"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Heálo hé polis!? Dvě tragická evropská výročí

Autor: Jakub Calatrava | Publikováno: 29.5.2006 | Rubrika: Historie
Ilustrace

Motto:

“Stojíme na pokraji obrovského historického zhroucení, potopy, která smete dosavadní civilizaci a promění věk. Moderní společnost je přímo hypnotizována. Žije v sebeklamu a iluzi a úplně ztratila smysl, schopnost vycítit nebezpečí. Svázána materialismem se klaní produktům blahobytu a požitku. Proto naprosto ztratila schopnost rozpoznat , co se na ni řítí“

Alexandr Solženicyn

Heálo hé polis

29. května tomu bude 553 let, co tato zoufalá slova zazněla nad Konstantinopolí. Město je ztraceno! Tohoto dne se uzavřela poslední kapitola dějin kdysi tak mocné a respektované říše, kterou jsme si navykli označovat jako Byzantská.

Říše, která v 7. století zachránila Evropu před hrůzou vpádu muslimských Arabů, která po staletí zajišťovala východní hranice před islámem, kterému však nakonec podlehla a ztratila vše i to poslední, co měla – Konstantinopol, a to za okázalého nezájmu, lhostejnosti, vypočítavosti a politické krátkozrakosti Západu.

Z historického pohledu byl pád Konstantinopole nevyhnutelný, byl jen otázkou času a optimálních podmínek, které se bohužel naplnily a přinesly pro Evropu smrtelné nebezpečí.

I když islám, nesený tureckým živlem, ohrožoval jihovýchodní Evropu již od roku 1354, bylo nyní jeho nebezpečí pro evropskou křesťanskou civilizaci již doslova akutní.

Není cílem mého zamyšlení nad osudem Konstantinopole analyzovat důvody, které vedly k jejímu pádu. Je zde však řada do očí bijících skutečností, které asociují současný stav konfliktu islámu s evropskou civilizací. Zdá se, že je možné nalézt určité paralely mezi Konstantinopolí v roce 1453 a stavem dnešní evropské civilizace na jedné straně, a na straně druhé mezi tureckou expanzí z roku 1453 a nástupem obrozeného islámu v Evropě, který 1295 let usiluje o její ovládnutí.

Není však tato teze o téměř 13 století trvajícím boji islámu o Evropu příliš hypotetická? Naopak! Zcela odpovídá historické skutečnosti, je jen překryta nánosy ideologického balastu politické korektnosti v nejvyšší vrstvě, v nižších vrstvách arogancí, plynoucí z pocitu vítězství a definitivního vyřešení konfliktu.

Otázka je však hlubší. Netýká se jen Evropy, ale i křesťanství jako takového, protože to se stalo jedním z hlavních cílů islámské agrese.

Islám porušil výsostný životní prostor křesťanů

Islám vede svůj boj s křesťanstvím již skoro 14 století. S evropskou křesťanskou a postkřesťanskou civilizací již zmíněných 1295 let. Délkou svého trvání je tento boj bezesporu historickým fenoménem, nemajícím obdobu. Jeho důvody jsou zakódovány v „genetickém fondu“ islámu tak, jak je tam vložil Muhammad a jak je můžeme nalézt v Koránu a plně je zdokumentovat.

Zcela účelově, v duchu současné politické korektnosti a z ní vyplývajícího“nového pohledu“ se „opomíjí“, spíše takticky přechází a zamlčuje, strategický prostor, do něhož po roce 632 islám vstoupil.

Tento prostor, který se stal cílem nábožensko-politických výbojů islámu, byl prostorem takřka zcela křesťanským. Křesťanství v tomto období sice nebylo monolitním učením a tříštilo se do mnoha proudů, bylo však stále učením křesťanským.

A tak od roku 635, kdy byla dobyta Sýrie, islám postupoval ve své agresi dál a okupoval další území osídlená převážně křesťanským obyvatelstvem. Následovala Palestina, Mezopotámie, Egypt a severní pobřeží Afriky až k Atlantiku. Tato území jsou dnes zcela bez uzardění chápána jako“praislámská“, jakoby 300 let křesťanské historie před islámskou okupací neexistovalo.

Islám vede 1295 let trvající boj o Evropu

Výše uvedená fakta se ovšem týkala pouze prostoru Blízkého Východu a severoafrického pobřeží Středozemního moře. Po dobytí zemí Maghribu však islám zaútočil i proti Evropě.V roce 711 se Arabové vylodili na jihu Iberského poloostrova, porazili vizigotské vojsko a do pěti let ovládli takřka celý poloostrov. Křesťanské vizigotské království přestalo existovat.

Rokem 711 datujeme počátek fatálního konfliktu islámu s křesťanskou Evropou. 781 let trvající okupace Iberského poloostrova začala. Ukončila ji až poslední etapa reconquisty, která v roce 1492 dobytím emírátu v Granadě zlikvidovala poslední zbytky muslimského panství na poloostrově. Vyřešen byl pouze dílčí konflikt, týkající se pouze této části Evropy. Ústřední spor islám versus Evropa však souběžně pokračoval dál v jihovýchodní a střední Evropě v různé intenzitě a síle až do konce první světové války, kdy se zdálo, že demontáží Osmanské říše bude spor vyřešen.

Čas však ukázal předčasnost a neopodstatněnost tohoto dějinného optimismu Evropanů. Zhruba po šedesáti letech se s plnou razancí na scéně znovu objevil obrozený islám, tentokrát ve fundamentalistické modifikaci, nebezpečnější, protože zmutovaný. Boj o Evropu vzplál znovu, tentokrát nebyl izolován v určité evropské oblasti, ale zasáhl celý kontinent.

Naskýtá se otázka, proč došlo k oživení tohoto tisíciletého sporu, který se již zdál vyřešen. Evropa od roku 1918 byla nucena řešit řadu dalších životně důležitých konfliktů, které si vyžádaly její plnou pozornost. Bylo nebezpečí, hrozící ze strany islámu stále latentně v Evropě přítomno a čekalo pouze na svůj příhodný okamžik?

Ne, Evropa ve své poválečné bezstarostnosti, euforii a ekonomické zaslepenosti podcenila nebezpečí, kterému celá staletí čelila a blahosklonně dovolila návrat islámu do Evropy sama. Znovuimportovaný islám, zanesený do Evropy s muslimskou migrací si zde zaktualizoval fascinující perspektivu konečné islamizace starého kontinentu, protože se mu doslova podbízel.

Islám se ocitl v tak výhodném postavení, v jakém se doposud nenacházel. Nyní bylo jen na zvolení strategie a taktiky k dosažení cíle, po kterém toužily generace muslimů.

Obrozený islám vrátil muslimům sebedůvěru, úctu k jejich vlastní civilizaci, tradičním hodnotám. Fundamentalistická podoba islámu, která vzešla z islámského obrození jako vítězná, stvořila pro evropskou postkřesťanskou civilizaci nového, nečekaně záludného a zákeřného, všeho schopného soupeře. Soupeře na život a na smrt.

Současné šance na vyřešení 1295 let trvajícího zápasu

Současná evropská civilizace došla též radikální změny. Bohužel z ní vyšla s pocitem naprosté ideové dezorientace, s morálním relativizmem, ztrátou jednotící křesťanské myšlenky, s pocitem vykořenění, životní deziluze a pocitem opovržení k tradicím a dílu předchozích generací. Absolutní odmítání a negace dějinného vývoje evropské civilizace se odrazilo v historické negramotnosti a z ní plynoucí neschopnosti sebereflexe. Programové odmítání historické paměti pak vedlo ke stále se opakujícím tragickým chybám a omylům zahraniční i vnitřní politiky. Soupeřem obrozeného fundamentalistického islámu se tak stala nová evropská postkřesťanská civilizace.

V dějinách stále se vracející spor islámu s křesťanstvím pramení z nesmiřitelných náboženských koncepcí, které rovným dílem hájí, brání a prosazují svá dogmata, své pravdy, paradigmata a své priority.

Obě náboženství jsou monoteistická,univerzalistická a misionářská. Tyto shodné znaky činí obě náboženské soustavy proto tak antagonistickými, protože obě si přivlastňují absolutní nároky na svoji jedinečnost, pravdivost a aplikovatelnost pro celý svět.

Pokud bude islám a křesťanství stále vycházet z těchto premis a bude stát na svých vlastních pravdách, bude spor těchto náboženských koncepcí trvalý, nekonečný. Pokud však jedna ze stran zpochybní nebo dokonce opustí pouze jediný z výše uvedených znaků, poruší se tisíciletá rovnováha mezi islámem a křesťanstvím a otevře se reálná možnost tento spor ukončit porážkou toho, kdo rezignuje na svoje vlastní výlučné postavení.

Jak ukázal historický vývoj, islám po svém obrození se stal natolik pevným a neochvějným, že jeho současná fundamentalistická tvář dokonale odpovídá roli vítěze. Islám zůstává islámem, ba co víc- islámem zůstane. A jak vypadá pozice soupeře?

Křesťanství, donedávna hrající centrální roli ideového odpůrce islámu, ztratilo své výsostné postavení v západní civilizaci. Evropská civilizace již není civilizací křesťanskou, ale postkřesťanskou, z křesťanství sice vycházející, ale bez určujícího vlivu na společnost. Víra se stala záležitostí soukromé volby jedince a křesťanství je pouze jednou z možností duchovní nabídky široce otevřené evropské společnosti.

Bohužel nezbude než konstatovat, že evropská postkřesťanská civilizace ponížením křesťanství na řadové náboženství široké škály duchovní nabídky se dobrovolně vzdala své jednotící ideové síly, která Evropanům po tisíciletí dodávala vlastní identitu. Zrovnoprávněním Hospodina s Buddhou, Allahem, Šivou a dalšími bohy padla i myšlenka jedinečnosti pravé víry, která evropskou civilizaci oddělovala od jejich soupeřů. Myšlenkou rovnoprávnosti všech náboženství se Evropa zřekla i základního úkolu křesťanství – šíření evangelia.

Shrneme-li, zjistíme s hrůzou, že nebyl zpochybněn a opuštěn pouze jeden z výše jmenovaných prvků, charakterizujících obě náboženství, ale všechny tři. Evropský relativismus znehodnotil evropskou identitu, schopnost bránit se, bojovat za ni. Ideová dezorientace vede k pocitům vykořenění, marnosti, nihilismu a totální životní deziluze.

Tisíciletí probíhající boj islámu s Evropou již dnes není bojem dvou náboženských koncepcí. Je to konflikt, kde na jedné straně stojí disciplinovaný nepřítel, který přesně ví, co chce, nepřítel pevně stojící na svém ideovém základu, bojující za jasně vymezené ideály, který je schopen obětovat svůj majetek a svůj život. Nepřítel, který pevně věří v jedinečnost a excelentnost své víry, který si věří a věří ve vítězství své víry. Nepřítel velmi pevný a tedy silný.

A charakteristika soupeře islámu? Chceme vůbec slyšet pravdu? Nebo se snad bojíme sebereflexe? Pohlédněme pravdě do očí. Evropan, ateista, který z 90% není schopen a ochoten věřit v nic, než jen ve svůj materialistický prospěch. Jakou má šanci proti pevně zakotvenému, nepochybujícímu a disciplinovanému muslimovi?

Rovnováha soupeřících stran je po 1295 letech porušena. Boj o Evropu tedy vchází do poslední etapy. Naskýtá se tedy reálná možnost vyřešení sporu definitivním vítězstvím. Zvítězí evropská postkřesťanská civilizace, nebo islám ?

Aktuální poselství Konstantinopole současné Evropě

Ale vraťme se však nazpět do roku 1453, k Turky obležené Konstantinopoli. O pomoc prosící Konstantinopol zůstala ve svém boji osamocena. Narazila na evropskou lhostejnost, nepochopení vážnosti situace, ve které se město a tím i celá Evropa ocitly. V rozhodování o pomoci či nepomoci rozhodovaly čistě partikulární zájmy jednotlivých zemí nad zájmy celého evropského kontinentu.

Výsledkem bylo naprosté selhání pomoci evropských zemí, které jen potvrdilo jak málo jsou jednotlivé země ochotny bojovat za svoji víru, pokud nejsou dotčeny bezprostředně jejich zájmy. Když měla nastoupit akce, Západ selhal. Bohužel ani pád města nezměnil východní politiku západních států. Vrátily se ke svým problémům a nechaly bez pomoci další oběti turecké agrese.

Jediná nadnárodní moc, kdysi schopná zorganizovat celoevropskou pomoc, papežská stolice, nebyla nyní schopna tuto pomoc poskytnout. Její reakce na turecké nebezpečí hrozící Konstantinopoli oscilovaly mezi apatií a nechutí, pramenící z dogmaticko- ideových rozporů mezi katolickou a ortodoxní církví.

Výsledek byl jednoznačný. Evropa Konstantinopol obětovala. Poslední šance Evropy jak zabránit expanzi islámu do jihovýchodní a střední Evropy byla zmařena.

Porovnáme-li soupeře z roku 1453 z pohledu jejich motivace, ideových východisek, morálky a kázně, početních stavů, vojenské technologie a vůdčích osobností, získáme jasnou představu o aspektech, charakterizujících vítěze i jeho oběť. A nejen to. Aplikujeme –li stejný postup na současný konflikt expandujícího islámu a postkřesťanské Evropy, můžeme se značnou pravděpodobností poznat i budoucího vítěze.

Silné motivaci obrozeného islámu, charakterizované v první řadě myšlenkou islamizace Evropy a živenou stejnými zdroji již 1295 let, neobstojí motivace, respektive absence jakékoli motivace dnešní Evropy. Myšlenka obrany ohrožené civilizace, města, životů, víry a majetku, podílející se na motivaci odporu Konstantinopole vůči tureckému útoku, současné Evropě chybí. Pokud naše civilizace nebezpečí necítí, nechápe, respektive nechce chápat, pak není motivována ani k nejzákladnějšímu důvodu obrany před zjevným nebezpečím.

Ideové východisko globálního nepřítele západní civilizace, tedy i postkřesťanské Evropy, se za necelých 1300 let nezměnilo. Islám zůstal nejen náboženstvím, ale ve své ideově-politické modifikaci se stal nebezpečnější zbraní než před 553 lety. Soupeř islámu již nemůže nabídnout sílu křesťanství, protože již není ideovým východiskem, jednotící ideologií, stmelující celý kontinent. Jde tedy o konflikt agresivní jednotící ideologie s množinou různorodých filozofických, náboženských a politických myšlenek. Platí stále ono již zprofanované rčení – v jednotě je síla.

Pevné morální zákony a z nich vyplývající otázky kázně, tak charakteristické pro současný obrozený islám, nemají odpovídající ekvivalenty na evropském kontinentu. Morální relativismus, neochota bojovat a umírat za neosobní, obecná a tedy neviditelná kriteria postmoderní společnosti, dávají jen velmi malou šanci na vítězství.

Reprodukční schopnosti nositelů islámské ideologie vně i uvnitř kontinentu nedávají šanci původnímu obyvatelstvu Evropy. Reprodukční “útok“ páté kolony islámských enkláv koordinovaný se stále nevyřešeným problémem muslimské migrace se během prvního a druhé desetiletí změní v noční můru Evropy.

Takto naznačené perspektivy černé budoucnosti budou pravděpodobně doplněny i o účinky zneužitých západních vojenských technologií, které přejdou ve vylepšených verzích do majetku nepřítele a budou použity k podpoře pádnosti „svatých slov“ ideově zneužívaného Koránu.

Určitou nadějí, plynoucí z analýzy soupeřů tragického roku 1453, dává prozatímní absence vůdčí osobnosti obrozeného islámu, schopné na základě svých maximálních schopností, zrůdných charakterových vlastností, absolutní inteligence, nezřízeného sebevědomí a pocitu vyvolenosti vést cílený útok za dokončení 1295 let trvajících bojů o Evropu.

Bohužel některé z vyjmenovaných rysů můžeme identifikovat u současného iránského prezidenta (Mahmúd Ahmadínedžád, pozn. red.), který se snaží stylizovat do modelu chybějící vůdčí osobnosti současného islámu. Bohudíky má však do kvalit sultána Mehmeda II. značně daleko.

Nevýhodou současné Evropy, která nahrává snaze získat tuto vůdčí osobnost, je kolektivní vedení Evropského společenství. Evropa sice stvořila nový typ státní existence, který sdružuje většinu evropských států, ale záměrně však nevytvořila podmínky k tomu, abychom mohli zvrátit nepříznivé skóre v náš prospěch. Na druhé straně však existence EU dává do rukou Evropy netušené možnosti, kterými Evropa nikdy nedisponovala. Historicky této možnosti konkurovala doposud papežská stolice, která však po krachu obdobné myšlenky ve13. století nebyla schopna zasáhnout do boje s islámem natolik, aby jednou provždy toto nebezpečí eliminovala. Bohužel v roce 1453 svou politickou a náboženskou krátkozrakostí přispěla k pádu Konstantinopole a umožnila tak další 553 let trvající válečný stav s islámem.

Evropská unie v současné době není schopna zaujmout jasný, realistický, z historické paměti odvozený závěr a učinit potřebná opatření, nutná k záchraně evropské civilizace. Je očividným obrazem a odrazem evropského ideového zmatku, tápání, politiky kompromisů a kapitulace.

Existuje možné řešení krizové situace, ve které se Evropa ocitla?

Jsou ještě možnosti zvrátit neutěšený vývoj v Evropě? Ale ano. Historie pracuje nezávisle na lidských soudech, úsudcích a předpokladech. Vždy je možné počítat s neznámými nebo méně známými faktory, které mohou doslova změnit předpokládaný směr vývoje.

Jaké jsou tedy možnosti zvrátit naznačenou cestu negativního vývoje v Evropě? Samuel Huntington v této souvislosti prohlásil, že naším základním problémem je to, zda zcela nezávisle na všech vnějších nebezpečích dokážeme zastavit a zvrátit proces vnitřního úpadku. De facto naznačuje tři možné cesty. Buď se vnitřní očista a obnova podaří, nebo konec uspíší postupující hniloba, nebo se poddáme jiné dynamičtější civilizaci.

Při vší úctě, kterou k S. Huntingtonovi cítím, si myslím, že Evropa nemá již dostatek času na zastavení a zvrácení procesu hniloby své civilizace, natož k její obnově.

Proces, který odstartovala tzv. nová levice natolik ovlivnil evropské struktury a zasáhl myšlení evropského obyvatelstva, že hrozí sloučení obou zbývajících cest. Postupující degenerace společnosti napomůže, nebo obrazně otevře onu pověstnou Kerkoportu, kterou se do obleženého kontinentu definitivně vtlačí islám

Tento proces však přeci jen není nezvratitelný. Uvědomí-li si všechny sociální vrstvy a skupiny evropského obyvatelstva, co pro jejich život bude znamenat bezpodmínečný diktát islámského práva šarí´a, čeho všeho se budou muset zřeknout ve prospěch přežití v prostředí triumfujícího agresivního islámu, pak možná pomine onen pitomý idealismus jejich romantického pohledu na islám a muslimskou kulturu, kterým sami dopomohli k jeho silnému postavení.

Je to však zrovna tak dlouhodobý proces změny smýšlení, závislý na práci médií, která jsou bohužel v současné době tomuto vývoji nepřátelsky nakloněna. I když informační technologie by byly schopny ve zkrácených termínech na základě intervence procitnuvší části politické reprezentace nasměrovat veřejné mínění evropského obyvatelstva ne směrem k sebedestrukci, ale ke své záchraně.

Je tedy vše otázkou jasného politického pohledu, té části politické reprezentace, která pochopí nebezpečnost současné situace v Evropě a na Blízkém Východě.

Nejsem si jist, zda taktika, kterou si zvolila současná evropská reprezentace, taktika, vycházející z obranné strategie, je tou nejvhodnější. Je stále strategií defenzivní, nikoli ofenzivní. Evropa zahnaná do kouta defenzivy musí změnit svoje myšlení a přejít do ofenzivy. Je to jediná šance, kterou nesmí promarnit. Ano, je nejvyšší čas na druhou reconquistu.

psáno exklusivně pro Eurabia.cz

7189 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?Socialisté s vedením EU otevřeli italské přístavy a již mají úspěšné výsledky: Nový africký uprchlík zneužil desetiletou holčičkuPoliticky nekorektní vtipy o islámu, migraci a EU aneb Již brzy zakázané a trestné?Heslo Evropského parlamentu: "Národní suverenita je kořenem nejhroznějšího zla naší doby."Poslanec SPD a zkušený ex-diplomat Kobza analyzuje krizi kolem útoků na saúdskoarabskou rafinerií

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Moudrá ekonomická politika ruského prezidenta Vladimira Putina přináší své ovoce a tím bychom se měli inspirovatPomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlast

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ParlamentniListy.cz

Zeman brutálně rozdráždil chvilkaře, 17. listopadu bude pořádně horko. K Babišovi řekl toto...Kalouska už nikdo normální nebere vážně. Chvilkaři by udělali nejlépe, kdyby konečně dali pokoj... Ivo Strejček sundal rukavice, odnesla to i Čaputová s Jourovou
Články autora
Průzkum
Volte s Němci! V Německu začínají 1. září volby do zemských parlamentů-sněmů. Obávaným looserem je merkelovská CDU a favoritem protiimigrační AfD. Koho byste volili Vy?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď