První otázka se pochopitelně týká problému: co se vlastně fašizmem rozumí? Snaha definovat fašizmus se po dlouhou dobu ukazovala jako velmi problematická, problematická do té míry, že na ni mnozí myslitelé prostě rezignovali. V záplavě literatury lze nalézt nepřeberné množství přístupů k problému definice fašizmu, s čímž je spojeno stejně tak nepřeberné množství jeho popisů, stručných charakteristik či pokusů o definiční vymezení.

V relativně nedávné době se začalo hovořit o novém konsenzu ohledně definice fašistické ideologie (Rober Griffin, ed., International Fascism: Theories, Causes, and the New Consensus, Roger Eatwell, On Defining the ‘Fascist Minimun’: the Centrality of Ideology, Journal of Political Ideologies 1/3, 1996). V utváření definice fašizmu hrají důležitou roli tři myslitelé: Zeev Sternhell, Stanley Payne a již zmíněný Roger Griffin; podívejme se stručně na to, co říkají.

Podle Sternhella povstává fašizmus v letech 1880-1890 v Francii v myslích intelektuálů a umělců jako byl Drumont, Peguy, Barres a Maurass jako vzpoura proti představě, že lidskou společnost lze vysvětlit prostřednictvím lidského rozumu. Tito intelektuálové provedli syntézu socializmu a nacionalizmu a dali tak vzniknout nové ideologii: socializmu bez proletariátu.Tuto ideologii můžeme dle autora chápat jako syntézu nacionalizmu a nemarxistického socializmu založenou na odmítnutí liberalizmu, marxizmu a demokracie.

Stanley Payne popisuje fašizmus prostřednictvím tří obecných souhrnných charakteristik: fašistická negace (FN), fašistické cíle (FC) a fašistický styl (FS). FN: odmítnutí liberalizmu, komunizmu, konzervatismu; FC: vytvoření nového národního autoritativního státu, utvoření nového typu regulované, integrované národní ekonomické struktury; FS: důraz na estetiku, zdůrazňování romantických a mystických aspektů, mobilizace mas, pozitivní hodnocení užití síly, extrémní důraz na principy mužství, exaltace mládí, tendence k autoritativnímu, charizmatickému stylu vlády.

Roger Griffin charakterizuje fašismus prostřednictvím následujících vlastností: odmítnutí liberalizmu, konzervatizmu, rozumu, důraz na charisma vůdce, socializmus a totalitarizmus. Autor často hovoří o fašizmu jako o palingenetickém ultranacionalizmu, jenž sní o revolučním znovuzrození národa.

Podle Dave Rentona (Fascism. Theory and Practice) obsahují myšlenky všech tří autorů tři společné prvky: i) fašizmus je primárně ideologií, ii) formou nacionalizmu, iii) syntézou socializmu a nacionalizmu.

A co říkám já (zaměřím se jen na své blogy)? Vezmu to popořadě drže se přehledné definice S. Payneho. Negace liberalizmu: tvrdím o sobě a z mých příspěvků je dostatečně zřetelné, že jsem konzervativní liberál. Kladu velký důraz na lidskou svobodu, zastávám teorii minimálního státu, odmítám sociální stát jako alibistický populizmus, namísto toho hájím princip subsidiarity a tezi, že sociální spravedlnosti lze dosáhnut jedině svobodně a zdola, tj. díky ochotě a nasazení každého z nás. Odmítnutí komunizmu: ano, odmítám komunizmus. To ze mě fašistu skutečně nedělá, protože důvody mého odmítání komunizmu leží v mém konzervatizmu a liberalizmu. Odmítání konzervatizmu: považuji se za konzervativce. Odmítám sociální inženýrství (důvody předložené Popperem v Bídě historicismu se mi jeví jako velmi silné), trvám na důležitosti tradic, hodnot, náboženství v životě společnosti. Jsem přesvědčený, že všechny lidské bytosti jsou si zcela rovné – před zákonem a morálně -, což musí respektovat každá společnost, aby byla společností spravedlivou, a každý právní systém, aby byl dobrým a spravedlivým právním systémem. Zcela odmítám právní pozitivizmus a otevřeně se hlásím k neoklasické teorii přirozených práv (vychází z publikace oxfordského filozofa práva J. M. Finnise Natural Law, Natural Rights). Hájím přesvědčení, že hodnoty a práva jsou objektivní, stejně jako dobro a zlo. Opakovaně píši o tom, že kontury dobrého a spravedlivého soužití, v němž se mohou pohybovat lidské bytosti s jejich názory, praxí a náboženstvím, jsou určený základními lidskými právy; proto také tvrdím, že některé formy náboženství jsou v demokratické a svobodné společnosti nepřijatelné.

Pokud jde o další definiční prvky fašizmu: jako konzervativní liberál a zastánce teorie minimálního státu (zásahy státu do života společnosti by měly být co nejmenší) zcela odmítám existenci a snahy o vytváření národního (a rovněž nadnárodního!) autoritativního státu. Stále ještě (i když s váháním) zastávám kapitalizmus, ovšem v té podobě, jenž v něm vidí pouze systém (nikoli ideologii) stojící na třech pilířích: i) soukromé vlastnictví, ii) volný trh, iii) snaha o dosažení zisku. Mobilizaci mas s radostí přenechávám levici, užití násilí nijak radostně neschvaluji (někdy ho považuji za nezbytné – právě tehdy, když jsou ohroženy kontury spravedlivého sociálního života vymezené základními lidskými právy), jsem zastánce rovnosti mužů a žen (feminista, chcete-li, ovšem toho druhu, jakým je např. Erika Bachiochi či Elizabeth Fox-Genovese), mládí nijak do nebes nevynáším a zcela odmítám autoritativní typy vlády.

Mé myšlenky a názory, které se snažím hájit na blogu či jinde, jsou pravým opakem čehokoli, co by kdo chtěl nazvat fašizmem (dokonce i když budeme fašismus chápat velmi obecně jako politický aktivizmus). Nemyslím si, že to něco změní, ale co jsem považoval za nutné napsat jsem napsal.

davidpavelcerny.blog.iDNES.cz