Zřejmě máme co dělat z parafrází koránského výroku z 5. súry a 60. verše: „Ti, které Bůh proklel a na něž se rozhněval a z nichž učinil opice a vepře, a ti, kteří uctívají Tághúta – ti jsou v nejhorším postavení a nejdále zbloudili z cesty rovné“ (překlad I. Hrbek, Korán, Praha 1972, s. 608). V poznámkách uvádí český překladatel, že těmi, „na něž se rozhněval (Bůh)“ jsou „míněni židé“ (Korán, Praha 1972, s. 779), tj. židovští věřící, tedy nikoliv Židé jako rasa, etnikum nebo národ, neboť koránský slovník takové termíny nezná.

Sám korán není tak explicitní jako autor věty o „prasatech a opicích“. Říká se v něm za prvé, že Bůh může někoho proklet (arabsky la´ana) nebo se na někoho rozhněvat (arabsky ghadiba). Obava z božího hněvu je u muslimů silná. V každé své modlitbě, jejíž součástí je vždy první koránská súra, prosí Boha, aby je odvrátil od cesty těch, na něž je „rozhněván“. Za druhé, koránský citát upozorňuje na boží schopnost proměňovat lidi v „opice a vepře“ a touto zoometamorfozou, vezmeme-li na pomoc další koránské verše, hrozí nevěřícím a hřešícím, přestupujícím „boží zákon“. Kupříkladu židovští věřící nedodržující šabat jsou „opicemi opovrženými“ (Korán, 2, 65).

Volba zvířat, opic a vepřů, odráží bezpochyby nechuť, které tyto dva druhy z živočišné říše vyvolávaly v semitském světě starověku. Židovské prameny (Sanhedrin 109a) uvádějí, že část dělníků, kteří stavěli Babylonskou věž, byla proměněna v opice. Pronikla snad do koránu židovská tradice?  Za zmínku stojí i to, že po celé oblasti Hidžázu (západní část Arabského poloostrova), kde se islám zrodil, žádní vepři a ani žádní divočáci nikdy nebyli a pouze ti, kterých se v předislámské éře dotkla biblická kultura, znali z doslechu, že existuje „chinzír“, vepř a opovrženíhodné zvíře.

Pokud bychom se chtěli dostat dále, bude třeba zapátrat ve sbírkách hadísů, tj. zpráv a výroků spojených s osobou proroka islámu. V nich se přiznává, že některá na pohled odpudivá zvířata jsou vlastně proměněnými lidskými bytostmi. Muhammad měl údajně označit třináct druhů zvířat, z nichž každý představuje transformaci nějakého typu hříšníka. Vepř měl být převtělením pomýleného křesťana a opice židovského věřícího.

Zdá se, že cesta pro inkriminovanou větu „korán označuje Židy za prasata a opice“ je otevřena. Leč nespěchejme. Ortodoxně uvažujícím teologům postavila metamorfóza (arabsky masch čili Bohem diktovaná přeměna lidských hříšníků ve zvířata) otázku. Jsou koránem a hadísy zmiňované proměny pravým původcem vzniku dotyčných zvířecích druhů? Jinak řečeno, existovali vepři a opice dříve, než Bůh za ně proměnil některé hřešící židy, křesťany a vyznavače idolů? Nebo naopak všichni vepři a všechny opice jsou potomky proměněných židovských a křesťanských hříšníků? Tato poslední možnost se nakonec zavrhla s tím, že proměna do zvířete dává dotyčného do boží klatby a Bůh ho zbavuje schopnosti se rozmnožovat.

Zmiňuji tento pro nás poněkud za vlasy přitažený spor o původu vepřů a opic, připomínající scholastické diskuse křesťanského středověku, proto, aby bylo zjevné, že muslimské prostředí bere vážně každou řádku koránu. Otázka pak zní, jak dotyčnou řádku chápat. Doslova nebo jako metaforu? Chceme-li zostudit korán, islám a muslimy, vystačíme s doslovností. Leč tím se dostáváme na stejnou rovinu s uvažováním fundamentalistů a fanatiků. Vydáme se touto jednoduchou cestou anebo se pokusíme o složitější přístup? Ten nám velí hledat v koránu historicitu a nespokojovat se s ujišťováním, že základní prameny islámu nejsou dotčeny konkrétní dobou jejich vzniku a že jejich původní smysl přetrvává na věky.

Islám není antitezí judaismu a křesťanství, ani ho nelze chápat za jakéhosi jejich pokračovatele. Nejde ani o víru a náboženství navazující na předchozí monoteismy, k nimž má islám dvě zásadní teologické výhrady – judaismus se zřekl universalismu abrahamské tradice, z níž křesťanství zase opustilo důsledné jednobožství. Čteme-li korán pozorně, zjišťujeme, že islám nehodlá navazovat ani na judaismus, ani na křesťanství. Islám je teologicky vzato výrazem snahy obnovit náboženství biblického Abrahama, abrahamskou tradici, kterou si vykládá jako naprostou odevzdanost Bohu a božím příkazům, jako bezvýhradnou víru v jediného Boha.

Do koránu se promítl Muhammadův konflikt s židovskými kmeny v Medíně, který skončil roztržkou a vražděním. Přes tuto historicitu je třeba posuzovat „antižidovské“ výpady koránu. Leč i tak není tvrzení, že „korán označuje Židy za prasata a opice, které Alláh proklel“ zcela pravdivé. V koránu taková formulace chybí. Jiná věc je, že se k takovému názoru lze dobrat pomocí dalších pramenů. Otázkou pak je, jaký to má smysl? Rozhořčení není program.

Oživování prastarých nedorozumění, politizování teologických odlišností a argumentování nesmyslnými zoometamorfózami dělá z víry pověru a z náboženství barbarství. Pokud se takovou cestou vydávají někteří muslimové, omezení, hloupí a fanatičtí, nemusíme je napodobovat. Kritika islámu, poukazující především na prastaré nesmysly a účelová zkreslení a řídící se pravidlem „na hrubý pytel hrubá záplata“, je nerozumná. Házíme-li na druhou stranu výhradně špínu, protivníka zvýhodňujeme. Ulehčujeme mu odpovědi, ospravedlňujeme jeho podrážděné reakce a posilujeme ho v pozici oběti nepochopení a islamofobie. Daleko vážnější je ovšem něco jiného. Jednostranný a záštiplný pohled povzbuzuje na obou stranách extrémy. A ty, jak známo, se nikdy nemohou sejít.  

autor je arabista, filosof, spisovatel a historik

http://muller.blog.iDNES.cz