"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Co se doopravdy stalo v roce 1492? Lekce dějepisu

Autor: Hugh Fitzgerald | Publikováno: 16.1.2010 | Rubrika: Historie
Ilustrace

„Koncem roku 1492 se královskému páru Ferdinandu Aragonskému a Izabele Kastilské podařilo vyhnat muslimy ze Španělska.“ Čteme na webové stánce.

Tato teze, tak často používaná, vypadá jasná, pravdivá a noprosto neškodná. Nicméně ptám se: Je to to, co se stalo? Byl skutečně rok 1492 rokem, kdy tamti křesťané vyhnali Židy a Maury ze Španělska? Slyšel jsem užít tohoto tvrzení na jednom mezináboženském setkání, kde se jeden úlisný imám předstírající upřímnost a dobrou vůli snažil vetřít do přízně jednoho fatálně naivního rabína tvrzením, že „osudy Židů a muslimů jsou spojeny.“, „My muslimové stejně jako Židé jsme byli oběťmi.“. „Proč máme my muslimové platit za zločiny jiných – evropských křesťanů ?“ a „My muslimové jsme noví Židé.“ A mezi následnými tezemi pro podporu těchto tvrzení byla i výše uvedená.

Jenže ono to není pravda. Toto tvrzení – „Židé a muslimové byli vyhnáni ze Španělska v roce 1492“ představuje malý, ale typický příklad mnoha polopravd, čtvrtpravd a kompletních lží, které sami o sobě mnoho neznamenají, ale které vhodně uspořádány vytvářejí obrázek, který využívají muslimští apologeti, částečně též využívající západního nemístného pocitu viny.

Pokud se chtějí Mauři přirovnávat k Židům, vyhnaným v témže roce a, implicitně, na základě stejné západní bigotnosti, resp. ze sebe dělat oběti podobné Židům, pak je vhodné se podívat, jak oni sami se chovají k Židům ve svých zemích a ve svých źivotech. A chovají se k nim strašlivě, obvykle se zažranou nenávistí pramenící nikoliv z tradičního evropského antisemitizmu, nýbrž z vlastních nezávislých islámských zdrojů, i když je pravda, že místy se antižidovská nenávist islámská s evropským antisemitizmem spojuje (Připomenu například, že velmi oblíbenou knihou na Blízkém Východě je arabský překlad Mein Kampfu – pozn. MH).

„Nemístným pocitem viny“ pak myslím, že mnoho, i když ne všichni, dnešních obyvatel Západu často bezděky souhlasí se všemi požadavky, které jsou vůči nim vznášeny. A dělají to rádi, často s chutí, aniž by si dali tu práci si ověřit, zda jsou požadavky oprávněné, alespoň zčásti oprávněné, či naprosto neoprávněné. Mnozí si, jak se zdá, vyloženě užívají hlášení se ke hříchům „kolonializmu“, ale málokdy se pídí po pravém významu tohoto slova. Nezamýšlejí se nad otázkou, zda existují různé druhy kolonializmu, zda údajné oběti kolonializmu z něho náhodou neměly taky nějaké zisky, jak by na tom byly, kdyby Evropané nikdy nepřijeli. Byli by na tom všude lépe? Nebo jenom někde? Anebo dokonce kolonializmus přinesl snadno rozeznatelný užitek, jak dokazuje například spisovatel N.S.Chaudhuri v případě Indiánů ve vztahu k Britům?

Stejně tak se obvykle nikdo neptá, jak to vypadalo s jinými formami dominance a dobývání, které změnily lidi a země mnohem důkladněji a mnohem více devastujícím způsobem než západní „kolonializmus.“ Kdo to byl, kdo jako první zotročil ohromné počty černých Afričanů? Čí otrokářská tradice začala o mnoho dříve, skončila mnohem později a vyžádala si mnohem více lidských životů než obchod s otroky provozovaný Evropany? Kdo zotročoval i Evropany, dělaje po mnoho staletí nájezdy na evropská pobřeží? Kdo ustanovil otroctví jako způsob vlády? Kdo dobýval území a nutil lidi opustit svou víru, jejich způsoby a zapomenout svoje dějiny, svůj jazyk, podřídit se kulturnímu a jazykovému imperializmu?

Když necháváme i jen trochu takové nepravdy bez povšimnutí, podporujeme šanci Arabů či muslimů stavět se do role oběti a podporujeme síly džihádu. Vraťme se tedy zpět do do r. 1492. V tomto roce se ve Španělsku staly čtyři významné věci:

Za prvé Kolumbus byl odmítnut portugalským a anglickým králem coby sponzory jeho hledání nové cesty do Indie (starší cesta byla zablokována muslimy od pádu Konstantinopole v r.1453 a následným vyloděním muslimských dobyvatelů na Východě) a nakonec našel nového sponzora ve Ferdinandovi a Izabele. A mnoho měsíců poté objevil Ameriku.

Druhou významnou věcí bylo to, že po více než 500 letech dobyly španělské křesťanské síly zpět poslední muslimskou enklávu na Iberském poloostrově, království granadské.
¨
A třetí věcí, která se stala r. 1492, bylo vypovězení Židů, kteří zde sídlili od časů Vizigótů a kteří dostali jen velmi málo času na vystěhování a museli Španělsko navždy opustit, aby se stali velkým přínosem hlavně pro Nizozemí. Nebyli vypovězeni proto, že kdysi vládli a představovali hrozbu, nýbrž proto, že fanatizmus inkvizice přeměnil antijudaizmus v rasový antisemitizmus, pravděpodobně proto, že se španělští křesťané stali během Reconquisty mnohem krutějšími. Vliv bojování při Reconquistě může také vysvětllit určitou krutost vůči indiánskému obyvatelstvu některých – ne všech – conquistadorů a jejich mužů.

Ale Maurové v r.1492 s Židy vypovězeni nebyli.

Dobytím Grenady měli Ferdinand a Izabela na svém území najednou velké množství muslimů, neochotných se nechat donutit ke konverzi a stále potenciální zdroj obtíží, nepokojů a vzpoury. Královský pár se to rozhodl vyřešit tak, že se zbaví jiného cizího elementu, o kterém se vědělo, že je příliš slabý, aby kladl odpor, tedy Židů, prostě proto, že mohli být vykázáni bez problémů a zároveň mohli sloužit jako výstraha pro muslimy jak dopadnou, nebudou-li se slušně chovat.

Pokud jde o Maury, katoličtí králové vyčkávali. Dle podmínek kapitulační smlouvy bylo Granadským Maurům dovoleno praktikovat jejich náboženství. Ale v r.1499 kardinál Ximenes rozhodl, že muslimové nesmějí zůstat ve Španělsku, pokud chtějí praktikovat islám. Začali odcházet, ne všichni a ne ze dne na den. A mnozí zůstali a praktikovali islám buď otevřeně (příkaz španělské vlády se plně neaplikoval) nebo skrytě. Nesmířili se se svou porážkou a snili sny o revanši. Teprve v r.1568, za Filipa II., dostali Mauři příkaz k odchodu a i tehdy mnozí zůstali. Teprve v r.1609. za Filipa III., po více než století s častými problémy a vzpourami, byli Mauři definitivně vypovězeni.

Proč je to důležité? Protože jsou věty jako „Židé a Mauři byli vyhnáni v r. 1492.“ často využívány muslimskou propagandou stejně jako těmi lidmi na Západě, kteří vyloženě touží věřit, že muslimové byli obětí evropského „kolonializmu“ a „rasizmu“. A když toto slyšíte, je dobré vědět, jaký byl mezi těmito skupinami rozdíl. Židé byli pokojní, vysoce přispěli ke španělské kultuře a rozvoji, nikdy nevládli křesťanům ani se o to nesnažili, zatímco muslimské armády přitáhly v 8. století a dobyly skoto celý Apeninský poloostrov.

Další příklad - Maria Rosa Menocal zpívala chvály na „vzájemné soužití“ těch, kdo jsou věřící , avšak lidé, kteří v tomto „soužití“ žili, by jí to asi těžko věřili. Například Maimonides v Epištole do Jemenu píše ostatním Židům, že muslimové zacházejí se Židy příšerně a co se týče křesťanů, tak proč myslíte, že strávili půl tisíciletí snahou arabské a berberské dobyvatele ze Španělska vyhnat?

Židé byli vypovězeni v r. 1492, protože byli bezbranní, muslimové během století, protože se vždy znovu ukazovalo, že své sny o znovudobytí Španělska nehodlají pohřbít a tudíž se jim nedá věřit.

Nyní, o 500 let později, nám muslimové namlouvají, že jsou „novými Židy.“ Přitom ještě v 18. století pořádali muslimové nájezdy na různých místech západní Evropy až po Island za účelem loupení, zabíjení a odvlékání do otroctví. A když se již Evropané stali natolik silnými, že dokázali ubránit pobřeží, tak útočili alespoň na moři, loupíce lodi a odvlékajíce jejich pasažéry do otroctví. Ukončila to až francouzská kolonizace Alžírska v r. 1830. Jiní muslimové zotročovali Jihoslovany a dělali otrokářské výpravy do Gruzie a dalších zemí, zvláště za účelem lovu křesťanských žen do harémů.

Nyní leckdo nechápe, že tento jihád nebyl nikdy ukončen muslimy, pouze se západnímu světu podařilo vyspět natolik, že je schopen se ubránit. Žádný z těchto útoků nebyl ukončen proto, že by se Západu podařilo získat srdce a mysl muslimů. To bylo jasné každému, kdo do toho trochu viděl, ať už to byl diplomat John Quincy Adams či generál Gorčakov, že muslimská prolhanost, nepřátelství a faleš vůči nevěřícím je trvalá a k ochraně nemuslimů je třeba použít jiné prostředky. Po 1400 let by nikoho na Západě nenapadlo dovolit muslimům usadit se uprostřed nemuslimského světa. Teprve v posledních několika dekádách dovolili naše politické a mediální elity, ignorujíce celou naši historii, rozsáhlé výsadky uprostřed našeho území muslimům, kteří stále považují tuto zemi za Dar al-Harb, jež je jim dobýti.

Část této trestuhodné nedbalosti padá na vrub mimořádné neznalosti našich vlastních dějin. Což je důvod, proč se zabývám zavádějící tezí „Židé a muslimové byli vyhnáni ze Španělska v r. 1492.“

Teprve v 19. století začalo být dobytí Granady v r. 1492 v Severní Americe a Evropě námětem pro romantické spisovatele, například Chateaubrianda či Washingtona Irvinga, kteří oba vytvořili legendu o kouzlech muslimského Španělska a oslavovaném „soužití.“ Později nedbalí lidé vzali tyto fikce jako historickou skutečnost.

Ale napsal jsem, že se staly čtyři věci – která byla ta čtrvtá ? Ta čtvrtá byla vydání Gramatiky jazyka španělského od Antonia de Nebrija., což byla první gramatika nějakého románského jazyka.

Takže až se vás někdo zeptá, co se stalo ve Španělsku v r. 1492, prosím, řekněte mu to. Tím lekce končí.

Z angličtiny přeložil Martin Horák (kráceno), zdroj

12157 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
U imigrantské kriminality pachatele radši zatajovat? V případě ubití francouzského řidiče MHD imigranty média striktně neuvádí, že šlo o imigranty. Váš názor?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď