"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Islám. Konečné řešení evropské otázky? (dokončení)

Autor: Jakub Calatrava | Publikováno: 12.5.2008 | Rubrika: Západ
Ilustrace

Bezradnost stratégů a bída taktiků 

V současné době se v Evropě setkáváme s novým jevem, strachem z evropské muslimské reality a z vlastní budoucnosti. Terror europaeus. 

Pro latinské slovo terror existují české ekvivalenty - strach, hrůza, zděšení či obavy. Evropa má strach a oprávněnou hrůzu. Co vyvolává tyto vysoce emotivní pocity zmatku a nejistoty, strachu a hrůzy, tolik se lišících od optimismu, který Evropa prožívala a sdílela po ukončení studené války? Co vyvolává tuto radikální změnu, která vede k tomu, že už Evropu nemůžeme oslovit „tu felix Europa“, ba naopak jsme nuceni diagnostikovat „terror europaeus" při pohledu na západoevropskou společnost? 

Jsou důvodem tohoto specifického strachu nejviditelnější projevy organizovaného islámského radikalismu, kterému bylo dovoleno v Evropě se bez vážnějších problémů etablovat? Tedy teroristické akce? 

Je to strach z těchto akcí, které jsou vedeny s cílem psychologického zastrašení většiny evropské populace a z něho vyplývajícího politického rozhodnutí vládnoucích evropských elit? Elit, které díky své slabosti, mravní pokleslosti a labilitě tomuto soustředěnému tlaku a zastrašování podlehly a přistupují k politickým krokům, které by ve stavu „střízlivosti“ nikdy nepřipustily? 

Nebo je tomu naopak a důvodem strachu jsou vědomě i podvědomě vnímané indicie, dovolující uvažovat o dvojí hře evropského establishmentu? Tedy jednoduše řečeno - o programové spolupráci s vlastním nepřítelem? O kolaboraci? Je možné mluvit o „zradě elit"? 

Evropa je zděšena a má obavy. Zděšena z výsledků vlastního demografického vývoje, protože si už dnes uvědomuje všechny průvodní znaky a signály, které dříve nevnímala nebo nechtěla vnímat. 

Evropa má obavy z populačního boomu muslimů v Evropě a z jeho vlivu na budoucí složení evropské populace. Má oprávněný strach a obavy ze své vlastní budoucnosti při pohledu na rostoucí evropská muslimská ghetta. 

Rizika budoucnosti jsou zřetelná a diagnoza více než jasná. Jaké závěry Evropa vyvodí, jaké postupy doporučí? Jakou strategii navrhne, aby apokalyptická vize budoucnosti nedošla svého naplnění? 

Zcela nelogicky a ahistoricky doporučuje řešení, která již historie dávno vyloučila, cesty, které nevedly k nápravě, ale ke katastrofě. 

Na politické scéně se tak znovu objevuje sebevražedný prostředek, který s „velkým úspěchem“ použila západoevropská politika na konci 30. let minulého století k řešení nebezpečí, které hrozilo z nacistického Německa. 

Appeasement, diplomaticky zastřený v různých aktivitách Evropské unie, ale i v otevřené formě doporučovaný jako zásadní prostředek k řešení budoucnosti Evropy, ohrožené demografickým vývojem muslimské populace na kontinentu i mimo něj. 

Je skličující sledovat doporučení tohoto typu obzvláště z našich historických pozic, protože vyvolávají mrazivé reminiscence s Mnichovem. Že myšlenka appeasementu je stále živá, svědčí i snaha určitých evropských kruhů ho aplikovat i při řešení palestinsko-izraelského konfliktu. V čí prospěch? Nacházíme stále stejného společného jmenovatele. Registrujte styčné plochy tzv. palestinské otázky a evropské situace počátku 21. století! 

Nejnovějším příkladem uplatnění politiky appeasementu, ovšem zahaleného do moderního politicko-diplomatického hávu, je otázka Kosova. Další úlitba islámu, další pobídka k růstu jeho sebevědomí a další příklad bezradnosti stratégů a bídy taktiků. 

Abychom pochopili nebezpečí, které se skrývá v appeasementu, měli bychom pochopit jeho podstatu. Jakou má roli? Anglickým termínem appeasement označujeme uklidnění, uspokojení, chlácholení. Aplikováno do politiky je to prostředek usmiřování protivníka ústupky. A podoba těchto ústupků může být různá. Abychom uspokojili, nebo uklidnili, uchlácholili nebo nedráždili, jsme schopni a ochotni obětovat cokoliv. Třeba i základní kameny evropského hodnotového systému. 

O neexistenci hranic appeasementu vypovídá britský sociolog Walter Laqueur ve svém díle “Poslední dny Evropy“. Doporučuje, že je zapotřebí „upustit od útoků na náboženskou víru druhé strany...“, protože „není moudré mluvit otevřeně a upřímně o jeho negativních stránkách, neboť kvantita podle marxistické doktríny přerůstá v novou kvalitu“ - sic! Sledujte i prameny pro argumentaci! Více než výmluvné. 

O autocenzuře a otevřené cenzuře ani nemluvě. Cenzura bude nutností, abychom se v duchu politické korektnosti vyhnuli dráždění druhé strany: „bude muset v budoucnu padnout víc takových rozhodnutí, jako bylo rozhodnutí staré TV sítě nevysílat program o situaci křesťanů v arabském světě...“. 

Zdá se tedy, že je nutné z důvodu bezproblémového soužití s muslimskou minoritou se jí podvolit, podřídit. Není možné na muslimech chtít jejich včlenění do většinové populace, ba naopak, vyjít jim vstříc i v jazykové oblasti doporučením, že „nemuslimští obyvatelé udělají dobře, když si osvojí základní znalosti turečtiny nebo arabštiny, tak jako se obyvatelé jižní Kalifornie a některých jižních států USA naučili trochu španělsky“. Ale pozor, porovnáváme neporovnatelné. Islám a potažmo muslimové jsou nositelé zásadně odlišné civilizace, usilující o podmanění a likvidaci všech nemuslimských civilizací a kultur. Tady přirovnání s migrujícími Mexičany kulhá. 

Situace je tak vážná, že autor vybízí k tomu, že „by se měla debata vést o tom, které evropské tradice a hodnoty se stále ještě dají uchovat“. Z toho explicitně vyplývá, že jsou již některé evropské tradice a hodnoty, které se již nedají uchovat? Že některé bude zapotřebí obětovat? Kdo bude rozhodovat o tom, které si ponecháme, které oslabíme a které obětujeme pro bezproblémový zítřek Evropy v rámci bezkonfliktního soužití s islámem? Při těchto smyšlenkách mrazí.

Autor doslova píše: „Pro soužití s radikálními politickými náboženstvími může být ve věku demokracie potřeba nový Machiavelli“. Ale proč bychom měli uvažovat o soužití? Kdo o to stojí? Věta je navíc politicky korektní, protože jediné radikální politické náboženství je jen a jen islám. Doporučení se tedy týká pouze islámu. 

Co z tohoto citátu vyplývá? Přežití evropské civilizace v procesu vnucené koexistence s islámem je v plné závislosti na správné volbě správné politické strategie a diplomacie. 

Řečeno s plnou surovostí - ve vlastní zemi přežijeme jedině tehdy, když se nebudeme adekvátně bránit, akceptujeme radikální zpolitizované náboženství (islám) a když operativně zvolíme ty správné politicko-diplomatické kroky, které povedou k maximální minimalizaci škod, dopadu to procesu reislamizace a islamizace Evropy!? 

Je úžasně povzbuzující autorova argumentace, že „není pravděpodobné, že se požadavek zavést šaríju, jako nové právo země, bude nějak zvláště usilovně prosazovat“. Autor geniálně optimisticky a s plným nadšením pokračuje dál a uklidňuje politicky nekorektní pesimisty, pochybující o výhodách nové strategie, že „v každém případě se nemuslimům budou poskytovat“ nějaké výjimky“, že „je sice fakt, že některé kruhy požadovaly radikální islamizaci, ale v těchto věcech není vnitřně jednotná ani muslimská komunita“. 

Je to opravdu osvobozující pocit, uklidňující, že existence naší evropské civilizace je prozatím odvislá od nejednotnosti názorů muslimů, které jsme kdysi přivítali s otevřenou náručí v Evropě jako hosty. 

Lakmusovým papírkem, jakýmsi indikátorem skutečného “srdečního“ vztahu k islámu, je u všech islamofilů a apologetů islámu alergie na tzv. monolitické chápání islámu a jeho nebezpečí pro evropskou civilizaci. Nic nerozčílí tyto kruhy víc, než nerespektování různosti četných směrů a škol islámu. Nic nerozpálí doběla víc, než generalizování muslimské populace v Evropě a nerespektování jejich etnického původu. Zdůrazňováním původu a různých skupinových zájmů Turků, Maročanů, Pákistánců, Alžířanů a dalších se ovšem jen účelově zastírá a zneviditelňuje faktor, který tyto etnické skupiny spojuje. Je jím islám. Náboženství, které stojí v opozici proti evropské civilizaci a je tím tmelem, který pojí, zahlazuje všechny disproporce, překrývá všechny rozdíly a spojuje zdánlivě nespojitelné. Podceňovat sílu islámu se nikdy nevyplácelo. 

Walter Laqueur podotýká: „Pokud muslimská společenství nenajdou společného jmenovatele, budou bojovat o vliv a o moc, a není vůbec jisté, jak to dopadne“. Jsou to slova útěchy, pohrávající si s myšlenkou, že jde o minimálně dlouhodobou záležitost vývoje, nebo jde o důkaz neschopnosti pochopit realitu již probíhajících procesů? Vždyť pokusy o aktivaci “společného jmenovatele“ jsme již zažili. A fungují spolehlivě. Kauza karikatur ukázala její snadnost a lehkost. Aktivace “společného jmenovatele“ je tedy realitou. Islám je stále v pohotovostním režimu, připraven svými dílčími dogmaty kdykoliv posloužit. Je tedy jen otázka času, kdy bude tohoto prostředku politicky zneužito ke koordinaci akcí s cílem dosáhnout daného výsledku v procesu reislamizace a islamizace. 

Obdobné argumentace používá autor k diskreditaci fenoménu tzv. Eurábie, který považuje za sice zajímavý, ale velmi zavádějící pojem, opět nerespektující etnickou různorodost evropských muslimských komunit a jejich individuální zájmy, problémy a cíle. 

A tak doslova jedním škrtem pera mizí reálné nebezpečí, vyplývající ze vzájemné spolupráce evropských politických elit s Arabskou ligou, spolupráce budované desetiletí.“ Neexistuje žádný dobrý důvod, proč by evropské vlády měly podporovat arabské touhy ovládnout muslimské komunity v Evropě“. 

Nevidět, nevnímat a odmítat realitu nejvlivnějších islámských proudů, škol a organizací, které se rekrutují z arabského etnika. Nevidět jejich vítězné tažení muslimskou Evropou. Odmítat jejich vliv na politickou scénu Evropy. Nevidět výsledky společné euro-arabské politiky, to vše je buď dílem absolutní slepoty, nebo záměru bagatelizovat, minimalizovat nebezpečí, které Evropě hrozí. A opět se můžeme ptát - z jakého důvodu? 

V každém případě to svědčí, tak jako řada předešlých indícií, o bezradnosti a tápání v odpovědi na otázku, jak na novou realitu zareagovat, jak se v dané situaci zachovat, jaká opatření přijmout. Jak Evropu zachovat budoucnosti. 

Ale v úvahu přichází i jiné vysvětlení, ilustrující změnu taktiky evropských levicových elit. Aby zmátla veřejnost a získala si její ztracenou důvěru, je ochotna takticky a pohotově ukázat na nejkřiklavější a nepřehlédnutelné průvodní znaky nezvládnuté politiky integrace muslimů. Obavami o demografický vývoj Evropy získává pozornost a sympatie velké části společnosti. Souběžně však touto taktikou dodává sílu své ideové konstrukci, kterou jedním dechem předkládá spolu s domnělou kritikou nejviditelnějších průvodních znaků své koncepce transformace evropské civilizace. 

Záludnost této taktiky tkví v tom, že pokud se veřejnost ztotožní s kriticko-analytickou částí demografického problému, poměrně lehce přijme i navrhovaná řešení a jejich zdůvodnění. V očích průměrného Evropana je ten, kdo je schopen kritického pohledu, schopen též vyvodit i správný závěr a navrhnout ideální řešení, se kterým se rád ztotožní. 

Bohužel, tak jak jsme poukázali, jde stále o stejný model se stejně bezzubými metodami a prostředky, nevedoucími k záchraně evropské civilizace, ale naopak k jejímu konci. Cestou humanisticko-multikulturní koncepce transformace evropské civilizace k definitivní reislamizaci a islamizaci Evropy. Špatný odhad, nebo záměr? 

Pokračujeme však v analýze textu, který mimo jiné dovozuje, že situace je sice vážná, ale zase ne tak beznadějná pro naši existenci v nové Evropě. 

„Oblasti, ve kterých bude muslimů většina, budou požadovat autonomii. Separatismus, tedy požadavek úplné nezávislosti je nepravděpodobný, i kdyby jen kvůli krizové hospodářské situaci v těchto oblastech". Můžeme tedy s ulehčením počítat maximálně s autonomními oblastmi, které postupem času povedou ke vzniku tzv. dvounárodnostních států. Autor však jedním dechem tento model zpochybňuje, když poukazuje na jeho nefunkčnost i v rámci vlastní evropské civilizace. 

Zpochybňuje i islámský náboženský fundamentalismus a radikalismus, když uvádí, že „neví se ani jakou přitažlivost bude mít v následujících letech náboženský fundamentalismus a radikalismus, a lze předpokládat, že jejich motivace bude slábnout“. Bohužel, jak současnost ukazuje, není na ústupu a ani se na ústup nechystá. Je pochopitelné, že zde nebude na věky, ale islám si je velmi dobře vědom časově omezeného úseku, určeného populačním boomem ke své populační invazi v Evropě. 

Vrcholem autorova cynismu je teze, že „fanatismus muslimských komunit v Evropě by se neměl přeceňovat...“ a že „neměli bychom vylučovat ani možnou vzpouru proti fundamentalismu v muslimských komunitách“. Své tvrzení nepodloží důkazy, pouze konstatuje, že „takové věci se ve většině jiných náboženství staly“. Zapomíná, že ve hře je islám, individualita mezi náboženstvími. 

V plné nahotě se objevil autorův myšlenkový obzor, když podotkl, že „mezi intelektuály sílí nechuť k náboženství, které se pod vlivem radikálních vykladačů stává stále primitivnějším a identifikuje se především s politickým násilím, zaměřeným proti nevinným civilistům.“ A to je zcela zcestné, když si uvědomíme procentuální zastoupení liberální muslimské inteligence v celkové muslimské populaci Evropy a jejich vliv na muslimské komunity. Nemluvě o stále klesající hodnotě lidského života nemuslimského jedince v očích pravověrných muslimů. 

Zcela v duchu naznačené taktiky uklidňování kritické veřejnosti podává, jako ony pověstné třešničky na dortě, dvě závažná tvrzení, absolutně nekorespondující s celkovým charakterem jeho myšlenkových pochodů. 

„V moderních dějinách totiž muslimské společnosti tolerancí k nevěřícím nijak nevynikaly... Pokud se to v průběhu nadcházejících desítek let nezmění, budou vyhlídky na mírové soužití v Evropě chabé, jednostranná tolerance, jak se ukázalo, nefunguje“. Nezbývá než souhlasit a naslouchat dál. “Neměli bychom však vůbec pochybovat o tom, že i kdyby zvítězil umírněný islám, změní se Evropa k nepoznání“. 

Ano, tyto věty zcela vystihují pravou podstatu problému. Ale zároveň jsou zcela kompatabilní s výše uvedenou taktikou manipulace s veřejným míněním evropské populace. Protože, jak řekl Samuel Huntington, „islám zůstane islámem“ a naznačená perspektiva se zdá být reálnou. 

Islám, smrtelné nebezpečí pro Evropu 

Základní tezi Samuela Huntingtna o islámu jako zásadním problému západu jsme uváděli již několikrát. Čas tuto teorii prověřil a spolehlivě potvrdil. 

.strategie slov

Námitka, že hrozbou pro Evropu a celou západní civilizaci je pouze negativní segment islámu, skrývající se pod takovými názvy jako politický islám, islamismus, džihádismus či islamofašismus, byl pouze krátkodobým diplomatickým trikem, sloužícím momentální politické potřebě. Bohužel je však současně také krátkozrakým prostředkem evropských politických elit, který slouží jako výchozí pozice jejich projektu takticko-strategické hry o důvěryhodnost tzv. umírněného islámu, jehož zájmy se „náhodou“ shodují se západními. 

Mnohé naznačuje i terminologie, použitá pro tento segment islámu, upozorňující na jeho politický původ a prostředky. Termín islamofašismus je tím nejsilnějším výrazivem, kterého bylo použito s cílem charakterizovat daný proud. I když původ této působivé diskreditační taktiky je veskrze levicový, splnil svůj účel hlavně v podvědomí těch, kterým byl určen. Diskutabilní jsou však druhotné účinky, odvádějící pozornost od faktu, že tento proud je integrální součástí islámu, jehož podstatou jsou dvě zcela rovnocenné a navzájem propojené složky - duchovní a politická. 

Taktickým zdůrazňováním duchovního principu, jehož nositelem a šiřitelem údajně tzv. umírněný islám je, dochází k optickému klamu, který zvýhodňuje tento proud v očích evropských politických elit jako spolupodílníka zamýšlené transformace. 

Jestliže umírněný islám byl dosazen do této role nositele duchovního principu, pak o svou důvěryhodnost a pravdivost výpovědi přišel definitivně po 11. září 2001, kdy mravně selhal pro svoji nerozhodnost, nečinnost a neschopnost razantně se od politického islámu distancovat, islám vnitřně očistit a prosadit ho za čistě náboženský koncept. Toto morální selhání se ve svém důsledku rovná ztrátě důvěryhodnosti role strategického spojence. Bohužel tomu tak není v očích evropského levicového establishmentu. 

.obrana útokem

Huntingtonovo tvrzení, že islám je odlišnou civilizací, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o nadřazenosti své kultury a náboženství, zcela odpovídá skutečnosti a současnému stavu vývoje islámu. 

Evropou oblíbená, romanticko-barvotisková verze lidového islámu, doplněná o moralizující saladinovské prvky s nádechem exotického folkloru, dávno vzala za své. 

Islám dneška je však naprosto jiný. Proces obrození, kterým si prošel v 70. letech minulého století, ho znovuoživil, znovuzrodil a zregeneroval natolik, že ve své fundamentalistické podobě se stal radikálním ve všech svých variacích, které byl schopen stvořit. 

A to bez ohledu na to, zda se jedná o Evropou preferovaný, protěžovaný, alibisticky označený „umírněný“ islám, jehož identifikace není jednoduchá, či pofidérní, virtuální euroislám, nebo Evropou se lavinovitě šířící saudskoarabský vahábismus. 

Všechny spojuje jedno - návrat ke své podstatě, kořenům, základu, tedy ke koránu, který je údajným doslovným poselstvím, které Alláh předal svým věřícím prostřednictvím Muhammada. Korán působí v bohaté různorodosti všech směrů a škol jako tmel a pochodeň. To je ten společný jmenovatel, závazný pro všechny bez výjimky. 

A bylo by politicky velmi naivní se domnívat, že některá z těchto variací by byla ochotna od tohoto základu odstoupit, nebo dobrovolně svolit s korekcemi, či eliminací Evropě nevyhovujících prvků. 

Muslimská sounáležitost je založena právě na tomto principu. A pokud dojde z tábora nepřítele ke zpochybnění byť sebemenšího „údu" této pospolitosti, dotýká se tím pospolitosti celé a bohužel pro západní civilizaci i samotného základu. Ačkoliv jsme dnes a denně svědky vnitroislámských sporů, vůči dotyku zvnějšku je islám velmi citlivý, nedůtklivý a velmi kompaktní. 

Tato rigidní obrana vyústila ve fobii a doktrínu, pro Evropana naprosto nepochopitelnou a nepřijatelnou, která považuje obranu západní civilizace a jejich hodnot za útok proti islámu a jeho zájmům. 

Tak se dostáváme do absurdní situace, jakéhosi začarovaného kruhu, ve kterém je Evropě a potažmo celé západní civilizaci dovoleno pouze přihlížet aktivitám islámu, který ve své radikální a agresivně expanzivní činnosti je výsostným vykonavatelem nejvyšších zájmů a kroků, zjevených Alláhem. Kdokoli těmto krokům odporuje, jim se staví, je kritizuje, je evidentním nepřítelem islámu a je povinností proti němu zasáhnout. A nezáleží na tom, zda se jedná o kritiku slovem, písmem, o činnost ofenzivní nebo defenzivní. Vše je hodnoceno jako nepřátelský postoj vůči islámu. 

Je tedy projevem nepřátelství vůči islámu objektivní informace o historické roli, jakou islám sehrál ve světových dějinách, protože jejich pohled na krvavou stopu, kterou ve své expanzi zanechal, vidí pouze prismatem svého příkazu totální islamizace. 

Stejným způsobem hodnotí sebemenší kritické zmínky, zprávy o životě muslimských ghett západní Evropy, žijících podle svatého islámského práva šaríja, tedy v rozporu s evropským právním řádem. 

Projevem nepřátelství vůči islámu se tedy paradoxně může stát řada práv a svobod, ještě stále garantovaných (?) Evropou, jako svoboda slova, projevu, shromažďování, náboženského vyznání a dalších základních prvků západního hodnotového systému, který islám v Evropě bohatě využívá, respektive zneužívá jen ve svůj vlastní prospěch. Jde tedy pouze o samoúčelový, jednostranný akt, platný pouze jednosměrně. 

Důkazem jsou tisíce mešit a modliteben, islámských nadací, středisek, institutů, škol a různých podpůrných organizací po celé Evropě, kterými Evropa vyjadřuje svůj přístup ke svobodě náboženského vyznání. Islám však není schopen aplikovat stejný princip tolerance pro příslušníky vlastní komunity, pro konvertity má jen jedno řešení - smrt. 

Že svoboda náboženského vyznání, slova, projevu a shromažďování je islámem zneužívána, ale negarantována a nedodržována, svědčí i ohromný nárůst antisemitismu v řadách evropských muslimů, který je veden proti židovským sakrálním stavbám, charitativním organizacím, shromážděním i proti jednotlivcům. Bohužel, opět v zájmu taktiky „nedráždit“, je tento fakt nemedializován, utajován a neřešen. A s jídlem roste chuť. A tak bychom mohli pokračovat dál. 

.dobýt a pozřít

Svoji klíčovou tezi o islámu jako zásadním problému Západu dokončil Samuel Huntington poslední charakteristikou: „Islám je posedlý slabostí své moci." 

Islám tradičně chápal západokřesťanskou civilizaci jako civilizaci méněcennou, zaostalou, barbarskou, bezbožnou, civilizaci, která nemůže být islámu v ničem přínosem. Pohrdal jí a ostentativně nevěnoval pozornost změnám, kterými procházela. Ve svém výsostném vnímání sebe sama jako nadřazeného a finálního Božího zjevení pro všechno lidstvo, kterému křesťanství a jeho moc musí být podrobena a islámem nahrazena, se domníval, že jediným možným řešením pro Evropu je její začlenění do islámského impéria, kterým by dosáhla všech výhod islámu a jeho civilizace. Proto byla Evropa vždy chápána jako centrální bitevní pole. 

Tradiční podceňování západoevropské civilizace a spoléhání na nevyčerpatelnost podnětů z vlastních civilizačních zdrojů východu - hlavně řecké a perské civilizace, přineslo své plody. Islám si stanovil kritéria výběru a pevné hranice pro recepci hlavně řeckých civilizačních impulzů, což jeho vývoj zásadně limitovalo. Postupně docházelo k vyčerpání těchto zdojů a k zakonzervování islámské civilizace. Začala se pohybovat v bludném kruhu vlastní výlučnosti a narážet na nepříjemnou realitu vývoje západoevropské civilizace. 

Důsledky této schizofrenní situace byly nejenom vojensko-politické, ale i psychologické. Disproporce mezi tisíciletí vyznávnou exkluzivitou poslání islámu a realitou islámské současnosti byly natolik ohromující, že přinesly frustrující pocity zklamání, bezmoci, ale i nenávisti, zloby a touhy po odplatě. 

Islámské obrození přineslo muslimům novou naději na splnění všech závazků vůči Alláhovi a jeho požadavkům na islamizaci. Posílilo jejich sebevědomí a znovuobrodilo falešný pocit jejich nábožensko-civilizační nadřazenosti. 

Došlo však také k jednomu - a to dost významnému kvalitativnímu posunu ve vnímání naší civilizace. Islám konečně pochopil, že po vytěžení dosavadních civilizačních zdrojů, je jeho jedinou cestou záchrany právě ona, civilizace západní. Výsledky její vědy, nové technologie, know-how, průmysl a v neposlední řadě i vojenský potenciál. 

Tak jako byl v historii islám vpřed hnán nenasytnou touhou po kořisti a území, kterou zastíral nábožensko-ideologickou rétorikou, tak dnes je jeho primárním cílem zneužít výsledků západoevropské civilizace k vlastní regeneraci. 

Program strategického partnerství, který garantuje přístup k západoevropské vědě a technologiím, je pro islám pouze dočasným řešením, nesplňujícím jeho představu o radikální komplexní transformaci, nutné k vítězství nad Evropou. A protože nezná jiný způsob, kterým by se požadovaného zmocnil, než ten, který si již tolikrát ve své historii ověřil, čeká Evropu osud Perské a Byzantské říše. 

Je to zápas o přežití, boj na život a na smrt. Islám ví, že toto je jeho poslední šance, která mu byla dána, a pokud ji nevyužije, skončí v propadlišti dějin, tak jako Muhammad v pekle. O časovém limitu, ve kterém islám musí svoji regeneraci realizovat, jsme již mluvili. Je dán muslimským demografickým boomem a má pochopitelně svou hranici. Do tohoto limitu se islám musí vejít. A odtud pramení všechna jeho nervozita, zvýšená aktivita, které jsme svědky. Nezapomeňme, že Alláh muslimy úkoloval. Jen ten fakt, že islám vede o Evropu boj, trvající téměř 1300 let, s náboženstvím, které Alláh prohlásil za méněcenné, je velmi stresující a vyvolává řadu provokujících otázek. 

Ocitáme se tedy v poslední vývojové fázi islámu, která prokáže buď jeho životaschopnost a tedy i jeho budoucnost, nebo tomu bude naopak. 

Je tedy evidentně v zájmu islámu expandovat, Evropu anektovat a její civilizaci pohltit, absorbovat. Respektive pouze to, co dogmatům islámu neodporuje. Vše ostatní bude nepoužitelné. A jako s nepoužitelným bude také naloženo. 

 

Islamizace nebo deislamizace Evropy.

Rekapitulace 

Současná Evropa je svědkem klíčového zápasu o změnu civilizační orientace kontinentu. Dva zúčastnění protihráči jsou sice paradoxně svázáni statutem vzájemného strategického spojenectví, ale ve skutečnosti každý z nich je vlastně sólovým hráčem s vlastními cíli, záměry a prostředky. 

Starší partner - islám, svoji základní koncepci vytvořil již v 7. století a v 8. století ji aplikoval na Evropu. Je ve svých cílech neměnný a konzistentní. K cílenému konečnému stavu naprosté změny civilizačního klimatu Evropy chce dospět procesem reislamizace a islamizace. 

Reislamizací chápe znovupřijetí, obnovení islámu a jeho kultury v těch oblastech Evropy, které již islámem zasaženy v minulosti byly. Jde tedy o území s větším či menším, starším či mladším povědomím souvislostí historického zápasu islámu o Evropu. 

Islamizací se v užším slova smyslu chápe proces nastolení islámu a jeho civilizace v těch oblastech, které islám v historickém kontextu svého vývoje nepoznaly. Jde o základní prostředek jeho vítězného tažení na území tzv. domu války. 

Mladší partner navazuje svojí koncepcí na starší modely destrukce křesťansko-židovské civilizace. Inovace tohoto 200 let starého záměru spočívá v akceptování spoluúčasti islámu na vzniku civilizace nového typu. 

Jedná se o levicový koncept transformace evropské civilizace utopického charakteru, mající nedozírné následky na budoucnost Evropy. Jeho realizováním se totiž vážně narušuje vlastní obranyschopnost. 

Podceněním tisícileté praxe svého strategického spojence a jeho neměnných záměrů, tak levice nabízí osud Evropy islámskému konceptu reislamizace a islamizace. 

Jak levice odůvodňuje svoji vstřícnost vůči islámu? 1247 let starý problém zápasu o Evropu mezi křesťanstvím a islámem pominul. Islám dnes nemusí bojovat proti křesťanské Evropě, protože ta již křesťanskou není. Současná Evropa není monocivilizační, ale multicivilizační prostor, kde islám má své plnohodnotné místo a je součástí civilizace Evropy nového typu. Opustili jsme koncepci konfrontace, nacházíme se v éře spolupráce, koexistence a nových možností. 

Tuto otevřenost a vstřícnost islám ovšem chápe jako projev slabosti postkřesťanské civilizace a jako pobídku k prosazení vlastních zájmů islamizace v širším slova smyslu. 

Burcující výsledky kritické analýzy současného stavu koexistence islámu s většinovou evropskou civilizací, stále vzrůstající požadavky islámu vůči Evropě, jeho zarážející radikalizace a postupně se šířící agresivita daly podnět k tomu, aby vznikl nový, realistický pohled na stav ohrožení evropské civilizace, které hrozí akutní nebezpečí islamizace, jak ze strany islámu samotného, tak ze strany zmutovaného projektu nové Evropy v režii evropské radikální levice. 

Tento realistický pohled obsahuje následující varující axiomy: 

1/ Islám v jakékoli podobě je pro Evropu akutním nebezpečím 

2/ Mezi rizikové faktory, které ovlivňují a stále více budou ovlivňovat budoucnost Evropy, patří: 

a/ proces stagnace a vymírání většinové populace Evropy 

b/ populační exploze muslimského obyvatelstva v Evropě a v arabském světě 

c/ rozvrat evropské demokracie a její demontáž muslimskou minoritou usazenou v Evropě 

d/ krátkozraká proislámská a proarabská politika evropského levicového establishmentu 

e/ průběh a výsledek palestinsko-izraelského konfliktu. 

3/ Analýza současného stavu konfrontace vyvolané islámem nevylučuje vítězství tohoto koncepčně stmeleného nepřítele. 

4/ Proto je zásadní podmínkou přežití evropské civilizace proces deislamizace - komlex radikálních strategicko-taktických opatření, vedoucích k obnovení původní křesťansko-židovské identity evropské civilizace, tedy k eliminaci cizorodého prvku islámu, implantovaného levicovým experimentem do Evropy. 

Závěr 

Závěrem citujme Zdeňka Müllera, našeho předního islamistu, který napsal: „Nelze donekonečna předstírat, že korán vyzývá jen k míru a toleranci a že prorok islámu nevolal po pomstě a neproléval krev. I za cenu rizika, že to bude šokovat, je třeba nalézt odvahu říci otevřeně, že integrismus, z něhož se živí islamismus, není jen dočasnou „nemocí“ islámu, nýbrž jeho neoddělitelnou součástí. I kdyby se podařilo zadusit radikální islamismus, zastavit atentátníky a všechny islamisty zavřít, vždy zůstane v muslimském společenství nějak přítomen integrismus, jako přání naplňovat doslova to, co se píše v koránu a zbožné tradici.“ 

Šimon Peres v jednom ze svých rozhovorů uvedl: „Jak se říká, když máte bažinu a komáry, nehoňte se za komáry. Vysušte bažinu.“ Fatální chybou současné analýzy ohrožení evropské civilizace je záměna příčiny s důsledkem. Marný a vysilující boj proti islamismu pouze odvádí pozornost od pravé podstaty nebezpečí. Nikdy nekončící honba za komáry přinese jen oslabení, rezignaci, apatii a pocit marnosti snažení proti milionové přesile, která však má své epicentrum. Bohužel ho přes tmavá mračna komárů lze jen těžko zahlédnout. Ale to nás nezbavuje povinnosti vypořádat se s ním. 

Je nejvyšší čas vysušit bažinu, aby se islám nestal konečným řešením evropské otázky. Je sice historickou pravdou, že všechna tzv. konečná řešení v evropských dějinách nedošla svého naplnění, ale i tak za sebou zanechala apokalyptickou spoušť, kterou již není možné nikdy riskovat. Bohužel však lidstvo stále opakuje své chyby, nikdy se ze svých chyb nepoučilo. Jaká nás tedy čeká budoucnost? 

psáno pro Eurabia.cz, duben 2008 

autor je historik, je členem redakce Eurabia.cz 

4437 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Proud uprchlíku/imigrantů z Řecka přes Balkán směrem k nám zesiluje! Poděkujte Němcům a EU, kteří vyzývají k nebránění migraciNeziskovky v Německu zuří. Odmítají, aby byli uprchlíci vyšetřování kvůli věku. 40 % uprchlíků lže o tom, že jsou dětiBičování mužů a žen za nemanželský sex v Indonésií. Brzy i v Evropě? Francouzský stát podporuje islamizaci formou propagace muslimské kultury ...Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Studenti na výzvu švédské fanatické aktivistky Grety Thunbergové „stávkují za klima“. Kdyby šli raději vysazovat stromky či uklízet ulice a parky! Migrační vlna nabírá na síle. Na řecké ostrovy, jejichž infrastruktura už teď praská ve švech kvůli náporu migrantů, se v blízké době chystá doplout z Turecka až několik tisíc dalších lidí

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ParlamentniListy.cz

„Západ se bál našich výrobků.“ Herec, kterému budou nadávat, o 30 letech po sametu. A o jiných hercíchKde to skončí? Zákaz červeného masa pro děti. Zelení to opravdu navrhli
Články autora
Průzkum
Má mít Okamura konkurenci? Souhlasíte s názorem sociologa Petra Hampla, že by Okamurovi prospěla konkurence na politické scéně?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď