"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Slavná kniha Oriany Fallaci Hněv a pýcha: Část I.

Autor: Oriana Fallaci | Publikováno: 29.9.2008 | Rubrika: Evropa
Ilustrace

Tentokrát jste mě poprosili, abych promluvila. Požádali jste mě, abych prolomila, alespoň při této příležitosti, svou mlčenlivost, kterou jsem si předsevzala. Mlčenlivost, kterou jsem si předsevzala před několika lety, abych se nenamočila do tohoto sporu. Teď toto předsevzetí prolomím. Udělám to, protože jsem se doslechla, že dokonce v Itálii jsou lidé, kteří se radovali z toho, co se stalo, stejně jako se ten večer radovali Palestinci v televizi. „Vítězství, vítězství!“, volali muži, ženy, děti - pokud tedy připustíme, že ti, kdo jsou schopni takových činů, mohou být nazýváni muž, žena a dítě.

Slyšela jsem, že různí boháči, politici, nebo spíše takzvaní politici, intelektuálové, nebo takzvaní intelektuálové i jiné osoby, které si nezaslouží být v klasifikaci člověka, se chovali velmi podobným způsobem jako ti v pásmu Gazy. Říkali: „Bože, toto si Američani opravdu zaslouží.“ Jsem velmi, velmi rozhněvaná. Mám studený zuřivý hněv, jasný a racionální. Hněv, který odstraňuje každou překážku, každou shovívavost. Nutí mě odpovědět jim a nadevše na ně plivnout. Plivu na ně. Jsem stejně naštvaná jako americká básnířka Maya Angelou, která včera křičela: „Buď hněvivý, je dobré být hněvivý, je to zdravé.“  Nevím, jestli je pro mě zdravé být rozhněvaná, ale vím, že to nebude zdravé pro ně - obdivovatele Usáma bin Ládina a pro ty, kteří s ním vyjadřují pochopení, sympatie nebo solidaritu. Zapálili jste pojistku, která příliš dlouho schovávala svou touhu explodovat. Uvidíte. Také jste se mě zeptali, jak jsem prožívala tuto apokalypsu - abych řekla svůj příběh. Začnu tedy se svým příběhem.

Byla jsem doma, můj domov byl v centru Manhattanu a přesně v devět hodin jsem měla pocit nějakého nebezpečí, které mě možná přímo nezasáhne, ale určitě se mě bude týkat. Takový pocit, který člověk cítí ve válce nebo spíše přímo v boji, když každým pórem vaší kůže cítíte tu přicházející kulku nebo raketu, vaše uši se našpicují a křičíte na osoby okolo sebe: „K zemi, k zemi!“ Ten pocit jsem v sobě potlačila. Nebyla jsem ve Vietnamu. Nebyla jsem v žádné z těch nespočetných zkurvených válek, které mi, od druhé světové války ničily život.  

Byla jsem v New Yorku a bylo opravdu krásné zářijové ráno roku 2001. Nicméně ten pocit ve mě stále nevysvětlitelně narůstal, a tak jsem udělala něco, co ráno nikdy nedělám – zapnula jsem televizi. Zvuk nefungoval, ale obraz ano. Na každém kanálu, a měla jsem jich asi 100, byla ta samá scéna – viděli jste věž Světového obchodního centra, která hořela jako gigantická sirka. Byl to elektrický zkrat? Ztracené malé letadlo? Nebo předem připravený teroristický útok? Byla jsem skoro paralyzovaná a, když jsem si začala pokládat tyto otázky, uviděla jsem najednou v televizi letadlo, které se tam na nebi objevilo. Bílé, velké dopravní letadlo. Letělo velmi nízko a blížilo se k druhé věži jako bombardér zaměřující a vrhající se na svůj cíl. Pochopila jsem. Pochopila jsem také proto, že v ten moment začal fungovat zvuk a přenášel chorus zuřivého křiku. Opakovaný, zběsilý: „Bože!, ó bože, ó bože, bože, bože, bože, BOŽE!“ Pak letadlo vybuchlo do druhé věže jako nůž, který zajede do másla.

Bylo teď 9:15. Neptejte se mě, co jsem během těchto 15 minut cítila. Nevím to. Nepamatuji si to. Byla jsem jako kus ledu. I můj mozek byl jako led. Ani si nepamatuji, jestli jsem jisté věci viděla na první nebo na druhé věži. Lidé, kteří se chtěli zachránit od plamenů ohně, například vyskakovali z oken – z 80. a 90. patra. Rozbíjeli okenní tabule, vylezli ven a skočili jako parašutisti z letadel. Dolů letěli tak pomalu! Mávali svýma rukama a nohama, plavali ve vzduchu. Ano vypadali, jako že plavou. A vypadalo to, že tam ve vzduchu budou napořád. Okolo třicátého patra začali akcelerovat. Začali bezradně gestikulovat, pravděpodobně litovali toho, co zrovna udělali, skoro jakoby křičely pomoc, pomoc. A možná tak opravdu křičeli. Nakonec s tupou silou spadli dolů a bylo po nich. Víte, myslela jsem si, že jsem již ve válkách viděla vše. Považuji se za naočkovanou od válek a válečných krutostí a v podstatě naočkovaná jsem. Nic už mě nepřekvapí. Dokonce i když se rozhněvám, nebo když cítím opovržení. Ve válkách jsem vždy viděla lidi, kteří byli zabiti. Nikdy jsem ale neviděla lidi, kteří se zabíjeli sami a to tím, že skákali z 80., 90. nebo 100. patra. Dále jsem ve válkách vždy viděla věci, které explodovaly. Viděla jsem vějířové výbuchy.

Vždy jsem slyšela silné a hlasité zvuky výbuchů. Avšak tyto dvě věže neexplodovaly. Ta první spolkla sama sebe. Ta druhá se roztavila a rozpustila. Kvůli vysoké teplotě žáru se prostě rozpustila jako kousek másla položeného do ohně. Připadalo mi, jako kdyby se to celé stalo v smrtícím tichu. Je to možné? Bylo tam opravdu ticho, nebo to bylo uvnitř mě? Musím vám také říci, že jsem ve válkách vždy viděla omezený počet obětí. Při každé bitvě to bylo tak 200 nebo 300 mrtvých. Nejvíce to bylo 400, jako například v Dak To ve Vietnamu. Když válka skončila, Američani začali shromažďovat mrtvé a počítat je a já nemohla uvěřit svým očím. Při masakru v Mexiko City, kde jsem byla zraněna, shromáždili 800 těl. Mysleli si, že jsem také mrtvá, tak mě hodili do márnice, kde se kolem mě a na mě hromadily mrtvoly, brzy to vypadalo jako záplava mrtvých těl. V těchto dvou věžích však pracovalo téměř 50.000 lidí.

Jen velmi málo z nich mělo čas se evakuovat. Výtahy nefungovaly a sejít dolu z nejvyšších pater vyžadovalo celou věčnost, pokud to vůbec plameny dovolily. Nikdy se nedozvíme počet mrtvých. (čtyřicet tisíc? padesát tisíc?) Američani to nikdy neřeknou, aby nezdůraznili intenzitu této apokalypsy, aby popřeli Usáma bin Ládinovo uspokojení a povzbuzení pro další teroristické útoky. Dále je tu také skutečnost, že ty dvě propasti, které do sebe absorbovaly desítky tisíc stvoření jsou příliš hluboko. V nejlepším případě dělníci někdy vykopají kusy různých částí například nos nebo o kousek dál prst. Možná také najdou nějaké bahno, které bude vypadat jako kávová sedlina, ale bude to ve skutečnosti lidská masa - zbytek těl, která byla během okamžiku rozemleta na prach. Včera poslal primátor Giuliani další balík s deseti tisíci těl, ta však byla celá.


***
Co cítím k těm, kteří se obětovali a zemřeli v těch letadlech kamikadze? Žádný respekt. Žádna lítost. Ne, dokonce ani lítost. Já, která v každém případě nakonec podlehnu pocitu lítosti. Vždy jsem neměla ráda kamikadze, tzn. ty, kteří se zabíjejí pro druhé, počínaje Japonci v druhé světové válce. Nikdy jsem je nepovažovala za rovné italskému patriotovi Pietro Micca, který pro to, aby zabránil příjezdu nepřátelských jednotek, vznítil sklad s výbušninami a zemřel v té explozi v turínské citadele. Nikdy jsem je nepovažovala za vojáky a ještě méně je považuji za mučedníky nebo hrdiny, jako mi je v roce 1972 popsal pan Arafat zatímco pištěl a plival sliny. (Bylo to při tom, když jsem s ním vedla rozhovor v Ammánu, kde maršálové trénovali Baader-Meinhofské teroristy.) Považuji je za slabomyslné a nic více. Slabomyslné z toho důvodu, že místo toho, aby hledali slávu přes filmování, politiku nebo sport, hledají ji ve své vlastní smrti a smrti druhých. Při jejich smrti jim to, místo ocenění Oskarem, jmenování ministrem nebo získáním trofeje, přinese (jak si oni myslí) obdiv. V případě těch, kteří se modlí k Alláhovi, je v Koránu popisován ráj: „Ráj, kde hrdinové píchají panny“ (Uri). Věřím, že jsou také fyzicky slabí. Dívám se na fotky těch dvou kamikadze, o kterých jsem mluvila v mém „Inšaláhu“ - romantický román, který začíná zničením americké základny (přes 400 mrtvých), francouzské základny (přes 350 mrtvých). Tyto fotky byly pořízeny před tím, než šli umřít. Před svou smrtí šli ještě k holiči. Podívejte se na ten skvělý účes! Jaké smetanové kníry, čeledínové malé vousy, koketní kotletky…

Ach, kdo ví jak by pan Arafat doutnal, kdyby mě slyšel! Víte, mezi ním a mnou není velké přátelství. Nikdy mi neodpustil ani naše žhavé rozdíly v názorech, které jsme si vyměňovali během našeho sporu, ani mé mínění o něm, které vyjadřuji ve své knize „Rozhovor s historií“. Pokud jde o mne, nikdy jsem mu nic neodpustila. Zahrnujíce i fakt, že italský novinář, neprozíravě se představující jako „můj přítel“, zanedlouho stál s pistolí namířenou na jeho srdce. Proto už spolu nemluvíme. Je to škoda. Protože pokud bych ho opět potkala, nebo spíše pokud bych mu u mě dovolila audienci, zařvala bych mu do obličeje, kdo že jsou tito mučedníci a tito hrdinové. Řekla bych mu: „Proslavený pane Arafate, mučedníci jsou ti cestující ve čtyřech ukradených letadlech, kteří byli přeměněny v lidské bomby. Mezi nimi bylo čtyřleté dítě, které se roztříštilo v druhé věži. Slavný pane Arafate, hrdinové jsou ti zaměstnanci, kteří pracovali ve dvou věžích a v Pentagonu. Vážený pane Arafate, mučedníci jsou ti požárníci, kteří zemřeli při jejich záchraně. A chcete vědět kdo jsou ti hrdinové? Cestující těch letadel, kteří měly přistát na Bílý dům a místo toho vybuchly v Pensylvánii, protože se lidé na palubě vzbouřili. Ano, pro ně by měl být ráj, vážený pane Arafate. Problém je ten, že vy jste neustálou hlavou státu. Chováte se jako samovládce. Navštěvujete papeže, potvrzujete, že nemáte rád terorismus, posíláte své soustrasti Bushovi. Ve vaší chameleóní neslučitelnosti byste byl schopen odpovědět, že mám pravdu. Ale změňme téma. Je známo, že jsem velmi nemocná, a mluvením o Arafatovi dostávám horečku.
***
Upřednostňuji mluvit o nezranitelnosti, kterou mnozí lidé v Evropě připisují Americe. Nezranitelnost? Ale jak nezranitelná?!? Čím více je společnost demokratičtější a otevřená, tím více je vystavěná terorismu. Čím více je země svobodná, není vedena policejním režimem, tím více má rizikovost únosů a masakrů, které se objevovaly během mnoha let v Itálii a Německu a jiných oblastech Evropy. To se nyní objevuje ve velkém v Americe. Nebylo to jen tak pro nic, že nedemokratické vlády s policejním režimem vždy podporovaly a financovaly teroristy. Sovětský svaz, okolní státy sovětského svazu a Čína například. Kaddafího Lybie, Irák, Írán, Sýrie, Afaratův Libanon, Egypt, Saudská Arábie, Pákistán, Afghánistán a všechny muslimské státy v Africe. V těchto zemích jsem se na letištích a v letadlech vždy cítila bezpečně. Klidně jako spící novorozeňátko. Jediné věci, které jsem se bála, byla ta, že budu zadržena, protože jsem psala o teroristech. V evropských letištích a letadlech jsem se místo toho vždy cítila trochu nervózní. V amerických letištích a letadlech jsem přímo nervózní. A v New Yorku jsem dvakrát nervóznější. (Musím nicméně připustit, že jsem nebyla nervózní ve Washingtonu. Opravdu jsem nepředvídala to, že spadne letadlo na Pentagon). Pro mě to nikdy nebyla otázka toho, „jestli“, ale spíše „kdy“. Proč si myslíte, že si mé podvědomí v tamto úterý uvědomilo pocit ohrožení? Proč jsem si v rozporu s mými návyky pustila televizi? Proč jsem mezi těmi otázkami, které jsem si kladla, když ještě nefungoval zvuk, zahrnula otázku, jestli nejde o předem připravený útok? A proč si myslíte, že když se objevilo to druhé letadlo, jsem pochopila. Tím, že je Amerika nejsilnějším národem na světě, nejbohatší, s největší mocí, nejmodernější, mnozí upadnou do pasti, kdy si myslí, že je také neohrozitelná. Místy si myslí, že i Američané jsou neohrozitelní. Ale americká zranitelnost je přímo odvozena z její síly, z jejího bohatství, z její moci, z její modernosti.

Vyrůstá to také z její mnoho-etnické podstaty, její svobody, jejího respektu k občanům a hostům. Přibližně 24 miliónů Američanů jsou například Arabové a muslimové. Pokud by nějaký Mustafa nebo Mohamed přijel řekněme z Afghánistánu, aby navštívil svého strýce, nikdo mu nezakáže, aby šel na kurz do školy a naučil se tam létat s Boeingem 757. Nikdo ho nezastaví od toho, aby chodil na univerzitní kurzy chemie a biologie (doufám, že to brzy přestane být pravda). Nikdo ho nezastaví, dokonce ani když se vláda bude obávat, že by tento syn Alláha mohl unést letadlo 757, nebo vhodit ampulku s baktériemi do vodní nádrže a vyvolat masakr. (Říkám „pokud by“, protože tentokrát o tom vláda nevěděla zhola nic a FBI se CIA z toho vyšly s monoklem. Kdybych byla prezidentkou Spojených států, zbavila bych se jich tím, že bych jim nakopla pozadí pro jejich hloupost). Když jsme u toho, vraťme se k původnímu argumentu. Jaké jsou ty symboly síly, bohatství, moci, modernosti Ameriky? Určitě ne jazz, ani rock and roll, žvýkání žvýkačky, hamburgery, Broodway nebo Hollywood. Jsou to její mrakodrapy. Její Pentagon. Její věda, technologie. Tyto mrakodrapy jsou tak ohromující, tak veliké, tak krásné, že když se díváte nahoru, skoro zapomenete na pyramidy a božské paláce z naší historie. Jsou to také gigantická letadla, která jsou dnes běžně používána, stejně jako jednou byly používány plachetnice a kamióny. Všechno se totiž nyní přenáší na letadla. Všechno. Pošta, čerstvé ryby, my sami (nezapomeňte, že to byli oni, kdo objevili vzdušné válečnictví. Nebo jej alespoň rozvinuli do bodu hysterie). Ten hrozný Pentagon, ta pevnost, která člověka vystraší jen tím, že se na něj podívá. Ta všeprostupující, všemocná věda. Ta ohromující technologie, která během několika málo let změnila naše každodenní zkušenosti, náš styl komunikace, stravy, žití. A kam je ctihodný Usáma bin Ládin udeřil? Do mrakodrapů, do Pentagonu. Jak? Letadly, vědou, technologií. Mimochodem, víte co mě nejvíce dostává o tomto smutném ultra-miliardářovi, ztraceném play-boyovi, který místo toho, aby flirtoval s blonďatými princeznami a hrnul se do nočních podniků (tak jak to dělal, když mu bylo dvacet let v Bejrútu), se baví tím, že zabíjí lidi ve jménu Mohameda nebo Alláha? Je také fakt, že jeho dědictví pochází z výdělků z korporace specializující se na demolici a on sám je expert v demolici. Demolice je americkou specialitou.

pokračování příště

4130 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
Záleží Bruselu na životech Východoevropanů? EU mentoruje východní země zatímco k západním je benevolentnější. Záleží podle Vás Bruselu na životech Východoevropanů?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď