"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Později, když Hitler připravoval největší genocidu lidských dějin, odpověděl na námitky, které si někdo z jeho doprovodu dovolil vyslovit, slovy: „Kdo si ještě dneska vzpomíná na masakry Arménů?“

Autor: Martin Janeček | Publikováno: 7.2.2015 | Rubrika: Historie
Ilustrace

Před sto lety, v roce 1915, začala první genocida dvacátého století, genocida Arménů. Byla zorganizovaná Osmanskou říší. V jejím čele stál sultán Mehmed pátý Resad, který byl zároveň chalífem, nejvyšší duchovní hlavou všech sunnitských muslimů světa.

     Historie nás učí, že Arméni byli první národ, který jako celek přijal křesťanství, začátkem 4. století. Co to ale vlastně znamená přijmout křesťanství? Pro někoho to může znamenat uctívat jiné svaté osobnosti, nežli před tím. Ale pro ty, kdo skutečně křesťanství přijali, to znamená následovat Kristův příklad, brát na sebe jeho kříž, podílet se na jeho utrpení. Jestliže nějaký národ skutečně hrál roli beránka, který snímá hříchy světa, tak to byl národ arménský.


     Arménie, kdysi království Urartu, mnohem větší, nežli současný arménský stát, se po přijetí křesťanství musela bránit především proti Persii (Íránu), která se jí snažila vnutit zoroastrismus. Od 7. století čelila útokům muslimských Arabů. Zpočátku situace Arménů nebyla ještě tak špatná. Arménští vládci museli uznat svrchovanost sultánů-chalífů, sídlících v Damašku a pak, od poloviny 8. století, v Bagdadu. Museli jim platit daně a přijmout příchod arabských kmenů a jejich usazení se na arménském území. Ale mohli si udržet své tradice, víru a způsob života.


    Situace Arménů se zhoršila po příchodu Seldžuckých Turků ze střední Asie, okolo roku 1000. Arméni v té době obývali oblasti sahající od Černého a Kaspického moře až po Středomoří, až po místa, kde dnes Turecko hraničí se Sýrií. První křížová výprava, v posledních letech 11. st., oslabila Seldžucké Turky. Tak zvaná Malá Arménie, ležící u Středozemního moře, si tak mohla uchovat nezávislost. Až definitivní pád všech křižáckých držav koncem 13. st. způsobil dobytí Malé Arménie muslimy v následujícím století. Poslední král Malé Arménie, Léon VI. de Lusignan, byl zajat a odvlečen do Káhiry v r.1375. Vykoupen králi Kastilie a Aragonu, byl nakonec  hostem francouzského královského dvora a pak pohřben v basilice Saint Denis u Paříže.


    V té době příchod nové vlny tureckých dobyvatelů, t. zv. Osmanských Turků, měl za následek, že všechna území obývaná Armény se octla pod nadvládou muslimů. V západní části to byli osmanští Turci, ve východní Peršané.

    Začátkem 19. st. Rusko se octlo ve válce s Persií (Íránem). Arcibiskup arménské církve v Tbilisi Nerses vyzval své krajany, aby se pozvedli a postavili na stranu Rusů. V r. 1827 Rusové, vedení  generálem Paskjevičem, se zmocnili Jerevanu. Persie byla nucena odstoupit Rusku celou východní Arménii smlouvou v Türkmençay. Tato smlouva byla vítána Armény jako osvobození a jako příslib osvobození též arménských oblastí podřízených Osmanské říši.  Tato naděje se zdála blízko uskutečnění, když Rusko v r. 1877 znovu vstoupilo do války proti Osmanskému chalifátu, aby pomohlo Bulharům a Srbům, bojujícím za svou národní nezávislost. Podle smlouvy, podepsané v San Stefano v březnu 1878, Rusko se zavázalo vyklidit západní Arménii pouze pod podmínkou, že Turci zajistí Arménům autonomii a bezpečí.

Ale jako už tolikrát, islámský svět využil rivalit mezi křesťanskými mocnostmi. Velká Británie se obávala posílení ruských pozic na Kavkaze, které by mohly ohrozit její spojení s Indií. Uzavřela s Osmanskou říší tajnou dohodu. Oplátkou zato, že Turci dovolili Britům obsadit ostrov Kypr, Velká Británie svolala v červnu 1878 Berlínský kongres. Ten, přes naléhavé prosby arménských delegátů, rozhodl, že Rusko si udrží pouze okres Kars a město Ardahan a vyklidí všechna ostatní území západní Arménie.


    Turci tam pak umísťovali muslimské uprchlíky z Bulharska a Srbska. Napětí mezi muslimy a křesťany nepolevovalo. Francouzské, britské a ruské velvyslanectví naléhaly na Turky, aby uskutečnili reformy rozhodnuté Berlínským kongresem. V Osmanské říši se ale šířilo panturánské hnutí, které se snažilo propojit islámskou rozpínavost s nacionalismem. Snilo o sjednocení všech území obývaných muslimskými turko-tatarskými národy, od Balkánského poloostrova až po Volhu, střední Asii a západní území Číny. Arméni  se jevili jako hlavní překážka k uskutečnění těchto plánů.

    V r. 1894 propukly nepokoje mezi muslimskými Kurdy a Armény. V září 1895, manifestace členů arménské sociálně-demokratické strany Hintčak v Cařihradu rozpoutala protiarménské masakry. Sultán-chalif Abdül Hamid dal tajný rozkaz v nich pokračovat. Evropské veřejné mínění bylo hluboce pobouřeno. Ve strachu před ozbrojenou intervencí evropských mocností, osmanské vedení nařídilo v r. 1896 masakry zastavit. Počet obětí je odhadován na tři sta tisíc.


    Napětí vzrůstalo v letech předcházejících vypuknutí první světové války. Muslimští uprchlíci z balkánských zemí, které se osvobodily od turecké nadvlády, se usazovali v oblastech obývaných Armény. Osmanské úřady jim pomáhaly nezákonně uchvacovat arménské pozemky a domy. V dubnu 1909 muslimové přepadli arménskou čtvrt ve městě Adana. Vojsko, poslané na místo, teoreticky aby obnovilo pořádek, se zapojilo do protiarménských masakrů. Francouzský ministr zahraničí Stephen Pichon tehdy prohlásil v poslanecké sněmovně : ,,Bohužel se stalo, že vojsko, které bylo vysláno, aby předešlo a zabránilo masakrům, se jich zúčastnilo.’’


    To vše ale byla pouhá předehra k hrůzám, které se odehrály po vypuknutí první světové války. Sympatie Arménů šly přirozeně na stranu Dohody: Ruska a jeho západních spojenců. Přesto, zdrcující většina osmanských občanů arménské národnosti uposlechla mobilizačního rozkazu. Ale v lednu 1915, osmanské úřady nařídily odzbrojení všech arménských vojáků a jejich zařazení do pracovních oddílů. V dubnu 1915 začaly organizovat masové popravy arménských elit a hromadné deportace řadových arménských obyvatel z Malé Asie do Sýrie a Mezopotámie. Tyto deportace nabraly formu skutečných „pochodů smrti“, během kterých byl zabit každý, kdo už nemohl jít dál. Byly provázeny častými masakry a odváděním do otroctví, především mladých žen. Počet obětí je odhadován na jeden a půl milionu.


    Tato tragédie je označována jako první genocida 20. století. Osmanský chalifát jí spáchal s plným vědomím svých německých spojenců, na kterých tehdy zcela závisel. Shodou okolností v roce 1915, kdy tato genocida propukla, Němci poprvé použili otravné plyny na Západní frontě. Jejich první použití chemické zbraně u města Ypres způsobilo pět tisíc mrtvých.


    Později, když Hitler připravoval největší genocidu lidských dějin, odpověděl na námitky, které si někdo z jeho doprovodu dovolil vyslovit, slovy: „Kdo si ještě dneska vzpomíná na masakry Arménů?“
   

    První genocida dvacátého století byla vylíčena v románě „Čtyřicet dní na Musa Dagh”, jehož autorem byl pražský rodák Franz Werfel, spisovatel německého jazyka židovského původu. Román je inspirován skutečnou událostí. Zpráva francouzské vlády z 22. září 1915 upřesňuje: „Pronásledováni Turky, asi 5000 Arménů, z nichž asi 3000 žen, dětí a starců, se seskupilo koncem července na hoře Musa Dagh, severně od Antachijské zátoky, kde se jim dařilo vzdorovat útočníkům až do začátku září. Když pak jim docházela munice i potraviny a když už málem podlehli, podařilo se jim dát signál o jejich situaci francouzskému křižníku. Křižníky francouzské flotily, které konaly blokádu syrského pobřeží, se okamžitě vydaly jim na pomoc  a mohly zajistit evakuaci 5000 Arménů, které dopravily do Port Saidu.“ 


    Arménii jsem navštívil v roce 2011. V hlavním městě Jerevan, v muzeu u památníku obětí genocidy, jsem mohl vidět exemplář prvního vydání Werfelovy knihy v německém originále – Die Vierzig Tage des Musa Dagh (Paul Zsolnay Verlag, Berlin, Wien, Leipzig, 1933). Vedle je vystavena Werfelova fotografie a mapa zálivu, u kterého Arméni vzdorovali čtyřicet dní, a fotografie francouzské válečné lodi se vztyčenou trikolórou, která Armény nakonec vysvobodila.


    U muzea jsou stromy zasazené oficiálními návštěvníky, s tabulkami vyznačujícími, kdo to byl. Jedna nese jméno francouzského prezidenta J. Chiraca, další jména hlav států Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Polska, Rumunska, Slovinska, Gruzínska. Snad křesťanské národy střední a východní Evropy se více ztotožňují s bratrským arménským národem. A státníci jako Putin, možná též chtějí ukázat, že během sovětské minulosti nebyli jenom totalitárními utlačovateli, nýbrž že též pomáhali národům jako Arméni, ohrožovanými islámskou rozpínavostí. Z Ameriky tam zasadil strom nějaký senátor, ale žádný prezident. Turecko je příliš důležitým článkem Severoatlantického paktu.


    V muzeu v Jerevanu je vystavená též velká fotografie sultána – chalífy osmanské říše, obklopeného muslimskými náboženskými hodnostáři, vyhlašujícího v roce 1914 džihád, svatou válku, Rusku, Velké Británii a Francii. (Tedy též československým legionářům!)


    Také tam vystavují leták, napsaný v ruštině, ale s vyznačenými půlměsíci. Text vyzývá důstojníky a vojáky ruské armády muslimského vyznání, aby přešli na stranu Německa a Rakouska, mocností nazývaných „spojenci islámu.” A text připomíná, že sultán – chalífa vyhlásil Rusku svatou válku. Jestliže osmanský chalifát vyvraždil jeden a půl milionu Arménů, protože je nepovažoval za důvěryhodné, od svých muslimských souvěrců vyžadoval, aby se postavili proti státu, jehož byli občany.


    V muzeu též připomínají, že masakry Arménů v roce 1909 páchali nejenom Turci, ale též muslimští Kurdové, zřejmě do značné míry z vlastní iniciativy. Až největší masakry roku 1915 byly skutečně spáchány osmanskými ozbrojenými silami, na výslovný rozkaz vlády.

    V Arménii jsem se dostal až k turecké hranici, odkud jsem měl krásný výhled na horu Ararat. Ta se nachází ovšem na tureckém území. Podle tradice, na ní přistál se svou archou Noé, po skončení biblické potopy.

    Arménsko – tureckou hranici ještě dnes hlídají ruští vojáci. Máme nehezké vzpomínky na železnou oponu na Šumavě, ale tady jsem hleděl na světlovlasé slovanské vojáky se sympatiemi. A vzpomínal jsem na slova generála de Gaulla: „Ideologie přecházejí, národy zůstávají.“ Arménie po rozpadu Sovětského svazu nezbourala železnou oponu a neodstranila pohraniční pásmo. Ovšem ne proto, aby ještě bránila svým občanům odejít za hranice, nýbrž aby se bránila pronikání muslimských záškodníků. Víme, že Arménie vedla dlouho boj proti Azerbájdžánu, který ovšem byl podporován Tureckem. Ruská federace naopak pomáhá Arménii.
   

    Celkový počet Arménů ve světě je dnes odhadován na 5 600 000. Z toho jenom asi tři miliony jich žije v Arménské republice a v oblasti Náhorní Karabach, která prohlásila svou nezávislost. 1 250 000Arménů žije ve Spojených státech, 900 000 v ostatních zemích bývalého Sovětského svazu, 375 000 ve Francii, 310 000 na Blízkém východě. Turecká republika stále nedovoluje žádným Arménům se vrátit na území, která staletí obývali. Vzhledem k tomu, že od roku 1918 do roku 1923 byl Cařihrad okupován britskými, francouzskými a italskými jednotkami, mnoho Arménů tam přežilo. Turci pak ale na ně vykonávali silný nátlak, aby je přiměli k emigraci.

    S tím vším Turecko usiluje o přijetí do Evropské unie!

    Je třeba vnímat zásadní rozdíl mezi chováním Turků a chováním národa, zodpovědného za další genocidu dvacátého století, Němců. Snad to není pouhá náhoda, že Němci projevili po roce 1945 tolik lítosti a snahy napravit zlo, které udělali předtím. Fotografie spolkového kancléře Willy Brandta, klečícího před památníkem hrdinů varšavského ghetta, je dobře známa. Zatím Turci nikdy neprojevili ani nejmenší náznak lítosti za zločiny jejich předků a nikdy nezaplatili ani tu nejmenší částku dědicům jejich obětí. Naopak, když někdo v Turecku chce o této genocidě mluvit, hrozí mu soudní stíhání.

    Zločin genocidy byl definován konvencí OSN z 9. prosince 1948. Arméni pak vyvíjeli úsilí, aby masakry a deportace, jichž byli obětmi, byly uznány jako genocida. Parlament Evropské unie tak rozhodl v r. 1987, Rusko v r. 1995, Řecko v r. 1996, Belgie v r. 1998, Švédsko, Itálie a Francie v r. 2001.

Turecko vždy projevovalo své rozhořčení. Tak, když francouzský parlament odhlasoval zmíněný zákon 18. ledna 2001, Turecko odvolalo svého velvyslance v Paříži. Když senát Spojených států se připravoval volit podobný zákon, Turecko vyhrožovalo, že zruší všechny smlouvy o nákupu amerických zbraní a že Američané budou nuceni vyklidit své vojenské základny z tureckého území. Spojené státy se jim podřídily a návrh zákona stáhli.


    Evropané by si měli být lépe vědomi tohoto zásadního rozdílu. Nakonec i fakt, že jenom mezi příslušníky západních národů existuje dnešní tendence vidět stále všechny chyby u sebe samého, o něčem svědčí. Jenom je třeba najít tu správnou míru. Něco  jiného je schopnost uznat své skutečné chyby a snaha je napravit, a něco jiného je patologický komplex viny. Ten jenom paralyzuje naší schopnost se bránit a nepřináší nic pozitivního nikomu.

    Možná, že skutečně existuje něco jako logika provinění a trestu. Víme, že habsburské soustátí vzniklo po bitvě u Moháče v roce 1526, kdy bylo třeba vytvořit jednotnou frontu středoevropských národů proti rozpínavosti osmanského chalifátu. Zaniklo poté, co se v první světové válce, v naprostém protikladu se svým původním posláním, spojilo s tímto chalifátem, který v té době spáchal první genocidu dvacátého století, genocidu Arménů. Shodou okolností národa, který první v dějinách jako celek přijal křesťanství.


    Dnes má Česká republika své místo v Evropské unii a v Severoatlantickém paktu, dvou organizacích, které jí zaručují značnou míru blahobytu a bezpečí. Obě vznikly v reakci na hrůzy a hrozby předchozích let. Ovšem, Evropská unie musí zůstat skutečně evropskou. A nebojme se říci slovo: musí zůstat unií, sdružující země křesťanské tradice. Turecko v ní místo nemá!

    Členské státy Evropské unie se dnes účastní vojenských operací proti Islámskému státu v Iráku a Levantě, jehož hlava je pokládána za chalífu. O tomto obnovenému chalífátu, který je zřejmě i za pařížskými událostmi ze 7. ledna, asi ještě hodně uslyšíme. Je dobré si připomenout, že muslimský chalifát už před sto lety zorganizoval první genocidu dvacátého století! 

Obětí muslimského vraždění Arménu ...

 

Klíčová slova: Blízký východ  | historie
5045 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Polsko a Maďarsko chtějí dále bojovat vetem za dobro EUJižní státy chtějí zas přerozdělovat imigrantyNová kniha: Idea českého národního státu třetího tisíciletíVe stínu meče: Zápas o celosvětovou říšiVídeňský terorista chtěl útočit i v kostelích

ePortal.cz

Pomozte. Sluníčkáři chtějí vyvolat anarchii a urychlují svou revoluci a totální převzetí moci. Vidíme to v USA a západní Evropě. Buď se budeme bránit, nebo náš svět zanikne Pane ministře Plago! Žáci, studenti, učitelé a další pracovníci ve školství jsou v drtivé většině rozumní a svéprávní lidé, a ne pokusní králíci protagonistů nového, pokrokářstvím zmutovaného světového řádu

euPortal.cz

To je jak v Kocourkově. ODS chce zrušit to, pro co minulý týden hlasovala!To si dělá von der Leyenová legraci, ne?

FreeGlobe.cz

Budou nám taky měřit penisy?Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Každý, kdo nám bude chtít vnutit migranty, ohrožuje naše životy. Propaganda EU na tom nic nezměníNěmcům jsme nic neukradli, nic jim nedluhujeme. Naopak je to Německo jako nástupnický stát hitlerovské říše, které nám dosud nezaplatilo reparace v původní výši cca 360 miliard

ParlamentniListy.cz

Vložky od vlády? Vyjádřil se sexuolog Radim Uzel. A přidává diagnózu kritika Fily: Pokud si představuje prezidenta při sexu, to už je snad úchylkaXaverovy bomby u Soukupa: Začerněné smlouvy, bonusy. A výzva senátorům Smoljakovi s Drahošem
Články autora
Průzkum
Nechali byste se spíše očkovat vakcínou americkou nebo ruskou? Jakou proti-covidovou vakcínou byste se nechali očkovat?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď