"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Istanbulem vane východní vítr, ze kterého nás jednou bude všechny mrazit

Autor: Peter Hitchens | Publikováno: 18.8.2010 | Rubrika: Evropa
Ilustrace

Na procházce Istanbulem se Petru Hitechensovi, novináři The Mail on Sunday, naskytl v jedné postraní uličce ponurý pohled: Dva přísně se tvářící vousatí muži tam v dílně z tmavých látek usilovně šili tmavé maskovací oblečení pro ženy. Evropský návštěvník zde byl zjevně nevítán a rozhodně odmítli, aby je vyfotografoval. Vypadali, jako že se těší na den, kdy každá žena v dohledu bude oděna v oděvu z jejich dílny. Věděli, že ženy ty oděvy nosit budou, protože jednoho dne, pravděpodobně ne příliš vzdáleného, budou muset.

Mnoho Evropanů ještě stále pokládá Turecko za zemi pro odpočinkovou dovolenou a myslí si, že jde o pozápadněný stát, člena NATO a tedy zemi „na naší straně“. Mnozí evropští politici, včetně Davida Camerona (či české ODS pozn. MH) plédují pro vstup „sekulárního a poevropštěného“ Turecka do EU. Jenže je na čase se dobře informovat a změnit názor.

Nechme teď stranou fakt, že takový krok by dal miliónům Turkům možnost žít a pracovat (či pobírat sociální dávky – pozn. MH) kdekoliv v EU a vytvořil by nám – coby členům EU – společné hranice se Sýrií a Irákem. Pan Cameron by si měl také uvědomit, že Turecko, které tak vychvaluje, se dnes mnohem více snaží o přátelství s Íránem než o vstup do EU a den ode dne se stává méně svobodným a demokratickým. Je vysoce pravděpodobné, že brzy ztratíme Turecko ve prospěch islámského světa, stejně jako jsme před 30 lety ztratili Írán. A nemůžeme s tím mnoho dělat – nejméně pak tím potrhlým nápadem přijmout Turecko do EU.

Okolo poledne se Hitchens procházel v Istanbulské čtvrti Fatih. V horkém a vlhkém vzduchu zněla dvě zvaní k modlitbám ze dvou mešit. Nedaleko od nich vlála ohromná palestinská vlajka. Poblíž okouněla skupina bledých mužů v turbanech šeptajících cosi do mobilu. Kde že jsme? Vlajka připomíná Gazu, muži v Turbanech zase Péšavár či některé území Talibanu. Či snad Saudskou Arábii? Zpoza rohu přichází šik žen v islámských šátcích pod bdělým dozorem vedoucího muže v modlitební čapce. Oblečení žen je několik stupňů. První jsou kompletně zahaleny, oči mžourající tenkou škvírkou s beztvarého vězení. Další jsou v čádorech – přesně takových, jako je nařizují ajatolláhové v Íránu. Je cosi obzvláště znepokojujícího na těchto obrácených trojúhelníkách, skrze které vykukují jejich bledé a zasmušilé tváře. Další jsou ženy, kterým se říká „těsné hlavy“ – v Turecku „sikmabash“. To je nový prvek v Istanbulu od mé minulé návštěvy.

Ty ženy jsou převážně mladé a atraktivní. Ale jejich hlavy jsou svázány v objemných, jasně barevných šátcích. Jejich nohy jsou skryty v dlouhých šatech či kalhotách a přes ně, v ničivém vedru, mají oblečeny tenké pláštěnky. Takováto výstroj je k dostání v řetězci obchodů s názvem Tekbir, česky „Bůh je velký“. Oblékat takto ženské pohlaví je dnes velký business. Majitel nezávislého Islámského oděvního obchodu si mi stěžuje, že obchody zdaleka nejdou tak dobře, jak by mohly, protože je nyní velká konkurence. Říká, že stále více a více z jeho zákazníků jsou mladé ženy namísto venkovských konzervativních žen.

Těsné hlavy jsou až překvapujícně podobné svým íránským sestrám o pár tisíc mil východněji, které oblékají téměř identickou uniformu. Je zde ovšem jeden zásadní rozdíl. Íránské ženy šátek zesměšňují, posouvají ho na hlavě, odhalujíce odbarvené, natupírované vlasy tak daleko, jak jen náboženská policie dovoluje. Vzkazují světu: „Zákon mě nutí ho nosit, ale to mě nedonutí, abych nevypadala, jak chci vypadat.“ Na rozdíl od nich mladé Turkyně jakoby říkaly: „Takhle chci vypadat, i když zákon říká, že nemohu.“ Šátek je totiž dosud zakázán na mnoha univerzitách a vládních úřadech a ony tyto zákony vnímají jako výzvu, které musejí čelit.“ Dá se říci, že Írán je sekulární země s muslimskou vládou, zatímco Turecko muslimská země se sekulární vládou. Respektive byla. Nyní je Turecko v polovině revoluce.

V útulné kavárničce, ze které vidíte přes Bospor Asii, jsem uviděl dvě dívky, popíjející spolu mléčný koktejl – jedna v šátku, druhá s volnými kadeřavými vlasy, tričku a džínách. Zeptal jsem se jich, zda se některé z nich nezdá oděv té druhé nepatřičný. Nezdá. Ta ošátkovaná mi vysvětlila, že se, z náboženských pohnutek, rozhodla nosit šátek, když jí bylo 15. Nyní, v 19 letech, musela jít studovat na univerzitu na Severním Kypru, protože většina univerzit v pevninském Turecku zakazuje nosit na své půdě muslimský šátek. Její kamarádka řekla, že si myslí, že je klidně možné, že za pár let bude možná takhle od hlavy až k patě oblečená také. Odhaduji, že skutečně bude – vzrůstající počet takto oblékaných žen na Blízkém Východě vytváří tlak na ostatní, aby chodily také tak.

Ovšem toto jsou jen příznaky. Hlubší změny jsou méně viditelné. Západní komentátoři po léta záměrně přehlížejí fakt, že Turecko má fanaticky islamistického předsedu vlády, Recepa Tayyipa Erdogana. I dnes Barack Obama, stejně jako jeho předchůdce G.W.Bush, stále něco blekotají o vstupu Turecka do EU. Establishmentoví komentátoři za podpory liberálních tureckých intelektuálů trvají stále na absurdním tvrzení, že Erdogan je nějak „umírněný“. Jaký nesmysl! V devadesátých letech tento umírněnec prohlašoval: „Muslimský svět čeká, až Turecko povstane. My povstaneme! S Alláhovým dovolením, povstání začne!“ Po té byl tento člověk uvězněn za báseň, ve které deklaroval: „Mešity jsou naše kasárna, kopule naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci…“ A nyní je tento pán předsedou vlády a názory nezměnil. Pouze ví, že je lepší je teď tolik nevykřikovat.

Módní liberálové na Západě dávají přednost varování před Zlověstným Státem či Derinem Devletem, který dle jejich názoru fakticky vládne kombinací vojenské síly a gangsterství. Mustafa Kemal Atatürk, diktátor-zakladatel moderního Turecka, byl téměř tak krutý jako Stalin, používal armádu a policii ve dvacátých letech, aby vymítil fez, turban a šátek a násilím zavedl západní vzory a ženskou emancipaci. Jeho dědic, turecká armáda, se od 2. světové války vynořila čtyřikrát z kasáren, aby udělal puč, pověsila pár politiků a zahnala mulláhy zpátky do jejich mešit. A pod povrchem vytvořila pro případ převzetí státu Sovětským Svazem hluboce utajenou síť vládních agentů, určených pro ochranu Atatürkova sekulárního pořádku.

Vytvořili několik nebezpečných spojenců. Jejich existence dávala důvěryhodnost původně hrůzostrašným soudům Ergenekon, cílených na neurčité a možná neexistující tajné sítě konspirace. Předpokládalo se, že spiklenci plánují pátý armádní puč. Osobně myslím, že jde o smyšlenku. Ve skvělé odhalující práci – Ergenekon: mezi fakty a fikcí, to popsal turecký odborník Garetch Jenkins – prošel 4000 stran žalob a konstatoval, že nějaká pochybení byla odhalena. Ale dovozuje: „Většina obviněných se ukázala být vinnými pouze sekulárními a ultranacionalistickými názory.“

Jak případ pokračoval, Turecko se posouvalo stále více k nebezpečnějšímu islámu. Jako čestný host byl přijat súdánský prezident, Omar Hassan al-Bashir, který je u Mezinárodního soudního dvora obviněn z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Erdogan jeho návštěvu hájil slovy: „Muslim nemůže spáchat genocidu.“ Stejně vítán byl i íránský prezident Ahmadinežád. Naproti tomu se nová islámská vládnoucí třída snaží ukončit turecké spojenectví s Izraelem, trvající od dob studené války a nahradit ho lepšími vztahy se Sýrií, zapřisáhlým nepřítelem Izraele. To znamená, že Turecko se snaží přesunout svou zahraniční politiku ze Západu na Východ. Nezapomínejme při tom, že Turecko je mnohaletý člen NATO s ohromnými americkými leteckými základnami na svém území. Díky této pozici, svému náboženství a vojenské síle, jazyku a bývalému imperiálnímu postavení má velmi silný vliv na Blízkém Východě a v nových, ropou a plynem oplývajících, státech Střední Asie. Nezapomínejte rovněž, že přístup Turecka bude klíčový pro budoucnost poválečného Iráku, se kterým má společnou hranici.

Nicméně věci se mění k horšímu a to i u nás. A je to díky záležitosti Ergenekon. Nepřátelé islamistické vlády jsou uvězňováni ve velkém počtu. Je mezi nimi i například 73letá žena, vedoucí vzdělávací dobročinné organizace v posledním stádiu rakoviny. Mnoho z 200 obviněných bylo drženo ve vazbě roky na základě vágních obvinění. Ale jejich uvěznění dává vládě argumenty pro tvrzení, že je ohrožena spiknutím, které ji má svrhnout. Což ji zřejmě opravňuje obvinit kohokoliv od důstojníků až po novináře.

Navíc, obvinění jsou cílena hlavně na armádu, tedy sílu, která držela v posledních 90 letech v šachu mulláhy a náhodou také držela ženy neošátkované. Předpokládané spiknutí se nyní stalo tak rozsáhlým, že byly pro výslech zřízeny speciální soudní budovy na Istanbulských předměstích.

Ilter Turan, profesor politických věd na univerzitě v Istanbulu, říká: „Erdogan má autoritativní sklony. Volá novináře před soud a plísní je za kritické psaní. Ptá se vydavatelů: ‚A proč jste nepřišel a neřekl mi o tom problému dříve, než to o něm tisknete?‘ Je to potenciální autokrat, který si libuje v osobní šlechetnosti, jako staří monarchové.“

Takový přístup ovšem Erdogan uplatňuje ve více směrech. Zachází krutě i s jinými, kteří s ním nesouhlasí. V rámci své strany pak vybírá všechny kandidáty. Kritiků a oponentů se zbavuje rychle. Jeho moc ještě vzroste, pokud se mu podaří vyhrát referendum o ústavě, plánované na 12. září. Pokud voliči posílí „lidská práva“, posílí i jeho pravomoc jmenovat soudce a klíčové důstojníky.

Ne všichni ovšem souhlasí s tímto profesorem. Na druhé straně Bosporu jsem slyšel jiný názor od Ahmeta Altana, novináře disidentských novin Taraf (česky Partyzán). Tento novinář, který se dostal do potíží, když odporoval tradičnímu nacionalizmu, věří, že je zde skutečně reakční komplot proti demokracii a že „Zlověstný stát“ je mimo kontrolu. „V jejich zájmu je chaos, prodlužování války s Kurdy, udržení armády v politice a vlády v slabém postavení.“ Je také kritický k evropskému snobství. „Evropané se ohledně Turecka mýlí. Snaží se ho stále držet přede dveřmi a nikdy nepustit dovnitř.“ Ale jako proroctví říká, že je Evropa slabá ve srovnání s Čínou a Amerikou a jednoho dne bude potřebovat Střední Východ. Zní to jako zvláštní ozvěna varování evropských konzervativců, že nový kontinent jménem Eurábie se již rozprostírá okolo Středozemního moře a jednoho dne se dokončí islamizací Severní Evropy.

Altan říká, že nikdo nemůže rozumět Turecku, dokud neuvidí novou Anatólii, ekonomický zázrak, vzniklý díky nové islámské střední třídě, která je základnou Erdoganovy Strany práva a spravedlnosti. A varuje mě před pozápadnělými istanbulskými intelektuály, kteří by mě mohli zmást zavádějícími historkami.

Asi tak. Jeden takový intelektuál je tak nervózní z Erdogana, že mě žádá, abych jeho jméno vůbec nevyslovoval. Některá jeho tvrzení o vládě – o její korupci a antižidovství, jsou tak alarmující, že je mohu pouze naznačit.

„To, o co se vláda snaží, je ponížit a znemožnit armádu natolik, aby již nemohla nijak zasahovat do politiky.“

My na Západě jsme si zvykli pokládat poměry vzniklé zde v roce 1945 za věčné. Nevěnovali jsme dost pozornosti sílícím národům na východ od nás, bohatým na ropu a plyn, nedbajících na staré svobody, která sbírají síly, zatímco Amerika slábne. Nyní musíme dávat pozor. Mezi kopulemi jako helmy a minarety jako bajonety starého Istanbulu vane východní vítr, který nás bude jednou všechny mrazit.

Z angličtiny přeložil Martin Horák (kráceno), zdroj

 

4469 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
Záleží Bruselu na životech Východoevropanů? EU mentoruje východní země zatímco k západním je benevolentnější. Záleží podle Vás Bruselu na životech Východoevropanů?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď