„Nesnažme se z této hanby islámské náboženství očistit“, píše Abdennour Bidar, filosof a reformní muslim, v listu Le Monde. „Naprogramovaná vražda Sakiny Mohamedi Aštianiové není výhradně jen projevem islámského fundamentalismu, ideologie režimu Mahmúda Ahmadínedžáda. Celé islámské náboženství nepřestává žít v hrubém násilí. Bohužel“.

Mluvit o okrajovém extrému by bylo zavádějící. V nejnovějším případu „hříšné“ muslimky odkryl islám svou nejnelidštější podobu. A prsty v tom má nejen totalitářství jedné zvrácené ideologie. Islám nepřestává být zajatcem logiky přísného dohledu nad duchovním životem svých věřících ve světě a trvá na přísném trestání přestupků a prohřešků vůči věroučným a mravním zásadám a kultovním povinnostem. Násilí vytěsňuje soucit a odpuštění a víra natlačená do jasně čitelné a tudíž kontrolovatelné gestikulace (oblékání, stravování, okázalé modlení) se vysmívá rozumu.

V těchto dnech dokončují muslimové ve světě svůj postní měsíc ramadán. Zavazuje je k odpírání jídla, nápojů a tělesných radostí během dne, kdy je slunce na nebi. Nejde o kamenování, rány bičem a jinou nehumánní přísnost. Leč náboženský příkaz uchýlit se po dobu několika týdnů k radikálnímu asketismu se nařizuje všem věřícím, s výjimkou nemocných, těhotných žen a muslimů na cestách. Ramadán tak zcela zapadá do totalitářské logiky, neboť bere jedinci právo rozhodnout se, zda půst držet či nikoliv. Kdo půst nedodržuje, vyřazuje se z celku islámské komunity a přestává být dobrým muslimem.

Dohled nad věřícími je dvojí. Z jedné strany je hlídá institucionalizovaná ortodoxie, imámové jednotlivých muslimských obcí. Ze strany druhé vyvíjí tlak na jednotlivce ortodoxně uvažující masa věřících, komunita, která nemá, jak známo, hranice. V Evropě se na ramadán nahlíží jako na zajímavou kulturní tradici. Kolektivně donucovací ráz půstu se nebere jaksi v úvahu. Jako kdyby šlo o důslednější variantu křesťanského adventu, o sváteční období  a výhradně oslavu pohostinnosti a solidarity. Vypadá to sympaticky, jen nebýt té odvrácené strany půstu, před kterou se zavírají oči.   

Kamenování žen a ramadán nelze zajisté stavět na stejnou úroveň. Leč v obou případech se předvádí násilí a nátlak, byť v odlišné míře, v jménu náboženství. Islám nepřestává spojovat posvátné a duchovní s donucováním. Vše, co muslim dělá, vymezují hranice. Kdo je překročí, vystavuje se veřejné hanbě. Pravda, s různě velkými následky, ale vždy jde o hanbu a s ní spojený odsudek, kárání a trest. Pět modliteb za den v přesně stanoveném čase. Není to morální nátlak na lidskou bytost, které by mělo příslušet právo svobodně si rozhodnout, kdy se bude věnovat duchovnímu soustředění? Anebo pouť do Mekky. Nejedná se donucování muslimů světa podřizovat se saúdsko-arabskému poručnictví?

Nemá smysl samoúčelně tepat rituální praktiky. Upřímným věřícím jsou oporou k individuálně prožívané spiritualitě, i když jsou zároveň zneužitelné a mohou strhnout zanícené mimo sféru náboženství. Zásadní otázkou zůstává, do jaké míry anebo zda vůbec smějí muslimové jednat svobodně. Odpůrci reformy se obávají, že příliš individuální svobody muslimskou komunitu oslabuje. Naopak, soudí A. Bidar, nakloněný islámské reformě. „Zbavit se nátlakem vynucované a předstírané uniformity by islámu umožnilo strávit bez křečí odlišné podoby víry. Autorita Alláha by se tím nezmenšila, nýbrž by to nutilo každého věřícího hledat boží hlas ve vlastní nitru, nikoliv převážně skrze okázalá, navenek patrná a kontrolovatelná gesta, jak se děje nyní“.

Najde islám cestu, jak opustit osudově tragickou logiku radikalismu a násilí, která ho po staletí uzavírá do začarovaného kruhu nápravy a pomsty a v níž je kamenování žen pouze jeden z řady barbarských extrémů? Nezbaví-li se své násilnické povahy a z ní vycházející kultury diktátu a donucování, nepřestane se před světem znevažovat.

Hrůzné excesy, které nám muslimové jako své divadlo opakovaně nabízejí, je příliš snadné považovat za něco, co „nemá nic společného s islámem“. Z obavy neurazit islám se k takové zkratce uchylují konformisté. Stejně tak činí muslimové, kteří by rádi, stavěni před pohoršení světa, „uzávorkovali“ extrémy svého náboženství a nehlásili se k nim. Podstata leží jinde. Kdo dobře miluje, dobře kárá? Bůh suď! Muslimové chápou latinskou moudrost po svém. Okázalá hrůza je pouhý prostředek, jak okolní svět umravnit. Nejšerednější grimasy náboženství mají dokazovat hloubku víry. Islám je nejlepší náboženství, protože trestá nejpřísněji… ale, pardon, neznáme to už odněkud?   

autor je filosof, historik, arabista a publicista

http://muller.blog.idnes.cz