"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Devadesát let po konferenci Společnosti národů v San Remo

Autor: Martin Janeček | Publikováno: 6.5.2010 | Rubrika: Historie
Ilustrace

Formací historik, autor těchto řádků nepopírá svou “profesionální chorobu”: zálibu ve výročích a vzpomínkách na události dávno minulé, jejichž důsledky ale trvají dodnes.

Jedna z událostí, které určily dnešní situaci na Blízkém Východě, byla konference Společnosti národů, která se konala v dubnu 1920 ve městě San Remo, v Itálii.

Mezinárodní vztahy byly dlouho určovány pouze poměrem sil mezi mocnostmi. Postupně se ale začala prosazovat myšlenka, že tak jako mezilidské vztahy obyvatel jedné země nemohou být určovány jenom právem silnějšího, i mezinárodní vztahy by měly být podřízeny nadnárodní autoritě, která by určovala právo. První světová válka, která představovala strašlivou regresi k barbarství, vyvolala reakci těch, kteří toužili, aby se podobné hrůzy už nikdy neopakovaly. Mezi nimi Thomas Woodrow Wilson (1856-1924), profesor politických věd na universitě v Princtone, který byl v r. 1912 zvolen prezidentem Spojených států amerických.

V lednu 1918, prezident Wilson uveřejnil svých slavných “čtrnáct bodů,” určujících právo národů na sebeurčení a kolektivní bezpečnost. Poslední z těchto bodů doporučoval “vytvoření všeobecné společnosti národů, za účelem zajištění vzájemných záruk politické nezávislosti a územní integrity států.” Na tomto základě byla pak v r. 1920 založena Společnost národů (La Société des Nations, The League of Nations). Po druhé světové válce byla obnovena pod novým jménem: Organizace spojených národů. Na základě Wilsonových čtrnácti bodů byla též v r. 1918 vytvořena nezávislá Československá republika.

Československo patřilo k zakládajícím členům Společnosti národů, od jejího vzniku v lednu 1920, a samozřejmě se zúčastnilo konference v San Remo. Na ní Společnost národů svěřila mandátní správu nad Palestinou, Zajordánskem a Irákem Velké Británii. Francii svěřila správu nad Syrií a Libanonem. Všechna tato území patřila do první světové války Osmanskému chalifátu.

Po porážce Německa, Rakouska-Uherska a Osmanského chalifátu v r. 1918, vítězné mocnosti nakreslily novou mapu světa. V Evropě bylo obnoveno nezávislé Polsko a objevily se nové celky: Československo, Jugoslávie, sjednocené Rumunsko, nezávislé baltské republiky. Mimo evropský kontinent právo národů na sebeurčení bylo též uznáváno. Ale vítězné mocnosti vycházely ze zásady, že tyto národy se potřebují ještě nějakou dobu připravovat na plnou suverenitu. Jejich administrativa měla být tedy dočasně vedená mocností, která jim měla pomoci při přípravě k plné vlastní zodpovědnosti. Tak německé kolonie v Africe a v Tichomoří byly svěřeny Velké Británii, Francii, Belgii, Jižní Africe, Austrálii a Japonsku.

S Osmanskou říší byla vyjednávaná mírová smlouva v Sčvres u Paříže. David Lloyd George, který byl britským ministerským předsedou v letech 1916-1922, neskrýval, že cílem Dohody je “osvobození národů, žijících pod smrtící tyranií Turků a vypuzení z Evropy Osmanské říše, která se ukázala jako zásadně neslučitelná se západní civilizací.”

Osmanská říše měla tedy být přetvořena na národní státy Turků, Arabů, Kurdů, Židů a Arménů. Svěření mandátní správy bylo součástí přípravy vytvoření těchto národních států.
Co se týče Palestiny, Velká Británie se zavázala t. zv. Balfourovou deklarací z 2. listopadu 1917 pomoci vytvořit tam “židovskou národní domovinu”. Arthur James Balfour, britský ministr zahraničí, vysvětlil, že Lloyd George a on sám byli motivováni “přáním dát Židům místo, které jim patří ve světě, neboť je nespravedlivé, aby velký národ zůstával bez vlasti.” Balfourova deklarace byla schválená Spojenými státy, Francií a Itálií. Na konferenci v San Remo byla připomenuta jako argument k tomu, aby Velké Británii byl svěřen exklusivní mandát nad Palestinou – jejíž správy se původně chtěla účastnit i Francie. Konference oficiálně zahrnula Balfourovu deklaraci do preambule textu dávající Velké Británii mandát nad Palestinou. Text připomínal, že tato deklarace byla “schválena dalšími spojeneckými mocnostmi” a uznával “historické vazby židovského národa s Palestinou jako základ znovuvytvoření židovského národního domova v této zemi.”

Československá republika schválila všechny tyto dispozice. Pak, 24. července 1922, Rada Společnosti národů potvrdila uložení exklusivního mandátu nad Palestinou Velké Británii a oficiálně jí vyzvala, aby “umístila zemi do politických, administrativních a hospodářských podmínek umožňujících vytvoření Židovské národní domoviny.”

Sir Winston Churchill tehdy prohlásil:”Je jenom spravedlivé, aby židovská diaspora byla sjednocená a aby mohla mít ústřední národní domovinu. A jaké jiné místo by to mohlo být, ne-li Palestina, země se kterou jsou Židé spojeni tři tisíce let hlubokým, intimním způsobem? Domnívám se, že to bude dobré pro svět, pro Židy, pro Britskou říši, ale i pro Araby, kteří žijí v Palestině a kteří se budou moci podílet na výdobytcích a pokroku, který sionismus přinese.” Je pravda, že židovské přistěhovalectví přinášelo do velmi zaostalé země investice a nové možnosti výdělku i pro původní obyvatele. To ale bohužel nestačilo odzbrojit jejich nenávist. I mezi Araby byli tací, kteří se chtěli vyhnout střetnutí se Židy, ale jejich postoj se neprosadil. Už v prvních měsících britského mandátu, křik “Itbah al-Yahud!” (“Smrt Židům!”) a “Našrab dam al-Yahud!” (Budeme pít židovskou krev!”) se rozléhal na mnoha místech země. Do května 1921, 47 Židů bylo zabito a 146 zraněno arabskými útočníky. Z této doby se dochoval i zajímavý document – zpráva italského konsula. Ten psal svému ministrovi:”Není pochyb, že kdyby nyní spojnecká vojska opustila Palestinu, Arabové by vyvraždili všechny Židy, kteří zde jsou.” Tolik tedy k naivitě těch, kteří si myslí, že Izraelci by mohli získat mír koncesemi a ústupky. Připomeňme, že v letech 1920-1921 Židé představovali jen asi jednu desetinu obyvatel Palestinu. Přesto Arabům už tehdy tolik vadili.

Britští administrátoři a důstojníci nesdíleli vždycky idealismus ministerského předsedy a ministra zahraničí. V britské politice vůči židovsko-arabskému konfliktu brzy začal převládat pragmatický, “realistický” postoj. Velká Británie ale neměla úplně volnou ruku. Vykonávala mandát, který jí byl svěřen Společností národů. Permanentní mandátní komise kontrolovala, že mocnost, které byl mandát svěřen, ho vykonává v duchu Společnosti národů. V té měli co říci i ostatní členské státy, mimo jiné i tehdejší Masarykovo Československo.

T.G. Masaryk během první světové války úzce spolupracoval se sionistickými představiteli. Především Louis Dembitz Brandeis (1856-1941), člen nejvyššího soudu Spojených států, jehož rodina pocházela z Čech, mu významně pomohl v jeho úsilí dosáhnout národní nezávislost. Též mu pomohly další židovské osobnosti: Julian William Mack (1866-1943), profesor práv na universitě v Chicago, předseda Americké sionistické organizace a předseda Komité židovských delegací na mírové konferenci ve Versailles, Louis Marshall (1856-1929), předseda Amerického židovského výboru, který se též účastnil mírové konference, rabín Stephen Samuel Wise (1874-1949), sekretář světového Sionistického hnutí, později prezident Americké sionistické organizace, který na mírové konferenci též hájil zájmy Arménů, Adolf Joachim Sabath (1866-1952), rodák z českého Záboří, člen amerického Kongresu, Nahum Sokolow (1859-1936), spisovatel, prezident Světové sionistické organizace, který vedl židovskou delegaci na mírové konferenci ve Versailles, a j.

Masaryk byl dobře přijat v tomto prostředí díky svému předchozímu postoji k problému soužití Židů s ostatními národy. Ve studii Vědecká a filosofická krize současného marxismu, eveřejněné v r. 1898, prohlásil, že navzdory Marxovu názoru Židé jsou skutečným národem, i když již nepoužívají svůj původní národní jazyk. V r. 1905 uveřejnil esej o sionistickém předákovi, hebrejsky píšícím spisovateli, publikujícím pod pseudonymem Ahad Ha-Am ( vlastním jménem Asher Hirsch Ginsberg, 1850-1927), rodáku z Kyjeva.

Nejdůležitější byl ovšem Masarykův postoj za t.zv. “hilsneriády.” V r. 1899 byl český Žid Leopold Hilsner obžalován z rituální vraždy křesťanské dívky. Masaryk dobře chápal, že tato obžaloba je nesmyslná, že žádné židovské rituální vraždy neexistují, a postavil se na Hilsnerovu obranu. Prohlásil, že zaujal svůj postoj v Hilsnerově aféře “ne, aby hájil Židy, ale aby hájil křesťany proti pověře.” Veden čistě potřebou hájit pravdu a spravedlnost, získal tak politické spojence, kteří mu v rozhodujících chvílích poskytli důležitou pomoc.

Naoplátku se pak Masaryk snažil podpořit sionisty v jejich neustálém bolestném konfliktu s Araby. Dokonce sám osobně navštívil v r. 1927 Erec Israel, tehdy ještě pod britským mandátem. V Encyclopedia Judaica je fotografie pana prezidenta v ulicích Jeruzaléma, ve společnosti rabína Josefa Chajima Sonnenfelda, významného tamního představitele ortodoxního judaismu, rodáka ze slovenského Verbó.

Permanentní mandátní komise Společnosti národů konala od r. 1924 do r. 1939 každoroční debaty o správě britského mandátu nad Palestinou. Když v r. 1929 palestinští Arabové spáchali další masakry Židů (jen v městě Hebron jich zabili 67), mandátní komise vytkla Velké Británii, že její ozbrojené síly nebyly schopny či ochotny udržet pořádek a zamezit násilnostem. Připomeňme, že Společnost národů sídlila v Ženevě a že mezi její tenory patřil tehdejší československý ministr zahraničí, Edvard Beneš.

Jak nepociťovat určitou nostalgii při četbě zpráv a prohlídce dokumentů z té doby? Evropané tehdy ještě nepochybovali o své roli, o svém poslání ve světě. Nebyli, jako dnes, paralyzovaní komplexy viny a odporem vůči svým vlastním tradicím, kvalitám a hodnotám. Tehdejší Čechoslováci by asi také nemohli chtít pomáhat někomu při bombardování bratrské Jugoslávie ve prospěch muslimských Albánců! A samozřejmě se cítili méně solidární s Araby, než se sionisty, o kterých Max Nordau říkal, že “šli do země Izraele, aby oddálili až k Eufratu morální hranice Evropy.” (Eufrat, řeka tekoucí uprostřed Sýrie, představuje severní hranici “Zaslíbené země”, podle Bible. Dnešní syrsko-izraelská hranice je podstatně jižněji – což ovšem nebrání Syřanům být přesvědčeni, že oni jsou těmi obětmi židovské rozpínavosti.)

Snad skutečně tento pojem morální hranice Evropy (dnes řekneme raději hranice evropsko-americké civilizace) má nějaký smysl. Je to prostě linie až ke které sahá morální, duchovní vliv židovsko-křesťanské tradice a z ní vycházejícího liberalismu a lidských práv. Britský ministerský předseda Lloyd George měl pravdu, když říkal, že Osmanská říše se ukázala jako zásadně cizí západní civilizaci. Mírová smlouva s Tureckem, podepsaná v létě 1920 v Sčvres u Paříže, může být také viděna jako okamžik, kdy tato naše západní civilizace byla na svém vrcholu.

Podle této smlouvy, Turecko mělo odstoupit Řecku nejenom prakticky celé své evropské území, ale i oblast Smyrny v Malé Asii, kde obyvatelstvo bylo většinově řecké.

Řecko tak mělo být odměněno za svou účast ve válce na straně Dohody. Východní část Turecka, kde Turci vyvraždili v letech 1916-1918 více než milion Arménů ( viz článek pana Michala Anděla, uveřejněný na našem serveru 28. dubna 2010) měla být odstoupena Arménům, kteří mezi tím vyhlásili nezávislý stát na území dosud ruské Arménie. V části východního Turecka se měl vytvořit národní stát Kurdů.

Další osud území, o kterých se rozhodovalo v Sčvres ukázal, že evropské mocnosti už nemají sílu a vůli určovat historii. V Turecku se dostal k moci Mustafa Kemal, který odmítl se řídit dispozicemi mírové smlouvy. Turci se znovu pustili do války. Anglie a Francie, které v r. 1917 přiměly Řecko, aby vstoupilo do války proti Osmanské říši, s tím, že tak osvobodí Řeky, žijící od pradávna na maloasijském pobřeží, svého spojence hanebně opustily. Po dvouletém boji, ve kterém sami čelili turecké přesile, byli Řekové poraženi. 1 600 000 obyvatel řecké národnosti bylo ze sporných území, znovu dobytých Tureckem, vyhnáno - pokud nebyli povražděni na místě.

Západní mocnosti tak započaly neblahou politiku neustálých ústupků. Můžeme jenom vyjádřit pozdní lítost, že nové Československo nevyvodilo z tehdejšího chování Anglie a Francie dostatečné důsledky a že pak bylo tolik překvapeno Mnichovskou dohodou v r. 1938.

Ústupky západních mocností pak neustále pokračovaly. Nezávislá Arménie byla rozdělena mezi Kemalovo Turecko a Sovětský svaz. (Dnešní arménský stát zaujímá pouze území bývalé ruské Arménie.) A Kurdové se své národní nezávislosti stále nedočkali.

Historie pak pokračovala pod stejným znamením: permanentním ústupu nemuslimských národů ve prospěch muslimských. Po druhé světové válce bylo statisíce Italů vyhnáno z Libye, Tuniska a Egypta. Z Alžírska bylo v r. 1962 vyhnáno milion Francouzů, z nichž mnoho tam žilo od první poloviny 19. století. Mezi nimi 140 000 Židů, jejichž předkové tam sídlili dávno před dobytím země muslimskými Araby v 8. st. po Kr. Další Francouzi byli vypuzeni z Maroka a Tuniska, Španělé z Maroka. Připomeňme, že celá severní Afrika byla latinská a křesťanská dříve než se stala arabskou a muslimskou. Na Karlově mostě máme sochu sv. Augustina, snad největšího z církevních otců, který byl původem z dnešního Alžírska a psal samozřejmě latinsky.

Na Kypru, v r. 1974 turecká armáda obsadila více než třetinu území ostrova a vyhnala odtamtud všechny řecké obyvatele, kteří tam žili od starověku. Místo nich se tam nastěhovalo více než sto tisíc Turků z Malé Asie. Dnes už nejsou prakticky žádní Řekové v Alexandrii, městě, které kdysi založili pod vedením Alexandra Velikého. Cařihrad, kdysi založený císařem Konstantinem, který byl ještě poměrně nedávno obýván do značné míry Řeky, Armény a Židy, je dnes výhradně turecký a muslimský. A nezapomínejme ani na statisíce Rusů a dalších Slovanů, vypuzených po r.1991 z Azerbajdžanu a středoasijských republik. Těm, kteří by jim tento osud třeba přáli, připomeňme větu generála De Gaulle:”Ideologie přecházejí, národy zůstávají.”

Jedinou zemí, kde tento proces postupu muslimů a ústupu Evropanů se nekonal, nýbrž kde tomu bylo obráceně, byla Palestina - mimo jiné též díky Československu. V květnu 1947, Československo bylo, spolu s deseti dalšími státy, jmenováno do Speciální komise Spojených národů o Palestině, ustanovené po té, co Velká Británie už nechtěla nést zodpovědnost za tuto zemi. Komise navštívila Palestinu, sousední státy i tábory židovských uprchlíků v evropských zemích (šlo tehdy především o osoby, které přežily nacistické pronásledování a odmítaly se vrátit do východoevropských zemí). V srpnu 1947 Speciální komise navrhla vytvoření židovského státu. Z členů komise se pro tento návrh vyslovilo Československo, Kanada, Guatemala, Nizozemí, Peru, Švédsko a Uruguay. Nesouhlasily s ním Irán, Indie a Jugoslávie.

V rozhodujícím hlasování valného shromáždění OSN, 29. listopadu 1947, Československo samozřejmě hlasovalo pro tento návrh. Československou diplomacii vedl tenkrát Jan Masaryk. Tento syn Tomáše Garrigua byl osobním přítelem Chaima Weizmanna, jenž se stal pak prvním izraelským prezidentem. Oba státníci se spřátelili v Londýně, kde žili jako exulanti během války. Po listopadu 1947 Československo významně přispělo izraelskému vítězství, když dodalo Izraelcům - přes embargo Spojených národů - letadla a další vojenskou techniku a vycvičilo na svém území izraelské letce. Tato politika pokračovala ještě krátce po komunistickém únorovém převratu a tragické smrti Jana Masaryka. Tradičně antisionistický Sovětský svaz tehdy chtěl především oslabit pozice Velké Británie na Blízkém východě - a ty byly ještě silné především v Jordánsku a v Iráku.

Tyto vzpomínky na minulost snad nejsou zcela zbytečné. Snad usnadňují chápat který síly jsou zapojeny do dnešních konfliktů.

Všichni Evropané by si měli být vědomi, co je nyní v sázce. Není to nic menšího, nežli přežití evropské civilizace. Neměli bychom být vůči ní neloajální, i když spáchala též řadu špatností. Bez ní žít nemůžeme, neumíme a nechceme.

Jsme-li věřícími, jsme povinni respektovat všechny lidi, vidět v každém bližním Boží stvoření. To ale ještě neznamená, že bychom měli povinnost darovat svou vlast těm, kteří chtějí zdědit to, co pro nás vytvořili naši otcové a v čem my jsme pokračovali pro naše děti.

Je možná smutné, že žijeme ve světě, ve kterém tak často štěstí jedněch musí být placeno neštěstím druhých. Ale těm, kteří nám řeční o univerzálnim lidském bratrství můžeme říci, že by bylo přinejmenším neopatrné s něčím takovým počítat, když alespoň trochu známe historii, když víme, že mezilidské vztahy jsou často tak obtížné i mezi těmi nejbližšími, když víme jak to s tím bratrstvím je ve skutečnosti už od dob Kaina a Abela.
Muslimský extremismus dnes představuje zcela jednoznačně sílu, usilující o nadvládu nad světem a na prvním místě nad Evropou. Je třeba nedopustit, aby mohl tento svůj sen uskutečnit. Proto je též nutné být solidárními s národy, které jsou dnes na první linii zápasu proti tomuto dobyvačnému úsilí.

5675 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Rakouská armáda vyhodila vojenského imámaMuslimka na nádraží v Lyonu hrozila bombouProč americká vláda chrání saudskoarabskou rozvědku, když vyšetřovatele potvrdili její odpovědnost za 11 září?Ázerbájdžáncům proti arménským křesťanům nepomohly ani dodávky zbraní z Izraele a TureckaSyrský uprchlík a stoupenec teroristů opět vraždil v Německu

ePortal.cz

Motivace některých dnes hodně slyšitelných kovidových alarmistů je velmi sporná, ne-li rovnou cynicky sobeckáKoronavirus v přímém přenosu

euPortal.cz

Francouzský prezident oznámil, že se nadále snaží pofrancouzštit migranty. Slíbil přijmout tvrdé zákony, aby potřel „islámský separatismus“To jsou ale náhodičky... Jak to doopravdy bylo s koronavirem...

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Na východní frontě chaos. Obávám se, že v letošním roce musíme počítat jen s těmi nejhoršími scénáři. Na Východě, na Západě, i u nás domaNepodmíněný příjem? – Cesta do pekel

ParlamentniListy.cz

Komárek o Fridrichové: Ať si promítne, jak sama občas mluví o svých kolezích a řediteli ČT. Debil? Padají asi horší slova!Primář: Staromák? Lůza dělala brajgl. Nechat je tam ležet zraněné, hovada. Zbyteční lidé
Články autora
Průzkum
Záleží Bruselu na životech Východoevropanů? EU mentoruje východní země zatímco k západním je benevolentnější. Záleží podle Vás Bruselu na životech Východoevropanů?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď