"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Velké fiasko evropské ''měkké síly''

Autor: Daniel Kaiser | Publikováno: 13.3.2006 | Rubrika: Blízký východ
Ilustrace

Nikdo kromě Íránců samotných nechce, aby se dostali k jaderné bombě. Nikdo ale asi pořádně neví, jak je zastavit. Politické sankce prý budou neúčinné. Ekonomické sankce hodné toho slova prý nemají šanci projít Radou bezpečnosti. Piloti a vojáci poslaní na místa, kde se na programu pracuje, se nemusí trefit. A i kdyby se trefili, nažene Západ protirežimní a instinktivně prozápadní Íránce pod křídla fanatického prezidenta Ahmadinežáda. Prostě pravděpodobnost nějaké katastrofy, další války nebo vstupu Íránu do jaderného klubu se zdá být nepříjemně vysoká. A může za to hlavně stará dobrá Evropa.

Čas je proti nám

Dva roky Evropská unie - zastoupená trojicí Británie, Francie a Německa - vedla s Íránem "konstruktivní dialog". Když nedávno Íránci rozlomili pečetě v Natanzu, musela si i Evropa přiznat, že celou tu dobu jenom marnila čas a dělala Teheránu stafáž. Pesimisté odhadují, že Íránce od bomby dělí už jen pár měsíců, optimisté tipují několik let. Jisté je, že než se Evropa do věci slavně vložila, měl Írán k bombě o dva roky dál než dnes.

Íránskému režimu hra na kočku a na myš pochopitelně vyhovuje, blíží se chvíle, kdy bude díky členství v jaderném klubu v podstatě beztrestný. Jak se ale do té hry nechal vtáhnout Západ? Z větší části myšlenkou jakési dělby práce: hloupí Američané zabředli v Iráku; Izrael je americký poskok, jenom ještě zbrklejší než jeho pán. My, Evropané, jim teď předvedeme, jak se "to" má dělat. Evropský establishment si myslí, že na rozdíl od amerických vozembouchů je mistrem v používání "soft power", lidovecky řečeno klidné síly.

Za rezignaci na jaderný program nabízela Evropa Íránu balíček bezpečnostních záruk a politických i obchodních výhod. Britský ministr zahraničí Jack Straw cestoval do Íránu za posledních pět let pětkrát a pokaždé se vracel s iluzí, že tam našel umírněné živly, jimž půjde atomovou bombu rozmluvit.

Íránci, kteří s E3 jednali, se museli dobře bavit. Estéti na opačné straně stolu je od začátku ujišťovali, že vojenské řešení nepřipadá v úvahu. Američany, kteří si přáli, aby vojenský zásah "zůstal na stole," Evropané s nadhledem uzemňovali. Německý předseda vlády Gerhard Schröder loni před volbami opakovaně útočil na americké kovboje. Vůbec nejčastěji ale vojenský zásah vylučoval šéf britské diplomacie Jack Straw. Jako kdybychom se ocitli někde v roce 1940, kdy se důstojníci britské RAF strachovali, aby balíky letáků rozhazované nad hitlerovským Německem nezabily chodce.

Fandit vlastním dětem

Není pravda, že Bílý dům dělbu práce na evropský způsob podporoval. Byla mu spíš vnucena a teprve loni - pod tlakem potíží v Iráku - se s ní smířil a zpětně jí nabídl jakési krytí. Pro tuhle slabou chvilku si teď američtí konzervativní komentátoři rvou vlasy. Na íránské krizi se jim potvrzuje, že rozhodujícím hráčům v EU chybí vůle důsledně řešit nebezpečné konflikty a že se bojí jít do rizika.

Evropská politická elita, má navíc nutkavou potřebu vymezovat se proti Američanům jako teenageři vůči rodičům. Přitom Amerika je dítětem Evropy - a má prezidenta, ze kterého muláhové v Teheránu možná ještě mají strach. Z nás ne.

A tak by unijní stařeček udělal dobře, kdyby se svým potomkům v jejich zápase se Stínadly alespoň přestal plést pod nohy.

Autor je redaktorem BBC, převzato s laskavým svolením autora

3356 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
Ve Francii vyhlášena rekonkvista. Co vy na to? Pravicový prezidentský kandidát Zemmour vyhlásil ve Francii protiimigrantskou rekonkvistu. Co vy na to?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď