"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Cesty arabské a raně středověké vědy: Zmizela věda z Evropy?

Autor: Pavel Houser | Publikováno: 26.11.2006 | Rubrika: Rozhovory
Ilustrace

Věda není zdaleka samozřejmá, řada společností ji vůbec neprovozovala. Jak to vypadalo v období raného středověku? Zmizela věda z latinské Evropy a zůstala dočasně přítomná pouze v arabském světě?

Na naše otázky odpovídá Mgr. Marek Otisk, PhD., který se na Ostravské univerzitě a ve Filozofickém ústavu AV ČR zabývá dějinami raně středověkého myšlení. Mimo jiné publikoval knihu „Na cestě ke scholastice“, k vydání je připraven výběr textů „Metafyzika jako věda“, který se týká právě recepce arabských autorů v evropském latinském prostředí.


Nakolik je podle vašeho názoru platný často uváděný scénář, podle kterého se věda provozovala v antické civilizaci, poté z Evropy vymizela a znovu musela být zprostředkována muslimským světem? Pro jaké obory je takovýhle zjednodušený scénář platný a pro jaké ne?

Tento scénář je ve svém celku nejen zjednodušený, ale hlavně neodpovídá tomu, co o dané době víme. Především bychom museli vymezit, kdy vlastně antika končí a od kdy tedy vlastně neměla být věda v Evropě přítomná. Důležité je to hlavně proto, že už v římské době je pro teoretické myšlení charakteristický odklon od vlastních invenčních projektů na poli filozofie či vědy a naopak příklon k pedagogickému využití těchto poznatků. Proto již v období 2. či 3. století našeho letopočtu se věda pěstuje především ve vybraných centrech a s výjimkou některých disciplín, jako byla například gramatika či právo a samozřejmě rétorika, se hlavní pozornost zaměřovala na celkové vzdělání, obsáhnutí známých koncepcí a teorií a s tím samozřejmě související praktický užitek těchto poznatků. Samostatný vědecký přístup nepatřil mezi klíčové zájmy. A to mluvím o období antického císařského Říma, přestože počátky takovéto práce s vědeckými poznatky spadají již do helénismu.

Pro potřeby tohoto celkového vzdělání se formuje nový edukační systém, který se v různých podobách snažil obsáhnout maximum tehdejšího vědeckého poznání a toto pak předávat dál. Některé významné osobnosti křesťanského myšlení 4.–6. století, jako byli například Aurelius Augustinus nebo Boethius, plně navazovali na tuto antickou tradici. Vědecké poznatky oceňovali pozitivně a zdůrazňovali jejich důležitosti pro každého věřícího křesťana. Také jejich zásluhou se později prosadil vzdělávací systém, který byl typický pro celý středověk - tzv. septem artes liberales, neboli "sedm svobodných umění".

Měla tehdejší Evropa bezprostřední přístup k antické vědě, nebo byly tehdejší učenci odkázáni pouze na uvedené kompiláty a encyklopedie z rozhraní antiky a středověku?

Je fakt, že tehdy bylo známo jen minimum primárních vědeckých textů antických autorů – např. k rétorice nebo logice. Navíc ve středověku dlouho platilo, a vždy to zůstalo primární, že věda je věcí rozumu a nikoli rukou. Věda proto neměla tolik společného s vlastní aplikací v praxi. Klíčová role experimentu ve vědecké metodologii se sice objevuje již ve scholastice, např. u Rogera Bacona, ale jeho výrazné rozšíření lze datovat až do renesance či novověku.

Z arabského světa přicházela od konce 11. století značná část původního antického dědictví. Důležité bylo hlavně to, že se do latinské Evropy tehdy vrátily antické vědecké a filozofické spisy jako celky, přestože v mnoha případech se jednalo o poměrně nekvalitní překlady. Nešlo ani tak o přísun nových myšlenek a znalostí, ty zde byly do značné míry přítomny i dříve, ale vrátila se primární díla, tedy i detailní argumentační postupy a zdůvodnění. To bylo pro řadu oborů klíčovou změnou, protože teprve teď mohl být pedagogický aspekt vědy vystřídán objevitelským, invenčním přístupem – byť tento nový příklon probíhal poměrně pomalu a projevil se jen u některých osobností středověkého latinského myšlení.

Uskutečňoval se kontakt s arabským světem a přebírání tamních myšlenek spíše přes Španělsko, nebo prostřednictvím křížových výprav?

Podnětný kontakt s arabským světem je určitě staršího data, než jsou křížové výpravy, které jsou datovány od konce 11. století do století 13. Hlavní místem pro vzájemné ovlivňování byly země, kde se oba kulturní okruhy střetávaly – tedy především Pyrenejský poloostrov a Itálie.

Již hluboko v 10. století mohl Gerbert z Aurillacu (pozdější papež Silvestr II.) studovat v dnešním Španělsku. Podobné zprávy jsou doloženy, i když ne zcela průkazně, také o některých myslitelích prvních dvou třetin 11. století. Kontakt zde probíhal permanentně, a přestože ve vojenské oblasti samozřejmě existovaly snahy posunout hranice jedním či druhým směrem, vzdělanostní převaha muslimského světa byla v té době značná,což křesťanské myslitele zjevně lákalo k vlastnímu využití a aplikaci v latinském prostředí.

V tomto ohledu se často hovoří o tzv. toledském šoku, který zažila západní Evropa, když se jí roku 1085 podařilo zmocnit se tohoto města a jeho knihoven. Evropě se tak náhle otevřela cesta ke mnohem rozsáhlejšímu dědictví antických textů. Nejprve trochu neohrabaně a později již na značně vyšší úrovni se začalo překládat do latiny.

Důležitý byl po celou dobu také kontakt s Byzancí, odkud ve stejné době přichází rovněž některé texty, které formovaly další vývoj středověkého myšlení – mezi jinými se touto cestou dostávají do západní Evropy některé Platónovy dialogy.

O nějakém podstatném a soustavném vlivu těchto nových vědeckých a filosofických zdrojů lze hovořit až od konce 12. století. Nejednalo se přitom jen o překlady několika dřívějších překladů antických děl, ale také jejich výklad a doplnění z per arabsky píšících vědců, lékařů a filosofů – mnohdy v jedné osobě. V dalším století již začínají až do konce středověku nekončící střety těchto nových znalostí a výkladů světa s křesťanským viděním mnohých událostí. Dřívější rovněž ne bezproblémová snaha o kooperaci vědy a náboženství, která byla v mnohých ohledech typická pro pozdní patristiku a ranou scholastiku, se jakoby vytrácí – znalostí je více a někteří myslitelé se tak dostávají do křížku s oficiálním církevním názorem.

Z muslimského světa se do Evropy ovšem nedostaly jen díla antická, ale i původní práce arabských myslitelů. Kteří muslimští učenci Evropu ovlivnili nejvíce?

Na prvním místě je nutno jmenovat Ibn Sínu, latiníky zvaného Avicenna, ale také al-Kindího, al-Farábího, al-Ghazzálího a dále přírodní filozofii či přírodní vědu, kterou reprezentoval např. ar-Rází. Později se pak přidal velký zájem o komentáře Ibn Rušda, kterého křesťané nazývali Komentátor nebo Averroes, jehož některé spisy se dodnes dochovaly pouze v latinských překladech.

Překládaly se však také další spisy arabských vědců jako byli al-Chwárizmí a jeho Astronomické tabulky nebo díla Mášá‘alláha, astrologii zastupovali např. al-Battání či ar-Rází, nechyběla ani magie a samozřejmě lékařství, kde lze znovu jmenovat myslitele jako ar-Rází nebo Abú al-Qásim a zejména novou „bibli“ lékařství Avicennův Kánon medicíny, jehož vliv přetrval dlouhá staletí až do novověku. Bylo toho skutečně hodně a pro Evropu to znamenalo otevření zcela jiného pohledu na vědu a filozofii.

Ve 12. století byli Arabové v Evropě doslova v módě. Stávalo se dokonce, jako to dokládá například Adaelard z Bathu, že i tehdejší evropští učenci své vlastní názory a myšlenky raději připisovali Arabům – tím si zajistili anonymitu a relativní klid s ohledem na otázky církevní pravověrnosti a zároveň tím podpořili danou myšlenku patřičnou úctou.

Kdybych to měl shrnout: bylo toho nesmírně mnoho, ale největší autority dosáhli Avicenna a Averroes.

Na okraj: Některé objevy z raného a počátků vrcholného středověku

8.–9. století Zavedení třmenu v jízdních jednotkách francké říše

před rokem 1000 Papež Silvestr II. v latinské Evropě poprvé představuje poziční číselnou soustavu/arabské číslice. Zmínky o užití astrolábu.

11. století Rozsáhlé využití vodních mlýnů po celé Evropě nejen k mletí, ale i v kovárnách a pilách

12. století První zmínky o použití kompasu evropskými námořníky

asi 1200 V Evropě je známá výroba kyseliny sírové, dusičné i chlorovodíkové a později také jejich směsi rozpouštějící i zlato – lučavky královské.

13. století Objeveno řešení kubické rovnice (výsledek, který antické matematice nebyl znám). Poprvé použita písmena pro názvy proměnných

13. století Používání slapových a větrných mlýnů.

Jakým způsobem bylo v Evropě od 12. století na arabské myšlení navázáno?

Arabské vědecké a filosofické myšlení se stalo od 12. století integrální součástí dalšího vývoje středověké filozofie. Již samotní překladatelé se pokoušeli využít těchto podnětů k novým pohledům na některé problémy. Ovšem rychlý průnik tolika nových inspiračních zdrojů, navíc v době, kdy se postavení církve výrazně upevnilo, se muselo setkat s antagonistickou reakcí. Takže na jedné straně se na artistické fakultě pařížské univerzity prosadí skupina latinských averroistů, kteří někdy až ostentativně dávají najevo, že jim nezáleží na dogmatických důsledcích jejich teorií, a na druhé straně se okamžitě vynášejí odsudky, které zakazují používat Aristotela, včetně arabských komentářů k němu, neboť se jedná o pohanské bludy, které dezinterpretují svět. Ovšem přes všechny možné odsudky se arabsko-řecké myšlení usadilo v latinském prostředí a brzy se stalo nezbytnou součástí tehdejšího vzdělání, přestože v mnoha ohledech se k nim i scholastičtí myslitelé stavěli kriticky. Podobně kritické reakce však přicházely také z jiného důvodu. Například v Oxfordu velmi silně kritizovali Aristotela, neboť se jim jeho výklad přírody zdál být příliš spekulativní a málo využívající matematiky či experimentu. Není těžké vidět i v těchto metodologických požadavcích kladených na nově se rodící přírodovědu arabské inspirace, kde se narozdíl od křesťanského středověku věda a filosofie poměrně výrazně oddělily od náboženství.

Proč v arabském světě v určitý okamžik vývoj vědy jakoby ustrnul?

Arabská věda a tehdejší filozofické uvažovaní označované jako falsafa prodělala mezi 9.–12. stoletím křesťanského letopočtu několik vývojových fází a zlomů. Co se však ukázalo být jako jeden z hlavních podnětů pro její bouřlivý a originální rozvoj byla právě ona značně menší závislost na náboženských strukturách. Pro její relativně autonomní rozvoj bylo důležité, aby vládnoucí vrstvy měly na jejím rozvoji zájem, financovaly ji a dokázaly se postavit proti ortodoxním reakcím ze strany islámské náboženské elity. V situaci, kdy tato podpora přestala fungovat, nebyl v muslimském prostředí prostor pro další rozvoj či invenční práci s filosofickým a vědeckým materiálem.

První znatelné zhoršení pozice těchto neortodoxních myslitelů a vzdělanců lze zaznamenat ve druhé polovině 11. století na východ od Evropy, kdy se fakticky omezuje vláda abbásovského chalífátu na úkor Seldžuků, kteří svůj rychle rostoucí politický vliv opřeli mimo jiné o islámskou sunnitskou ortodoxii. Vědecké centrum se pak přesunulo na Pyrenejský poloostrov, především do Córdoby. Zde nastává poslední velký rozkvět falsafy a arabské vědy, který se však už odehrává v prostředí rigidních vládců almorávidské a především almohadské dynastie. Zde pak rozhodujícím způsobem záleželo na osobnosti konkrétního panovníka. Zatímco třeba Já’kúb Júsuf měl k sekulárnímu vědění obrovskou úctu, sám se mu věnoval a údajně přiměl Ibn Rušda k sepisování jeho komentářů k Aristotelovi, tak po jeho smrti se postavení Ibn Rušda výrazně zhoršilo, musel odejít do ústraní a poslední roky svého života strávil v nezáviděníhodné situaci a za všeobecného odmítání.

Ortodoxie a náboženské myšlení, včetně súfismu, se rozvíjelo i nadále, ale zájem o vlastní vědeckou či filozofickou práci ustrnul, i když nelze říci, že by zcela ustal. Stagnace se projevuje třeba tím, že Ibn Rušdovy spisy vzbudily v latinské Evropě značně větší intelektuální reakci než v muslimském prostředí.

Kdo je kdo:

Avicenna (980–1037) – lékař, básník a filosof, je nejznámější osobností první fáze vývoje arabské filosofie. Proslavil se především jako značný systematik, který dokázal spojit antické dědictví (především Aristotela a novoplatoniky) s poznatky arabsky píšících filosofů. Byl vlivný nejen svou filosofickou koncepcí, ale také svým lékařským dílem Kánon medicíny, který sloužil dlouhá staletí jako základní text evropských znalostí o lékařském umění.

Averroes (1126–1198) – (Ibn Rušd) filosof, právník, lékař a především vytrvalý komentátor Aristotelova díla je nejvýznamnější postavou druhé fáze arabské filosofie. Jeho mnohaletým úkolem bylo komentovat spisy Aristotela, avšak nejedná se pouze o výklady Aristotelových myšlenek. Averroes se ve svých knihách pouští rovněž do srovnání výkladů daných problémů u jiných autorů a doplňuje také své vlastní originální koncepce. Jeho spisy zaznamenaly větší ohlas v latinském prostředí, kde se mimo jiné zformoval samostatný proud tzv. latinského averroismu.

Jak se díváte na "virtuální dějiny", tedy různé úvahy "co by, kdyby"? Existuje názor, který tvrdí, že kdyby se maurské Španělsko dokázalo politicky udržet, mohla průmyslová/vědecká revoluce nastat o několik staletí dříve.

Rozumím tomu, že podobné úvahy jsou velmi lákavé a přinejmenším lidi určitého založení jistě fascinují... Považuji to ale spíše za sci-fi, než za úvahu, která by mohla mít skutečnou relevanci. Jak jsem řekl před chvílí: Při veškerém teoretickém či praktickém propojení politické a náboženské moci, které je typické pro islám, zde rozvoj vědy vždy závisel na podpoře mocných.

Tato podpora by jen obtížně mohla vést k tomu, aby se rozvinulo něco jako průmyslová revoluce. K tomu bylo zapotřebí mnoha dalších podnětů, prostředků, objevů a znalostí – a to nikoli jen ve vědě, ale také změn v hospodářství, politice, sociálním vývoji atd. Tím samozřejmě nechci snižoval technologickou a technickou úroveň muslimských stavitelů, architektů apod., kteří v této době určitě převyšovali běžný standard Evropy. Důkazem je třeba obdiv, který křesťané pociťovali k stavbám a celkovému řešení Granady, když dobyli tuto poslední výspu muslimského světa v západní Evropě. Vyvozovat z toho jakékoli závěry ve vztahu k průmyslové revoluci či vzniku vědy novověkého typu ale považuji za nesmyslné.

Na okraj:

Roger Bacon a vymoženosti techniky

Doba, kdy o sabatech létaly čarodějnice na košťatech a takto se rychle pohybovaly vzduchem, byla podle Rogera Bacona (cca 1214–po 1293) ve 13. století u konce. Bacon byl pevně přesvědčen, že se lidem podaří zkonstruovat takové stroje, které dokáží bezpečně a rychle přenášet člověka vzduchem. Stačí maličkost: postupovat ve vědeckých výzkumech podle metody, která nebude jen následovat spekulativní postupy a deduktivní metody, ale dokáže se zasloužit o využití kvantifikovaných hodnot při pozorování a experimentech a transformuje tak vědecké poznání rovněž do podoby ars practica. Prototyp letadla samozřejmě neměl být jediným výsledkem změn v metodologickém a praktickém využití vědy: Roger Bacon ve svém díle Opus maius pro své současníky značně nedůvěryhodně „fantazíruje“, že toho dokážeme vyrobit mnohem více: vozy, k jejichž pohybům nebude zapotřebí sil tažných zvířat, nebo taková zařízení, v nichž se člověk dokáže bezpečně spustit na dna moří, řek či jezer. Může se zdát, že Roger Bacon byl jen bláhovým snílkem, který popustil uzdu své fantazie, na druhé straně se však na svou dobu nezvykle věnoval využití experimentu a matematiky v poznání světa. Své výzkumy prováděl např. na poli optiky, v níž si byl plně vědom principů, které dokáží výrazně zlepšit vizuální pozorovací schopnosti člověka: jako výsledky těchto optických postupů viděl možnost sestrojení takých přístrojů, kterým dnes říkáme dalekohled či mikroskop.

Bagdádský Dům moudrosti

Před rokem 830 křesťanského letopočtu vznikla za abbásovského chalífy al-Ma’múna (813–833) v Bagdádu instituce, o níž se dodnes tvrdí, že nemá ve světě a jeho dějinách obdoby. Tomuto originálnímu chalífovi se údajně ve snu zjevil samotný Aristotelés a doporučil mu, aby byly do arabštiny přeloženy všechny jeho spisy a také díla jiných antických filosofů a vědců. Al-Ma’mún nechal tedy zřídit Dům moudrosti (Bajt al-hikma), v němž se snažil soustředit všechny význačné vědce, filosofy, myslitele, lékaře a zejména překladatele tehdejšího muslimského světa. Zároveň vysílal do Byzance četné výpravy, kterým mnohdy velely tyto překladatelské osobnosti, a za drahý peníz tam nakupovali ty nejcennější poklady řeckého vědeckého a filosofického dědictví. V Bagdádu se pak tato díla překládala do arabštiny, čímž byl výrazně urychlen přenos myšlenkových pokladů do arabského jazyka. Al-Ma’mún těmito počiny navázal na snahy svých předchůdců – např. al-Mansúra (754–775) a Hárúna ar-Rašída (786–809), za nichž translatio studiorum získalo oficiální vladařskou podporu. Pracovníci Domu moudrosti patřili mezi nejváženější učence své doby a dle toho byli také ve své „první akademii věd“ placeni: Podle dochovaných legend se nejlepším překladatelům a autorům nových děl vyvažovaly jejich knihy přímo zlatem!

Malý slovníček:

Septem artes liberales – tzv. sedm svobodných umění tvořilo základ středověké vzdělanosti, přestože původ i idea svobodných umění je antická. Sedm svobodných umění vytváří systém sekulární vzdělanosti, která byla oddělována od tzv. sakrálních umění, tedy náboženských věd, které se týkaly teologických, exegetických atp. problémů. Koncepce sedmi svobodných umění byla používána bez výrazných změn až do 12. století, od této doby se objevují pokusy o nové klasifikace sekulárních disciplín, neboť bylo nutno reagovat na nové poznatky, jež do Evropy přišly z muslimského prostředí. Přesto se osvědčený koncept septem artes používal i nadále.

Trivium – tzv. trojumění tvoří tradiční základ sedmi svobodných umění a týká se věd a disciplín, jež se obsahově dotýkají formální stránky myšlení a jsou vázány na jazyk. Jak naznačuje název jedná se o tři vědy: dialektiku neboli logiku (o formě myšlení a jejich zákonitostech); rétoriku (o mluveném slově, ale také o etice či politice apod.) a gramatiku (o složkách jazyka, slovních druzích, větách, ale také o významu slov apod.)

Quadrivium – tzv. čtyřumění je druhou složkou sedmi svobodných umění a sdružuje ty vědy, které se týkají reálného světa a jeho popisu. Jedná se vždy umění, která jsou v úzké návaznosti na matematiku a jsou pro středověk základem přírodovědných znalostí. Tvoří je aritmetika, geometrie, astronomie a hudba, tedy nauka o harmonii.

Aurelius Augustinus (354–430) – učitel rétoriky, apologeta a biskup, nejvýraznější postava patristiky, která se ke křesťanství přihlásila až ve 33 letech. Vliv jeho myšlení přetrval přes celý středověk až do současnosti. Seznámil se s mnoha jinými myšlenkovými tradicemi a domníval se, že poznání může dovést člověka k víře a tato víra zase umožní lépe porozumět poznání týkajícího se hmotného světa. Mezi jeho nejslavnější díla patří autobiografická Vyznání či apologetický spis O obci boží.

Boethius (cca 480–524/526) – tzv. „poslední Říman a první scholastik“, vzdělanec, spisovatel a politik. Jeho snahou bylo zprostředkovávat a to hned na několika úrovních: např. mezi řečtinou a latinou (přeložil velkou část Aristotelova logického díla a vytvořil základy latinské filosofické a vědecké terminologie), ale také mezi jednotlivými filosofickými školami (chtěl ukázat shodu v jejich názorech, např. mezi Platónem a Aristotelem apod.). Krom překladů, komentářů, učebnic svobodných umění a teologických traktátů sepsal nesmírně vlivný spis O útěše z filosofie.

Převzato se svolením z www.scienceworld.cz

Zkráceno, kompletní verze je k dispozici zde:

1. díl rozhovoru http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/2F7265B29C5A2A25C1257105003594FD

2. díl rozhovoru http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/58F32FDD17A4676AC1257105003617F0

3. díl rozhovoru http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/07FFB5D298F5483FC12571050036B74B

4096 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Rasizmus! Středověk! Erdogan vyplísnil NěmeckoPřituhuje: Erdogan poslal Macrona do blázince!Proč americká vláda chrání saudskoarabskou rozvědku, když vyšetřovatele potvrdili její odpovědnost za 11 září?Uprchlická realita: Dívky jsou vyděšeny, ve třídě musí mít dospělé "dítě" co je obtěžuje ...Turecko otestovalo S-400 a chce k rozhovorům o Karabachu

ePortal.cz

Motivace některých dnes hodně slyšitelných kovidových alarmistů je velmi sporná, ne-li rovnou cynicky sobeckáKoronavirus v přímém přenosu

euPortal.cz

V polovině případů v České republice zločinci za znásilnění a sexuální delikty odejdou od soudu pouze s podmínkou, a to dokonce i v případě sexuálního zneužívání dětí! Marine Le Pen odmítá nový migrační pakt EU jako ‚sebevraždu Evropy‘

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Na východní frontě chaos. Obávám se, že v letošním roce musíme počítat jen s těmi nejhoršími scénáři. Na Východě, na Západě, i u nás domaNepodmíněný příjem? – Cesta do pekel

ParlamentniListy.cz

Tolik a tolik mrtvých za tolik a tolik HDP. Ekonomka Švihlíková odhalila, co slýchá od některých členů vlády. A přidává varováníNe, ne. Demisí Prymuly to neskončí! Profesor Keller tuší dohru celé kauzy
Články autora
Průzkum
Záleží Bruselu na životech Východoevropanů? EU mentoruje východní země zatímco k západním je benevolentnější. Záleží podle Vás Bruselu na životech Východoevropanů?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď