Společnosti řady arabských zemí dávají najevo, co nechtějí. Autoritativní, despotické režimy a sociální mizérii. Žádají demokracii a spravedlnost, ale chybí jim jasný program politické a ekonomické změny. Revoluce by potřebovala pomocnou ruku zkušenějších, ale nadále se obává vměšování Západu. Přitom Evropa má dost starostí sama se sebou a Spojené státy jsou dnes opatrnější.

Arabům v jejich regionu chybí příklad země, kterou by si přáli napodobit. Nenabízí se jim jako kdysi Číně soupeř i tajný vzor v Japonsku, ani jako dnes zemím Latinské Ameriky potřebný podnět v podobě Brazilie či Chile. Izrael je nenáviděn, Turecko představuje navzdory své muslimskosti kulturně a historicky odlišný svět a ropné monarchie Arábie jsou společensky zaostalé.

Po pádu berlínské zdi a rozpadu sovětského systému ve střední a východní Evropě se chopily úlohy rádce i poručníka postkomunistických zemí Evropská unie a mezinárodní organizace OECD, navazující na principy bývalého Marshallova plánu. Nové demokracie dostaly směrnice, co mají udělat a jaké politické, ekonomické a sociální standardy dosáhnout a vykázat. Najde se dnes něco podobného pro Araby a pokud ano, budou ochotni poslouchat? Některým stačí, aby mezi poradci byl třeba i vzdáleně někdo z Izraele a všechny užitečné plány zablokují.

Nabízí-li současnost pro arabské jaro vyhlídky nepříliš valné, ani z minulých osudů demokracie ve světě nelze čerpat jen optimismus. V moderní Evropě se demokracie nerodila snadno. Byla křehká, zranitelná a její osud se neutvářel bez obratů  nazpět. Jedinou jistotou zůstává, že se nakonec vždy se dokázala obnovit. To je první historické poučení.

Francouzská revoluce z konce 18. století přinesla postupně teror, kontrarevoluci a posléze císařství. V islámské revoluce v Íránu, v jejímž důsledku se rozpadla monarchie v letech 1978-79, lze vystopovat obdobné fáze: teror, kontrarevoluci, nastolení mollahokracie. Konec bonapartistického císařství přineslo ve Francii obnovu revolucí svržené království, které posléze nahradila sekulární republika. Moderní Írán na tuto fází stále čeká. Francouzská republika, v pořadí třetí, která vystřídala s konečnou platností království, ovšem také neobstála. Po vojenské porážce Francie v červnu 1940 uvolnila prostor autoritativnímu a s nacismem kolaborujícímu vichystickému režimu.

Z dějin 20. století si připomeňme, že fašismus zničil italskou demokracii a nacismus zlikvidoval demokracii německou. Ve Španělsku porazil demokracii frankismus. Sovětský svaz vytvořil komunistický totalitarismus a vnutil ho evropským zemím, které se mu podrobily, byť některé z nich, jako předválečné Československo, demokracii už znaly a praktikovaly.

V těchto peripetiích nebyly ovšem nikdy zcela poraženy ideje francouzského revolučního převratu z konce 18. století. Svoboda, rovnost a svornost inspirovaly evropské společnosti a dokázaly je po přechodných porážkách vracet k demokracii. Arabské jaro 2011 může projít podobnými převraty a obraty nebo fázemi umrtvení či zcizení demokracie. Leč poselství zůstane a bude se vracet. Aby znovu a znovu usměrňovalo chodu dějin.

Druhé historické poučení říká, že zesilující autoritářství může vyprovokovat revoluční převraty, ale že zároveň přemíra revolučnosti může přinést kontrarevoluční diktatury. Španělsko v roce 1936 slouží za příklad. Dodejme k tomu, že spory mezi španělskými republikány, k nimž patřili anarchisté, komunisté a liberálové, usnadnily jejich porážku.

V jistém smyslu vyvolal arabské jaro vyhrocený despotismus a  nestydaté chování režimních představitelů. Neváhali si přisvojovat bohatství zemí, v nichž velké procento lidí žije pod hranicí chudoby. I zde existuje riziko, že se síly „jara“ rozdělí a rozhádají, čímž usnadní zrod nějakého kontrarevolučního režimu.

Třetí zkušenost z dějin nás poučuje o tom, že demokracie není žádné ideální boží království. Vychází od lidí a jako lidský svět není dokonalá. Žije ze střetávání názorů, nikoliv z vzdělanostní úrovně a uvědomělosti občanů. Z takového otevřeného názorového boje může vyjít jako vítěz politická strana, která demokracii zruší. Došlo k tomu v Německu v roce 1933 a alžírští vyznavači islamismu se snažili počátkem 90. let o něco podobného.  Vyhrát volby a pak nastolit spravedlnost „božího zákona“. Anebo z takové situace vzejde občanská válka. Jako ve Španělsku v roce 1936 nebo v Alžírsku v letech 1993-1999.

Demokracie musí respektovat názorovou svobodu a tudíž toletovat i antidemokratické názory. Antidemokratická politická strana ji ovšem může zničit. S tím souvisí otázka, do jaké míry a až kam lze nechat toleranci dojít. Přitom ovšem víme, že heslo „žádnou svobodu pro nepřátelé svobody“ se dát obrátit proti samotné svobodě.

Demokracie připouští soupeření protikladných pravd. Sama na žádné pravdě nespočívá. Jediným pevným bodem je pro ni princip svobody. Pravidelné volební konzultace jsou pouze nástroji demokracie. Samy o sobě nedávají záruku proti omylu a špatným postupům.

Demokracie potřebuje aktivní účast občanů na politickém životě. Pokud něco takového slábne, demokracie zakrní. V podstatě nejde o nic jiného než o velké dobrodružství v rámci nekonečného příběhu dějin lidstva. Sice riskantní, ale krásné, vycházející z rozhodnutí lidí spoléhat výhradně na sebe a nést za to veškerou zodpovědnost.

Elán arabského jara roku 2011 vstoupil nesmazatelně do velkých Dějin. Možnost, že arabské jaro skončí íránskou zimou, vyloučit nelze. Leč stopy svobody a demokracie, které po sobě toto jaro arabských národů zanechává, zůstanou. A jak z historie známo, každý vzmach svobody se stává výzvou, nesoucí i do nevyloučitelných příštích zim naději v obnovující se návraty slunce.

muller.blog.iDNES.cz