"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Bez cíle, bez života po smrti toužíme

Autor: Karolína Kunstová | Publikováno: 28.9.2010 | Rubrika: Islám
Ilustrace

Během druhé intifády, probíhající v Izraeli od konce září dva tisíce do prosince dva tisíce osm, zahynulo celkově jeden tisíc šedesát dva Izraelců, z toho sedm set dvacet sedm civilistů a tři sta třicet pět příslušníků armády. Všichni byli zabiti Palestinci. Palestinců v této akci zemřelo pět tisíc pět set. Čtyři tisíce osm set šedesát jich bylo zabito příslušníky izraelské armády, čtyřicet sedm izraelskými civilisty a pět set devadesát tři samotnými Palestinci.

Povšimněte si prosím, že palestinské oběti konfliktu nejsou označováni jako civilisté. Někdo možná namítne, že i Izraelci jsou všichni příslušníky vojenských sborů v záloze, povinný vojenský výcvik absolvují jak ženy, tak muži. Rozdíl je v tom, že každý palestinský občan je od mládí vychováván v povinnosti co nejvíce uškodit velkému zlu - Izraeli. To Izrael může za to, že Palestinci žijí v táborech už přes šedesát let. To Izrael může za to, že je tam chudoba, nezaměstnanost a minimální hygienické návyky. To Izrael... ale dost. Okolní arabské státy měly plnou pusu židovských vrahů, vyhánějících nevinné Palestince z území. Z území, které Palestinci napřed prodali a pak chtěli zpátky.

Kde jsou dnes syrští, jordánští, libanonští aktivisté? Kromě mluvčích "utlačovaného" národa, vydělávajících na celé kauze mediální body, je téměř ticho po pěšině. K dobrému tonu blízkovýchodních arabských slavných však patří náhodné zmínky o "izraelské příčině smrti a hrůzy". Chápu to v případě Haife Wahbi, jejíž bratr zahynul při izraelsko-libanonském konfliktu, ale proč se angažuje třeba Libanonka Najwa Karam a hovoří o zlodějích půdy?

Na devadesát sedm procent izraelského území mají pečliví telavivští účetní stvrzenky. To je více, než o sobě může prohlásit snad kterýkoli další stát. Pokud by se mělo izraelské území vracet Palestincům, vznikl by zajímavý precedens. V případě Čech by prošla naše země rukama Habsburků, zrestituovaných Přemyslovců, zpětně pak Slovanů, možná i Židů ( neboť Sámo je možná zkratka jména Samuel a kdo kolem roku šest set cestoval po Evropě, když ne kupci povětšinou jednoho národa? ), Germánů, Keltů, lidu doby bronzové a skončili bychom někde u lidu popelnicových polí.

Židé dokázali za šedesát let vybudovat fungující stát plný bytů, továren, silnic a zahrad. Proč to nedokázali Palestinci, přestože mají také půdu, na které mají stany? Problém je v mentalitě. Být obětí je snadnější a pohodlnější než pracovat. Peníze posílají jak arabští bratři ve formě zakat, tak evropská unie jako tkzv. humanitární pomoc. Židé po válce dostávali také peníze ve formě válečných reparací. Nešlo ovšem o dotace - nahrazoval se jim majetek zabavený před válkou.

 
A já se ptám: jak dlouho ještě budeme doplácet na své pseudohumanitární cítění? Budeme dál lovit a rozdávat ryby, když už měli lidé z táborů spoustu času naučit se lovit? 
 
?

3286 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
Do moře se zřítil bombardér s jadernými bombami. Co je pravděpodobnější? Čí je? Otestujte si svůj dez/informační čuch, resp. předpojatost: Do moře se zřítil bombardér s jadernými bombami. Co je pravděpodobnější? Čí je?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď