Co když ochrana názorové svobody znamená ochranu náboženské povinnosti, která ve svých důsledcích omezuje individuální svobodu? Lze najít vůbec nějaký schůdný kompromis? Má smysl se o nějaké východisko snažit anebo je lépe nechat věc běžet svým tempem? Jak skloubit pohled muslimské většiny, jejíž reprezentanti integrální zahalování žen odmítají jako extrém, leč jsou proti zákonu, v němž spatřují stigmatizaci muslimů, a nenáboženskost veřejného prostoru a rovnost mužů a žen jako principů republikánství garantovaných ústavou, což v obojím případě integrální závoj na veřejnosti narušuje?

Před více jak deseti lety prohlásil představený pařížské mešity ad-Da´wa v ulici Tanger Larbí Kešat: „Muslimové ve Francii jsou menšinou. To je zavazuje omezovat své náboženství na oblast sociální a kulturní. Francouzský islám nemá záměr, vůli, ani možnost zasahovat do sféry politické. Muslimové se mohou k veřejným a politickým otázkám vyjadřovat skrze existující politické strany a v duchu francouzského práva. Je proto třeba podporovat integraci muslimů do společnosti a odstraňovat to, co takové integraci brání“. Tento názor zapadá do představy francouzských úřadů a správy. Dávají přednost „francouzskému islámu“, tedy islámu ochotnému respektovat existující pravidla hostitelské společnosti, před „islámem ve Francii“, který je placen z ciziny, na většinové prostředí okolo sebe nebere ohledy a každé nedorozumění s ním chápe jako cílené ústrky a nepřátelství.

Integrální závoj se šíří v Evropě teprve v posledních letech. Pro Starý kontinent je  to novinka, kterou si Evropané nevymysleli, aby měli další důvod dělat z islámu strašáka v duchu „hledání nepřítele“. Na druhé straně se jedná právě o to, co v duchu výše uvedených výroků pařížského imáma představuje  překážku integrace. A ta nemůže uspět, bude-li pouze jednostranná, vedená jen ze strany hostitelské.

Integrální zahalování je produktem sektářské salafíje, hlásající návrat k „pobožným předkům“, v němž spatřují jedinou cestu k záchraně před zly vycházejícími ze světa i z vlastního lidského nitra. Aby si salafisté zasloužili posmrtný ráj, musejí si nechat narůst plnovous, holit si hlavu nebo často zkracované vlasy schovávat pod bílou čepičkou a oblékat se do tuniky nevýrazné barvy. Ženy pak se mají odít od hlavy po paty do černé látky a změnit se v živé mumie. Ideálem salafíje je obnova společnosti raného islámu s teokratickými rysy vlády. Absurdní zpátečnická křeč se inspiruje názory Muhammada ibn Abd al-Wahhába z 18. století, dodnes duchovní autority Saúdskoarabského království.

I když mě k tomu základní princip respektu k osobám jako jedincům s rovným právem na lidskou důstojnost nutí, nemohu v tomto výrazu víry nalézt - ať dělám co dělám - nějaké skutečné uznání lidské důstojnosti. Nevím, co vyznavači takového islámu v Evropě hledají. Podle přísné islámské právní tradice by vůbec neměli opouštět území islámu (dár al-islám), aby se nenakazili stykem s jinověrci a bezvěrci. A pokud byli touto vírou „osvíceni“ až v Evropě, pak by zřejmě měli co nejdříve opustit prostředí bezbožné většiny, odsouzených už apriori ohni pekelnému, a připravovat se k rajské budoucnosti jinde.     

„Smutné je, že veřejnost místo toho, aby bránila prostor svobody před vtíravou státní a administrativní mocí, se jí hlasitě dovolává, aby ho ovládla ve jménu ochrany před iluzorními riziky“, končí povzdechem svoji rozvahu česká právní expertka. Mluví tu zaslepenost nebo ignorance? A lze s individuálním právem na svobodu operovat ve společenství těch, kteří se chovají jako sekta? Pokud něco takového projde u amerického soudu, budu rád, když se soudy v Evropě nenechají něčím takovým okouzlit a svést.

Za situace, kdy občanské většiny v řadě evropských zemí těžce stravují kulturní impakt muslimské imigrace a hrozí, že podlehnou populismu a xenofobii, je hlásaní náboženské svobody za každou cenu riskantní. Specifické nároky malých skupin a zvyšování nároků menšin v menšinách na zvláštní zacházení, k čemuž nepochybně totální zahalování žen patří, nelze chápat jinak než jako pochybné a těžko přijatelné testování tolerance otevřené společnosti. Je otázkou, zda takovým malým skupinám jde o soužití v otevřené společnosti anebo zda svými specifickými nároky nechtějí naopak existenci společenské soudržnosti v moderních podmínkách zpochybnit a dokázat, že je nepravdivá, neautentická a koneckonců zbytečná. Je tedy dobrým znamením, že některé země v Evropě si uvědomují, že tyranie je nepřijatelná, ať je jejím původcem většina nebo menšina, a podle toho jednají.   

autor je filosof, historik, arabista a publicista

http://mullerblog.idnes.cz