"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

RUSKO V ŠIRŠÍCH SOUVISLOSTECH - díl 1.

Autor: František Krincvaj | Publikováno: 28.2.2020 | Rubrika: Analýzy
Ilustrace

Jen demagog nebo tupec si může myslet, že dnešní systém společnosti je posvátná kráva, kterou je zakázáno kritizovat. Chceme-li posuzovat globální svět, zvláště zájmy a cíle celosvětových mocenských hráčů, pak nestačí jen hovořit o tom, že žijeme v mimořádně nepokojné době a dívat se na svět jen prizmatem přítel – nepřítel. Tento způsob nazírání se stal jakýmsi politickým klišé. Mainstreamová média a mnozí politici sklouzávají k demagogii, namísto systémově analytického uvažování.
 
Technické systémy se rychle vyvíjí na rozdíl od lidské společnosti, která ve svém vývoji pokulhává a dokonce v některých přístupech k životním výzvám spíše degeneruje nebo se ohání pseudohumanitárními hesly, jako například v případě fatální migrace. Přitom ekonomické, demografické, technické, informační a další systémy společnosti se prudce rozvíjí, mění svět a mají globální konsekvence.
 
Lidská společnost patří do vysoce nelineárních dynamických systémů, ve kterých nárůst nelinearit a diskrepancí (což se dnes ve společnosti děje) vede k bifurkacím a k nestabilitě systému. Neřešíme-li optimálně tuto situaci, pak lze očekávat, že systém přejde od předvídatelného do nepředvídatelného vývoje. Zákonitosti systémů platí obecně bez ohledu na to, zda se jedná o Čínu, USA, Evropskou unii či Rusko. Jakýkoliv jiný pohled na věc než z pozice zákonitostí systémů či systémové analýzy je vždy zavádějící a neodpovídá realitě.
 
Řekne-li se Rusko, pak okamžitě se ozvou představitelé dvou zcela protichůdných názorů. První z nich je nenávistný a Rusko považuje za jednoznačného nepřítele. Druhý je vůči Rusku až zaslepeně adorační. Ale ani jeden z těchto názorových protipólů neodpovídá realitě. Jejich představitelé nechápou nebo nechtějí pochopit, že Rusko patří ke světovým hráčům, jež vždy na prvním místě hájí své mocenské a národní zájmy. Přátelské či nepřátelské postoje světových mocností k dané události nebo k zemi vždy souvisí s tím, zda to, co se stalo, je nebo není ve shodě s jejich zájmy. Například naplňování amerického hesla „America First“ je ukázkou tvrdého prosazování vlastních amerických zájmů.
 
Chceme-li pochopit Rusko, jeho politiku a cíle, pak nevystačíme jen s heslovitými názory. Tyto zkratkovité a povětšinou jednostranné pohledy se spíše hodí jen na transparenty do průvodu nebo na zmanipulované demonstrace, neboť sami o sobě nevypovídají nic o ruské realitě. Mainstreamové zprávy nejsou vždy objektivní a často jsou poplatné momentálním politickým a ideologickým cílům. Není výjimkou ani snaha o vymývání mozků, což v rámci dnešních informačních a mediálních technologií, v éře sociálních sítí, je mnohem snazší, účinnější a rychlejší i na dálku. Sdílené informace se po dnešních sociálních sitích šíří bez prostorového omezení stejně tak rychle, jako onemocnění v případě pandemie.
 
Názory politiků jsou různé a málokdy zazní unisono. Ale jsou i tací politici, kteří apriori prezentují jen nepřátelské úsudky. Do této kategorie patří výrok jedné české političky z „pidi strany“, který zazněl v tom smyslu, že jaderný útok proti Rusku by byl ospravedlnitelný. Výrok je ukázkou nejenom politicky nepřijatelného štvavého válečnického názoru, ale i hluboké věcné neznalosti. Politička nerozumí tomu, co pro obě strany s sebou přináší každý válečný konflikt, a už vůbec nerozumí důsledkům jaderné války. Nechápe, že první dopad jaderné bomby nebo rakety s jadernou hlavicí, a je jedno, která z bojujících stran s tím začne, spustí jadernou katastrofu, která by pro hustě osídlenou Evropu byla zcela zničující. 
 
Stačí připomenout jak se po Evropě šířil radioaktivní mrak z výbuchu 4. reaktoru jaderné elektrárny v Černobylu (město Pripjati) na Ukrajině 26. dubna 1986. Bezprostředně zemřelo přes 30 lidí a další tisíce následně na nemoc z ozáření. Následky výbuchu postihly 23% území Běloruska, 4,8% Ukrajiny a 0,5% Ruska. Přitom tento výbuch byl v porovnání jen s jedinou jadernou bombou pouhou „dětskou hračkou“. Zaslepená nenávistná válečnická politika a demagogie nikdy nevedou k řešení problémů a naopak mohou přinést až sebezničující důsledky.
 
K žádné velmoci, Rusko nevyjímaje, nelze nekriticky přistupovat. Jistá obezřetnost je vždy namístě. Každá supervelmoc bez výjimky, vědoma si své síly, často poruší své sliby nebo šíří nepravdy. Např. v Norimberském procesu, dne 11. února 1946, předstoupil jako svědek obžaloby proti hlavním představitelům nacistického Německa velitel 6. německé armády, polní maršál Friedrich Paulus (1810 - 1957), zajatý v boji u Stalingradu. Ve svém vystoupení objasnil plán a provedení operace Barbarossa. Jeho výpověď vzala vítr z plachet všem souzeným nacistickým pohlavárům. Rusové projevili jistou lidskost a slíbili mu za to, že mu umožní krátké setkání s manželkou. Tento slib nesplnili, a po jeho vystoupení ho okamžitě odvezli zpět do ruského zajetí. Ze zajetí byl propuštěn až v roce 1953 a zbytek svého života (4 roky) strávil v bývalé NDR.
 
V lidské nátuře je zakořeněno na násilí odpovědět násilím. V islámských zemích se k tomu ještě přidává i nenávist k západní civilizaci, která je reprezentantem nevěřících v islám. Z historického pohledu je jejich nepřátelství k západnímu světu do jisté míry oprávněné. Západ do těchto oblastí přicházel se zbraní v ruce a vytvářel si z nich své kolonie. A byli to právě Američané, kteří pod heslem demokracie začali pomocí bombardování nařizovat, jak mají muslimové ve svých zemích žít. Vždy to začínalo stejně, a to podporou opozičních sil, které existují ve všech islámských zemích. Přitom míra stability islámských zemí je přímo úměrná míře autoritativního vládnutí, neboť islám je ve své podstatě totalitní systém. Tak tomu bylo v Libyi, Iráku a je v Sýrii, Íránu, Saúdské Arábii, Egyptě atd. Islám ve svém principu nepožaduje demokracii ani západní pojetí lidských práv, ale pořádek ve jménu islámu. Důsledkem svržení autoritativních či despotických vlád pod taktovkou Západu, byl vždy jen chaos a krvavý bratrovražedný boj. Export západní demokracie do těchto zemí nefunguje. S tímto faktem se pojí otázka: Pokud my nechceme žít podle islámu v Evropě, proč nutíme islámské země žít podle našich pravidel? Islám pro muslimy není jen pouhé náboženství, jak si mnozí neznalci tohoto světového fenoménu myslí. Je to styl života, který je pro ně nejdůležitější věcí na světě. Jejich případný boj je vždy posvěcen Alláhem a proto je výrazně agresivnější a obětavější. Smrt v tomto boji pro muslimy vždy znamená přímou cestou do vysněného islámského ráje, jenž je barvitě a přitažlivě popsán v Koránu.
 
To je i případ Afghánistánu, který je klasickou ukázkou základních nepochopení na straně světových mocností, bez ohledu na ideologii a cíle té či oné mocnosti. Žádná z nich zde nikdy vojensky nevyhrála a ani nevyhraje, a je zcela jedno čím svoji agresi ospravedlňuje. A jak historie i současnost ukazuje, mocnosti jsou zcela nepoučitelné.
 
Dnešní i minulé boje v Afghánistánu jsou příkladem toho, že výsledky na bojišti neurčují jen příchozí ozbrojení agresoři a úroveň jejich vojenské techniky, ale také fanatická odhodlanost muslimů nevpustit do země žádného vetřelce umocněná místními geografickými a klimatickými podmínkami atd. Písečná bouře, která rychle zahalí vše v daném území do písečného prachu, kdy vidíme jen na pár kroků dopředu, spolehlivě zastaví veškerý pohyb vojsk a vojenskou operaci i s nejmodernější vojenskou technikou na několik desítek hodin. Tato situace sice  místní bojovníky také omezí, ale rozhodně je nezastaví v jejich počínání proti agresorům. Poznali to svého času nejenom Angličané, ale i Sovětský svaz při své neúspěšné okupaci, kterou zahájil v roce 1979 a musel své jednotky stáhnout v roce 1989. Od vypuknutí těchto bojů byly protisovětské jednotky mudžahedínů permanentně vyzbrojovány a cvičeny agenty CIA a pákistánskou tajnou službou ISI. Po stažení sovětských vojsk Afghánistán ovládly militantní islámské skupiny, které se ve své době těšily podpoře Washingtonu. Podporovaný byl svého času i samotný Usáma bin Ládin. 
 
A po 11. září 2001 zase pro změnu okupovaly Afghánistán Spojené státy spolu s Velkou Británií. Do čela země dosadily amerického občana Hamída Karzajího. Nepoučili se z historie a učinili stejnou chybu jako Sovětský svaz, který do čela Afghánistánu postavil Babraka Karmala, jenž do té doby pobýval v exilu v tehdejším Československu. A podobnou chybu vojensky ovládnout Afghánistán učinili ještě dříve Angličané. Neúspěch všech vojenských tažení vůči Afghánistánu zplodil k této zemi přívlastek – „hřbitov metropolí“. 
 
Americká okupační válka vůči Afghánistánu začala oficiálně po 11. září 2001, jako boj proti Al-Káidě, ale rychle se změnila v nesmyslnou válku proti místnímu obyvatelstvu, které nechápe důvod přítomnosti cizích vojsk a považuje je bez rozdílu za okupanty. K těmto okupačním vojskům se připojila v roce 2002 i česká armáda. Praktický efekt této mnohaleté vojenské kampaně je zcela sporný, neboť afghánští bojovníci bojují jen proti cizáckým okupantům pouze a jenom na svém území. Svět se nestal bezpečnější z hlediska islámského terorismu a Afghánistán samotný je i nadále  nestabilní a už vůbec není prosperující. Americká představa, že problém islámských zemí lze vyřešit násilným vnesením amerického typu demokracie z vnějšku, je naivní nereálnou vizí. Jedná se o kontraproduktivní činnost, neboť přináší jen nenávist místního obyvatelstva vůči Američanům. 
 
Afghánská islámská společnost není názorově jednotná. Má různorodé zájmy, které odpovídají kmenovému uspořádání. Ale nepřátelství k jakékoliv cizí vojenské přítomnosti na jejich území je společné všem Afgháncům. Proto častý výrok politiků, že se v Afghánistánu bojuje proti islámskému terorismu, aby se před ním ochránila Evropa, je nestoudnou nehorázností. Je ukázkou toho, že  mnozí politici nerozumí ani této problematice ani islámu a už vůbec ne Afghánistánu. Je také možné, že těmito výroky zastírají své skutečné mocenské zájmy. Nesmyslnost a zbytečnost této války dokazuje i to, že USA jednají o ukončení tohoto nekonečného konfliktu se svým úhlavním nepřítelem Tálibánem, který se tak znovu uchopí moci a vrátí vše do původního stavu. Jinak řečeno, znovu zavede islámské právo a  nedemokratické pořádky podle sebe. Podrobné a objektivní informace o této nesmyslné válce a problémech spojených s touto zemí najde čtenář ve vynikající publikaci arabisty a znalce problematiky Blízkého východu – Miroslav Belica: „Praha na hřbitově metropolí“, která by se měla stát čítankou pro všechny, kteří se chtějí věnovat této problematice.
 
Od nepaměti platilo pro každého vůdce, že v rámci své územní geografie, kulturní specifice a politicko-mocenských zájmů se vždy snažil vytvořit efektivní systém, kterým by nejenom ochránil svůj kmen, ale zajistil i jeho případnou expanzi. Odpovědi na otázky „proč a co“ neleží jen v politice, ale i v dalších faktorech, ke kterým významně patří i geografie, jak o tom mluví odborník na světovou politiku Tim Marshall. 
 
Mnohé názory na Rusko vychází z nepochopení této země a často patří do kategorie naivně pošetilých myšlenek. Chceme-li pochopit Rusko, musíme poznat jeho kulturu, historii a politicko-ekonomické souvislosti. Dnešní Rusko (Ruská federace) se rozprostírá od Baltského moře až na Dálný východ k Tichému oceánu, od Severního ledového oceánu k Černému moři a ke Kavkazu.
 
Prosím podpořte nás v boji za svobodu proti islamizaci!!
Předem moc děkujeme. Společně zvítězíme a ubráníme se!
 
Číslo účtu: 2700168305 / 2010, Fio banka a.s., Variabilní symbol: 003
Ze zahraničí: IBAN: CZ2320100000002700168305, BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX
 
Případně kupte knihy (o imigraci a islámu) u našeho spolupracovníka a šiřte je mezi přátelí:

 

 

Klíčová slova: Rusko
1103 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
Záleží Bruselu na životech Východoevropanů? EU mentoruje východní země zatímco k západním je benevolentnější. Záleží podle Vás Bruselu na životech Východoevropanů?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď