"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Ibn Warraq: Muslimové musí být donuceni dívat se na islám kriticky

Autor: Ibn Warraq | Publikováno: 3.9.2008 | Rubrika: Rozhovory
Ilustrace

Sekularizovaný muslimský intelektuál Ibn Warraq (není jeho pravé jméno) se narodil na indickém subkontinentě a vzdělával se na Západě. Věří, že velké islámské civilizace minulosti byly založeny navzdory Koránu, ne díky němu a pouze zesvětštělý islám může pomoci muslimským zemím od fundamentalistického šílenství. Doufá, že se mu podaří udržet v tajnosti svoji identitu.

Ibn Warraq je pseudonym, používaný autorem dvou kontroverzních knih Proč nejsem muslim a Hledání historického Muhammada. Jméno Ibn Warraq je jedno z tradičně adoptovaných jmen pro disidentské autory během historie Islámu. A v tomto případě ho Ibn Warraq  používá, protože má obavu o svoji bezpečnost. Věří, že jsou průměrní  muslimové umírnění, ale že Islám jako takový není. A říká, že nastal čas pro „západní“ muslimy a západní politiky jako je G. Bush a T. Blair k zastavení odmítání role islámu v násilnostech 11. září.

Stephen Crittenden: Myslíte si, že islámští vůdcové na celém světě kromě Talibanu nemají pocit, že útok 11. září representuje jejich velkou krizi - velkou krizi islámu - případně i více, než si připouští Amerika?

Ibn Warraq: Problém samozřejmě tkví v tom, že neexistuje v islámu někdo jako papež, takže kdo jsou vlastně islámští vůdcové? Jsou tu různé typy vyhlášených islámských filosofů a řečníků, příležitostně odkazujeme na univerzitu Al Azhar v Káhiře jako druh autority, ale ve skutečnosti zde neexistuje žádná hierarchie ani žádný islámský mluvčí. Ovšem, že různí islámští filosofové, myslitelé a řečníci, kteří se u příležitosti, jako bylo 11. září, rozhodli hlásat, že se stalo něco drastického a že teď je pravá chvíle k přehodnocení všech věcí, to je jisté. Viděl jsem několik neuvěřitelných prohlášení od lidí, od kterých bych to nikdy nečekal.

Stephen Crittenden: Od koho například?

Ibn Warraq: Například od muftího z Marseilles. Muftí je typ asistenta práva, který je oprávněn vydat náboženský rozsudek. On řekl, že pokud jsou v akci násilní fundamentalisté, a já cituji autenticky: „Odsuzuji pokrytectví muslimských teologů, kteří odmítají kritizovat teologii, která se podepisuje pod veškeré toto násilí.“ Ostatní zajisté jdou po stejné staré cestě, říkají: „Dobře, my si nesmíme plést islám s islámským fundamentalismem“, blablabla a samozřejmě se nic neděje. A naneštěstí toto je druh lidí, které, zdá se,  poslouchají politikové.

Stephen Crittenden: Co myslíte, že se stalo islámu 11. září?

Ibn Warraq: Já si samozřejmě nemyslím, že by se něco stalo islámu 11. září, vždycky jsem věděl, že to bylo stejné jako kdykoli jindy. Pouze to jednoduše podtrhuje, co jsem se snažil říci posledních šest let a jiní lidé, odvážnější a více informovaní, než já, to říkali ještě daleko dříve. To, co se stalo 11. září, je něco uvnitř islámu, jeho esencí v určitém smyslu. Maxim Rodinson, velký francouzský islamolog říká, že násilí je „existenciálním islámem,“ to je to slovo, které použil, mínil fundamentalismus jako něco neodmyslitelného, jako základní důsledek islámu samotného. A nyní, myslím poprvé právě ve Francii, nastal úplný průlom ve způsobu diskuse o islámu. Určitě v konzervativních novinách, ale také v levicových časopisech jako Marianne a denících jako Figaro, začali kritizovat islám velice, velice principiálním způsobem. Zveřejňovali velmi rozsáhlé články, které jsem psal s přítelem, byly skoro na celou stránku. A to byly ty velké noviny. A to je naprosto, naprosto mimořádná změna. Dva roky zpátky, když vyšla moje kniha, byla ve francouzské edici prakticky bojkotována. Dnes o mě píše francouzský tisk vpředu, uprostřed i vzadu. Ale v Anglii, bohužel, až na výjimky, které začínají mluvit, jsou intelektuálové islamisticky a politicky korektní a netroufají si použít slovo islám v souvislosti s terorismem. Následují nyní cestu politiků. Myslím, že to je docela ironické, oba, Bush i Blair, jsou dva vůdci, kteří přivedli náboženství do politického života, a nyní jsou těmi, kteří odmítají použít slovo islám, když mluví o terorismu. Oni nechtějí porozumět tomu, co se děje, budou opakovat stejné staré chyby. Jestli nechtějí analyzovat situaci a vidět, že islám je motivujícím faktorem za tím vším, tak jak chtějí zastavit tento světový problém? Mě se to jeví naprosto nepochopitelné.

Stephen Crittenden: To je velká otázka pro budoucnost multikulturalismu. A v Austrálii islám nebyl militantní, nebylo jediného nepřítele muslimů v australském národě, a najednou, nálada v zemi se změnila. Co si myslíte o budoucnosti multikulturalismu obecně?

Ibn Warraq: Ano, já souhlasím, to je jedna z věcí, kterou jsem zmiňoval před šesti lety ve své knize. Mimochodem, nechci vypadat, jako chytřejší, než kdokoli jiný. Byl jsem učitelem v Londýně skoro pět let v 70. letech, kdy multikulturalismus byl žádán, a já byl pro, jelikož jsem pocházel z menšiny, uvědomil jsem si důležitost sledování nezápadních kultur v pozitivním smyslu. Ale nyní zjišťuji, že jsme pokročili příliš daleko, poněvadž jsme zdůrazňovali rozdíly, které byly katastrofální pro společnost. A nejen zdůrazňovali rozdíly, přijali jsme totálně falešné představy o tom, co je Západ. Všechno neštěstí na světě, včetně třetího světa samozřejmě, bylo dáváno za vinu zkaženému Západu, a byl to neuvěřitelný nesmysl, co se psalo o kolonialismu a rasismu a tak dále, takže za všechno mohl jen Západ. Samozřejmě, otroctví a muslimové byli hluboce spojeni v obchodu s bílými i černými otroky, islám byl imperialistickým náboženstvím, které zničilo křesťanství na Blízkém východě, ještě nikdo nezmínil tato fakta.

V každém případě, zpět k multikulturalismu, nemůžeme doufat, že budeme mít civilní společnost, jestliže si nebudeme cenit stejných věcí, jestliže nebudeme usilovat o stejné cíle a nemůžeme toho dosáhnout, pokud nebudeme řešit rozdíly. Musíme nejdříve sdílet základní hodnoty a zdá se zásadní, že jdeme dál za rozdělující multikulturalismus, který v podstatě znamená Západní nátlak, pozice Západu, nedostaneme se nikam, dokud nevyslovíme věci, které jsou hodnotami pro nás, jako odluka církve od státu, liberalismus, demokracie, hodnota racionalismu, diskuse o našich problémech atd. A ještě k tomu, naši vůdcové byli neuvěřitelně povrchní. Dávali stále více peněz na rozeštvávání lidí proti sobě. To se mi zdá pomatené. Místo, aby učili nově příchozí a imigranty jazyku hostící země, hlavně angličtině v Británii, Austrálii a USA, vyplýtvali miliony dolarů a liber na podporu jazyků, které se učí v Pandžábu, Urdu, Indii, to vypadá jako úplná pomatenost, jak se mají na světě integrovat lidi do společnosti, když nemluví její řečí?

Stephen Crittenden: Tady v Austrálii často pochybuji, zda by slunce a Bondi Beach nakonec mohly vyhrát a možná vytvořit nebo spoluvytvořit nějaký druh hybridní formy islámu v Austrálii. Myslíte, že islám je schopen takového druhu transformace?

Ibn Warraq:  Ano, na Západě by to mělo být možné, snažíme se, děláme určité kroky. Je třeba říct, že se nebojíme pohlédnout kriticky na islám, stejně jako jsme to dělali s křesťanstvím a jakýmkoli jiným náboženstvím, způsobem, že jsme kritizovali Bibli, historicko-kritická metoda existuje od 17. století, od Spinozy a dalších, hlavně v 19. století v Německu. A ještě nikdo se neodvážil udělat to samé s Koránem. Dokonce i v akademické obci je určité tabu ve vědecké diskusi o Koránu. Dám vám příklad. Můj přítel Christof Luxenberg vydal knihu o Koránu v němčině, která dokazuje, že velká část Koránu musela být napsána v aramejštině, což solidně argumentuje. Brilantní filologické zkoumání Koránu. Ale bylo to bojkotováno, lidé o tom odmítali hovořit, dokonce i v univerzitních kruzích dávali ruce pryč a říkali: „My si nepřejeme urážet city muslimů“. Myslím, že to je nehoráznost. Pokud jsme důslední, pokud jsme trvali na kritice Bible atd., musí být muslimové donuceni podívat se na jejich vlastní náboženství ze stejného úhlu. Žijeme na svobodném Západě, v Austrálii například a Novém Zélandě, kde je demokracie a svoboda projevu. Měli bychom využít této příležitosti zůstat kritičtí a to je jediný způsob, jakým můžeme pomoci muslimům na Západě. Jak někdo jednou řekl, neupřednostňujme islám tím, že ho ochráníme před osvětou.

Stephen Crittenden: Když mluvíte s mladými Palestinci nebo Syřany na středním východě, často vám řeknou, že chtějí žít západním způsobem života, to je fakt.

Ibn Warraq: Přesně. Ale my nezaostřujeme media na tyto lidi, aby dodávali odvahu jejich pohledu. Věděli jste, že v čase před událostí 11. září byly jisté demonstrace na podporu Američanů v Iránu? Něco podobného se stalo v Pákistánu, ale vy jste to nikdy neviděli.

Stephen Crittenden: Jsou jedním z klíčových problémů, kterému islám čelí, jeho arabské kmenové zvyky? Křesťanství se stalo kosmopolitním náboženstvím slova, židovství jím bylo překonáno. Je islám způsobem pokusu na této úrovni, způsobem přeměny celého světa na arabský kmen?

Ibn Warraq: Ano, to je program politického islámu, chcete-li to tak nazývat. Ale uvnitř islámu obecně byl tento proud, který říká, že islám je dokonalé náboženství, že Prorok byl poslední z proroků a to je povinnost každého muslima přinést toto náboženství celému lidstvu. Je v tom jistá logika, ale to není moje logika, protože já nepřijímám její předpoklad.

Stephen Crittenden: Někde jste řekl: Myslím, že ze všech světových náboženství islám je poslední originál. Znám lidi, kteří by s tím nesouhlasili. Myslím, že islám vidí sám sebe jako dovršující zjevení, které bylo dáno judaismu a křesťanství. Ale v čem si myslíte, že to dovršení spočívá?

Ibn Warraq: Já žádné dovršení nepozoruji. Pokud lidé chtějí vidět nekompromisní monoteismus islámu jako způsob nějakého zdokonalení, prosím, ale to samé máme i v židovství.

Stephen Crittenden: Ale něco zajímavého a úžasného se tam v arabské poušti stalo, co zachvátilo celý svět od Maroka po Indonésii?

Ibn Warraq: Lidé se často zajímali, proč byl islám tak úspěšný. Přišel v čase, kdy Byzantská a Perská říše byly v hlubokém úpadku, to dalo velkou výhodu militantním náladám a podmaňované obyvatelstvo samozřejmě upadlo v podíl na kořisti dobyvatelů, a to vše ve velmi krátké době. Já na to nemám žádnou zvláštní teorii. Vy (roz. západní věda, pozn.překl.) máte přece obvyklou plnou intelektuální výzbroj výkladů té věci od marxistů až po freudiány. Poměrně nedávno jsme slyšeli tezi, že islám je nejrychleji rostoucí náboženství. Ta se pořád omílá ad infinitum (donekonečna) bez jakýchkoli statistik nebo potvrzujících faktů. Bylo však neuvěřitelné množství lidí, kteří na mnoha místech, třeba v Alžírsku, konvertovali ke křesťanství, protože tam poznali islám jako náboženství orientované na smrt. Ale pochopitelně, dokud tam bude odpadlictví trestáno smrtí, není to snadno prokazatelné. Takže ačkoli je na taková tvrzení určitá negativní reakce, faktem zůstává krize islámské identity tváří v tvář úspěchům Západu. Už od dob napoleonských nájezdů do Egypta na přelomu 18. a 19. století utrpěl islám určitou krizi identity. Tam také byla tendence návratu ke kulturním kořenům egyptské civilizace a dnes dokonce znám lidi, kteří se nazývají muslimy, ale ve skutečnosti jsou ateisty. Míním tím muslimské ateisty, chcete-li, ale islám zůstává pramenem identity, zvláště v dnešní době, protože takoví lidé se cítí úplně bezprizorní z absence jakéhokoli charismatického vůdce. Většina z nich žije v autokratických režimech, pokud ne přímo diktátorských. Z těch důvodů tam proběhl návrat skrze jejich vlastní kulturní kořeny, ale znovu opakuji, nevím, jaká přitažlivost to byla historicky, která rozhodla o úspěchu islámu ve světě.

Stephen Crittenden: Vrátím se k tomu, o čem jsme se zmiňovali, ovšem chci položit jinou otázku: Dělali jsme na našem programu nedávno rozhovory s islámskými učenci z Ameriky a také odjinud, kde se velmi snaží o podporu islámu a velmi se snaží jako já neurážet muslimy žijící v Austrálii, kteří jsou aktuálně pod velkým mediálním tlakem a čeká se na každou jejich chybu. Na druhé straně, vy jste velmi kritický k západní formě politicko náboženské korektnosti. Nazýváte takové učence „Obránci Západu“.

Ibn Warraq: Ano, shledávám celkem bolestným, že to, co je jakoby mimochodem zahrnuto v jejich postoji, je určitý druh rasismu, o kterém si myslí, že se ho vyvarovali, je to druh povýšenosti, který říká, že nesmíte ubližovat citům chudých muslimů. Jakoby si mysleli, že to jsou malé děti, které musí být chráněny před dospělým světem kritiky, to považuji za nenormální. A další zvláštní věcí shledávám to, že mnoho těchto učitelů, tzv. Obhájců Západu jsou zároveň křesťany. Křesťanští učitelé, jako např. Montgomery Watt, který napsal slavný dvoudílný životopis Proroka, v muslimském světě velmi váženou knihu mimochodem, ale ne každým. Ve skutečnosti mnoho muslimů pohrdá, skutečně pohrdá učenci, jako je Montgomery Watt. Oni si myslí, dobře, jestliže je islám opravdu takové velké náboženství, proč ještě nekonvertoval? Pryč s takovou povýšeností, říkají. A jedno stíhá druhé. Egyptský intelektuál Hussein Amin napsal útočnou recenzi na Montgomeryho Watta přesně v tom duchu, jak jsem řekl a prohlásil: „Dávám přednost starým křesťanským misionářům, kteří aspoň měli dost úcty ke svému křesťanství a snažili se obrátit muslimy na křesťanství, než těmto obhájcům Západu, kteří sami sebe tímto způsobem zcela zneuctili.“

Stephen Crittenden: To otvírá další otázku: Máme na Západě jeden z problémů ten, že odmítáme připustit, že jsme zapomněli na to, kolik našich sekulárních demokratických institucí, kolik svobody jsme získali díky křesťanství?

Ibn Warraq: Ano, přesně tak, máte absolutní pravdu. V tomto smyslu křesťanství vždy uznávalo rozdělení lidské společnosti na dvě sféry. Máte v evangeliu podle Matouše slavný výrok: „Co je císařovo, dejte císaři a co je boží, dejte Bohu“. (Mk 12,17) To se předpokládá být prokazatelným argumentem k oddělení státu od církve. Máte pravdu, když se podíváme, jak postupuje sekularizace Západu, překvapivě jedna z jejích základních pohnutek bylo křesťanství samotné. Jakmile akceptovalo ideu opačného názoru (dialektické myšlení, pozn.překl.), v momentě, kdy se evropské myšlení rozhodlo pro toleranci, rozhodlo se pro eventuální svobodný trh názorů.

Stephen crittenden: Mohl bych se vás zeptat, je oddělení církve (náboženství) od státu možné i v islámu? Myslím tím, že jsme si vědomi národů jako je Indonésie nebo Turecko, kde silná armáda drží islám na uzdě, ale to není to, co chci říci, a není to, co byste mínil vy oddělením církve od státu, že?

Ibn Warraq: Myslím, že je to možné, ale je to těžký úkol pro zemi, které se to týká. Myslím, že Turecko je jediné, které zabudovalo takové úplné rozdělení do svého zřízení. Ostatní státy mají ve svých ústavách vždy nějaký druh odkazu k islámu nebo islámskému právu, říkajíce, že právo té země je inspirováno šarí´ou nebo koránem a podobně, ale já nevidím důvod, proč by to tak muselo být. Myslím, že je docela samozřejmé, že v mnoha zemích šli směrem k nějakému druhu sekulárního zřízení, dokonce, ať tomu věříme nebo ne, třeba Irák byl v základu sekulární stát, byl to diktátorský režim nejhrubšího zrna, samozřejmě, ale neměli zde žádné speciální pověření pro náboženské frakce či náboženské požadavky na stát. Stejně jako Sýrie, není tam žádný podstatný důvod, proč by země s muslimskou většinou neměla jít cestou sekularismu. Pákistán, paradoxně, byl založen Muhammadem Ali Jinnahem, který byl ateistou. Není to dokázáno a žádný Pákistánec by to nepřipustil, a pak, samozřejmě, první vůdce po Jinnahově smrti byl Liaquat Ali Khan, a ten byl na pokraji uskutečnění sekulárního zřízení, když byl zavražděn a věří se, že ta vražda byla na objednávku nějaké náboženské frakce. A viděl jsem rozhovory s různými ženskými skupinami a intelektuály v Pákistánu za posledních deset let, kteří říkali, že lid Pákistánu nikdy nebyl pro mully, pro tyto zpátečnické elementy a v zásadě mají pokojný postoj k islámu a jejich ideou je islám jako náboženství, které by mělo být redukováno na privátní sféru. A myslím, že Bangladéš také šla cestou sekularismu. Pak ovšem tuto velkou šanci pro všechny tyto země zhatila revoluce v Íránu. To posunulo civilizační hodiny o takových padesát let zpátky.

Víte, byly tu všechny druhy sekulárních hnutí, např. ženy v Egyptě velmi odvážně ve 20. letech pálily veřejně své závoje, nebo to byli studenti, a lidé to velmi rychle zapomněli, kteří v padesátých letech v Bagdádu veřejně pálili Korán. Ale politici pokaždé ustoupili nábožensko fundamentalistické lobby. Lidé mnoho očekávali od Benazír Bhuttové, když na konci 80. let převzala vládu v Pákistánu a pokoušela se nějakým způsobem vytvořit státní smlouvy s náboženskými frakcemi, jejich vůdci však řekli, že jí v tom nepomohou. A že ji nebudou brát vážně jako autoritu, protože je žena, pokud bude chtít útočit na jejich vliv ve státě. Toto bylo kompletní zklamání pro všechny feministické skupiny, zklamání všech žen v Pákistánu, když Bhútová neudělala nic pro jejich pokrok. Lidé měli velká očekávání, ona mluvila o demokracii, ale pokaždé nešťastně ustoupila.

Stephen Crittenden: Myslíte, že události 11. září 2001 by mohly vrazit klín mezi muslimy, žijícími na Západě a muslimy v islámských zemích?

Ibn Warraq: Ano, směřuje to k definitivnímu předělu. Myslím, že jsem již zmiňoval změnu v postojích (samozřejmě západních) intelektuálů a jejich neochotou kritizovat islám. Ale nyní je tu také skupina naše, totiž, sekulárně uvažujících muslimů, či ex-muslimů, nebo také volnomyšlenkářů muslimského původu, kteří měli velké setkání v New Yorku v polovině listopadu (2007, pozn. překl.). Počet těch, kteří se toho zúčastňují, stále vzrůstá a nyní koncipují ústavu, kterou chtějí prosadit u muslimů, žijících na Západě: „Vy nezrazujete vaši vlastní kulturu, naopak jste povýšili své lidství tím, že jste kritičtí k islámskému náboženství.“ A to, že žijeme na Západě, by měla být výhoda svobody projevu, Západ nám umožňuje dívat se na svět kriticky, místo abychom se schovávali v tichém vzdoru, můžeme se chopit příležitosti otevřeně se podívat na své kořeny, například na problém interpretace Koránu, na pozici žen v islámu, na potřebu oddělení státu od náboženství atd. Takže to chápu jako velkou příležitost pro muslimy prozkoumat, jaký je zdroj v jejich náboženství, který je nutí k násilným činům.

Pokud jde o muslimy jinde, naneštěstí, většina muslimů jinde než na Západě žije pod autoritativní vládou, kde není žádná svoboda projevu, s určitou výjimkou Turecka, samozřejmě. V takových zemích jsou osamocené hlasy, velmi odvážné osamocené hlasy. Například syrský sekulární filosof Sadiq al-Azam, nebo některé velmi odvážné individuality v Egyptě, v Tunisku je sekulárním např. Muhammad Sharfi. To jsou lidé, které bychom měli povzbuzovat.

Stephen Crittenden: Mohu se vás zeptat, muslimská komunita v Austrálii je nová a mnozí její členové pocházejí z míst válečných konfliktů a postrádají sebedůvěru. Co byste řekl těmto lidem, žijícím v Austrálii, kteří jsou momentálně velmi zoufalí?

Ibn Warraq: Tedy, myslím si, že je nečeká lehká cesta ven. A nebude žádná, bez nějakého toho zranění, které utržili a bez určitého utrpení. Čeká na ně nějaký druh bolesti, jako třeba zpytování svědomí, a nemohou vyrůst bez toho, aby na cestě neutržili nějakou tu ránu. Myslím, že to vědí všichni rodiče, ale děti, které vyrůstají, si natlučou a někdy i ošklivě, přestože mají dozor. A to je i případ islámu. V něm byli muslimové dlouho, velmi dlouho hlídáni. Muslimové nikdy nebyli nuceni zkoumat kriticky svoji víru, takže to pro ně bývá vždycky šokující, jako je to pro dítě, které unikne z hlídaného prostředí, když náhle musí vyjít ven, získat svůj život a musí se postavit na vlastní nohy. To je přesně ten šok, který dostanou všichni, o kterých mluvíme. Ale co může dítě udělat? Musí hledět realitě do tváře a to je to, co muslimové musí udělat. Musí prozkoumat své svaté texty a objevit, co je v nich špatného, co je v nich, co donutí zabít pět tisíc lidí najednou, sebevražedným útokem, a nehodí se předstírat, že to nemá nic společného s islámem, musí to prozkoumat a hledět realitě do tváře. A já neříkám, že to je jednoduchá cesta, s tímhle se vyrovnat. Musí se nyní probudit a snažit se dospět. A tak místo aby vykřikovali „Ó, vy urážíte našeho proroka, urážíte naše náboženství“, musí se postavit po boku všech ostatních lidí, kteří také trpěli nebo trpí deziluzí. Mám přítele dominikánského kněze a ten mi řekl: “Víš, během věků katolicismus musel snést mnoho políčků do tváře, a věř mi, stalo se tím pro nás mnoho dobrého“.

Stephen Crittenden: Co bylo vyjádřeno vašimi slovy? Že islám má potenciálně zapotřebí, možná podle Západu, jít cestou jakési reformace, jakou si prošla křesťanská církev?

Ibn Warraq: Přesně tak. To je to, co pořád říkám, je nelogické, totálně nelogické pro západní media, třeba to,  že prakticky každý měsíc v úvodníku The Times stojí nářky nad nedostatkem vůle k reformaci islámu a pak se ignorují knihy, jako jsou ty moje. Jak si myslí, že asi k reformaci dojde?

Stephen Crittenden: To je samozřejmé, že je to tak. My tady mluvíme o jednom z největších příběhů historie náboženství!

Ibn Warraq: Správně. Myslím, že by to mohlo vypadat trochu jako megalománie. Ale někde to začít musí.

Pramen: The religion report:  www.abc.net.au

z angličtiny přeložil Tomáš Procházka

4622 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
U imigrantské kriminality pachatele radši zatajovat? V případě ubití francouzského řidiče MHD imigranty média striktně neuvádí, že šlo o imigranty. Váš názor?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď