"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Alláh je veliký, Benedikte XVI.!

Autor: Lukáš Kovanda | Publikováno: 5.10.2006 | Rubrika: Kauzy
Ilustrace

Papežův řezenský projev hatí úsilí Jana Pavla II. o dialog mezi náboženstvími. Tak míní kritici slov Benedikta XVI. Reakce na proslov však znovu dokazují, že dialog je v současnosti nemožný a snaha o něj dokonce kontraproduktivní.

Postmodernismus, do jehož myšlenkových schémat se dnes halí civilizace vyrostlá na křesťansko-židovských základech, definoval jeho vůdčí myslitel, francouzský filozof Jean François Lyotard, jako „éru nedůvěry v metascénáře“. Metascénáři přitom myslí zásadní tendence ve filozofii, umění a dalších směrech lidského konání, dle jejichž jednotících znaků byly psány dějiny pokolení v určité éře a které výrazně ovlivnily společnost na mnoha úrovních. Baroko, judaismus, dialektika ducha, akumulace bohatství – to jsou jen některé z mnoha metascénářů.

Jako jeden z typických metascénářů uvádí Lyotard i emancipaci rozumu, proces, jenž staletí formoval současný Západ. Náboženské proudy v tomto údobí ztratily svůj neochvějný vliv na konání jedince. Modernistický, či chcete-li osvícenecký, metascénář pokroku, vědy, materie a měřitelnosti vychoval nové typy „kazatelů“, z nichž někteří, dotaženo ad absurdum, se jali i větru a dešti poroučet. Duchovní kazatelé se museli naučit žít s těmito „proroky materie“. To mezi jiným vyústilo v odluku církve od státu, dění nesmírně bolestné, avšak pro Západ v mnoha směrech obohacující. V kontextu postmodernismu ale jeho silné stránky blednou: ukazuje se, že není tak snadné poroučet větru a dešti, že víme mnohem méně, než osvícenští myslitelé doufali; metascénář dirigisticky řízené společnosti definitivně selhal šedesát let po osudovém krachu spontánního trhu; vědci-kazatelé podlamují víru v osvícenský metascénář pokaždé, kdy na danou otázku odpoví neurčitě – a takové otázky nemizí, ba naopak. Ani duch, ani hmota. Ani náboženství, ani věda. Ani trh, ani plán. Tak tedy co?

Nedůvěra v metascénáře vede k hledání středních, třetích cest, k relativizaci hodnot, k politické korektnosti. Západ už ví, že univerzální klíč k chodu světa nemáme, že možná dokonce ani neexistuje. Svět obráceného půlměsíce, naproti tomu, o svém metascénáři takto hlubinně nepochybuje. Přes určité vnitřní rozpory lze navenek rozpoznat daleko celistvější společenství. Stát je církev a církev je stát, Alláh je veliký a korán nezpochybnitelný.

Ano, Západ byl také takový. Také šířil víru mečem, také nepochyboval, přes vnitřní rozpory, o základní Pravdě. Osvícenské a novější metascénáře však takovéto uvažování postupně vytlačují na okraj. Též proto Američané hledají stále obtížněji oporu u svých přirozených spojenců při „dovozu demokracie“ na Blízký či Střední východ. Též proto řada myslitelů obhajuje „evropskou“ politiku umírněnosti a multikulturalismu.

Obě koncepce narážejí. První, „americká“ strategie prohlubuje semknutost a odhodlání islámského světa v boji proti bezvěrcům, kteří hodlají nastolit nové, byť třeba i demokratické pořádky. Druhá, „evropská“ koncepce zase dodává nositelům islámského metascénáře „Allah akbar“ na sebevědomí. Kdo ani v nejmenším nepochybuje o vlastní Pravdě, vykládá si často umírněnost a snahu o dialog ze strany druhého jako bojácnost, vnitřní rozklíženost. A rozklížená společenství jsou příhodná k instalaci nových Pravd, dosud nepoznaných metascénářů.

Benedikt XVI., klíčový duchovní představitel Západu, velmi opatrně, snad i bez zlého úmyslu, píchl do vosího hnízda. Až zuřivá reakce islámského světa odhaluje jeho vnitřní vitalitu, víru v jeden všeurčující metascénář. Postmoderní společnost Západu už svému náboženskému metascénáři zdaleka tak důvěrně a jednotně nenaslouchá. A nejen proto, že naslouchá i jiným, k papeži mnohdy opozitním duchovním vůdcům, například popovým zpěvačkám. Za Benedikta XVI. se v podstatě žádná veličina Západu výrazněji nepostavila. Má ale Západ vůbec takovou veličinu? Papežova slova a reakce na ně utvrdily Alláhovy stoupence ve svém přesvědčení a naopak opět poodkryly rozklíženost Západu. Relativizaci hodnot potvrdila i pozdější papežova omluva-neomluva za citaci třetí osoby. Postmoderní svět, v němž žijí paralelně mnohé světonázory, se opět střetl se světem, jenž teprve čeká na svůj modernismus, na své osvícenství. Se světem, jenž si svůj duchovní středověk odbývá stále – i na úsvitu třetího tisíciletí.

Střet Benedikta XVI. s přívrženci Alláha je dalším důkazem, že koncepty „importů demokracie“ či „politiky dialogu“ vedou do slepé uličky už „z principu“. Islámský svět se může přerodit pouze sám a zevnitř, transformací metascénáře „Allah akbar!“

Západ bude zase rozhodnější a jednotnější, vymaní-li se z relativismu postmodernismu. Ani jeden z procesů nebude záležitostí měsíců či let. Propast mezi oběma civilizacemi je hluboká, nelze ji zdaleka redukovat pouze na otázky těžby ropy a židovského státu Izrael.

3898 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
Ve Francii vyhlášena rekonkvista. Co vy na to? Pravicový prezidentský kandidát Zemmour vyhlásil ve Francii protiimigrantskou rekonkvistu. Co vy na to?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď