reklama
"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Jak se osvobodit od EU a islámu? Ukázka z nové knihy Petra Hampla

Autor: Petr Hampl | Publikováno: 3.9.2020 | Rubrika: Co píší jinde
Ilustrace

Kniha je určená rodičům, kteří se bojí o budoucnost svých dětí a zároveň se smutkem zjišťují, že slova jako „vlast“, „národ“ nebo „svoboda“ pro ně mnoho neznamenají. Případně lidem, kteří tuto problematiku neprožívají ve své rodině, ale přemýšlí o tom, proč je další generace tak naivně otevřena globalistickým ideologiím.
 
Zároveň je kniha určena mladým lidem, kteří si uvědomují, že svět, v němž dominují mamutí korporace a mezinárodní byrokratické aparáty, jim nemůže nabídnout dobré životní šance.
 
Petr Hampl v knize postupuje svou obvyklou metodou. Výsledky hlubší sociologické analýzy předkládá čtivým novinářským jazykem. Vysvětluje, jak současná situace vznikla, jaké jsou její příčiny, jaký další vývoj lze očekávat, jak jej mohou lidé ovlivnit a jak si může jednotlivec v tom všem uhájit svůj životní prostor.
 

Předmluvu opět napsal profesor Jan Keller.

Ukázky z knihy:

PRVNÍ KAPITOLA - HLAVNĚ O PROSTŘEDÍ, VE KTERÉM PROBÍHÁ SOUČASNÝ GENERAČNÍ KONFLIKT

Pokud jste právě vy věnovali celé roky výchově dětí, možná se utěšujete tím, že celková nevýhodnost je vykoupena větší radostí ze života. Rodičovství je prý krásné, zatímco bezdětnost smutná. Ale zklamu vás. Výzkumy na toto téma konsistentně ukazují, že rodiče dětí se cítí méně šťastni a častěji trpí depresemi. Mnozí rodiče se sice utěšují tím, že to přece jen stálo za to, bez dětí by byl život prázdnější a bezdětní jim zcela jistě závidí. Nicméně data ukazují, že v naprosté většině případů je to jen milosrdná iluze. Ten bezdětný kolega, který si užíval života, sice může ve slabé chvíli nad skleničkou whisky připustit, že mu cosi chybí, ale naprostou většinu času se cítil lépe než vy (jste-li rodič).

Zatímco vyšší vrstvy prosazují své zájmy vůči nižším poměrně jasně a cílevědomě, příslušníci nižších vrstev jsou rozptýlení, často zmatení a když cítí hněv, tak nezřídka směřuje proti lidem, kteří na tom nejsou o nic lépe než oni sami. Teprve v posledních letech se situace mění. Zatímco ještě před deseti lety se tématu „lid versus elity“ věnovaly jen okrajové skupinky podivínů, dnes je to naprosto legitimní předmět diskuze. Přibývá také politických stran a hnutí, které jsou založeny právě na tom, že otevřeně mluví o střetu mezi novou aristokracií a nižšími vrstvami. To příslušníkům nižších vrstev zpětně napomáhá, aby si uvědomili celkovou situaci. Lidé se postupně učí, že názor prosazovaný médii je možné odmítnout a že kandidát prosazovaný všemi velkými médii může být poražen. Nicméně pořád platí, že nová aristokracie je cílevědomější, lépe organizovaná a disponuje nesrovnatelnými prostředky.

KAPITOLA DRUHÁ - O SCHÉMATECH, KTERÉ NÁM BRÁNÍ POCHOPIT, PROČ SE ZÁPADNÍ SPOLEČNOSTI DOSTALY DO SOUČASNÉ SITUACE

Z toho ale také vyplývá, že samotné šíření morálního povědomí není dostatečným řešením. Možná zajistí některým učitelům morálky slušnou existenci nebo alespoň lepší pocit ze života, ale jejich žáci, pokud si čestnější zásady osvojí, brzy zjistí, že se dostali do problémů. Jsou na tom hůře než ostatní. Nejen že se nedočkají ocenění za své postoje, ale mohou být pokládáni za hloupé nebo neschopné. Pro ostatní budou spíš odstrašujícím příkladem než vzorem a okolí jim to bude dávat najevo. Včetně jejich nejbližších. Stačí si představit třeba podnikatele, který je tak morální, že raději zkrachuje, než by si vzal dotace. Co tomu řekne jeho manželka? Jak se mu bude žít? To není jen teoretická úvaha. Profesor Keller ve svém popisu francouzské společnosti připomíná poměrně častou situaci, kdy rodiče vychovali syna ke slušnosti, poctivosti a pracovitosti. Jejich potomek dospěl a zjistil, že se ocitl ve světě, kde jsou takové vlastnosti v lepším případě nepoužitelné a v horším na překážku. Cítí se bezmocný a někdy dokonce začne své rodiče nenávidět. 

KAPITOLA TŘETÍ, VE KTERÉ ZAČNEME HLEDAT SKUTEČNÉ PŘÍČINY ROZDĚLENÍ A KOLAPSU ZÁPADNÍCH SPOLEČNOSTÍ

Starý vztahový vzorec byl však v naší současnosti obnoven, a to v mnohem destruktivnější podobě. Mimo jiné v důsledku toho, co někteří sociologové nazývají „tekutou modernitou co můžeme do řeči běžných lidí přeložit jako ztrátu vazby mezi člověkem a kusem země. Středověkého hradního pána toho s nevolníky spojovalo jen velmi málo. Cítil se patřit spíše k rytířům, a to i k rytířům z jiných zemí. Jenže zároveň byl spojen s konkrétním územím (a tudíž i s poddanými, kteří tam žili). Na výnosech z toho území byl závislý ekonomicky, z toho území pocházelo jeho jméno, od něj se odvozoval jeho vztah ke králi a společenská pozice. Dnešní aristokrat může být jeden den v Londýně, druhý v Tokiu, třetí v New Yorku. Nebo se pohybuje „jen“ mezi evropskými zeměmi. Může vlastnit byty nebo pozemky v různých státech či městech, ale přistupuje k nim stejně jako k akciím nebo bitcoinům. Nic z toho nezakládá jeho identitu. Nic z toho nevytváří motivaci bránit určité území. 

Mezitím došlo ještě ke dvěma změnám, které s tímto vývojem souvisely. S tím, jak vzrostla moc manažerů, změnil se způsob řízení. Korporace se už přestaly ohlížet na svůj vlastní dlouhodobý rozvoj. Jediné na čem záleží, je zisk za nejbližší kvartál, což je fakticky fiktivní údaj závislý víc na šikovném finančním řediteli než na reálném stavu podniku. Nejvýznamnější rozhodnutí jsou často přijímána nikoliv přímo v korporaci, ale v bankách a investičních fondech. Tamní manažeři už ani nepředstírají znalost toho, co podnik dělá, ale hodnotí vše podle výkazů. Přestalo záležet na lidech, přestalo záležet na strojích, přestalo záležet na kvalitě produktů. Zůstalo už jediné – bude z toho možné vyrobit správné finanční výkazy?

Ještě významněji se však změnilo postavení nižších tříd. Na rozdíl od předcházejícího období už nebyla ztráta svobody kompenzována růstem životní úrovně. Naopak, životní úroveň začala klesat, i když ne tak dramaticky jako v USA.

KAPITOLA ČTVRTÁ - O SVOBODĚ, ROVNOSTI A DĚJINÁCH SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH

Tehdejší Američané rozuměli pojmu „rovnost“ zcela jinak než dnešní liberální pravice. Rovnost pro ně znamenala, že majetkové rozdíly se nebudou promítat do celkového postavení člověka a do způsobu, jakým je s ním zacházeno. Rovnost pro ně znamenala, že se nebude na jednom pólu společnosti hromadit bída a na druhém bohatství. Dnes vám mnozí řeknou, že taková nerovnost je přirozená a správná, pokud každý dostane příležitost být tím nahoře (a pokud není omezen ničím jiným než vrozenými schopnostmi). To by bylo pro první americké generace absolutně nepřijatelné (jak se tehdy říkalo, neslučitelné s republikánským ideálem). Nechtěli společnost princů a chuďasů bez ohledu na to, jak férově jsou obsazovány místa nahoře.

Pro dělnické vrstvy to znamenalo konkurenci, a tedy nižší platy (přicházeli cizinci jako migranti nebo se pracovní místa stěhovala do ciziny). Manažeři a někteří experti začali naopak vydělávat částky, které byly do té doby nepředstavitelné. Společnost se začala rozpadat na dvě oddělené vrstvy. Pro úplnost musíme dodat, že zlom se neodehrál až v roce 1990, ale již o nějakých pět až deset  let dříve. Novinář a bystrý pozorovatel americké společnosti Mickey Kaus vydal již na konci 80. let knihu Konec rovnosti, ve které popsal novou elitu jako „multikulturní, manažerskou, pohrdající vlastenectvím a kulturou staré Ameriky“. Jak to tak u průlomových objevů bývá, Kausovu zjištění nebylo věnováno více pozornosti. Převážil moralistní neokonzervativní názor, podle kterého jsou nižší třídy prostě moc rozmazlené. Lidé by měli pracovat stále usilovněji za stále méně peněz a nestěžovat si, to je celé.

Petr Hampl s Tomio Okamurou, autor Martin Pardubický.

KAPITOLA ŠESTÁ, VE KTERÉ SE KONEČNĚ DOSTÁVÁME KE SPORŮM GENERACÍ

Když 5. prosince 1492 přistály Kolumbovy lodě u karibského ostrova Hispaniola, přešel svět ze středověku do novověku. Evropané o tom ovšem neměli tušení. Dál žili své životy jako dosud. Neznali výrazy jako „středověk“ nebo „novověk“. Kdyby jejich děti srovnaly své životy se svými rodiči, možná by zjistili, že změny proběhly o něco rychleji, než bylo v Evropě do té doby obvyklé. Jenže nikdo z nich nevěděl, jaká rychlost změn je ta obvyklá. Zkrátka ti, kdo v té době žili, nemohli chápat význam probíhajícího dění.

Rok 1492 vlastně nebyl nijak průlomový. Stejně dobře bychom mohli novověk počítat třeba od vynálezu knihtisku (1450) nebo kterékoliv jiné významné zámořské plavby. Jde však o to, že okolo roku 1550 byla Evropa podstatně jiná než v roce 1400.

Přesně tak bychom mohli psát o období, kterým západní civilizace prošla v uplynulých desetiletích. Od jednotných národních společností k ostrému rozdělení na elitu a pracující lid. Od celkem svobodné společnosti k vládě globálních korporací. Za přelom bychom mohli označit rok 1986 (vstup Microsoftu na burzu), 1989 (konec prezidentství Ronalda Reagana a zhroucení komunistických režimů), 1992 (připojení amerických úřadů k internetu) nebo jakékoliv jiné datum té doby. Třeba rok 1977, kdy dosáhl maxima tzv. ukazatel GPI (Genuine Progress Indicator – Indikátor skutečného pokroku, který se snaží postihnout nejen životní úroveň, ale také bezpečnost, stabilitu rodin, přístup ke vzdělání apod. Lidé, kteří se jej snaží měřit, totiž tvrdí, že do roku 1977 na západě stoupal (s výjimkou světových válek) a od onoho roku setrvale klesá.

Nejde ale o konkrétní rok. Jde o to, že v roce 2010 byl svět jiný než v roce 1970. A že změna, která proběhla, byla zcela zásadní. Tak jako mezi pozdním středověkem a renesancí, tak i v našem případě platí, že vývoj probíhal v každé zemi jinak a v jiný čas. USA prošly transformací jako první, bývalé komunistické státy jako poslední, avšak o to rychleji.

KAPITOLA SEDMÁ, O TOM, CO SE DNES MOHOU STARŠÍ LIDÉ NAUČIT OD SVÝCH DĚTÍ A VNOUČAT

Čtenář si možná vybaví prostořeké výroky některých českých postpubertálních celebrit, písničku německé státní televize o tom, že „babička je ekosvině“ nebo komentáře jako je tento (od aktivisty německých Zelených): „Říkáme koronaviru ano! Země se díky němu ozdravuje. Je pozoruhodné, jak je virus spravedlivý. Vymete staré, ale mladí lidé infekci bez problémů přežijí. Generace 65+ naši planetu uplynulých 50 let devastovala." Ale nejde jen o jeden televizní kanál a jednu politickou stranu. Podobných vyjádření a článků v nejrůznějších médiích totiž vyšly za poslední roky stovky. Když to shrnuje komentátor britského The Guardian, hovoří o „válce mileniálů vůči baby-boomerům“.  v New York Post se můžete dočíst, že „mileniálové a mladší nenávidí generaci svých rodičů a prarodičů způsobem, jaký naše civilizace nikdy nepoznala“. Nemohou ani snášet vzduch, který lidé z generace baby-boomers dýchají, píše se v článku.

KAPITOLA DESÁTÁ, O VLIVECH A ALTERNATIVNÍCH STRATEGIÍCH

Konečně se dostáváme k otázce, se kterou mnozí čtenáři tuto knihu otevírali. Co tedy máme dělat? A možná čekali něco jako:  Choďte se svými dětmi na ryby, před spaním jim hodinu předčítejte ze Starých pověstí českých a uvidíte, že z nich budou vlastenci. Ale v této chvíli je už zřejmé, že je to mnohem složitější a že zanedbaná výchova není hlavní příčinou. A rozhodně ne příčinou jedinou.

Paradoxně tak došlo k tomu, že mnozí rodiče své děti nevědomky vychovali způsobem, který jim je odcizil. Připravili je pro svět, do kterého už oni sami nepatří.  Víme už, že ani přechod od starého světa (kapitalistického nebo socialistického) ke světu velkých byrokracií neproběhl v jediném okamžiku. Že korporace a další byrokratické aparáty rostly už více než sto let a že došlo pouze k tomu, že jejich velikost překročila kritickou mez a zkombinovala se s dalšími faktory.

Škola. Pro starý svět byla typická relativně tradiční škola, s důrazem na znalosti a kázeň, s poměrně jasnými kritérii hodnocení, dobře přizpůsobená chlapcům, se značným prostorem pro přírodní vědy. Tak tomu kupodivu bylo v kapitalistických i socialistických zemích.

Dnes převažují školy, kde jde o vztahy, kompetence a všelijaké „gramotnosti“.  Učiva je podstatně méně. Škola je přizpůsobena dívčím povahám, klukovské typy jsou vytlačovány na okraj (pamatujete na Hofstedeho postřeh o mužských a ženských kulturách?). Žáci jsou vedeni ke zcela jiným hodnotám. Místo národa, práce a statečnosti nastoupil globální přístup a diverzita.

KAPITOLA DVANÁCTÁ, KTERÁ JE PLNÁ DOBRÝCH ZPRÁV. A TAKÉ O TOM, JAKOU POTŘEBUJEME VIZI

Jen obtížně můžete někoho získat, nemáte-li pro něj nic jiného než historické a filosofické poučky. Ochota trávit s ním čas a správně mu to vysvětlovat nestačí. Ten člověk potřebuje především řešení pro svoji budoucnost! Slova o národní hrdosti znějí jinak někomu, pro koho obnova národního státu znamená možnost spokojeného klidného života, a jinak někomu, kdo ví, že zůstane korporátním otrokem.

A totéž platí o celé generaci. Nemůžete ji získat, pokud pro ni nemáte vizi. Tím není řečeno, že vize sama o sobě stačí. Ale je nutnou podmínkou.

Jaká by ta vize měla být? Především taková, aby umožnila vést spokojený život. Koneckonců ne náhodou je „právo na sledování osobního štěstí“ jedním ze základních bodů uvedených v americké Deklaraci nezávislosti. Otcové zakladatelé jej vnímali jako něco důležitějšího, než je ochrana soukromého vlastnictví. A dokážete si představit, v jaké úctě měli soukromé vlastnictví farmáři na konci 18. století. Někteří „učitelé morálky“ vám budou tvrdit, že pocit štěstí vlastně není důležitý. Vždyť si prý pocit štěstí může navodit každý a kdykoliv, stačí k tomu dávka heroinu. Ale neberte je přehnaně vážně. Ani oni sami by se té své morálky nedrželi, kdyby jim to nepřinášelo „dlouhodobý pocit hlubokého uspokojení..

KAPITOLA TŘINÁCTÁ - O NÁRODNÍM STÁTU, NOVÝCH PŘÍLEŽITOSTECH A CESTĚ Z NEVOLNICTVÍ

V čem se tato vize liší od té staré socialistické? Socialistické uspořádání (jak jsme ho znali) znamenalo, že celý stát je jedinou centrálně řízenou organizací a každý občan kolečkem v tomto obrovském stroji. Nebylo to realizováno zcela důsledně, takže si mnozí našli svůj životní prostor a vytvořili vlastní svět, kde se mohli zařídit podle svého. To proto, že tehdy nebyly k dispozici technologie potřebné pro centrální řízení (jak jsem vysvětlil ve třetí kapitole) a také díky rozsáhlému šedému trhu. Nicméně pořád platilo, že každý je součástkou. To je něco zcela jiného než vize, v rámci které jsou státní podniky nepočetné, a kde vláda převážně podporuje různá odvětví nebo vypisuje státní zakázky. To dává každému možnost, aby si upravil život podle svého, včetně založení vlastní firmy.

Popis vlastenecké vize by vydal na samostatnou knihu, nicméně z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že strana obrany civilizace může většině mladých lidí nabídnout daleko zajímavější budoucnost než globalizovaný svět.

Cílem musí být dosáhnout toho, že pokaždé, když se bude mluvit o vlastenectví a obraně civilizace, by měla být v pozadí cítit ta lepší perspektiva. Pokaždé, když globální krize způsobí masové propouštění, by mělo být jasné, že v samostatném národním státě by se to nedělo. Pokaždé, když další nesmyslné nařízení způsobí snížení životní úrovně, by mělo být jasné, že v národním státě by tomu bylo jinak.

S tím souvisí další ideová zbraň vlastenců  - vzpomínky konkrétních lidí. Dnešní globalistická propaganda má tendenci líčit svět tak, že dokud velké korporace nedosáhly naprosté převahy, na světě se vlastně nedalo žít. Snaží se nám namluvit, že jsme byli na středověké úrovni, stáli fronty na chleba a žili v neustálém strachu. Za každým rohem prý číhalo komando Ku-Klux-Klanu nebo oddíl sovětské tajné policie připravené odvléci člověka do temných sibiřských věznic. Takhle je líčen svět před pádem sovětského režimu i svět, ve kterém vyrůstala Astrid Lindgrenová. Proto je důležitá každá konkrétní vzpomínka, každá fotografie spokojených lidí, každý starý dopis, každá vzpomínka na sezení u táboráku, koupání v rybníku, podnikovou rekreaci nebo trhání třešní u silnice.

Knihu si za výhodných podmínek můžete zakoupit zde.

Důležité upozornění! Při nákupu nad 500 Kč poštovné zdarma! 

 

Klíčová slova: EU  | multikulturalismus  | imigrace  | přistěhovalectví  | vlastenectví


reklama
1453 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Finská poslankyně EP: EU jedná s Británií jako s vazalem. Postoj Británie by měl inspirovat další země k odchodu z EU! Expremiér: Musíme mít odvahu si přiznat, že máme problém s islámem!Rakouská armáda vyhodila vojenského imámaMuslimka na nádraží v Lyonu hrozila bombouProč americká vláda chrání saudskoarabskou rozvědku, když vyšetřovatele potvrdili její odpovědnost za 11 září?

ePortal.cz

Motivace některých dnes hodně slyšitelných kovidových alarmistů je velmi sporná, ne-li rovnou cynicky sobeckáKoronavirus v přímém přenosu

euPortal.cz

V polovině případů v České republice zločinci za znásilnění a sexuální delikty odejdou od soudu pouze s podmínkou, a to dokonce i v případě sexuálního zneužívání dětí! Marine Le Pen odmítá nový migrační pakt EU jako ‚sebevraždu Evropy‘

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Na východní frontě chaos. Obávám se, že v letošním roce musíme počítat jen s těmi nejhoršími scénáři. Na Východě, na Západě, i u nás domaNepodmíněný příjem? – Cesta do pekel

ParlamentniListy.cz

Prymula byl symbol, teď už Babiš jen minimalizuje škody. Krizové řízení ale dnes moc nepředvedl, kroutí hlavou politologPodpora Prymulovi od Jiřiny Šiklové: Snaha oddělat schopného člověka, a ještě z Blesku
Články autora
Průzkum
Záleží Bruselu na životech Východoevropanů? EU mentoruje východní země zatímco k západním je benevolentnější. Záleží podle Vás Bruselu na životech Východoevropanů?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď