"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Je třeba mít hrdiny, kteří nám mohou být příkladem

Autor: Martin Janeček | Publikováno: 6.9.2009 | Rubrika: Ohlédnutí
Ilustrace

Formací historik, mám asi trochu přirozenou tendenci se domnívat, že můj obor je velmi důležitý. Ale snad skutečně znalost minulosti nám pomáhá lépe chápat přítomnost a možná i lépe odhadovat budoucnost. 

Nedávno jsem četl v jedné knize o Karlu čtvrtém (Jiří Spěváček, Karel IV. Život a dílo, nakl. Svoboda, Praha 1979, str. 243), že v roce 1355 byzantský císař Jan Palaialogos poslal našemu králi Karlu čtvrtému, při příležitosti jeho císařské korunovace v Římě, vzácné ostatky, údajně kosti tří starozákonních patriarchů, Abrahama, Izáka a Jakoba.

O dalších osudech těchto ostatků se už nezmiňuje. Ale kam jinam by je Karel IV. umístil, nežli do kaple svatého Kříže na Karlštejně? O té J. Spěváček píše : « Karlovo pojetí centra římské říše v Čechách bylo vyjádřené i v symbolické výzdobě karlštejnské kaple sv. Kříže. Centrum říše a světa mělo být na tom místě, kde byly uloženy drahocenné říšské korunovační klenoty, svátostiny a nesčetné ostatky světců ze všech zemí Evropy » (idem, str. 296).

Pro mnoho našich součastníků toto všechno už jaksi nemá smysl. Ale Spěváček publikoval v letech normalizace. I marxističtí historici -a ti, kdo je používali - chápali, že lidé nejednají jenom podle svých momentálních zájmů. Mají též nějaké ideály, nebo - jak oni říkali- žijí podle nějaké ideologie.

Česká republika je dnes součástí Evropské unie. I ta vznikla jednak jako odpověď na určité konkrétní současné problémy, jednak ale též na základě určitých mravních a duchovních hodnot. Marxista by řekl, na základě určité ideologie. Víme, že "otcové Evropy", zakladatelé společného trhu - Konrad Adenauer, Robert Schuman, Jean Monnet, Alcide de Gasperi - byli křesťanskými demokraty. Můžeme se zmínit i o jejich předchůdci, zakladateli hnutí Paneuropa. Jím byl hrabě Coudenhove-Kalergi, syn rakousko-uherského diplomata nizozemsko-řeckého původu, narozený v Japonsku, který se po rozpadu monarchie v r. 1918 stal československým občanem, neboť statky jeho otce ležely v západních Čechách. Hnutí, které založil a které po jeho smrti dlouho vedl Otto Habsburský, syn našeho posledního krále, významně přispělo k vytvoření Evropské rady.

V současnosti mnoho našich spoluobčanů diskutuje o otázce, zda je lepší udržet větší dávku národní nezávislosti, nebo naopak spolupracovat na další evropské integraci. Osobně se domnívám, že hlavní problém leží jinde. Podstatným se mi zdá, jaká bude příští tvář Evropy jako celku. Bude to skutečně “Eurabia”- blok pod kondominiem vedoucích představitelů nadnárodních akciových společností a petrolejových emírů, nebo Evropa zůstane Evropou?

Tedy celkem, majícím svou totožnost, svou kulturu, svou kolektivní osobnost.

K té ovšem patří společná historie a určité společné duchovní hodnoty. Proto snad není zbytečné připomínat, že Karel IV. oceňoval ostatky Abrahama, Izáka a Jakoba - a navazovat na tuto tradici. 

Je samozřejmé, že společným dědictvím Evropanů je na prvním místě křesťanství. Otázkou je ale jaké křesťanství. Snad není přehnané říci, že úcta Karla IV. k ostatkům biblických praotců svědčí o jeho koncepci kontinuity mezi hebrejskými kořeny a větvemi, které byly - podle slov svatého Pavla v epištole Římanům - naroubovány později na původní ušlechtilý kmen. Na tuto koncepci kontinuity je třeba navazovat i nyní. Křesťanstvo vlastně dnes už ani žádnou jinou volbu nemá. Neboť koncepce opačná, ta, která zůstává u přesvědčení, že Izrael definitivně ztratil své vyvolení, že už nebude hrát žádnou jinou roli, nežli toho, kdo svým vyhnanstvím, svým neustálým utrpením svědčí o svém omylu, vedla křesťanský svět do nejhorší slepé uličky. Po tom, co spáchali lidé jako Mgr. Tiso, nebo jeho chorvatští a jiní  kolegové, není asi snadné se představovat jako představitelé “náboženství lásky”. 

Snad to také není pouhá náhoda, že křesťanství se značně osabilo především v Evropě. V Americe hraje stále ještě důležitou roli. A vedle toho prudce roste počet křesťanů v zemích , jako Jižní Korea nebo Čína. Tito noví křesťané jsou do značné míry stoupenci evangelikálních směrů, pro které návrat národa Izraele do země Izraele je splněním biblických proroctví.

Víme, že sionistické hnutí se dlouho opíralo o Velkou Británii. Ostatně, ještě předtím, než vznikl moderní sionismus pod vedením Theodora Herzla, mezi britskými křesťany byli významní činitelé, přesvědčení o nutnosti návratu židovského národa do Zaslíbené země. A možná to není jen pouhá náhoda, že když se Balfourovým prohlášením v r.1917 zavázala podpořit vybudování židovské národní domoviny v izraelské zemi, nad kterou dostala mandát od Společnosti národů, Velká Británie byla skutečně velká. A že dnes, poté co se do značné míry zpronevěřila svým závazkům, je kolonizována těmi, které kdysi kolonizovala. 

Ovšem zásluhy anglo-saského světa zůstávají. To, že se v roce 1940 Velká Británie, pod vedením Winstona Churchilla, postavila zcela osamocená hrdinně na odpor Hitlerovi, bylo naprosto rozhodující pro jeho konečnou porážku. Ale jak dlouho ještě bude Velká Británie sama sebou? A jak dlouho Amerika?

V každém případě, my jsme obyvatelé evropského kontinentu. Ten má svou vlastní roli, svou vlastní zodpovědnost, své vlastní poslání. A jestliže máme tradici, na kterou můžeme navazovat, tak je to snad na prvním místě tradice Karla Velikého. Ve výše zmíněné knize Jiří Spěváček rozvádí, jak Karel IV., který se původně vůbec nejmenoval Karel, nýbrž Václav, přijal jméno Karel, ve snaze navazovat na tradici svého slavného předchůdce. Na Novém městě pražském dal vystavět kostel svatého Karla Velikého. Ve městě Niederingelheim nad Rýnem, kde se údajně Karel Veliký narodil, dal Karel IV. vybudovat klášter karlovských augustiniánů a zasvětil ho památce sv. Václava a Karla Velikého.

Spěváček píše, že “…Karel IV. dovedl obdivuhodně odhadnout, co z bohatství evropských tradic má naději na další reálný život, co lze v politické realitě soudobé Evropy dále rozvíjet.” I my bychom se měli snažit o podobný odhad. 

Za prvé, není asi náhodné, že prvními členskými státy Společného Trhu, ze kterého vzešla  nynější Evropské unie, byly Francie, Německo a Itálie, Belgie, Nizozemí a Luxembursko. To odpovídá skoro přesně hranicím francké říše v době Karla Velikého. O ní víme, že se brzy rozdělila na románský západ a germánský východ, na Francii a Německo. Rivalita těchto dvou velkých národů byla jedním z hlavních zdrojů neštěstí v evropských dějinách. Jejich usmíření po skončení druhé světové války nám umožňuje žít dnes v míru a blahobytu. Je tedy důležité udržovat vzpomínku na dobu, kdy oba tvořily jeden celek, uctívat památku vládce, který ztělesňoval jednotu obou národů. 

Nám Čechům je ovšem bližší Karel IV., který se tolik zasloužil o naše bezprostřední okolí. Nemůže nám být lhostejné, že se, podle slov Jiřího Spěváčka, “…pokoušel o funkční splynutí staroslovanské tradice s tradicí říše Karla Velikého, za jehož přímého pokračovatele se Karel IV. již svým jménem, ale i velkorysým pěstováním karlovského kultu, vždy bezvýhradně hlásil.”

Karel Veliký a Karel IV.mají ještě něco společného: oba byli bezprostředně konfrontováni s islamskou hrozbou. Karel Veliký bojoval s Araby v Pyrenejích. Příběh bitvy u Roncevaux se stal námětem slavné “Chanson de Roland” (Rolandovy písně), jednoho z nejdůležitějších francouzských literárních děl raného středověku. 

Karel IV. byl svědkem pronikání Turků do jihovýchodní a střední Evropy. Snažil se organizovat proti nim křižácké tažení. Jeho syn Zikmund málem padl v boji s muslimy v dnešním Bulharsku.

Všichni Evropané jsou dnes též konfrontováni s bezprostřední a velmi vážnou islámskou hrozbou. Je třeba neustále burcovat vědomí našich spoluobčanů o závažnosti této hrozby. A je zcela přirozené, že je třeba mít i hrdiny, kteří nám mohou být příkladem. Je třeba oslavovat památku hrdinských vůdců, kteří nás vedli k vítězství nad těmi, kteří už před dávnými časy byli a stále jsou našimi nepřáteli. Války se nevyhrávají jenom na bitevních polích. Vyhrávají se už ve školách a na fakultách, v redakčních radách novin, rozhlasových a televizních stanic. 

Ve Vídni mají “Heldenplatz” (Náměstí hrdinů), na kterém stojí dvě jezdecké sochy. Na jedné straně princ Evžen Savojský, který vyhnal muslimské dobyvatele ze střední Evropy. Na druhé straně arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský, který bojoval proti Napoleonovi. Poblíž je "Schwarzenbergplatz" (Schwarzeberkovo náměstí, kdysi Stalinovo náměstí; od r. 1945 do r. 1955 tam začínala sovětská okupační zóna). Tam má pomník Karel Filip, princ Schwarzenberg, který též válčil proti osmanskému chalifátu; pak porazil Napoleona u Lipska a vedl vítězné spojence do Paříže.

My máme Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí a svatého Václava na Václavském. Oba se jaksi obětovali či byli obětováni, tak jako i náš poslední národní hrdina Jan Palach. 

Je třeba si být vědomi, že tento přístup k životu nikam nevede. Nemá smysl si zastírat, že život je boj, neúprosný boj. Kdo není schopen se bránit, si vlastně ani své přežití nezasluhuje.    

Nemáme žádnou povinnost se nechávat spolknout jinými. Nemáme ani právo se tak chovat. Podle katolické tradice, Jan Palach by jako sebevrah ani neměl právo být normálně pohřben. A když už mluvíme o této tradici, a když už jsme mluvili o sochách, tak v Praze máme alespoň jednu velmi krásnou sochu jiného Schwarzenberka, který byl pražským arcibiskupem, Myslbekovo arcidílo, zdobící svatovítskou katedrálu. Nyní jsme též po více než osmdesáti letech vyndali z lapidária sochu Františka druhého, posledního císaře svaté říše římské a krále českého a vrátili jí na své místo na nábřeží u Národního divadla. Ten byl bratrem onoho arcivévody Karla, jehož socha stojí na Náměstí hrdinů ve Vídni.

Je nutné si hledat předáky, kteří nás povedou k úspěchu. A prvním, základním, úspěchem je zůstat sami sebou. To, čeho jsme v současnosti svědky v zápodoevropských metropolích, které přestávají být evropskými městy a stávají se gigantickými africkými vesnicemi, je něco, co nesmíme u nás za žádnou cenu dopustit. Máme povinnost vůči našim předkům předávat dál, co jsme od nich obdrželi. 

Kdokoli viděl smutnou podívanou dnešních západoevropských velkoměst, nemůže nevnímat jakýkoli konflikt mezi Evropany jako bratrovražedný. A nepociťovat zásadní odpor vůči všem levičáckým moralistům, kteří nám chtějí představovat podobnou budoucnost i pro Prahu jako něco žádoucího.

Na koho se můžeme obrátit v naději, že nám pomůže vyhnout se podobnému osudu? Kdo bude českou verzí Geerta Wilderse? Zatím žádného nevidíme. Snad ale můžeme alespoň dát v příštích volbách svůj hlas někomu, kdo projevil určitý smysl pro tradici. Zmiňoval jsem se o hrdinovi bitvy u Lipska. Shodou okolností, náš nedávný ministr zahraničí stejného jména je jeho potomkem. Víme o něm též, že ohledně arabsko-izraelského konfliktu zaujal správné stanovisko. Že by s jeho přispěním české země ještě jednou sehrály nějakou aktivní roli v současné historii? Že by nás také dovedl do nějaké bitvy, ve které bychom vyhráli?

autor je členem redakce Eurabia.cz

pozn. red. - závěrečný odstavec o Karlu Schwarzenbergovi nevyjadřuje stanovisko celé redakce 

 

3516 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Muslimové ve Skotsku usiluji zákeřný způsobem o zrušeni zákazu ženské obřízkyNěmecka vláda utratila zhruba 125 milionu korun, aby zaměstnala dva syrské uprchlíky ... Miliardový byznys s ilegální imigrací a uprchlíky. Reportáž italské TV ukazuje pravdu o migraciVzdělání ve Švédsku rapidně upadá. Například mnozí švédští policisté neumějí psát Přednáška Lhoťana o rozdílech mezi křesťanstvím a islámem v beskydských Starých Hamrech - Gruňi

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Řádění norského sociálního úřadu Barnevernet. Doslova krade lidem děti pod různými nesmyslnými záminkami typu, že děcko dostalo na zadek a podobněVědci přišli na to, že ti, kteří uprchlíky nechtějí, nejsou xenofobové, ale svědomití a pečliví lidé používající rozum. Emoční centra, a tedy ani strach, se totiž v postojích odmítačů nezapojují

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Odstranění pomníku maršála Koněva z náměstí Interbrigády je vítězstvím fašizmu v naší zemiLubomír Zaorálek, jedna z nejchmurnějších postav ČSSD, kterého v době jeho ministrování zahraničních věcí nazval lid oranžovým Schwarzenbergem...

ParlamentniListy.cz

Odporné. Vy maloměšťáci... Zdeněk Zbořil ke konci kauzy Čapí hnízdo: Je to plán Putina!„Zeman umře?“ Sranda z Babiše a Soukupa: To jste si předplatili na ČT. Nový pořad
Články autora
Průzkum
Má policie zveřejňovat národnost pachatelů? Německý zemský ministr vnitra Reul chce napříště zveřejňovat národnost a stát. příslušnost podezřelých a pachatelů. Souhlasíte?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď