hájí zájmy islámu. Tuto podmínku naplnil Saladin klasickým způsobem - masovou vraždou křesťanských křižáků po znovudobytí Tiberiady, která - s odhlédnutím od problematického zacházení se zajatci jakožto jednání ve válce - potvrzuje, že přání je otcem Lessingovy moderní myšlenky, a vrhá pochybné světlo na potlačování fakt dnešní ideologií tolerance, která se stále ještě Lessinga dovolává.

Nehistorickým zkreslením Saladinovy vladařské osobnosti se podobenství o prstenech stalo charakteristickým pro moderní neochotu vidět realitu, pro zahlazování nebo přeznačování historických faktů, aby bylo možno požadovat toleranci pro všechno cizí se stejným důrazem, s jakým se upírá všemu vlastnímu včetně náboženství. Zatímco Lessingově ideji vyjádřené podobenstvím sloužil jako předloha latinský překlad jednoho soudobého propagandistického spisu, můžeme se ve zmíněném případě opřít o střízlivou zprávu Saladinova tajemníka Imada ad-Din, známého svými historicky korektními zprávami o křížových výpravách. Ironie dějin přitom chtěla, že to byli většinou templáři, jedni z duchovních předchůdců Lessingových zednářských bratří, kdo zde padl za oběť strašlivému, z liberálního hlediska ovšem nicméně zaslouženému osudu:

Nutná připomínka působení islámských fundamentalistů

V pondělí ráno, 17. rabi II, dva dny po vítězství, nechal sultán (Saladin) vyhledat zajaté templáře a špitální bratry a řekl: "Chci očistit zemi od obou nečistých pokolení". Vypsal 50 dinárů odměny pro každého, kdo přivede jednoho zajatce, a vojsko je hned přivádělo po stovkách. Přikázal je setnout, protože dal přednost jejich zabití před tím, aby z nich byli otroci. Celý zástup učenců a súfí a určitý počet zbožných a asketů se nacházel u něho; každý prosil, zda by směl zabít jednoho z nich, vytáhl meč a vyhrnul si rukávy. Sultán u toho seděl s veselým obličejem, zatímco nevěřící hleděli temně... Byli tu takoví, kteří se hlasitě smáli a vraždili; sklidili velkou chválu a zajistili si věčnou odměnu prolitím krve, a vykonali mnoho zbožných skutků na krcích, které probodli! ... Zabili mnoho nevěřících, aby dali život islámu... vyhladili hodně mnohobožství, aby budovali víru v jediného boha..."

To, co začalo již renesancí a jejím humanistickým vychvalováním "pravdivého, dobrého a krásného" v člověku, nalezlo v osvícenském rozumu ideologické prisma, v němž se nyní mohl rozum člověka lámat a rozvíjet v tisících variant.

Historická fakta, která toleranci k cizímu stála nezřídka v cestě, nejen mohla, ale musela ustoupit morálce stále přísnější, islámštější. Takovéto vnímání nedokázalo objevit významnější rozpor ani v interpretaci Saladina jako bojovníka-gentlemana, jak ji předložil soudobý ukázkový konvertita Murad Hofmann, ani v damašském nápise na Saladinově hrobě, podle něhož sultán osvobodil Jeruzalém "od špíny nevěřících".

Mladší současník slavného filosofa Averroa, z Persie pocházející filosof a mystik Abu Sihab as-Suhrawardi (zemřel 1191), by rovněž neměl zůstat v tomto kontextu nezmíněn.

Také jeho zkušenost se Saladinem neměla zrovna charakter tolerance v moderním smyslu. Jeho dílo a působení, jeho intelektuální a duchovní schopnosti byly tak neobvyklého charakteru a vyzařování, že v krátké době kolem sebe shromáždil četné lidi - říkalo se jim učedníci - a rychle vzbudil i pozornost politiků.

Jeho hlavní dílo, "Kniha osvícení" (kitab al-ishraq) - ačkoli pro uklidnění islámské ortodoxie vyšperkovaná citáty z Koránu - měla tak nekonvenčního intelektuálního ducha, že ji rychle potkala pověst kacířství. Platonská filosofie se spojovala s perskou mystikou světla v dynamický systém vysoce atraktivní pro duchovní elitu své doby, jeho myšlenková a duchovní zralost však stála v příkrém protikladu ke statické myšlenkové úzkoprsosti tradiční islámské dogmatiky. Suhrawardiho universum čerpalo svou dynamiku ze spletité komplementarity světla a tmy, ducha a hmoty, duše a těla, v jejichž rámci byla člověku přiřknuta autonomní formativní síla, ovšem zodpovědná Bohu.

Suhrawardiho nezměrné charismatické vyzařování, spojené se schopnostmi a dary hraničícími s nadpřirozeností, rostoucí počet stoupenců s rychlou tendencí k nadregionálnímu rozšíření, dokonce počínající paralely k životu a působení Kristovu, jež viděli jeho vlastní žáci, z něho v očích vrchnosti a tradičních kruhů učenců učinili konkrétní nebezpečí. Příkaz k popravě jednoho z nejbrilantnějších duchů, které islám kdy zplodil, nedal nikdo menší než Saladin, exponent orientální tolerance od Lessinga po současný mezináboženský dialog. Zničení Suhrawardiho génia zástupcem všemohoucnosti islámské víry-z-donucení zpečetilo již několik let před smrtí Averroa definitivní sebeosvobození islámu od ducha.

Z opakovaných úderů doktrinářské víry-v-knihu, jejichž cílem byla filosofie a její racionální alternativy myšlení, se už duchovní potenciál islámského světa nikdy nevzpamatoval. Již staletí předtím potlačoval islám celou řadu vynikajících myslitelů nebo je docela jednoduše zavraždil. Ztrátu pro islám a současně význam pro západní vědu nelze docenit.

Tím absurdněji musí působit, když jejich díla - pálená islámskými horlivci nebo jinak ničená - jsou západní modernou označována za "odkaz islámu" západnímu světu. Lessingův zkreslený obraz Saladina dodává nezlomnému positivnímu filtru, jímž se v interkulturním dialogu nahlíží islám, velmi podstatný, dodnes beze změny účinný charakter.

Erneuerung und Abwehr/Evangelische Sammlung, nr. 7, červen 2001

z němčiny přeložil Jaroslav Vokoun

Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

http://www.tf.jcu.cz/cz_lmenu/katedry/filosof/getfile.php?filenamex=RELIGIOD_doc

3467 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
U imigrantské kriminality pachatele radši zatajovat? V případě ubití francouzského řidiče MHD imigranty média striktně neuvádí, že šlo o imigranty. Váš názor?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď