"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Alláh je veliký, Benedikte XVI.!

Autor: Lukáš Kovanda | Publikováno: 5.10.2006 | Rubrika: Kauzy
Ilustrace

Papežův řezenský projev hatí úsilí Jana Pavla II. o dialog mezi náboženstvími. Tak míní kritici slov Benedikta XVI. Reakce na proslov však znovu dokazují, že dialog je v současnosti nemožný a snaha o něj dokonce kontraproduktivní.

Postmodernismus, do jehož myšlenkových schémat se dnes halí civilizace vyrostlá na křesťansko-židovských základech, definoval jeho vůdčí myslitel, francouzský filozof Jean François Lyotard, jako „éru nedůvěry v metascénáře“. Metascénáři přitom myslí zásadní tendence ve filozofii, umění a dalších směrech lidského konání, dle jejichž jednotících znaků byly psány dějiny pokolení v určité éře a které výrazně ovlivnily společnost na mnoha úrovních. Baroko, judaismus, dialektika ducha, akumulace bohatství – to jsou jen některé z mnoha metascénářů.

Jako jeden z typických metascénářů uvádí Lyotard i emancipaci rozumu, proces, jenž staletí formoval současný Západ. Náboženské proudy v tomto údobí ztratily svůj neochvějný vliv na konání jedince. Modernistický, či chcete-li osvícenecký, metascénář pokroku, vědy, materie a měřitelnosti vychoval nové typy „kazatelů“, z nichž někteří, dotaženo ad absurdum, se jali i větru a dešti poroučet. Duchovní kazatelé se museli naučit žít s těmito „proroky materie“. To mezi jiným vyústilo v odluku církve od státu, dění nesmírně bolestné, avšak pro Západ v mnoha směrech obohacující. V kontextu postmodernismu ale jeho silné stránky blednou: ukazuje se, že není tak snadné poroučet větru a dešti, že víme mnohem méně, než osvícenští myslitelé doufali; metascénář dirigisticky řízené společnosti definitivně selhal šedesát let po osudovém krachu spontánního trhu; vědci-kazatelé podlamují víru v osvícenský metascénář pokaždé, kdy na danou otázku odpoví neurčitě – a takové otázky nemizí, ba naopak. Ani duch, ani hmota. Ani náboženství, ani věda. Ani trh, ani plán. Tak tedy co?

Nedůvěra v metascénáře vede k hledání středních, třetích cest, k relativizaci hodnot, k politické korektnosti. Západ už ví, že univerzální klíč k chodu světa nemáme, že možná dokonce ani neexistuje. Svět obráceného půlměsíce, naproti tomu, o svém metascénáři takto hlubinně nepochybuje. Přes určité vnitřní rozpory lze navenek rozpoznat daleko celistvější společenství. Stát je církev a církev je stát, Alláh je veliký a korán nezpochybnitelný.

Ano, Západ byl také takový. Také šířil víru mečem, také nepochyboval, přes vnitřní rozpory, o základní Pravdě. Osvícenské a novější metascénáře však takovéto uvažování postupně vytlačují na okraj. Též proto Američané hledají stále obtížněji oporu u svých přirozených spojenců při „dovozu demokracie“ na Blízký či Střední východ. Též proto řada myslitelů obhajuje „evropskou“ politiku umírněnosti a multikulturalismu.

Obě koncepce narážejí. První, „americká“ strategie prohlubuje semknutost a odhodlání islámského světa v boji proti bezvěrcům, kteří hodlají nastolit nové, byť třeba i demokratické pořádky. Druhá, „evropská“ koncepce zase dodává nositelům islámského metascénáře „Allah akbar“ na sebevědomí. Kdo ani v nejmenším nepochybuje o vlastní Pravdě, vykládá si často umírněnost a snahu o dialog ze strany druhého jako bojácnost, vnitřní rozklíženost. A rozklížená společenství jsou příhodná k instalaci nových Pravd, dosud nepoznaných metascénářů.

Benedikt XVI., klíčový duchovní představitel Západu, velmi opatrně, snad i bez zlého úmyslu, píchl do vosího hnízda. Až zuřivá reakce islámského světa odhaluje jeho vnitřní vitalitu, víru v jeden všeurčující metascénář. Postmoderní společnost Západu už svému náboženskému metascénáři zdaleka tak důvěrně a jednotně nenaslouchá. A nejen proto, že naslouchá i jiným, k papeži mnohdy opozitním duchovním vůdcům, například popovým zpěvačkám. Za Benedikta XVI. se v podstatě žádná veličina Západu výrazněji nepostavila. Má ale Západ vůbec takovou veličinu? Papežova slova a reakce na ně utvrdily Alláhovy stoupence ve svém přesvědčení a naopak opět poodkryly rozklíženost Západu. Relativizaci hodnot potvrdila i pozdější papežova omluva-neomluva za citaci třetí osoby. Postmoderní svět, v němž žijí paralelně mnohé světonázory, se opět střetl se světem, jenž teprve čeká na svůj modernismus, na své osvícenství. Se světem, jenž si svůj duchovní středověk odbývá stále – i na úsvitu třetího tisíciletí.

Střet Benedikta XVI. s přívrženci Alláha je dalším důkazem, že koncepty „importů demokracie“ či „politiky dialogu“ vedou do slepé uličky už „z principu“. Islámský svět se může přerodit pouze sám a zevnitř, transformací metascénáře „Allah akbar!“

Západ bude zase rozhodnější a jednotnější, vymaní-li se z relativismu postmodernismu. Ani jeden z procesů nebude záležitostí měsíců či let. Propast mezi oběma civilizacemi je hluboká, nelze ji zdaleka redukovat pouze na otázky těžby ropy a židovského státu Izrael.

3610 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
Záleží Bruselu na životech Východoevropanů? EU mentoruje východní země zatímco k západním je benevolentnější. Záleží podle Vás Bruselu na životech Východoevropanů?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď