"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Co si myslet o rozhodnutí francouzského ústavního soudu neschválit platnost zákona zakazujícího popírání genocidy?

Autor: Martin Janeček | Publikováno: 13.3.2012 | Rubrika: Aktuality
Ilustrace

V posledních dnech února jsme se dozvěděli, že ve Francii Ústavní soud odmítl schválit nový zákon, prohlašující, že popírání genocidy je trestným činem. Podle Ústavního soudu, takový zákon by byl v protikladu s projevem svobody smýšlení a porušoval by  tedy zásady, zaručované ústavou.

Zákon se vztahoval především k popírání první genocidy 20. století. Jde o genocidu, spáchanou proti Arménům osmanskou říší, muslimským chalifátem, během první světové války.  Genocida Židů během druhé světové války není popíraná žádným ze států, které jí organizovaly. Zato Turecko nejenom stále odmítá uznat, že Turci spáchali první genocidu století, ale snaží se umlčet všechny, kdo se o ní zmiňují. Zdá se, že současná Francie, kde kandidát socialistické strany pravděpodobně vyhraje příští prezidentské volby, se už zcela podřizuje tomuto tlaku. Je to tedy výraz určitého, velmi specifického, pojetí „svobody slova.“

Zločin genocidy byl definován konvencí OSN z 9. prosince 1948. Arméni pak vyvíjeli úsilí, aby masakry a deportace, jichž byli obětmi, byly uznány jako genocida. Parlament Evropské unie tak rozhodl v r. 1987, Rusko v r.1995, Řecko v r. 1996, Belgie v r. 1998, Švédsko, Itálie a Francie v r. 2001.

Turecko vždy projevovalo své rozhořčení. Tak, když francouzský parlament odhlasoval zmíněný zákon 18. ledna 2001, Turecko odvolalo svého velvyslance v Paříži. Když senát Spojených států se připravoval volit podobný zákon, Turecko vyhrožovalo, že zruší všechny smlouvy o nákupu amerických zbraní a že Američané budou nuceni vyklidit své vojenské základny z tureckého území. Spojené státy se jim podřídily a návrh zákona stáhli.

Historie nás učí, že Arméni byli první národ, který jako celek přijal křesťanství, začátkem 4. století. Co to ale vlastně znamená přijmout křesťanství? Pro někoho to může znamenat uctívat jiné svaté osobnosti, nežli před tím. Ale pro ty, kdo skutečně křesťanství přijali, to znamená následovat Kristův příklad, brát na sebe jeho kříž, podílet se na jeho utrpení. Jestliže nějaký národ skutečně hrál roli ,,beránka, který snímá hříchy světa,” tak to byl národ arménský.

Arménie, kdysi království Urartu, mnohem větší, nežli současný arménský stát, se po přijetí křesťanství musela bránit především proti Persii (Íránu), která se jí snažila vnutit zoroastrismus. Od 7. století čelila útokům muslimských Arabů. Zpočátku situace Arménů nebyla ještě tak špatná. Jejich vládci museli uznat svrchovanost sultánů-chalífů, sídlících v Damašku a pak, od poloviny 8. století, v Baghdadu. Museli jim platit daně a přijmout příchod arabských kmenů a jejich usazení se na arménském území. Ale mohli si udržet své tradice, víru a způsob života.

Situace Arménů se zhoršila po příchodu Seldžuckých Turků, okolo roku 1000, do Malé Asie. Arméni v té době obývali oblasti sahající od Černého a Kaspického moře až po Středomoří, až po místa kde dnes Turecko hraničí se Sýrií. První křížová výprava, v posledních letech 11. st., oslabila Seldžucké Turky. Tak zvaná Malá Arménie, ležící u Středozemního moře, si tak mohla uchovat nezávislost. Až definitivní pád všech křižáckých držav koncem 13. st. způsobil dobytí Malé Arménie muslimy v následujícím století. Poslední král Malé Arménie, Léon VI. de Lusignan, byl zajat a odvlečen do Káhiry v r.1375. Vykoupen králi Kastilie a Aragonu, byl nakonec  hostem francouzského královského dvora a pak pohřben v basilice Saint Denis u Paříže.

V té době příchod nové vlny tureckých dobyvatelů, t. zv. Osmanských Turků, měl za následek, že všechna území obývaná Armény se octla pod nadvládou muslimů. V západní části to byli osmanští Turci, ve východní Peršané.

Začátkem 19. st. Rusko se octlo ve válce s Persií (Íránem). Arcibiskup arménské církve v Tbilisi Nerses vyzval své krajany, aby se pozvedli a postavili na stranu Rusů. V r. 1827 Rusové, vedení  generálem Paskjevičem, se zmocnili Jerevanu. Persie byla nucena odstoupit Rusku celou východní Arménii smlouvou v Türkmençay. Tato smlouva byla vítána Armény jako osvobození a jako příslib osvobození též jejich oblastí podřízených Osmanské říši.  Tato naděje se zdála blízko uskutečnění když Rusko v r. 1877 znovu vstoupilo do války proti Osmanskému chalifátu, aby pomohlo Bulharům a Srbům, bojujícím za svou národní nezávislost. Podle smlouvy, podepsané v San Stefano v březnu 1878, Rusko se zavázalo vyklidit západní Arménii pouze pod podmínkou, že Turci zajistí Arménům autonomii a bezpečí. Ale jako už tolikrát, islámský svět využil rivalit mezi křesťanskými mocnostmi. Velká Británie se obávala posílení ruských pozic na Kavkaze, které by mohly ohrozit její spojení s Indií. Uzavřela s Osmanskou říší tajnou dohodu. Oplátkou zato, že Turci dovolili Britům obsadit ostrov Kypr, Velká Británie svolala v červnu 1878 Berlínský kongres. Ten, přes naléhavé prosby arménských delegátů, rozhodl, že Rusko si udrží pouze okres Kars a město Ardahan a vyklidí všechna ostatní území západní Arménie.

   Turci tam pak umísťovali muslimské uprchlíky z Bulharska a Srbska. Napětí mezi muslimy a křesťany nepolevovalo. Francouzské, britské a ruské velvyslnectví naléhaly na Turky, aby uskutečnili reformy rozhodnuté Berlínským kongresem. V Osmanské říši se ale šířilo panturánské hnutí, které snilo o sjednocení všech území obývaných turko-tatarskými národy, od Malé Asie až po Sibiř. Arméni  se jevili jako hlavní překážka k uskutečnění těchto plánů.

V r. 1894 propukly nepokoje mezi muslimskými Kurdy a Armény. V září 1895, manifestace členů arménské sociálně-demokratické strany Hintchak v Cařihradu rozpoutala protiarménské masakry. Sultán-chalif Abdül Hamid dal tajný rozkaz v nich pokračovat. Evropské veřejné mínění bylo hluboce pobouřeno. Ve strachu před ozbrojenou intervencí evropských mocností, osmanské vedení nařídilo v r. 1896 masakry zastavit. Počet obětí je odhadován na tři sta tisíc.

Napětí vzrůstalo v letech předcházejících vypuknutí první světové války. Muslimští uprchlíci z balkánských zemí, které se osvobodily od turecké nadvlády, se usazovali v oblastech obývaných Armény. Osmanské úřady jim pomáhaly nezákonně uchvacovat arménské pozemky a domy. V dubnu 1909 muslimové přepadli arménskou čtvrt ve městě Adana. Vojsko, poslané na místo, teoreticky aby obnovilo pořádek, se zapojilo do protiarménských masakrů. Francouzský ministr zahraničí Stephen Pichon prohlásil v poslanecké sněmovně : ,,Bohužel se stalo, že vojsko, které bylo vysláno, aby předešlo a zabránilo masakrům, se jich zúčastnilo.’’

To vše ale byla pouhá předehra k hrůzám, které se odehrály po vypuknutí první světové války. Sympatie Arménů šly přirozeně na stranu Dohody - Ruska a jeho západních spojenců. Přesto, zdrcující většina osmanských občanů arménské národnosti uposlechla mobilizačního rozkazu. Ale v lednu 1915, osmanské úřady nařídily odzbrojení všech arménských vojáků a jejich zařazení do pracovních oddílů. Pak začaly organizovat masové popravy arménských elit a hromadné deportace řadových arménských obyvatel z Malé Asie do Sýrie a Mezopotámie. Tyto deportace nabraly formu  skutečných ,,pochodů  smrti,’’ během kterých byl zabit každý kdo už nemohl jít dál. Byly provázeny častými masakry a odváděním do otroctví, především mladých žen. Počet obětí je odhadován na jeden a půl milionu.

Tato tragédie je označována jako první genocida 20. století. Osmanský chalifát jí spáchal s plným vědomím svých německých spojenců, na kterých tehdy zcela závisel. Shodou okolností v roce 1915, kdy tato genocida propukla, Němci poprvé použili otravné plyny na Západní frontě. Jejich první použití chemické zbraně u města Ypres způsobilo pět tisíc mrtvých.

Později, když Hitler připravoval největší genocidu lidských dějin, odpověděl na námitky, které si někdo z jeho doprovodu dovolil vyslovit, slovy : ,,Kdo si ještě dneska vzpomíná na masakry Arménů ?’’

První genocida dvacátého století byla vylíčena v románě „Čtyřicet dní na Musa Dagh”, jehož autorem byl pražský rodák Franz Werfel, spisovatel německého jazyka židovského původu. Román je inspirován skutečnou událostí. Zpráva francouzské vlády z 22. září 1915 upřesňuje : ,,Pronásledováni Turky, asi 5000 Arménů, z nichž asi 3000 žen, dětí a starců, se seskupilo koncem července na hoře Musa Dagh, severně od Antachijské zátoky, kde se jim dařilo vzdorovat útočníkům až do začátku září. Když pak jim docházela munice i potraviny a když už málem podlehli, podařilo se jim dát signál o jejich situaci francouzskému křižníku. Křižníky francouzské flotily, které konaly blokádu syrského pobřeží, se okamžitě vydaly jim na pomoc  a mohly zajistit evakuaci 5000 Arménů, které dopravily do Port Saidu.’’  

V muzeu vedle památníku obětí genocidy v Jerevanu mají uložené první vydání Werfelovy knihy v německém originále – Die Vierzig Tage des Musa Dagh (Paul Zsolnay Verlag, Berlin, Wien, Leipzig, 1933). Vedle je Werfelova fotografie a mapa zálivu, u kterého Arméni vzdorovali čtyřicet dní, a fotografie francouzské válečné lodi se vztyčenou trikolórou, která Armény nakonec vysvobodila.

U muzea jsou stromy zasazené oficiálními návštěvníky, s tabulkami vyznačujícími, kdo to byl. Jedna nese jméno francouzského prezidenta Jacqua Chiraca, další jména hlav států Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Polska, Rumunska, Slovinska, Gruzínska. Snad křesťanské národy střední a východní Evropy se více ztotožňují s bratrským arménským národem. A státníci jako Putin, který byl důstojníkem sovětských bezpečnostních služeb, možná též chtějí ukázat, že nebyli jenom totalitárními utlačovateli, nýbrž že též pomáhali národům jako Arméni, ohrožovanými islámskou rozpínavostí.

Z Ameriky tam zasadil strom nějaký senátor, ale žádný prezident. Turecko je příliš důležitým článkem Severoatlantického paktu.

V muzeu v Jerevanu je vystavená též velká fotografie sultána – chalífy osmanské říše, obklopeného muslimskými náboženskými hodnostáři, vyhlašujícího v roce 1914 džihád, svatou válku, Rusku, Velké Británii a Francii. Tedy též československým legionářům.

Také tam vystavují leták, napsaný v ruštině, ale s vyznačenými půlměsíci. Text vyzývá důstojníky a vojáky ruské armády muslimského vyznání, aby přešli na stranu Německa a Rakouska, mocností nazývaných “spojenci islámu.” A text připomíná, že sultán – chalífa vyhlásil Rusku svatou válku. Jestliže osmanský chalifát vyvraždil jeden a půl milionu Arménů, protože je nepovažoval za důvěryhodné, od svých věřících vyžadoval, aby se postavili proti státu, jehož byli občany.

V muzeu též připomínají, že masakry Arménů v roce 1909 páchali nejenom Turci, ale též muslimští Kurdové, zřejmě do značné míry z vlastní iniciativy. Až největší masakry roku 1915 byly skutečně spáchány osmanskými ozbrojenými silami, na výslovný rozkaz vlády.

Zájem o situaci Arménů, projevený Franzem Werfelem, nebyl výjmečný mezi Židy. První sionistický kongres se konal v Basileji v r.1897, krátce po masakrech Arménů, spáchaných pod vedením Abdüla Hamida. Zůčastnil se ho, mimo jinými, i německý luteránský pastor Johann Lepsius. Obhájce Arménů, pronásledovaný německými úřady, které byly spojenci Osmanské říše, představil kongresu zprávu nazvanou :,, Arméni a Židé ve vyhnanství, nebo budoucnost Orientu, vzhledem k arménské otázce a k sionistickému hnutí.’’

Když v r. 1915 začala genocida Arménů, Spojené státy byly ještě neutrální. Americkým velvyslancem v Osmanské říši byl diplomat židovského původu Henry Morgenthau senior. Ten vynaložil značné úsilí, aby zachránil co nejvíce Arménů. Franz Werfel ve svém románu vysvětluje jeho motivaci. Líčí v něm rozhovor pastora Lepsia s osmanským ministrem války Enverem Pašou : ,,Pan Morgenthau,’’ řekl Enver, ,,pan Morgenthau je Žid. A Židé se  vždycky, s jistým fanatismem, angažují ve prospěch menšin.’’   Shodou okolností, román byl uveřejněn v r. 1933, kdy se v Německu Hitler dostal k moci. Pro Werfela, tragický osud Arménů byl předzvěstí tragického osudu jeho vlastního národa.
   
Celkový počet Arménů ve světě je dnes odhadován na 5 600 000. Z toho jenom asi tři miliony jich žije v Arménské republice a v oblasti Narodny Karabach, která prohlásila svou nezávislost. 1 250 000Arménů žije ve Spojených státech, 900 000 v ostatních zemích bývalého Sovětského svazu, 375 000 ve Francii, 310 000 na Blízkém východě.   Turecká republika stále nedovoluje žádným Arménům se vrátit na území, která staletí obývali. Vzhledem k tomu, že od roku 1918 do roku 1923 byl Cařihrad okupován britskými, francouzskými a italskými jednotkami, mnoho Arménů tam přežilo. Turci pak ale na ně vykonávali silný nátlak, aby je přiměli k emigraci. S tím vším Turecko usiluje o přijetí do Evropské unie

Rozhodnutí francouzského Ústavního soudu dobře ilustruje zbabělé ustupování tak mnohých západních činitelů před agresivností muslimského světa, jev pro který paní Bat Ye´or (Littman) formovala výraz Eurabia, jenž se stal jménem našeho serveru.

Nechci naznačovat, že muslimské národy se skládají ze samých zlých lidí a křesťanské ze samých dobrých. Dědici Bible věří, že každý člověk má sklon k dobru a sklon ke zlu zároveň. Snad ale přece jenom určité náboženské tradice napomáhají spíš jednomu z těchto dvou sklonů.

Snad to není pouhá náhoda, že Němci projevili po roce 1945 tolik lítosti a snahy napravit zlo, které udělali předtím. Fotografie spolkového kancléře Willy Brandta, klečícího před památníkem hrdinů varšavského ghetta, je dobře známa. Zatímco Turci nikdy neprojevili ani nejmenší náznak lítosti za zločiny jejich předků. Rovněž tak neprojevili žádnou lítost Japonci kteří, na příklad, v Číně usmrtili nějakých 10 000 válečných zajatců a civilistů, na kterých zkoušeli biologické zbraně. Japonský císař ani nebyl nucen v roce 1945 odstoupit, jen bylo řečeno, že už není pokládán za božstvo!

Evropané by si měli být vědomi těchto zásadních rozdílů. Nakonec i fakt, že jenom mezi příslušníky západních národů existuje dnešní tendence vidět stále všechny chyby u sebe samého, o něčem svědčí. Jenom je třeba najít tu správnou míru .  Něco  jiného je schopnost uznat své skutečné chyby a snaha je napravit, a něco jiného je patologický komplex viny.  Ten jenom paralyzuje naší schopnost se bránit a nepřináší nic pozitivního nikomu. Jestliže svět židovsko-křesťanské tradice bude zničen extremisty, tak kdo pak bude národům třetího světa předávat vědecké a technické objevy, kdo k nim bude investovat, kdo jim bude pomáhat organizovat školství, zdravotnictví a další služby?  A snad to není projev domýšlivosti říci prostě: Kdo jim bude vzorem?

čtěte také:

V dnešní Evropě islamistům advokáti nechybějí

Úryvky z knížky Martina Janečka "Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra"

Dědictví Bible a dědictví Koránu

Klíčová slova: EU  | Francie  | historie
2101 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Heslo Evropského parlamentu: "Národní suverenita je kořenem nejhroznějšího zla naší doby."Poslanec SPD a zkušený ex-diplomat Kobza analyzuje krizi kolem útoků na saúdskoarabskou rafineriíDnešní Londýn - dav v černém zahalených muslimek oslavuje multikulturalismusNěmecka vláda utratila zhruba 125 milionu korun, aby zaměstnala dva syrské uprchlíky ... Muslimové ve Skotsku usiluji zákeřný způsobem o zrušeni zákazu ženské obřízky

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Kdo si myslel, že se nás problém islámského fanatismu a džihádismu bezprostředně netýká, byl velmi rychle vyveden z omyluJde zcela nepokrytě a nepochybně o cílený útok na naší suverenitu v oblasti justice, a do budoucna bezpochyby půjde o skvělý nástroj na trestání a vydírání neposlušných členských států EU

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ParlamentniListy.cz

Silné: Václav Klaus ml. o Mašínech. Koluje text. Víme, koho naštve„To máme jezdit na kole?” Babiš tvrdě zúčtoval s Bursíkem. A bylo toho víc, Gretu nepotěší
Články autora
Průzkum
Má mít Okamura konkurenci? Souhlasíte s názorem sociologa Petra Hampla, že by Okamurovi prospěla konkurence na politické scéně?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď