"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Terorističtí podnikatelé

Autor: Odjinud | Publikováno: 10.5.2008 | Rubrika: Analýzy
Ilustrace

Začátkem roku 1999 teroristická organizace al-Káida zformovala v mocného nepřítele Spojených států. Bin Ládin a jeho operační šéf Abú Hafs al-Masrí, známý jako Mohammad Atef, zaujali nezpochybnitelné místo na vrcholu organizační struktury al-Káidy. Al-Káida byla založena jako efektivní podnikatelský subjekt, který těžil z výkonných a přesvědčených operačních velitelů disponujících značnou autonomií.

Pro lepší pochopení celé organizace a způsobu přípravy útoku z 11. září 2001 je třeba nejprve věnovat několik odstavců třem z operačních velitelů:
Chálidu šejku Mohammedovi (KSM), Riduanu Isamuddínovi (známějšímu jako Hambali) a Abdalu al Nashirimu. Největší pozornost věnujeme KSM, hlavnímu plánovači útoků.

Chálid šejk Mohammed

Nikdo není lepším ukázkovým vzorem "teroristy - podnikatele" než KSM, hlavní architekt útoků z 11. září 2001. Vzdělaný muž, stejně precizně vystupující jako vedoucí politický činitel i operativec v teroristických úkrytech, efektivně využívající svůj tvůrčí potenciál, technické znalosti a manažerské dovednosti k plánování nejširšího spektra teroristických aktivit (konvenční útoky automobily s výbušninou, politické atentáty, bombové útoky proti letadlům, únosy, otravy vodních zdrojů a konečně i využití letadel řízených sebevražednými piloty jako smrtícího prostředku).

KSM vyrůstal v Kuvajtu, ale jeho původ musíme hledat v Balúčistánu, oblasti mezi Íránem a Pákistánem. Pocházel z nábožensky založené rodiny. Sám KSM prohlašuje, že již v 16 letech vstoupil do muslimského bratrstva; indoktrinován byl v pouštních výcvikových táborech pro mladé. V roce 1983 končí střední školu, opouští Kuvajt a nastupuje na Chowan College, malou baptistickou školu v Murfreesboro v Severní Karolíně (USA). Po semestru studia se přesunuje na Státní zemědělskou a technickou univerzitu v Greensboro. Inženýrský titul získává v prosinci 1986.

Ačkoliv během svého pobytu v USA neprojevoval náklonnost k myšlenkám nebo aktivitám radikálních islamistů, krátce po dokončení studia na Chowan College se zapojil do protisovětského džihádu v Afghánistánu. Pákistán poprvé navštívil v roce 1987, cestoval do Pešaváru, kde ho jeho bratr Zahíd představil známému afghánskému mudžahedínovi Abdulu Rasulu Sayyafovi, šéfovi Strany islámské unie. Sayyaf se stal pro KSM jakýmsi "mentorem" a poskytl mu vojenský výcvik ve výcvikovém táboře v Sadě.

KSM údajně bojoval proti Sovětům a na frontě strávil asi tři měsíce. Poté byl převelen k plnění administrativních povinností pro Abduláha Azzama. Nato pracoval pro elektrotechnickou firmu, která plnila komunikační požadavky afghánských skupin.

V období mezi lety 1988 a 1992 pomáhal KSM formovat jednu nevládní organizaci v Pešaváru a Džalalabádu; organizace byla sponzorována Sayyafem a jejím účelem bylo doplňovat počty mladých mudžáhedínů v Afghánistánu. V roce 1992 KSM strávil určitou dobu po boku mudžahedínů v Bosně a sháněl pro jejich aktivity peníze. Po krátkém návratu do Pákistánu přesunuje svoji rodinu do Kataru na návrh bývalého ministra pro záležitosti islámu, šejka Abdallaha bin Khalid bin Hamada al Thaniho. KSM vykonává funkci projektového inženýra na katarském ministerstvu pro elektrickou energii a vodní zdroje. Ač ve své pozici hodně cestoval - mnoho z cest bylo ve prospěch teroristických aktivit - udržel si svou funkci až do roku 1996, kdy utekl do Pákistánu, aby se vyhnul zatčení americkými úřady.

KSM poprvé zaujal pozornost amerických úřadů při prvním bombovém útoku na Světové obchodní centrum. Podle KSM se dozvěděl o úmyslu Ramzi Yousefa uskutečnit útok ve Spojených státech poprvé mezi lety 1991 a 1992, kdy se Yousef v Afghánistánu účastnil výcviku v používání výbušnin. Na podzim roku 1992, když Yousef sestavoval nálož, kterou by při takovém útoku mohl použít, měli spolu několik telefonických rozhovorů, během nichž ho Yousef seznamoval se svými pokroky a snažil se od něj získat další finanční prostředky. 3. listopadu 1992 mu KSM z Kataru poslal prostřednictvím jednoho z jeho společníků 660 USD. KSM s největší pravděpodobností k této operaci dále výrazněji nepřispěl.

Yousefova myšlenka inspirovala KSM k osobnímu zapojení do příprav útoků proti Spojeným státům. Nenávist proti USA přitom nepramenila ani tak z jeho studijního pobytu ve Spojených státech, ale spíše z jeho zásadního nesouhlasu s americkou proizraelskou politikou. V roce 1994 KSM doprovázel Yousefa na Filipíny a začali plánovat operaci, která bývá označována jako "manilské spiknutí" nebo "Bojinka", souběžné bombové útoky na 12 amerických obchodních letadel typu Jumbo nad Pacifikem ve dvou dnech. To bylo poprvé, kdy se KSM účastnil skutečného plánování teroristické operace. V průběhu léta 1994, během společného pobytu v Manile, KSM a Yousef získali chemické látky a další materiály nezbytné pro výrobu náloží a iniciátorů. Během tohoto období rovněž rozpracovávali plány atentátu na prezidenta Clintona během jeho listopadového (1994) pobytu v Manile a plán bombového útoku na letadla odlétávající ze Spojených států (propašováním bund obsahujících nitrocelulózu na palubu).

KSM opustil Filipíny v listopadu 1994 a s Yousefem se znovu setkal v Karáčí po jejich testovacích letech. Během podzimu 1994 se Yousef vrátil do Manily a úspěšně testoval časovač umístěný v digitálních hodinkách, který sám vymyslel a který měl být použit k bombovému útoku na kino a let Philipine Airlines do Tokya. Plány se zhroutily, když filipínské úřady přišly na Yousefovu výrobu výbušniny v Manile, ale v té době již byl KSM bezpečně ve svém úřadě v Kataru. Yousef se pokoušel dále pracovat na plánu útoku proti nákladním letadlům, ale 7. února byl pákistánskými úřady zatčen v Islamabádu, když ho jeden z jeho kompliců udal.

Ve svých cestách po celé džihádistické komunitě pokračoval KSM i po Yousefově zatčení. V průběhu roku 1995 navštívil Súdán, Jemen, Malajsii a Brazílii. Žádné přímé důkazy ho ale neusvědčují z teroristických aktivit v těchto oblastech. Během pobytu v Súdánu se patrně potkal s Atefem. V lednu 1996, dobře si vědom toho, že ho americké úřady sledují, opustil Katar a unikl do Afghánistánu, kde obnovil své kontakty s Rasulem Sayyafem.

V době kdy se KSM "znovuzabydloval" v Afghánistánu (v polovině roku 1996), dokončovali bin Ládin a jeho organizace svůj přesun ze Súdánu. Prostřednictvím Atefa se v tomto období KSM v pevnosti Tora Bora setkal s bin Ládinem. Během schůzky Ládinovi prezentoval paletu nápadů teroristických operací. Podle KSM to bylo po dlouhé době, kdy se s bin Ládinem zase setkal. I když spolu bojovali v roce 1987, neměli tito dva muži nijak zvlášť úzké pracovní vztahy. Během setkání informoval KSM bin Ládina a Atefa o prvním útoku na Světové obchodní centrum, plánu "Bojinka", plánu útoku proti nákladním letadlům a dalších aktivitách, které připravoval se svými kolegy na Filipínách. KSM rovněž navrhl uskutečnit operaci, při které by vycvičení piloti narazili letadly do několika budov ve Spojených státech. Tento návrh se později stal základem operace z 11. září.

KSM věděl, že úspěšná příprava takového útoku bude potřebovat lidi, peníze a logistickou podporu, kterou může poskytnout pouze rozsáhlá a dobře financovaná síť, což al-Káida již v té době byla. Domníval se, že tato operace se bude bin Ládinovi líbit, neboť jeho dlouholetá nenávist vůči USA byla obecně známa.

Podle KSM v té době bin Ládin konsolidoval svoji novou pozici v Afghánistánu, poslouchal názory ostatních a dosud nebyl rozhodnut, jakou operaci vůči USA uskuteční. Během této schůzky Bin Ládin tedy spíše naslouchal, ale zároveň již oficiálně KSM požádal, aby se k al- Káidě připojil a aby se i se svou rodinou přestěhoval do Afghánistánu.

KSM tuto nabídku odmítl. Dával přednost tomu, zůstat nezávislý a udržet si možnost spolupracovat s jinými skupinami mudžahedínů, které stále operovaly v Afghánistánu, včetně skupiny vedené jeho "duchovním otcem", Sayyafem. Sayyaf měl blízko k Ahmedu šáhu Masúdovi, vůdci Severní aliance. To byl asi také pravý důvod odmítnutí spolupráce s bin Ládinem, neboť ten měl úzké vazby s rivalem Severní aliance, s Talibanem.

Po schůzce s bin Ládinem cestoval KSM do Indie, Indonésie a Malajsie, kde se setkal s jedním z představitelů skupiny Jamaah Islamiah, s Hambalim. Hambali byl indonéský veterán války v Afghánistánu, jehož cílem bylo přesunout džihád do jihovýchodní Asie. V Íránu se KSM připojil ke své rodině a přestěhoval je do Karáčí; KSM tvrdí, že stěhování proběhlo do ledna 1997.

Po přestěhování do Karáčí se KSM pokoušel setkat s velitelem mudžahedínů Ibn al Chatábem v Čečensku. Protože nemohl cestovat přes Ázerbajdžán, vrátil se ale do Karáčí a poté do Afghánistánu, aby obnovil vazby s bin Ládinem a jeho spolupracovníky. Ačkoliv v té době ještě nemusel být členem organizace al- Káida, připouští, že od roku 1997 do poloviny roku 1998 velmi často cestoval mezi Pákistánem a Afghánistánem, navštěvoval bin Ládina a upevňoval vztahy s jeho důstojníky, Atefem a Sayfem el Adlem, především tím, že jim pomáhal s informačními technologiemi a mediálními projekty.

Podle KSM znamenaly útoky na americké ambasády v Nairobi a Dar es Salaamu předěl v přípravě útoku z 11. září. KSM říká, že tyto bombové útoky ho přesvědčily, že bin Ládin je skutečně odhodlán napadnout přímo Spojené státy. KSM se snaží být užitečný i nadále, sbírá novinové články a pomáhá dalším členům al-Káidy s jejich zastaralým počítačovým vybavením. Někdy koncem roku 1998 mu bin Ládin, údajně po Atefově naléhání, konečně dává zelenou k přípravě operace, která se nakonec 11. září 2001 uskutečnila.

Teprve potom KSM přijímá Bin Ládinovo pozvání, aby se přestěhoval do Kandaháru a pracoval přímo s al-Káidou. Kromě kontroly a plánování celé operace KSM spolupracoval a možná i vedl všechny mediální skupiny al- Káidy. KSM přesto prohlašuje, že se ještě v této době snažil zachovat značnou autonomii, a proto odmítl přísahat bin Ládinovi věrnost.

V tomto bodě, někdy koncem roku 1998 a začátkem roku 1999, pravděpodobně začalo skutečné plánování útoku. Ačkoliv příprava operace 11. září již v této době zabírala maximum jeho pozornosti, zvažuje KSM další teroristické útoky. Například posílá operativce al-Káidy Issu al Britani do Kuala Lumpuru (Malajsie), aby se od Hambaliho dozvěděl více o džihádu v Jihovýchodní Asii. Podle svého tvrzení posílá počátkem roku 2001 na příkaz bin Ládina do Spojených států Britaniho, aby v New Yorku hledal možné ekonomické "židovské" cíle. Navíc v létě 2001 přichází k bin Ládinovi s myšlenkou získání vojenského pilota Saúdské Arábie k provedení útoku se stíhacím letadlem proti izraelskému městu Eilat. Bin Ládinovi se myšlenka líbí, ale instruuje KSM, aby se nejdříve plně koncentroval na "operaci s letadly". Stejně tak se neuskutečnily některé návrhy KSM na útoky v Thajsku, Singapuru, Indonésii a na Maledivách, ačkoli operativci Hambaliho Jamaah Islamiah již uskutečnili pátrání po vhodných cílech.

Zdá se, že KSM byl v té době v rámci skupiny al-Káida populární. Byl považován za výkonného šéfa, zvlášť po útocích z 11. září. Jeho spolupracovníci ho popisují jako inteligentního, efektivního a dokonce nadšeného manažera, který do všech projektů, které připravuje, vstupuje s absolutním přesvědčením, o kterém předpokládá, že je s ním budou sdílet všichni jeho spolupracovníci. Spolupracovník al-Káidy Abu Zubaydah se k obdivu vůči kreativitě KSM připojuje: místo aby zdůrazňoval před spolupracovníky své schopnosti, snaží se do projektu vkládat dobré myšlenky ostatních. I přes výhrady některých spolupracovníků, které mohou být vedeny spíše závistí, byl KSM schopný koordinátor, který měl k dispozici roky zkušeností, aby si své dovednosti vytříbil a vybudoval ty správné vztahy.

Hambali

Úspěchy al-Káidy v jihovýchodní Asii vyplývají především z úzké spolupráce se skupinou Jamaah Islamiah (JI). Klíčovým koordinátorem tohoto spojení je právě Hambali. Narodil se a školy navštěvoval v Indonésii, počátkem 80. let se ale stěhuje do Malajsie za prací. Tam se stává žákem učitelů islámského extremismu, jeden z nich se jmenuje Abdulah Sungkar. Ten jako první inspiruje Hambaliho k myšlence založení radikálního islamistického režimu v jihovýchodní Asii, poté upevňuje Hambaliho odhodlání k džihádu tím, že ho v roce 1986 vysílá do Afghánistánu. Po dokončení výcviku v táboře Rasula Sayyafa v Sadě (kde byl později cvičen i KSM) Hambali bojuje proti Sovětům. Nakonec se po 18 měsících v Afghánistánu vrací do Malajsie. Do roku 1998 Hambali přebírá odpovědnost za oblast Malajsie a Singapuru v rámci Sungkarem nově vytvořené teroristické organizace, Jamaah Islamiah.

Rovněž do roku 1998 Sungkar a duchovní vůdce JI Abu Bakar Bashir přijímají návrh bin Ládina na spojení sil v boji proti křesťanům a židům. Hambali se setkává s KSM v Karáčí, aby se dohodli na výcviku členů JI ve výcvikových táborech al- Káidy v Afghánistánu. Kromě této úzké spolupráce s KSM začíná Hambali jednat rovněž s Atefem. Al- Káida začíná financovat čím dál ambicióznější teroristické plány JI. Podle dohody má JI vyhledávat cíle a dodávat materiály a další podpůrné prostředky pro výrobu výbušnin. Al- Káida má připravovat plány, předávat know-how přípravy náloží a dodávat sebevražedné atentátníky.

Partnerství al-Káidy a JI vyústilo do celé řady návrhů, které by představovaly spojení finančních a technických možností al-Káidy s přístupem k materiálu (například výbušiny) a místním operativcům. V této oblasti hrál Hambali klíčovou roli koordinátora, neboť rozděloval finanční prostředky poskytované al-Káidou na společné operace. Zářným příkladem této spolupráce je situace, kdy se Atef obrátil na Hambaliho, protože al- Káida potřebovala vědce, který by byl schopen převzít vedení jejího programu biologických zbraní. Hambali krátce nato Aymanu al- Zawahirimu v Kandaháru představil člena JI, Yazida Sufaata, člověka vzdělaného ve Spojených státech.

Hambali původně nezaměřoval aktivity JI vůči zájmům Spojených států, ale jeho spojení s al-Káidou ho tímto směrem nasměrovalo. KSM se v průběhu výslechů po svém zatčení k této práci hrdě hlásil, prohlašoval, že se snažil ovlivnit akce JI směrem k útokům, které by mohly poškodit americkou ekonomiku.

Kromě přípravy skutečných teroristických útoků ve spolupráci s al- Káidou asistoval Hambali s JI operativcům al-Káidy, kteří projížděli přes Kuala Lumpur. Jednou z těchto příležitostí bylo například v období od prosince 1999 do ledna 2000, kdy Hambali vyslyšel žádosti KSM a zařídil ubytování pro několik veteránů, kteří právě dokončili výcvik v Karáčí. Šlo o skupinu operativců, k nimž patřil i Tawfig bin Attash, neboli Khallad, který později pomáhal při bombovém útoku na loď USS Cole a také budoucím únoscům z 11. září Nawafu al Hazmimu a Khalidu al Mihdarovi. Hambali jim zajistil ubytování a pomohl jim zakoupit letenky pro jejich další cesty. Později v témže roce Hambali a jeho lidé měli poskytnout ubytování a další pomoc (včetně informací o leteckých školách a získání nitrátu amonného) pro Zacariase Moussaouiho, operativce al-Káidy vyslaného do Malajsie Atefem a KSM.

Hambali používal bin Ládinovy základny v Afghánistánu jako výcviková střediska pro rekruty JI. Ač měl úzké vztahy s Atefem a KSM, udržoval si institucionální nezávislost na al-Káidě. Hambali tvrdí, že nediskutoval plány operací s bin Ládinem, ani mu nepřísahal věrnost, protože již v minulosti podobné prohlášení učinil vůči Bahirovi, následníkovi Sungkara jako vůdce JI.

Abd al Rahim al Nashiri

KSM a Hambali se rozhodli spojit své síly s al-Káidou, protože jejich teroristické aspirace potřebovaly ke svému zhmotnění peníze a lidské zdroje; ty mohla dodat jen silná organizace typu al-Káidy. Na druhé straně Abd al Rahim al Nashiri - autor myšlenky útoku na loď Cole a patrně i vůdce operací al-Káidy na arabském poloostrově - byl pravděpodobně vybrán ke své kariéře samotným bin Ládinem.

Nashiri se účastnil afghánského džihádu, měl se zapojit i do boje v Tádžikistánu v roce 1996. Když se myšlenka na zahájení otevřeného ozbrojeného boje stala nereálnou, skupina cestovala do Džalalabádu a setkala se s bin Ládinem, který se právě vrátil ze Súdánu. Bin Ládin skupinu přesvědčoval, aby se k němu připojila a zahájila džihád proti Američanům. Ač byli všichni tlačeni k přísaze věrnosti bin Ládinovi, hodně z nich, včetně Nashiriho, tuto možnost odmítli. Po několika dnech indoktrinace, která zahrnovala bombardování zpravodajskými klipy a televizními dokumenty, opustil Nashiri Afghánistán, nejprve se vrátil do rodné Saudské Arábie a poté navštívil rodinu v Jemenu. Právě tam se začala formovat myšlenka na teroristický útok, když pozoroval americké a jiné zahraniční lodi, kterými se jihovýchodní pobřeží Jemenu "přímo hemžilo".

V roce 1997 se Nashiri vrátil do Afghánistánu, aby navštívil své příbuzné, kteří zde bojovali, a také aby se dozvěděl něco o Talibanu. Znovu se setkal s bin Ládinem, který ho přemlouval k zapojení do války proti Spojeným státům. Nashiri se zabýval konvenčnějším džihádem, vstoupil do jednotek Talibanu a bojoval proti Severní alianci, přitom se často pohyboval mezi frontovými liniemi a Kandahárem, kde se mohl setkávat s bin Ládinem a dalšími mudžahedíny. Během tohoto období se Nashiri též podílel na pašování čtyř ruských protitankových střel z Jemenu do Saúdské Arábie (začátkem roku 1998) a pomáhal operativcům získávat doklady pro snadnější cestování.

Ve stejné době vstoupil Nashiri do al-Káidy. Jeho bratranec, Jihad Mohammad Ali al Makki, známý jako Azzam, se účastnil sebevražedného útoku v Nairobi. Nashiri i nadále cestoval mezi Jemenem a Afghánistánem. Koncem roku 1998 navrhl Nashiri uskutečnit útok proti americkému plavidlu. Bin Ládin souhlasil. Nařídil mu zahájit plánování a odeslal operativce do Jemenu a později poskytl na operaci také peníze.

Nashiri byl podřízen přímo bin Ládinovi, jediné osobě, která podle něj znala detaily operace. Když se Nashirimu zdálo problematické napadnout americké vojenské lodě u západního pobřeží Jemenu, instruoval ho údajně bin Ládin, aby se raději zaměřil na přístav Aden na severním pobřeží. Konečným výsledkem těchto aktivit byl pokus o útok na loď Sullivan v lednu 2000 a úspěšný útok na loď Cole v říjnu 2000.

Úspěšné završení operace mu pomohlo získat v rámci al-Káidy výsadní postavení. Později byl označen za operačního šéfa al-Káidy v oblasti Arabského poloostrova. Zatímco Nashiri dále konzultoval s bin Ládinem další možné teroristické projekty, ponechával si samostatnou pravomoc ve výběru operativců a cílů. V období dvou let, které uplynuly mezi bombovým útokem na loď Cole a Nashiriho zadržením, připravoval řadu dalších teroristických operací. Nashiriho rukopis nese například útok na francouzský tanker Limburg v Adenském zálivu 6. října 2002. I když ho bin Ládin urgoval k zrychlení příprav útoku proti americkým zájmům v Perském zálivu, Nashiri tvrdí, že z bezpečnostních důvodů uskutečnění dalšího útoku zpožďoval. Toto znepokojení se ukázalo jako oprávněné, neboť byl skutečně v listopadu 2002 ve Spojených arabských emirátech zatčen.

"Operace s letadly"

KSM tvrdí, že začal přemýšlet o možném útoku proti Spojeným státům po návratu Yousefa z Pákistánu po bombovém útoku na WTC v roce 1993. Stejně jako Yousef, KSM argumentoval tím, že nejlépe je možné ovlivnit americkou politiku útokem na ekonomiku země. KSM a Yousef spolu diskutovali nad tím, co vede americkou ekonomiku. Primárním terčem se podle KSM měl stát New York, srdce americké ekonomiky. Ze stejných důvodů se měla stát cílem útoků také Kalifornie.

KSM prohlašuje, že předchozí útok na Světové obchodní centrum ho poučil, že bomby a výbušniny nemusí mít dostatečný efekt, takže je třeba vyvinout nový, účinnější způsob útoku. Vzpomíná, že on a Yousef začali uvažovat o použití letadel jako zbraně během plánování projektu "Bojinka". Ale první úvahy o tomto způsobu útoku proti Světovému obchodnímu centru a ředitelství CIA pocházejí z roku 1995.

KSM samozřejmě nebyl jediný, kdo uvažoval o novém typu teroristického útoku. Studie provedená údajně Atefem, v době když bin Ládin byl stále ještě v Súdánu, dochází k závěru, že tradiční únosy letadel nevyhovují potřebám al- Káidy, protože tyto útoky jsou spíše cíleny na osvobození souvěrců zadržovaných ve vězení. Studie měla údajně zvažovat možnost a proveditelnost únosu letadel a jejich zničení náložemi - paralela projektu "Bojinka". Tato studie, pokud skutečně existovala, poskytuje výbornou sondu do myšlení vedení al-Káidy:

1) odmítli únos jako prostředek dosažení propuštění vězňů jako příliš komplexní, protože al- Káida neměla žádné "přátelské" země, ve kterých by mohla přistát a zahájit vyjednávání;

2) považovali bombový útok na obchodní let ve vzduchu jako způsob dosažení velkého počtu obětí (podobně jako tomu bylo v případě letadla PanAm nad Lockerbie);

3) stále ještě neuvažovali o použití letadla jako prostředku k útoku proti jiným cílům.

KSM při vyšetřování tvrdil, že vždy uvažoval o únosu a použití obchodního letadla jako zbraně. Skutečně popisoval mimořádně originální plán: paralelní únos 10 letadel, 9 z nich by narazilo do cílů na obou pobřežích USA - mělo jít o cíle, které byly napadeny 11. září 2001, navíc o útok na centrálu CIA a FBI, jaderné elektrárny a nejvyšší budovy v Kalifornii a ve státě Washington. Sám KSM měl přistát s desátým letadlem na některém americkém letišti. Plánoval prý usmrcení všech dospělých mužů na palubě a poskytnutí interview médiím, ve kterém by USA vyčetl podporu Izraeli, Filipínám a represivním vládám v arabském světě. Tato vize však spíše než o záměru poškodit americkou ekonomiku svědčí o skutečném záměru KSM: chtěl sehrát velké divadlo, v němž by sám hrál hlavní roli.

KSM tvrdí, že tento návrh se setkal s vlažnou podporou velitelů al- Káidy vzhledem k rozsahu a složitosti celé operace: i když bin Ládin naslouchal návrhu KSM, nebyl přesvědčen o praktické proveditelnosti operace. Jak už jsme zmínili dříve, bin Ládinovi byly prezentovány různé nápady na teroristické operace - idea KSM o útoku dopravními letadly byla pouze jedna z mnoha.

KSM poznamenává, že formálně vstoupil do al-Káidy někdy na přelomu roku 1998 a 1999 a krátce poté učinil bin Ládin rozhodnutí, že podpoří jeho návrh na napadení USA komerčními letadly. I když KSM mluví o svém zásadním vlivu na konečné rozhodnutí šéfa al-Káidy napadnout USA, o bin Ládinovi je známo, že útok proti USA plánoval již dlouho. KSM si myslí, že bin Ládina přesvědčoval o nutnosti útoku proti USA hlavně Atef. Atefova role v celé operaci je nepochybně velmi důležitá, ale on sám tu již není, aby ji detailněji popsal. Byl zabit v listopadu 2001 při vzdušném útoku USA na Afghánistán.

Na přelomu března a dubna 1999 pozval bin Ládin KSM do Kandaháru, aby mu sdělil, že al-Káida bude jeho návrh podporovat. Celá akce se měla od nynějška označovat jako "operace s letadly".

Plán se rozvíjí

Na jaře roku 1999 diskutoval bin Ládin se svými nejbližšími detaily připravované operace v komplexu Matar u Kandaháru. Původní záměr použít jedno z letadel k mediálnímu prohlášení byl zamítnut, i přesto však bin Ládin považoval základní koncept operace za proveditelný. Společně s Atefem a KSM zpracovali prvotní seznam cílů. Jednalo se o Bílý dům, Kapitol, Pentagon a Světové obchodní centrum. Podle KSM chtěl bin Ládin zničit Bílý dům a Pentagon, KSM chtěl zasáhnout Světové obchodní centrum a všichni chtěli poškodit Kapitol. Žádný jiný cíl v tomto prvotním seznamu nebyl.

Krátce nato bin Ládin vybral čtyři operativce, kteří měli sloužit jako sebevražední atentátníci: Khalida al Mihdhara, Nawafa al Hazmiho, Khallada a Abu Baru al Yemeniho. Během setkání v al Mataru sdělil bin Ládin KSM, že Mihdhar a Hazmi jsou pro věc tak zapáleni, že si již sami vyřídili americká víza. KSM tvrdí, že tak učinili poté, co jejich přítel Azzam (bratranec Nashiriho) provedl sebevražedný útok v Nairobi. KSM se s těmito operativci zatím nesetkal. Jediný pokyn, který od bin Ládina v této souvislosti obdržel, byl takový, že Mihdhar a Hazmi by se nakonec měli vydat do USA absolvovat pilotní kurz.

Hazmi a Mihdhar byli občané Saúdské Arábie, narodili se v Mekce. Stejně jako v případě dalších osob z této skupiny vybraných se jednalo o zkušené mudžahedíny. V roce 1995 společně cestovali bojovat do Bosny. Od počátku roku 1999, kdy byli pro operaci ve Spojených státech vybráni, navštívili několikrát Afghánistán.

Khallad byl další mudžahedín - veterán, stejně jako většina jeho rodiny. Jeho otec byl vyhoštěn z Jemenu pro své extremistické názory. Khallad vyrůstal v Saúdské Arábii, kde se jeho otec poznal s bin Ládinem, Abdulahem Azzamem a Omarem Abdelem Rahmanem (slepým šejkem). Již ve svých 15 letech, v roce 1994, se Khallad vydal do Afghánistánu. O tři roky později ztratil v bojích se Severní aliancí pravou nohu - bylo to v bojové operaci, ve které zemřel jeden z jeho bratrů. Po této zkušenosti přísahal věrnost bin Ládinovi, kterého potkal poprvé ještě jako dítě v Džiddě - a přihlásil se jako dobrovolný sebevražedný atentátník.

Když Khallad poprvé požádal o americké vízum, byla jeho žádost zamítnuta. Již dříve, roku 1999, poslal bin Ládin Khallada do Jemenu, aby zde pomáhal Nashirimu získat výbušniny pro plánovaný bombový útok na americkou loď a získat víza do USA, aby zde mohli rozvíjet další operace. Khallad požádal o vízum pod jiným jménem. Jako záminku si vybral návštěvu lékařské kliniky, na které měl získat novou protézu. Jiný operativec al-Káidy dal Khalladovi jméno kontaktní osoby ve Spojených státech, kterou by mohl uvést v žádosti o vízum. Khallad tohoto člověka kontaktoval, aby mu pomohl získat pozvání na kliniku. Zatímco Khallad čekal na dopis z kliniky, byl zatčen jemenskými bezpečnostními složkami. K zatčení došlo v podstatě omylem: Khallad řídil auto, které patřilo jinému teroristovi, který se podílel na přípravě atentátu na americkou loď a hledaly ho jemenské úřady.

Khallad byl propuštěn někdy během léta 1999, poté co za něj intervenovali jeho otec a bin Ládin. Khallad později zjistil, že vůdce al-Káidy se obával, aby Khallad při vyšetřování neprozradil detaily operace. Po propuštění se vzdal myšlenky na získání amerického víza, neboť existovala obava, že by se Spojené státy mohly dozvědět o jeho vazbě na al-Káidu. Proto se vrátil do Afghánistánu.

Otázky cestování tedy hrály významnou roli při plánování útoků od samého počátku. V průběhu jara a léta zjistil KSM, že Khallad a Abu Bara, oba Jemenci, nemohou získat americká víza tak snadno jako saúdskoarabští operativci Mihdhar a Hazmi. I když Khallad nebyl schopen získat víza, KSM stále vyžadoval, aby se on a Abu Bara, stejně jako další jemenský operativec z bin Ládinovy ochranky, operace zúčastnil. Aby tento problém překonal, KSM se rozhodl rozdělit přípravu útoku do dvou částí.

První část operace s letadly - náraz s unesenými letadly do budov ve Spojených státech - zůstane nezměněna, klíčové role měli hrát Mihdar a Hazmi. Druhá část operace by však měla být provedena s pomocí sebevražedných atentátníků, kteří by vyhodili letadla do vzduchu (vzpomínka na operaci "Bojinka"). Operativci měli unést americká letadla na letech mezi USA a Jižní Asií a nad Pacifikem je ve vzduchu zničit, možná za použití náloží v botách. Alternativní verze počítala s nárazem letadel do amerických cílů v Japonsku, Singapuru nebo v Koreji. Sebevražednými atentátníky se měli stát Jemenci, kteří nepotřebovali žádný pilotní trénink, protože měli letadla prostě zneškodnit výbušninou. Pro maximalizaci psychologického účinku teroristického útoku měla být letadla zničena ve stejný okamžik.

Výcvik a nasazení do Kuala Lumpuru

Na podzim roku 1999 vybral bin Ládin pro operaci s letadly čtyři operativce. Ti byli vysláni do elitního kurzu al-Káidy v táboře Mes Aynak v Afghánistánu. Výběr provedl bin Ládin osobně, vybíral veterány, přitom s některými z nich počítal pro nejdůležitější operace. Jedním z nich byl Ibrahim al Thawar neboli Nibras, který se měl účastnit útoku na loď Cole na podzim 2000. Podle KSM nebyl tento výcvik určen speciálně pro operaci s letadly nebo pro jinou specifickou akci al- Káidy. I když KSM prohlašuje, že se tohoto výcviku neúčastnil, ani se nesetkal s budoucími sebevražednými atentátníky z 11. září, údajně výcvikový tábor společně s bin Ládinem a jeho skupinou navštívili při cestě z Kandaháru do Kábulu.

Výcvikový tábor Mes Aynak se nacházel v opuštěném měděném dole v blízkosti Kábulu (dříve patřil Rusům). Tábor byl otevřen v roce 1999, poté co Spojené státy zničily střelami vzduch-země v srpnu 1998 výcvikový tábor u Khowstu a před tím, než Taliban povolil al-Káidě otevřít tábor al-Faruq u Kandaháru. Mes Aynak byl pro krátké období roku 1999 jediný funkční výcvikový tábor v Afghánistánu. Nabízel plné možnosti výcviku, včetně pokročilého výcviku speciálních jednotek, který vedl vyšší představitel al- Káidy Sayf al Adl. Výcvikovému roku 1999 věnoval bin Ládin zvláštní pozornost. Když si Salah al Din, vedoucí výcviku pro tuto sezónu, stěžoval na počet cvičených a tvrdil, že nemůže zvládnout najednou více než 20 lidí, bin Ládin trval na tom, že každý, kdo byl k výcviku vybrán, musí mít také možnost se výcviku účastnit.

Na výdajích se nešetřilo. Výcvik v Mes Aynak se zaměřil na fyzickou zdatnost, použití střelných zbraní, boj muže proti muži, střelbu z motocyklu a vedení nočních operací. I když se výcvikové oblasti poněkud lišily od těch nabízených v jiných táborech, kurz kladl mimořádné fyzické a psychické nároky na účastníky, kteří byli na oplátku vybaveni nejlepším jídlem a dalšími prostředky pro posílení jejich zdatnosti a morálky.

Po dokončení výcviku v Mes Aynaku byli Hazmi, Khallad a Abu Bara odesláni do Pákistánu, do Karáčí. Tam je KSM instruoval o západní kultuře a cestování. Většina jeho aktivit v polovině roku 1999 se týkala sběru informačních materiálů pro účastníky operace s letadly. Sbíral například západní letecké časopisy, telefonní seznamy amerických měst San Diego a Long Beach (Kalifornie), brožury o školách, letové řády, na internetu vyhledával informace o amerických pilotních školách. Zakoupil rovněž software s letovým simulátorem a několik filmů věnovaných únosům letadel. Pro ubytování svých studentů pronajal KSM v Karáčí dům; peníze k financování pronájmu poskytl bin Ládin.

Počátkem prosince 1999 dorazili Khallad a Abu Bara do Karáčí. Hazmi se k nim připojil o několik dní později. Na své cestě do Karáčí údajně strávil Hazmi noc v domě v Quettě, kde podle KSM současně pobýval Egypťan jménem Mohamed Atta, který cestoval do výcvikových táborů v Afghánistánu.

Mihdhar se výcviku v Karáčí s ostatními neúčastnil. KSM tvrdí, že se v roce 1999 s Mihdharem nesetkal, ale předpokládá, že bin Ládin a Atef Mihdhara se seznámili s operací s letadly a omluvili jej z výcviku v Karáčí.

Výcvik v Karáčí trval přibližně dva týdny. KSM zde, podle svých slov, učil tři operativce základy angličtiny. Ukázal jim jak číst telefonní seznamy, interpretovat letové řády, používat internet, používat kódy v komunikaci, provádět rezervace a pronajímat si byty. Khallad doplňuje, že výcvik zahrnoval též použití počítačových her s letovými simulátory, sledování filmů s tematikou únosů a interpretaci letových řádů, tak aby se naučili zjistit, které lety jsou v různých částech světa ve vzduchu ve stejné době. Používali různé počítačové hry, aby se lépe sžili s různými typy letadel a jejich funkcemi a aby se lépe seznámili s nedostatky v bezpečnosti na palubě. Během pobytu v Karáčí rovněž diskutovali způsob provádění testovacích letů v jihovýchodní Asii. KSM jim poradil, aby v průběhu vzletu a přistání sledovali dveře do kokpitu, aby zjistili, zda kapitán během letu navštěvuje toaletu a zda palubní personál podává do kokpitu jídlo. KSM, Khallad a Hazmi také navštěvovali cestovní kanceláře, aby zjistili vízové požadavky pro některé asijské země.

Čtyři "studenti" cestovali do Kuala Lumpuru: Khallad, Abu Bara a Hazmi cestovali z Karáčí, Mihdhar přicestoval z Jemenu. V té době zaznamenaly americké zpravodajské služby komunikaci Mihdhara, kterého během této cesty identifikovali, a Hazmiho, kterého mohli identifikovat, ale nestalo se tak.

Podle KSM čtveřice operativců dobře věděla, že se dobrovolně přihlásili k sebevražedné operaci, a to buď ve Spojených státech nebo v Asii. Každý z nich měl jiný úkol. Hazmi a Mihdhar byli před vysláním do své konečné destinace - Spojených států - vysláni do Kuala Lumpuru. Podle KSM použili na cestě do Malajsie jemenské doklady, potom pokračovali do Spojených států s použitím svých saúdských pasů, aby zamaskovali své předchozí cesty do Pákistánu. Khallad a Abu Bara letěli do Kuala Lumpuru, aby zde studovali letištní bezpečnost a prováděli testovací lety. Podle Khallada opustili Malajsii společně s Abu Barou v polovině prosince 1999. Hazmi se k nim připojil o deset dní později, poté co se krátce vrátil do Afghánistánu, aby zde vyřešil nějaké problémy s pasem.

Cílem Khalladovy cesty do Kuala Lumpuru bylo původně pouze získat na klinice Endolite novou protézu, bin Ládin mu ale navrhl, aby se zaměřil rovněž na pozorování průběhu letů. Podle Khallada byla Malajsie ideální destinace, protože vláda nepožadovala po občanech Saúdské Arábie a dalších států Zálivu víza. Malajská bezpečnostní opatření byla ve vztahu k džihádistům známá jako velmi laxní. Kromě toho se řada mudžahedínů na klinice Endolite již v minulosti úspěšně léčila. Peníze na novou protézu získal Khallad od svého otce, bin Ládina a dalšího člena al-Káidy.

Podle Khallada kontaktovali s Abu Barou po příletu do Kuala Lumpuru Hambaliho a sdělili mu, kde bydlí, protože právě on měl být informován o aktivitách al- Káidy v jihovýchodní Asii. Hambali vyzvedl Khallada a Abu Baru a přivedl je do svého domu; při tom si vyžádal pomoc svého kolegy, který lépe hovořil arabsky. Potom je vzal na kliniku.

31. prosince letěl Khallad z Kuala Lumpuru do Bangkoku a následující den letěl s americkou leteckou společností do Hong Kongu. Letěl v první třídě, jak ale zjistil až po nastoupení do letadla, byla to chyba, protože ze svého sedadla nemohl sledovat vstup do kokpitu. Tvrdí, že dělal maximum, aby prověřil funkčnost bezpečnostních opatření za letu, například měl ve své toaletní tašce při letu do Honk Kongu řezačku na krabice. Na letišti se bezpečnostní kontrola zaměřila na jeho příruční zavazadlo, do jeho toaletní tašky však jen krátce nahlédla a nechala ho projít. Po nástupu do letadla Khallad počkal, až nastoupí většina pasažérů v první třídě, a potom svou toaletní tašku ze zavazadla vyjmul. Nikdo z posádky si toho nevšiml.

Po dokončení testovací mise se Khallad vrátil do Kuala Lumpuru. Krátce nato se vrátil Hazmi a snad i s Khalladem a Abu Barou zůstali v Endolite. Mihdhar přiletěl 5. ledna, asi den po Hazmim. Všichni čtyři operativci zůstali v bytě Yazida Sufaata, člena malajské JI, který uvolnil svůj dům na Hambaliho žádost. Podle Khallada spolu s Hazmim mluvili o možnosti únosu letadla a nárazu s letadlem do budovy nebo držení cestujících jako rukojmí, ale jenom spekulativně. Khallad připouští, že o operaci s letadly ve Spojených státech dopředu věděl, ale odmítá, že by znal detaily celého plánu.

Během pobytu v Kuala Lumpuru chtěl Khallad cestovat do Singapuru, aby se zde setkal s Nibrasem a Fahdem al Qusem, dvěma operativci, kteří se podíleli na Nashiriho bombovém útoku proti americké vojenské lodi. Pokus provést tento plán (útok na USS Sullivan) selhal o několik dní dříve. Nibras a Quso vezli Khalladovi peníze z Jemenu, neměli však víza na cestu do Singapuru, proto byli zastaveni v Bangkoku. Vzhledem k tomu, že Khallad rovněž do Singapuru nemohl, přesunul se do Bangkoku. Hazmi a Mihdhar se k tomuto kroku rozhodli také, věřili totiž, že razítko v pase z populární turistické destinace posílí hodnověrnost jejich legendy při dalším cestování. S Hambaliho pomocí získala trojice letenky do Bangkoku a společně z Kuala Lumpuru odcestovali. Abu Bara neměl víza do Pákistánu, proto cestoval do Jemenu.

V Bangkoku vzal Khallad Hazmiho a Mihdhara do hotelu, kde diskutovali plán útoku proti námořním cílům. Poté se Khallad vrátil do Karáčí a do Kandaháru, kde hlásil bin Ládinovi výsledky své testovací mise.

Bin Ládin zrušil část plánu zahrnující operaci v jihovýchodní Asii na jaře 2000. Zřejmě považoval za příliš složité zkoordinovat útok v Jihovýchodní Asii s útokem ve Spojených státech. Hazmi a Mihdhar opustili Bangkok několik dní před Khalladem a 15. ledna 2000 přiletěli do Los Angeles.

Mezitím další skupina operativců pro operaci s letadly přistála v Afghánistánu. Šlo o čtyři muže vzdělané na západních univerzitách. I když pocházeli ze čtyř různých zemí - Egypta, Spojených arabských emirátů, Libanonu a Jemenu - spojoval je jeden cíl. Chtěli se zapojit do svaté války proti nevěřícím v Čečensku. Vedení al-Káidy však brzy vyhodnotilo jejich potenciál a vybralo je pro útok proti USA.

Hamburský kontingent

I když bin Ládin, Atef a KSM původně zamýšleli využít k operaci s letadly služebně starší členy al-Káidy, přílet čtyř nových aspirantů džihádu z Německa (koncem roku 1999) představil mnohem a mnohem přitažlivější alternativu. Hamburská skupina měla s ostatními kandidáty společné silné protiamerické cítění, oproti ostatním kandidátům ale měla obrovskou výhodu - plynulou angličtinu a familiérní znalost života na západě, kterou získali během několika let pobytu v Německu. Není proto žádné překvapení, že se Mohamed Atta, Ramzi Bihalshibh, Marwan al Shehhi a Ziad Jarrah měli stát klíčovými hráči útoku 11. září.

Mohamed Atta

se narodil 1. listopadu 1968 v Kafr el Sheikh v Egyptě, ve středostavovské rodině. Otec byl právník. Po úspěšném ukončení univerzity v Káhiře s diplomem z fakulty architektury (1990) pracoval Atta několik let jako městský architekt v Káhiře. Na podzim roku 1991 požádal německou rodinu, se kterou se v Káhiře seznámil, o pomoc při zprostředkování pokračování studia v Německu. Navrhli mu, aby odešel do Hamburku a žil v jejich domě, alespoň zpočátku. Po dokončení kurzu němčiny odcestoval Atta v červenci 1992 poprvé do Německa. Krátce pobýval ve Stuttgartu a na podzim roku 1992 se přestěhoval k rodině svých známých do Hamburku. Zapsal se ke studiu na Hamburské univerzitě a krátce poté se přesunul ke studiu oboru městského inženýrství a plánování na Technické univerzitě Hamburk - Harburg, kde zůstal zaregistrován jako student až do konce roku 1999. Zdálo se, že ke studiu přistupuje velmi vážně (alespoň ve srovnání se svými přáteli v džihádu) a skutečně krátce před svou cestou do Afghánistánu získal titul. Ve škole se projevoval jako velmi inteligentní student s výbornou znalostí němčiny.

Když Atta dorazil do Německa, projevoval se jako umírněný věřící. To se mělo změnit, zvlášť se projevovala jeho tendence vést (ovládat) ostatní. Podle Binalshibha založil Atta v Hamburku již v roce 1995 muslimský studentský spolek. Na podzim roku 1997 se připojil k pracovní skupině při mešitě Quds v Hamburku, ke skupině, jejímž cílem bylo překlenout rozdíly mezi muslimy a křesťany. Atta se projevoval jako velmi špatný "most", hlavně díky své neomalené a stále dogmatičtější osobnosti. Ale mezi těmi, kdo jeho myšlenky sdíleli, byl Atta muž činu, muž schopný rozhodnutí. Attovi přátelé z této doby si ho pamatují jako charismatického, inteligentního, přesvědčivého a netolerujícího jakýkoli odpor.

Atta často pronášel urážlivé výroky vůči Židům i Američanům. Šlo především o odsouzení toho, co nazýval "globální židovské spiknutí" s centrem v New Yorku a ovládající finanční svět a média, až k polemice s politikou vlád v arabských zemích. Saddám Hussajn pro něj představoval loutku, která dávala Američanům záminku k intervenci na Blízkém východě. Mezi svými Atta propagoval ozbrojený džihád. Údajně se jednoho ze svých blízkých zeptal, zda je připraven "bojovat za svou víru", a zřekl se ho, když prohlásil, že nikoli. Při návštěvě Egypta v roce 1998 se Atta setkal z jedním ze svých přátel ze školy. Podle něj se Atta hodně změnil, nosil dlouhé vousy a již v té době vystupoval jako islámský fundamentalista.

Ramzi Binalshibh

se narodil 1. května 1972 v Ghayl Bawaziru v Jemenu. Na jeho rodině nebo dětství není nic výjimečného. Přítel, který si Binalshibha pamatuje z Jemenu, na něj vzpomíná jako na "věřícího, ale ne příliš". Od roku 1987 do roku 1996 pracoval jako úředník v Mezinárodní jemenské bance. Poprvé se pokusil vycestovat z Jemenu v roce 1995, žádal o americké vízum. Jeho žádost však byla zamítnuta, proto odcestoval do Německa a požádal o azyl pod jménem súdánského občana Ramzi Omara. Zatímco jeho žádost o azyl byla v řízení, Binalshibh žil v Hamburku a setkával se s řadou lidí pohybujících se v tamních mešitách. V roce 1997, poté co byla jeho žádost zamítnuta, se vydal zpět do Jemenu. Krátce poté se však do Německa znovu vrátil, tentokrát pod svým pravým jménem. Zaregistroval se jako student v Hamburku. Studium mu zjevně činilo problémy, z jedné ze škol byl vyloučen v září 1998.

Podle Binalshibha se on a Atta poprvé setkali v mešitě v Hamburku v roce 1995. Z obou mužů se stali blízcí přátelé, kteří sdíleli extremistický pohled na svět. Podobně jako Atta mluví Binalshibh koncem devadesátých let o "židovském spiknutí". Prohlašuje, že nejvyšší povinností každého muslima je zapojit se do džihádu a nejvyšší poctou je během džihádu zemřít. Na rozdíl od Atty se však Binalshibh projevuje jako mnohem oblíbenější postava: byl společenský, extrovertní osobnost, měl slušné vystupování a vyhledával dobrodružství.

V roce 1998 začali Binalshibh a Atta sdílet byt v hamburgské čtvrti Harburg společně s mladým studentem ze Spojených arabských emirátů Marwanem al Shehhim.

Marwan al Shehhi

se narodil 9. května 1978 v Ras al Khaimah ve Spojených arabských emirátech (SAE) . Jeho otec, který zemřel v roce 1997, vedl místní mešitu. Po dokončení studia na střední škole v roce 1995 Shehhi vstoupil do armády SAE a po půl roce základního výcviku získal stipendium k pokračování studia v Německu.

Shehhi poprvé vstoupil na německou půdu v dubnu 1996. Nejprve sdílel dva měsíce byt v Bonnu se třemi dalšími studenty, poté se nastěhoval k německé rodině, u které pobýval několik měsíců než si našel vlastní byt. V průběhu tohoto období se projevoval jako velmi nábožensky založený, modlil se pětkrát denně. Přátelé si ho pamatují jako "normálního kluka", který nosil západní oblečení a občas si pronajal auto na výlet do Berlína, Francie nebo Nizozemí.

Jako studentovi se Shehhimu příliš nedařilo. Po dokončení kurzu němčiny se zapojil do programu pro technická, matematická a vědecká studia na Univerzitě v Bonnu. V červenci 1997 požádal o přerušení studia z důvodu určitých "problémů" ve své rodné zemi. Univerzita tuto žádost zamítla, Shehhi však stejně odjel a následně musel opakovat první semestr. Kromě akademických problémů se Shehhi v této době projevoval ortodoxněji v praktikování své víry. Vyhýbal se například restauracím, ve kterých byl podáván alkohol. Koncem roku 1997 požádal o povolení dokončit svůj studijní program v Hamburku; žádost byla motivována pravděpodobně touhou připojit se k Attovi a Binalshibhovi. Kdy a kde se tito tři poprvé setkali, není dosud jasné, i když se již pravděpodobně znali počátkem roku 1998, kdy se Shehhi přestěhoval do Hamburku. Atta a Binalshibh se nastěhovali do jeho bytu v dubnu.

Přesun do Hamburku Shehhimu v akademické oblasti nepomohl; vedením studijního programu na ambasádě SAE mu bylo nařízeno opakovat druhý semestr, ale v Bonnu. Shehhi se ale tomuto nařízení nepodrobil a nepřihlásil se na tamní univerzitě až do následujícího ledna. Koncem července 1999 se vrátil zpět do Hamburku a požádal o zápis do kurzu lodního stavitelství na technické univerzitě. Usadil se znovu u Atty a Binalshibha, v bytě na Marienstrasse 54.

Po nastěhování k Attovi a Binalshibhovi se jeho vývoj ve směru k islámskému fundamentalismu stal ještě zřejmější. Jeho spolužák, který ho v té době v Hamburku navštívil, zaregistroval, že Shehhi nyní nežije tak pohodlně jako dříve. Obýval starý byt se spolubydlícím, neměl televizi, nosil levné oblečení. Když se ho spolužák zeptal, proč žije tak skromně, Shehhi odpověděl, že žije tak, jako žil Prorok. Když se ho někdo zeptal, proč se nikdy nesměje, odpověděl: "Jak se můžeš smát, když v Palestině umírají lidé!".

Ziad Jarrah

se narodil 11. května 1975 v Mazraa v Libanonu. Pocházel ze zámožné rodiny a navštěvoval soukromé křesťanské školy. Podobně jako Atta, Binalshibh a Shehhi se snažil získat vyšší vzdělání v Německu. V dubnu 1996 se spolu se svým bratrancem přihlásili na vyšší škole v Greifswaldu, v severovýchodním Německu. Tam se Jarrah seznámil s Aysel Senguen, dcerou tureckých přistěhovalců, která se připravovala na studium zubního lékařství.

Pokud se zpětně podíváme na způsob života Jarraha v té době, můžeme konstatovat, že rozhodně nemohl být označován za ideálního kandidáta na islámského extremistu. Když se poprvé objevil v Německu, byl pověstný především tím, že znal nejlepší diskotéky a pláže v Bejrútu; v Greifswaldu se účastnil studentských večírků a popíjel pivo. I když i nadále obýval byt se svým bratrancem, většinu času se zdržoval v bytě u Senguen. Svědci vyslechnutí po 11. září si vzpomínají, že první náznaky radikalizace u něj zaznamenali již koncem roku 1996. Po návratu z cesty domů do Libanonu začíná Jarrah žít přísněji podle koránu. Čte arabsky psané brožury o džihádu, vyjadřuje nespokojenost se svým minulým životem a přání nenechat svět vyvíjet se "normálním způsobem".

V září 1997 Jarrah náhle mění svůj studijní program, ze zubního lékařství přechází na letecké inženýrství na technické univerzitě Hamburk - Harburg. Motivace pro toto rozhodnutí není zcela zřejmá. Možné je, že již v této době měl Jarrah v Hamburku kontakty, které mohly hrát roli v jeho přerodu v islámského extremistu.

Na podzim téhož roku se přesunuje do Hamburku, Senguen v Greisfwaldu navštěvuje pouze o víkendech. Zhruba ve stejné době začíná víc mluvit o náboženství a jeho návštěvy Senguen jsou méně časté. Začíná ji kritizovat, že není dost věřící a že se obléká příliš provokativně. Nechává si narůst dlouhé vousy a začíná se pravidelně modlit. Odmítá Senguen představit svým přátelům v Hamburku, protože, jak jí říká, jsou to věřící muslimové a její odmítání střídmého života muslimské ženy ho "štve". Někdy v roce 1999 Jarrah řekl Senguen, že se chce zapojit do džihádu, protože není větší hrdinství, než zemřít pro Alláha. I když změny Jarrahova chování byly důvodem k hádkám, vždy se nakonec smířili.

Buňka se formuje

V Hamburku Jarrah několikrát mění bydliště, ale nikdy se nenastěhuje ke svým společníkům. Není jasné, kdy a jak se stal součástí Attova kroužku. S Binalshibhem se spřátelil po setkání v mešitě Quds v Hamburku, kterou začal pravidelně navštěvovat koncem roku 1997. Modlitby v této mešitě vedl islamista Mohammed Haydar Zammar, velmi známá postava v muslimské komunitě (známá rovněž německým a americkým zpravodajským službám). Zammar bojoval v Afghánistánu a využíval jakoukoli příležitost pro propagaci ozbrojeného džihádu. Jeden ze svědků dokonce slyšel, jak Zammar přesvědčuje Binalshibha k zapojení do džihádu. A co víc, po 11. září Zammar údajně tvrdil, že nepřesvědčoval jen Binalshibha, ale celou hamburskou buňku. V roce 1998 je měl vyzývat k účasti na džihádu a dokonce je přesvědčovat, aby se vydali do Afghánistánu.

Ať již podlehli Zammarovu naléhání, nebo k tomuto rozhodnutí došli jinak, Atta, Binalshibh, Shehhi a Jarrah se nakonec rozhodli proměnit své extremistické přesvědčení v akci. Koncem roku 1999 byli připraveni opustit poklidný život studentů v Německu a vydat se na cestu ozbrojeného džihádu. Tato konečná fáze jejich proměny nezůstala bez povšimnutí okolí. Čtveřice se stala tvrdým jádrem skupiny radikálních muslimů, ve svém bytě na Marienstrasse často hostili podobně smýšlející muslimy a vedli antiamerické diskuse. Setkávali se čtyřikrát nebo pětkrát týdně a postupně se stali jakousi "sektou", jejíž členové se snažili nestýkat se s nikým jiným. Attovy účty za byt poskytují důkaz o významu, jaký měl tento byt pro skupinu: Atta si na tyto účtenky poznamenával "Dar al Ansar" nebo "dům učedníků".

Kromě čtyř již zmíněných extremistů bylo ve skupině několik dalších, někteří z nich se rovněž účastnili výcviku v Afghánistánu, někteří z nich měli později pomáhat i s přípravou 11. září:

Said Bahaji, syn marockého přistěhovalce, byl jediný německý občan ve skupině. Vzdělání získal v Maroku, poté se vrátil do Německa, aby studoval elektrotechniku na Technické univerzitě v Hamburku - Harburgu. Strávil pět měsíců v německé armádě, poté byl ze zdravotních důvodů propuštěn do civilu. Bahaji žil s Attou a Binalshibhem na Marienstrasse 54 asi osm měsíců od listopadu 1998 do července 1999. Je popisován jako nespolehlivý učedník bez osobnosti a s omezenými znalostmi principů islámu. Přesto byl připraven k účasti na ozbrojeném džihádu. Atta a Binalshibh využívali Bahajiho počítač pro vyhledávání na internetu, jak dosvědčují důkazy získané německými úřady po 11. září.

Zakariya Essabar, marocký občan, který se přistěhoval do Německa v únoru 1997 a do Hamburku v roce 1998, studoval zde lékařskou technologii. Krátce po příjezdu do Hamburku se setkal s Binalshibhem a dalšími v turecké mešitě. Essabar se přiklonil k extremismu poměrně náhle, asi v roce 1999; nechal si narůst dlouhý vous a nutil svou ženu, aby se obrátila na islám. Essabarovi rodiče tvrdili, že se neúspěšně pokoušeli svého syna od extremistických názorů odradit. Krátce před útoky z 11. září měl cestovat do Afghánistánu, aby dohodl přesné datum útoku s vedením al-Káidy.

Mounir el Motassedeq, další Maročan, se do Německa přistěhoval v roce 1993 a o dva roky později se přistěhoval do Hamburku, aby studoval elektrotechniku na Technické univerzitě. Jeden ze svědků si vzpomíná, jak Motassadeq říkal, že by "zabil celou rodinu, pokud by to jeho náboženství vyžadovalo". Jeden z jeho spolubydlících si vzpomíná, že označoval Hitlera jako "dobrého člověka" a organizoval filmová představení, na kterých promítal proslovy bin Ládina. Motassedeq pomáhal organizovat koncem roku 1999 přesun hamburské skupiny do Afghánistánu.

Abdelghani Mzoudi, rovněž Maročan, se do Německa přistěhoval v létě 1993, po dokončení univerzity (fyzika a chemie). Studoval v Dortmundu, Bochumi a Münsteru a v roce 1995 se přestěhoval do Hamburku. Sám sebe ještě za pobytu v Maroku označoval jako umírněného muslima, v Hamburku se však projevoval mnohem radikálněji.

V průběhu roku 1999 se Atta a jeho skupina stávají extrémnější a výrazně opatrnější než dříve. Mluvili pouze arabsky a tajili obsah svých rozmluv. Když koncem roku opouštějí Hamburk a vydávají se do Afghánistánu, nezdá se pravděpodobné, že by již něco o operaci s letadly věděli. Neexistují žádné důkazy, že by již v té době měli nějaké kontakty s al-Káidou. Svědci ale vypovídají o tom, že již v této době se dalo z jejich konverzace vyrozumět, že chystají nějakou akci proti Spojeným státům. Zkrátka byli přesně takový "polotovar", který bin Ládin, Atef a KSM potřebovali.

Cesta do Afghánistánu

Dostupné důkazy ukazují, že koncem roku 1999 se čtveřice rozhodla bojovat v Čečensku proti Rusům. Podle Binalshibha však náhodné setkání ve vlaku (ještě v Německu) způsobilo, že se místo do Čečenska vydali do Afghánistánu. Osoba jménem Khalid al Masri oslovila Binalshibha a Shehhiho (Binalshibh se domnívá, že patně proto, že byli Arabové a měli dlouhé vousy) a zapředla hovor o džihádu v Čečensku. Když později přivolali Masriho a vyjádřili svůj zájem cestovat do Čečenska, poradila jim, aby kontaktovali v Duisburgu Abu Musaba. Abu Musab, který se ve skutečnosti jmenoval Mohamed Ould Slahi, byl důležitý operativec al- Káidy, již tehdy dobře známý americkým a německým zpravodajským službám - i když ani jedna z nich nevěděla, že právě operuje na německém území. Když telefonoval Binalshibhovi a Shehhimu, Slahi tyto nadějné rekruty pozval, aby ho navštívili v Duisburgu.

Binalshibh, Shehhi a Jarrah tento "výlet" uskutečnili. Když přijeli, Slahi jim vysvětlil, že v této době je obtížné se do Čečny dostat, protože řada dalších adeptů džihádu byla zadržena v Gruzii. Doporučil jim, aby místo toho cestovali do Afghánistánu, kde mohou být vycvičeni a teprve potom mohou odcestovat do Čečenska. Slahi jim rovněž doporučil, aby si vyřídili pákistánská víza a dal jim další instrukce, jak se dostat do Afghánistánu. I když se Atta setkání přímo neúčastnil, rozhodl se k nim připojit. Po získání víz dostali instrukce, jak se dostat do Karáčí a poté do Quetty, kde měli v kanceláři Talibanu kontaktovat jakéhosi Umara al Masrího.

Přesně podle Slahiho rady opustili Atta a Jarrah během posledního týdne v listopadu 1999 Hamburg, linkou do Karáčí. Shehhi odletěl do Afghánistánu zhruba ve stejnou dobu, Binalshibh asi za čtrnáct dní poté. Binalshibh si vzpomíná, že když přijel do kanceláře Talibanu v Quettě, nebyl tam nikdo jménem Umar al Masri. Jméno bylo patrně heslem: skupina Afghánců z kanceláře ho ihned převezla do Kandaháru. Tam se setkal s Attou a Jarrahem, kteří mu sdělili, že již přísahali věrnost bin Ládinovi, a přesvědčovali ho, aby udělal to samé. Rovněž ho informovali, že stejně přísahal i Shehhi a již odjel do Spojených arabských emirátů, aby se připravoval na misi. Binalshibh se krátce poté osobně setkal s bin Ládinem, přijal nabídku pracovat pro al- Káidu a přísahal mu věrnost. V tuto chvíli již Binalshibh věděl, že se stal dobrovolníkem pro mučednickou operaci.

Atta, Jarrah a Binalshibh se pak setkali s Atefem, který jim sdělil, že připravují přísně tajnou operaci. Jak říká Binalshibh, Atef nařídil trojici, aby se vrátili do Německa a zahájili pilotní kurz. Atta, kterého si bin Ládin vybral pro vedení skupiny, se s vůdcem al-Káidy několikrát setkal, aby získal další instrukce včetně předběžného seznamu schválených cílů v USA: WTC, Pentagon a Kapitol. Noví rekruti rovněž zjistili, že operace by se měl účastnit také Rabia al Makki (Nawaf al Hazmi).

V retrospektivě je pozoruhodné, jak rychle se Atta, Shehhi, Jarrah a Binalshibh stali klíčovými hráči celé operace a jak rychle byl Atta určen operačním šéfem. Nikdo ze skupiny se dosud nesetkal s KSM. V té době již bylo jasné, že bin Ládin a Atef hráli v přípravě operace klíčovou úlohu. To, že byli kandidáti vybráni tak rychle, před komplexním prověřením jejich kvalit ve výcvikovém táboře, svědčí o tom, že oba šéfové al-Káidy si pravděpodobně uvědomovali nedostatky svého prvotního týmu, který tvořili Hazmi a Mihdhar. Noví rekruti z Německa představovali ideální kombinaci technických znalostí a dovedností, které původní operativci postrádali. Bin Ládin a Atef již nechtěli v přípravě dosud nejambicióznější operace al-Káidy ztrácet ani minutu.

Bin Ládin a Atef také ihned usoudili, že Atta je nejvhodnější jako velitel celé operace. Tak rychlé hodnocení vyvolává pochybnosti, zda si Attovy schopnosti neprověřili již během předchozích setkání. K takovým schůzkám mohlo dojít, například v období od února do března 1998, kdy nejsou důkazy o Attově pobytu v Německu a kdy mohl být v Afghánistánu.

Zatímco čtveřice operativců byla v Afghánistánu, jejich spolupracovníci v Hamburku se starali o jejich záležitosti, takže cesta mohla zůstat utajena. Zdá se, že nejvíce práce odvedl Motassadeq. Ukončil Shehhiho nájem bytu, majiteli domu řekl, že musel odjet do Spojených arabských emirátů, aby tam řešil rodinné záležitosti. Said Bahaji zařizoval podobné záležitosti pro Attu a Binalshibha, tak aby nebylo možno snadno zjistit jejich nepřítomnost v Německu.

Příprava na operaci

Začátkem roku 2000 se Atta, Jarrah a Binalshibh vrátili do Hamburku. Jarrah přijel jako první, a to 31. ledna 2000. Podle Binalshibha opustili s Attou Kandahár společně a pokračovali nejprve do Karáčí, kde se setkali s KSM a dostali od něj instrukce o bezpečnostních pravidlech, která je nutno během pobytu ve Spojených státech zachovávat. Shehhi se patrně setkal s KSM. Atta se vrátil do Hamburku koncem února a Binalshibh dorazil krátce po něm. Shehhiho cesty vedly do SAE (kde získal nový pas a americká víza), dále do Saúdské Arábie, Bahrajnu a několika dalších destinací. Možná koncem března byl Shehhi také v Německu.

Po návratu z Afghánistánu se budoucí únosci snažili nedávat najevo své radikální názory. V Hamburku se snažili distancovat se od extremistů typu Zammara, o kterém věděli, že se "těší" pozornosti úřadů. Změnili rovněž své vystupování a chování. Atta nosil západní oblečení, oholil se a již nenavštěvoval extremistické mešity. Také Jarrah se oholil a podle Sunguen se choval podobně, jako když ho potkala poprvé. A když Shehhi během svého pobytu ve Spojených arabských emirátech v lednu 2000 pořádal opožděnou svatební oslavu (ve skutečnosti se oženil již v roce 1999), byli jeho přátelé překvapeni, že zase vidí "starého dobrého Shehhiho".

Jarrahovu snahu vystupovat méně radikálně snadno prohlédla jeho libanonská rodina. Krátce poté, co se Jarrah vrátil z Německa, požádal jeho otec Jarrahova bratrance, aby mu "domluvil". Intervence se ale nesetkala s kladnou odezvou. Ještě v tento moment se Jarrah značně odlišoval od ostatních únosců, protože udržoval s rodinou bližší kontakt a stále udržoval vztah se Senguen. Tyto vazby mohly zasít určité pochybnosti o vhodnosti jeho další účasti na přípravě operace.

Poté, co opustili Afghánistán, začala čtveřice hledat pilotní školy a letecký výcvik. Počátkem roku 2000 použil Ali Abdul Aziz Ali - synovec KSM žijící v SAE, který měl k uskutečnění útoku výrazně přispět - Shehhiho kreditní kartu k objednání letového simulátoru pro Boeing 747-400 a videa se záběry kabiny pilotů Boeingu 767, k tomu pořídil i další literaturu. Ali nechal veškeré tyto předměty zaslat na adresu svého zaměstnavatele. Jarrah se brzo rozhodl, že letecké školy v Německu nejsou přijatelné a že se musí naučit létat ve Spojených státech. Binalshibh také zkoumal další letecké školy v Evropě a v Nizozemí se setkal s ředitelem jedné letecké školy, který mu doporučil školy ve Spojených státech, protože nebyly tak drahé a nebylo nutné studovat tak dlouho.

V březnu 2000 obeslal Atta emailem 31 různých leteckých škol pod záminkou, že je mluvčí malé skupiny lidí z arabských zemí, kteří studují v Německu, jsou bez předchozích leteckých zkušeností a mají zájem o pilotní výcvik ve Spojených státech. Atta požádal další informace o ceně, možnostech financování a ubytování.

Před podáním žádosti o víza ke vstupu do Spojených států obdrželi Atta, Shehhi a Jarrah nové pasy, všichni prohlásili své staré pasy za ztracené. Pravděpodobně měli obavy, aby pákistánská víza nevyvolala podezření o jejich cestách do Afghánistánu. Shehhi obdržel vízum 18. ledna 2000, Atta 18. května a Jarrah 25. května. Binalshibhova žádost byla zamítnuta, stejně jako jeho následné žádosti. Binalshibh tedy nemohl získat víza, neboť v té době měly úřady podezření, že žadatelé z Jemenu, zvlášť mladí muži žádající v jiných zemích (Binalshibh poprvé žádal v Berlíně, se mohou připojit k ilegálním přistěhovalcům hledajícím práci v USA. Před 11. zářím nehrály bezpečnostní důvody při vydávání víz téměř žádnou roli, pokud nebyl žadatel na "teroristické listině". Nikdo z těchto čtyř na listině nebyl. I když byl Binalshibh takto vyloučen z přímého zapojení do uskutečnění útoků, i ze zahraničí zásadním způsobem poskytoval pomoc hlavním aktérům útoku.

Přípravné cesty

Cestování hrálo v přípravě útoků z 11. září 2001 zásadní roli. Příprava útoků znamenala uskutečnění cest na desítkách mezinárodních leteckých linek. Operace vyžadovaly cestování, stejně jako komunikaci a přesuny peněz. Tam, kde byla elektronická komunikace považována ze nebezpečnou, spoléhala se al- Káida na práci kurýrů.

KSM a Abu Zubaydah hráli společně klíčové role v umožnění cestování pro všechny operativce al-Káidy. Navíc měla al-Káida v rámci svého bezpečnostního výboru speciální kancelář pro pasy a zahraniční cesty. Kancelář se nacházela na letišti v Kandaháru a vedl ji Atef. Komise pozměňovala dokumenty, včetně pasů, víz a identifikačních karet.

Navíc byli někteří členové al-Káidy vybaveni kolekcemi pasů, aby bylo umožněno předávání padělaných nebo pozměněných pasů. Proto al- Káida vyžadovala po svých členech, kteří se měli zapojit do džihádu, aby před odchodem "na frontu" odevzdali své pasy. Pokud byli zabiti, jejich pasy byly "recyklovány" pro další použití. Pro padělatele pasů byl dokonce určen speciální kurz. Byly vyučovány i metody pozměňování pasů jako je výměna fotografií nebo výmaz a doplňování razítek. Mezi operativci kolovaly manuály popisující nejefektivnější způsoby "vymazání" víz. V metodách pozměňování pasů byli údajně cvičeni i Mohamed Atta a Zakariya Essebar.

Cílem tohoto výcviku bylo především vyvinout institucionální kapacity pro padělání dokumentů a umožnit operativcům dostatečně se připravit na působení v poli. Například bylo dobře známo, že pokud občan Saúdské Arábie cestoval do Afghánistánu přes Pákistán, jeho pas byl při návratu do Saudské Arábie zabaven. Proto operativci buď vymazali ze svého pasu pákistánské vízum nebo cestovali přes Írán, který nevyznačoval víza přímo do pasů.

Finanční toky

Bin Ládin a jeho společníci nepotřebovali k uskutečnění svého plánu na útok proti USA příliš mnoho peněz. Atentátníci z 11. září nakonec utratili něco mezi 400 a 500 tisíci USD. Vzhledem k významu útoku financovala celou operaci al- Káida. KSM poskytl téměř všechny peníze pro cestu, výcvik a pobyt operativců na americkém území. Atentátníci používali běžné cesty pohybu a úschovy peněz, které umožnily snadné obejití tehdejších detekčních mechanismů. Přesný původ peněz je neznámý, i když je obecně známo, jak al- Káida v té době peníze získávala.

Bin Ládin nefinancoval činnost al-Káidy ze svého osobního majetku a sítě firem v Súdánu. Al-Káida získávala prostředky spíše pomocí sítě, kterou si v průběhu času vybudovala. CIA nyní odhaduje, že al-Káida byla schopna získat ročně asi 30 mil USD k financování svých aktivit před 11. září a že tyto peníze byly získávány především z darů.

Příjezd do Kalifornie

V lednu 2000 přijeli Hazmi a Mihdhar do Los Angeles. Tam strávili asi dva týdny, pak se přesunuli do San Diega. Proč se Hazmi a Mihdhar vydali právě do Kalifornie, není zcela jasné. KSM, organizátor operace, vysvětluje, že Kalifornie byla vhodným místem pro vstup na území USA z Asie a že měla další výhodu v tom, že byla hodně vzdálena od zamýšleného místa útoku.

Hazmi a Mihdhar byli pro misi ve Spojených státech vybaveni jen velmi nedostatečně. Jedinou jejich devizou byla oddanost bin Ládinovi, dluhodobá služba a možnost získat americká víza. Ani jeden z nich nestrávil delší dobu v západních zemích a ani jeden z nich nemluvil pořádně (možná vůbec) anglicky. Proto je zřejmé, že se oni sami nebo KSM snažili s předstihem získat v USA nějaký přátelský kontakt. Při výslechu KSM popřel, že by al- Káida měla v jižní Kalifornii nějaké agenty. Toto popření však není hodnověrné. Je málo pravděpodobné, že by Hazmi a Mihdhar - bez předchozích zkušeností ze západním životem - mohli přijet do USA bez zajištěného přijetí ze strany někoho, kdo by byl s americkým životem dostatečně obeznámen.

KSM tvrdí, že ačkoli doporučil všem zapojeným do komplotu, aby se zdržovali návštěv mešit a navazování osobních kontaktů, udělal v tomto případě výjimku a instruoval Hazmiho a Mihdhara, aby se tvářili jako saúdští studenti a hledali podporu v některé z místních mešit. Počítal s tím, že veškeré tyto vazby se přetrhají po jejich přesunu na východní pobřeží. Naše neschopnost blíže popsat aktivity Hazmiho a Mihdhara v průběhu prvních 14 dní pobytu na území USA může potvrzovat umění al-Káidy chránit totožnost kohokoli, kdo jim v té době pomáhal.

Hazmi a Mihdhar se měli ihned po příjezdu do jižní Kalifornie zapojit do kurzů angličtiny tak, aby mohli začít pilotní výcvik co nejdříve. KSM tvrdí, že je navedl do San Diega na základě svých vlastních poznatků, které byly získány ze studia telefonního seznamu San Diega, který získal na bleším trhu v Karáčí.

Dosud není známo, co přesně dělala dvojice poté, co prošla přes imigrační kontrolu na letišti v Los Angeles. Zdá se, že získali podporu muslimské komunity, pravděpodobně komunity kolem Mešity krále Fahda v Culver City, jedné z nejprominentnějších mešit v jižní Kalifornii. Je téměř jisté, že Hazmi a Mihdhar pobývali v této mešitě a získali zde nějaké kontakty. Jeden ze svědků vyšetřovaných FBI po 11. září tvrdí, že se poprvé s budoucími únosci setkal v mešitě počátkem roku 2000. Navíc jeden z lidí, který jim mohl být přítelem, jménem Mohdar Abdulah, si vzpomíná na výlet s Hazmim a Mihdharem do Los Angeles v červnu, kdy krátce po jejich příjezdu všichni tři vyrazili do Mešity krále Fahda. Hazmi a Mihdhar se pozdravili s několika lidmi, zdálo se, že je již potkali, včetně muže jménem "Khallam". Podle Abdullahova vyprávění, když Khallam týž večer navštívil operativce al-Káidy v jejich motelu, měl Abdullah opustit pokoj, aby se Hazmi, Mihdhar a Khallam mohli setkat o samotě. Totožnost Khallama a účel jeho setkání s budoucími únosci zůstává neznámý.

Pro získání bližších informací o prvních týdnech pobytu Hazmiho a Mihdhara ve Spojených státech, kdy evidentně pobývali v Los Angeles, bylo důležité zjistit, kdo jim mohl v rámci Mešity krále Fahda pomáhat. Touto otázkou se zabývala i média. Někteří spekulovali, že Fahad al Thumairy - imám této mešity a akreditovaný diplomat na saúdskoarabském konzulátu v letech 1993- 2003 - mohl sehrát určitou roli. Tato spekulace je založena především na skutečnosti, že imám údajně vedl extremistickou frakci mešity.

Thumairy byl znám jako islámský fundamentalista a striktní přívrženec ortodoxního účení Wahhábi. Někteří muslimové, kteří byli znepokojeni tónem jeho kázání, prohlašují, že tam vnášel "neislámské prvky" a měl učedníky, kteří "podporovali události z 11. září". Thumairy měl patrně spojení s radikálně smýšlejícími členy lokální muslimské komunity a dále disponoval sítí kontaktů v dalších městech USA. Po 11. září se Thumairyho chování stalo předmětem vnitřní debaty mezi některými saúdskými představiteli. Následně ztratil pozici v mešitě, snad díky svému neumírněnému postoji. 6. května 2003 se Thumairy pokusil znovu vstoupit na území USA ze Saúdské Arábie, ale vstup mu byl odepřen na základě obavy úřadů z jeho napojení na teroristické skupiny.

Když byl Thumairy vyslýchán jak FBI, tak i členy Komise pro vyšetření událostí z 11. září, popíral vedení protizápadních kázání více či méně podporujících ozbrojený džihád. Navíc prohlásil, že si na Hazmiho ani Mihdhara nevzpomíná. Toto zapírání se jeví nehodnověrné, už jen proto, že podobně zapřel také to, že zná Omara al Bayouma - muže ze San Diega, o němž ještě bude řeč - i když ho z opaku usvědčují svědci i záznamy telefonních hovorů. Na druhé straně se Thumairy setkal z nespočtem podobných lidí, takže je zcela možné, že si na dva z nich po několika letech nemusí pamatovat. Na základě dostupných důkazů není možno konstatovat, že Thumairy poskytoval dvěma operativcům nějakou konkrétní pomoc.

Další informace o pohybu dvojice teroristů nejsou až do 1. února 2000, kdy se setkali s Omarem al Bayoumim a Caysanem Bin Donem v restauraci na Venice Boulevard v Culver City, několik bloků od Mešity krále Fahda. Bayoumi a Bin Don sdělili Komisi, že přijeli ze San Diega již dříve, takže Bayoumi mohl řešit problémy s vízy a vzít nějaké papíry ze saúdského konzulátu. Bayoumi slyšel rozhovor Hazmiho a Mihdhara v jazyce, který mu připadal jako arabština zemí ze Zálivu, a navázal konverzaci. Protože Bin Don uměl arabsky jen velmi málo, musel se spolehnout na překlad Bayoumiho.

Mihdhar a Hazmi tvrdili, že jsou studenti ze Saúdské Arábie, kteří právě přijeli do USA, aby studovali angličtinu. Říkali, že žijí v bytě nedaleko restaurace, ale neupřesnili adresu. V Los Angeles se jim nelíbilo a bylo to prý pro ně složité, zvláště proto, že tam nikoho neznali. Bayoumi jim vychválil San Diego a nabídl, že jim pomůže se tam usadit.

Bayoumi, tehdy 42letý, byl ve Spojených státech jako obchodní student, podporovaný soukromým kontraktorem pracujícím pro Úřad civilního letectví Saúdské Arábie, kde Bayoumi pracoval více než 20 let. Objekt novinářského zájmu v období po 11. září žije nyní v Saúdské Arábii, dobře si vědom své "známosti". Jak FBI, tak členové vyšetřovací komise s ním hovořili a zjišťovali o něm informace. Bayoumi je zbožný muslim. Mnoho ze svého volného času strávil náboženskými studiemi a pomáhal rovněž budovat mešitu v El Cajonu, asi 15 mil od San Diega. Je samozřejmě možné, že neřekl o celém příběhu úplnou pravdu, snad aby na sebe neuvalil podezření. Na druhé straně neexistují důkazy o jeho tendenci k džihádu nebo k vědomé podpoře extremistických skupin.

Přesun do San Diega

Do 4. února 2000 se Hazmi a Mihdhar přesunuli do San Diega. Abdullah, student univerzity, Jemenec kolem 20 let s plynulou znalostí angličtiny a arabštiny byl pro jejich misi perfektní pomocník. Po 11. září byl Abdullah několikrát vyslýchán FBI. Připustil, že věděl o Hazmiho a Mihdharových extremistických postojích a o Mihdharových aktivitách v Adenské islámské armádě (skupině s vazbami na al-Káidu) v Jemenu. Abdullah měl zřetelně k těmto extremistickým postojům sympatie. Během domovní prohlídky po 11. září u něj našla FBI notebook (který mu nepatřil) s odkazy na zničená letadla, masové vraždy a únosy letadel. Když byl tento notebook zadržen jako důkazní materiál, Abdullah vyjádřil svoji nenávist k vládě USA a prohlásil, že "si za to může sama".

Když byl FBI později vyslýchán, popřel, že by o útocích dopředu věděl. V květnu 2004 bylo ale zjištěno, že v září 2003 se ve vězení v Kalifornii svým spoluvězňům svěřoval, že věděl o tom, že Hazmi a Mihdhar plánují teroristický útok. Podle jednoho z vězňů dokonce Abdullah mluvil o tom, že ho nějaký člověk informoval o tom, že Hazmi a Mihdhar přijedou do Los Angeles s plány teroristického útoku. Abdullah měl údajně témuž spoluvězni říci, že měl jet s dvěma operativci al- Káidy z Los Angeles do San Diega, ale neřekl, kdy se to mělo stát. Zatím se to však nepodařilo prokázat.

Jiný vězeň si vzpomíná, že Abdullah prohlásil, že poprvé slyšel o přípravě teroristického útoku až po příjezdu únosců do San Diega, kdy mu měli říci, že chtějí nalétnout s letadlem do nějaké budovy, a pozvali ho, aby se tohoto letu účastnil. Podle tohoto vězně Abdullah tvrdil, že se o útocích dozvěděl tři týdny předem, což odpovídá tomu, že Abdulah měl mít zhruba v této době telefonní rozhovor s Hazmim. Po 25. srpnu 2001 již svým telefonem nevolal a podle svých přátel se začal chovat podivně. I když řeči mezi vězni jsou často nespolehlivým vodítkem, toto svědectví je velmi důležité. Dosud však nebylo možné ho potvrdit.

Proto nevíme, kdy a jak Hazmi a Mihdhar poprvé přijeli do San Diega. Víme ale, že 4. února vešli do Islámského centra, aby vyhledali Omara al Bayoumiho a požádali ho o pomoc, tak jak jim to před několika dny nabídl. Bayoumi jim pomohl nejen najít ubytování, ale i vyplnit žádost o pronájem, spolupodepsal žádost a když realitní kancelář odmítla přijmout jako zálohu hotovost, pomohl jim založit i účet v bance (vložili 9900 USD). Ani při této příležitosti, ani později jim Bayoumi nedal žádné peníze, ty dostali přímo od KSM. Hazmi a Mihdhar se nastěhovali do bytu bez nábytku a prakticky bez jakýchkoli věcí. Krátce po přestěhování použil Bayoumi jejich byt pro večírek pro asi 20 členů muslimské komunity. Na Bayoumiho žádost natáčel setkání kamerou Bin Don. Hazmi a Mihdhar se s ostatními příliš nebavili a většinu času strávili mimo záběr kamery, ve vedlejší místnosti.

Hazmi a Mihdhar se okamžitě začali shánět po jiném místě. Bayoumimu sdělili, že chtějí ušetřit peníze, ale ve skutečnosti se báli videokamery. Hazmi označil Bayoumiho jako "saúdského špióna". Již týden po nastěhování napsali výpověď z nájmu. Bayoumi jim patrně pronajal svůj mobilní telefon, aby si mohli lépe shánět jiné bydlení.

Jejich první pokus o přestěhování příliš nevyšel. Mihdhar složil 650 USD zálohu a k 1. březnu se měli nastěhovat. O několik týdnů později Mihdhar chtěl zálohu zpět, protože byt byl příliš rušný. Když majitel domu odmítl zálohu vrátit, byl Mihdhar celý bez sebe. Majitel si pamatuje, že "křičel jako hysterka".

Hazmi a Mihdhar nakonec našli pokoj podle svých představ, a to v domě člověka, kterého potkali v mešitě v San Diegu. Podle majitele domu se budoucí únosci nastěhovali 10. května 2000. Mihdhar se vystěhoval asi za měsíc. 9. června opustil San Diego a vrátil se do Jemenu. Hazmi naopak zůstal v domě po celý zbytek pobytu v Kalifornii; do poloviny prosince se vydal s nově přibyvším pilotem-únoscem Hanim Hanjourem do Arizony.

Během pobytu v San Diegu hráli Hazmi a Mihdhar roli zahraničních studentů. I nadále vyhledávali pomoc členů muslimské komunity. Přinejmenším zpočátku pro ně hrálo důležitou roli Islámské centrum, které bylo coby kamenem dohodil od jejich prvního bytu. Například když kupovali ojeté auto (platili hotově), koupili ho od muže, který žil přes ulici od Islámského centra a který jim dal možnost používat jeho adresu při registraci vozidla, což chápal jako "pomoc svým muslimským bratřím". Podobně v dubnu, když se jejich finance začaly ztenčovat, přesvědčil Hazmi správce Islámského centra, aby mu umožnil použít svůj účet k převodu 5000 USD od někoho z Dubaje (byl to synovec KSM, Ali Abdul Aziz Ali).

Hazmi a Mihdhar často navštěvovali také jiné mešity. Během nejsložitějších prvních týdnů jim pomáhal hlavně Mohdar Abdullah. Vzhledem k tomu, že plynně hovořil anglicky i arabsky, pomáhal jim získat řidičské průkazy v Kalifornii a vyplňovat žádosti do jazykových a pilotních škol. Abdullah je také představil svým přátelům. Abdullah se zdá být klíčovou postavou a spojencem Hazmiho a Mihdhara v San Diegu. Byl zadržen po 11. září (nejprve jako svědek, později kvůli imigračním obviněním) a 21. května 2004 byl deportován do Jemenu, poté, co ho státní zástupce na základě výroků údajně pronesených ve vězení odmítl trestně stíhat.

Další přátelé Abdullaha Hazmimu a Mihdharovi rovněž pomáhali s překlady a s přizpůsobením se životu v San Diegu. Někteří měli extremistické názory, nebo měli vazby na známé extremisty. Například krátce po 11. září Usáma Awadallah - Jemenec, jehož telefonní číslo bylo nalezeno v Hazmiho Toyotě na Dullesově letišti ve Washingtonu - měl u sebe fotografie, videozáznamy a články vztahující se k bin Ládinovi. Awadallah žil v domě, kde byly nalezeny kopie bin Ládinových fatew a podobných materiálů.

Omar Bakarbashat, Saúd, se rovněž s Hazmim a Mihdharem setkal v Rabatské mešitě. Připustil, že Hazmimu pomáhal učit se anglicky a staral se o jejich první byt v San Diegu, když odjeli. Bakarbashat zřejmě stahoval z Internetu protiamerické webové stránky.

Další důležitý kontakt v San Diegu byl Anwar Aulaqi, imám Rabatské mešity. Narodil se v Novém Mexiku, byl tedy americký občan. Vyrůstal v Jemenu a studoval v USA na základě stipendijního programu jemenské vlády. Nevíme, jak a kdy se s ním Hazmi a Mihdhar poprvé setkali. Oba údajně respektovali Aulaqiho jako náboženskou autoritu a měli k němu úzký vztah. Když byl po 11. září Aulaqi vyslýchán, řekl, že si na Hazmiho jméno nevzpomíná, ale že si pamatuje jeho obličej. I když přiznává, že se s Hazmim několikrát setkal, tvrdí, že si nepamatuje podrobnosti jejich diskusí. Popisuje Hazmiho jako měkce mluvícího saúdského studenta, který mešitu nenavštěvoval sám, ale neměl příliš přátel. Aulaqi opustil San Diego v polovině roku 2000 a počátkem roku 2001 se přestěhoval do Virginie, kde ho Hazmi navštívil.

Pokud vše shrneme, můžeme říci, i když důkazy jsou slabé na nějaké hlubší pochopení motivace, že krátce po příjezdu do Kalifornie Hazmi a Mihdhar hledali a našli skupinu mladých a ideologicky podobně naladěných muslimů s kořeny v Jemenu a Saúdské Arábii, jedince s vazbami na Mohdara Abdullaha a Rabatskou mešitu. Operativci al-Káidy žili v San Diegu otevřeně, pod pravými jmény, Hazmi byl dokonce v telefonním seznamu. Podařilo se jim nepřilákat na sebe příliš pozornosti.

Pilotní výcvik se nedaří, Mihdhar končí

Hazmi a Mihdhar přiletěli do USA, aby se učili anglicky, chodili do letecké školy a byli co nejdříve připraveni jako piloti. Ukázalo se ale, že nemají žádný talent na jazyky. I přes pomoc a vedení Mohdara Abdullaha a dalších bilinguálních přátel byly Hazmiho a Mihdharovy pokroky zanedbatelné. Tento nedostatek se ukázal jako klíčová bariéra ve výuce létání.

Pilot, se kterým konzultovali v jedné ze škol, Sorbi Flying Club v San Diegu, a který mluvil arabsky, se jim vysmál, když řekli, že by se bez předchozích leteckých zkušeností chtěli učit létat rovnou v tryskových letadlech, nejlépe v dopravních letadlech Boeing. Další instruktoři létání, u kterých navštěvovali kurzy, si je pamatují jako slabé studenty, kteří se snažili naučit řídit letadlo, ale vůbec je nezajímaly vzlety a přistání. Koncem května 2000 se Hazmi a Mihdhar vzdali myšlenky naučit se létat.

Jak dokazují telefonní hovory uskutečněné z bytu, Mihdhar byl myšlenkami u své rodiny v Jemenu. Když dostal zprávu o narození jeho prvního dítěte, nemohl v Kalifornii vydržet. Koncem května a počátkem června 2000 uzavřel svůj bankovní účet, převedl auto na Hazmiho a zařídil si návrat do Jemenu. Podle KSM se v San Diegu nudil a neviděl žádný problém v návratu do USA, protože nepřekročil platnost povolení k pobytu. Hazmi a Mohdar Abdullah ho 9. června doprovázeli do Los Angeles. Tam se rozloučil se svými přáteli a následující den zemi opustil.

KSM byl se svými operativci v úzkém kontaktu, využíval přitom různé metody. Mihdharovo rozhodnutí ponechat Hazmiho samotného v San Diegu ho rozčililo, protože odjezd neschválil a obával se, že by mohl celou operaci zhatit. KSM se pokusil Mihdhara z operace s letadly vyloučit a patrně by se mu to bylo bývalo podařilo, kdyby bin Ládin nebyl striktně proti.

Po Mihdharově odjezdu se Hazmi staral sám o sebe a měl s tím problémy. Každé ráno v 5 hodin se modlil se svým spolubydlícím a navštěvoval Islámské centrum. Půjčil si počítač svého spolubydlícího, aby se mohl připojit k internetu, kde sledoval zpravodajství z bojů v Čečensku a Bosně. S pomocí svého spolubydlícího rovněž využíval internet k tomu, aby si našel manželku (když získal povolení ke sňatku od KSM). Hledání manželky bylo neúspěšné. Po Mihdharově odjezdu se do domu nastěhovali další studenti. Jeden z nich, Yazeed al Salmi, stojí za zmínku. V červenci 2000 si Salmi vyzvedl 4000 USD v cestovních šecích u banky v Rijádu v Saúdské Arábii. 5. září Hazmi uložil 1900 USD v cestovních šecích na svůj bankovní účet, poté co vyzvedl stejnou částku v hotovosti. Podrobnosti a důvody této operace nevíme, Salmi prohlašuje, že si na transakci nepamatuje. Po 11. září Salmi údajně sdělil Mohdaru Abdullahovi, že již dříve znal teroristického pilota Hani Hanjoura. Poté, co žili ve stejném domě s Hazmim zhruba měsíc, Salmi se přesunul do bytu v La Mesa, který sdílel s Abdullahem a dalšími.

Na podzim 2000 již Hazmi rezignoval na studium angličtiny a pilotní kurz. Byl si vědom, že mu jeho společníci v Afghánistánu a Pákistánu brzy pošlou nového kolegu, proto se snažil nějak zabavit - pracoval několik týdnů u benzínové pumpy v La Mesa, kde byli zaměstnáni někteří jeho přátelé včetně Abdullaha. Při jedné příležitosti Hazmi prohlásil před svým kolegou v práci, že plánuje najít si lepší práci a nechá si zajít chuť být slavný.

8. prosince 2000 přijel do San Diega Hani Hanjour. Cestoval z Dubaje přes Paříž a Cincinnati. Na letišti ho pravděpodobně vyzvedl Hazmi. Nevíme, kde v té době Hanjour přebýval; o několik dní později oba muži San Diego opustili. Před odjezdem navštívili benzínovou stanici v La Mesa, kde Hazmi údajně představil Hanjoura jako "starého přítele ze Saúdské Arábie". Hazmi řekl svému spolubydlícímu, že on a jeho přítel "Hani" směřují do San Jose, aby zde absolvovali pilotní kurz, a řekl svým přátelům, že budou v kontaktu. Hazmi přislíbil, že se do San Diega brzy vrátí, a vyrazili s Hanim na cestu.

Hazmi nepřerušil veškeré kontakty se svými přáteli v San Diegu. Podle Abdullaha Hazmi po odjezdu ze San Diega telefonoval Abdullahovi dvakrát: v prosinci 2000 nebo lednu 2001 Hazmi volal, že je v San Francisku a bude zde navštěvovat pilotní školu. O dva týdny později volal, že navštěvuje pilotní školu v Arizoně. Některé důkazy nasvědčují tomu, že Hazmi kontaktoval Abdullaha znovu v srpnu 2001. Navíc během měsíce od Hazmiho odjezdu ze San Diega mailoval třikrát svému spolubydlícímu, včetně e- mailu z ledna 2001, který Hazmi podepsal jako "Smer". Pravděpodobně se tak snažil zastřít svou totožnost, což tehdy spolubydlícímu připadalo divné. Hazmi také telefonoval spolubydlícímu, že se s přítelem rozhodli absolvovat letecký kurz v Arizoně a že Mihdhar je nyní zpátky v Jemenu. To byl jejich poslední kontakt. Když spolubydlící psal Hazmimu v únoru a březnu 2001 e-maily, aby zjistil, jak pokračuje, Hazmi již neodepsal.

Spolubydlící, který pronajal pokoj Hazmimu a Mihdharovi v roce 2000, je slušný občan s dlouhodobými, velmi dobrými kontakty s místní policií a personálem FBI. Na chování Hazmiho a Mihdhara neviděl v té době nic podezřelého, co by měl sdělit svým přátelům v bezpečnostních složkách. Přátelé se ho také neptali na informace o nájemnících.

Piloti z Hamburku přilétají do USA

Počátkem léta 2000 přijíždí hamburská skupina do USA, aby zde zahájila pilotní výcvik. Marwan al Shehhi 29. května přiletěl do Newarku z Bruselu. Vydal se do New Yorku a čekal na Mohameda Attu, který se tam k němu měl připojit. 2. června cestoval Atta z Německa do České republiky a následující den letěl z Prahy do Newarku. Podle Binalshibha se Atta v Praze s nikým nesetkal; předpokládá, že let z Prahy měl přispět k utajení celé operace, neboť z Hamburku vedla většina jeho předchozích letů.

Atta a Shehhi zatím nevěděli, kde by mohli absolvovat pilotní výcvik. Naproti tomu Ziad Jarrah si již zajistil výcvik v letecké škole FFTC ve Venice na Floridě. Jarrah přiletěl do Newarku 27. června a ihned cestoval do Venice. Okamžitě zahájil program pro soukromé piloty, přičemž zamýšlel získat licenci na vícemotorová letadla. Bydlel společně s několika leteckými instruktory vyučujícími na jeho škole a koupil si auto.

Zatímco se Jarrah usadil na Floridě, Atta a Shehhi pokračovali v hledání vhodné letecké školy. Po návštěvě školy v Normanu v Oklahomě (kam se zapsal o několik měsíců později také Zacarias Moussaoui a kde jiný operativec al-Káidy Ihab Ali působil v polovině 90. let) zahájil Atta nakonec pilotní kurz na Huffmanově letecké škole ve Venice na Floridě. Shehhi se rovněž přihlásil k výcviku na intenzivní pilotní program na této škole. Koncem července již oba létali samostatně a v polovině srpna složili zkoušku soukromého pilota. Na Huffmanově škole cvičili celé léto, zatímco Jarrah pokračoval ve výcviku na FFTC.

"Hamburští" operativci platili za kurzy především financemi zaslanými z Dubaje synovcem KSM, Alim Abdulem Azizem Alim. Od 29. června do 17. září 2000 zaslal Ali Shehhimu a Attovi celkem 114 500 USD v pěti transakcích od 5000 do 70 000 USD. Ali spoléhal na nemožnost identifikace těchto transakcí, které proběhly mezi miliardami dalších bankovních operací v celém světě. Nemusel prokazovat totožnost a jeho krycí jména nebyla zpochybněna.

V polovině září Atta a Shehhi požádali o změnu svého imigračního statusu z turistů na studenty, přičemž prohlásili, že mají v úmyslu studovat na Huffmanově škole až do 1. září 2001. Koncem září 2000 se rozhodli zapsat na Jones Aviation v Sarasotě na Floridě, asi 20 mil severně od Venice. Podle instruktora této školy šlo o agresivní neomalené studenty, kteří se s ním dokonce někdy přetahovali během letu o řízení. Počátkem října se přihlásili ke zkoušce 1. stupně a neuspěli. Velmi rozčilení prohlašovali, že moc spěchají, protože je doma čeká práce. Poté se vrátili na Huffmanovu školu.

Mezitím Jarrah obdržel počátkem srpna certifikát pilota jednomotorového soukromého letadla. Když tohoto důležitého úspěchu dosáhl, vyrazil na první z pěti zahraničních výletů, které uskutečnil od okamžiku, kdy poprvé vstoupil na území USA. V říjnu letěl zpět do Německa, aby zde navštívil Aysel Senguen. Společně cestovali do Paříže, než se Jarrah vrátil 29. října na Floridu. Jeho vztah s ní zůstal blízký i přes jeho dlouhý pobyt v USA. Kromě výletu do Paříže s ní Jarrah často komunikoval e-mailem nebo telefonicky.

K Jarrahovi se na FFTC měl připojit Ramzi Binalshibh, který dokonce zaslal škole zálohu. Ale ten nedostal americké vízum. Jeho žádosti v květnu a červnu 2000 byly zamítnuty, protože v Německu neměl dostatečné vazby, které by garantovaly jeho návrat z cesty do USA. V září se pokusil získat vízum z domovského Jemenu, ale byl zamítnut ze stejného důvodu jako v Německu. V říjnu se pokusil získat vízum naposledy, tentokrát z Berlína, odkud žádal o studentské vízum, aby mohl studovat na letecké škole, ale předchozí zamítnutí byla zaznamenána a jeho žádost byla znovu zamítnuta. Když se nemohl účastnit operace přímo, Binalshibh začal hrát roli koordinátora mezi KSM a operativci v USA. Kromě zasílání finančních prostředků bylo jeho úlohou rovněž pomáhat dalšímu potenciálnímu pilotovi, Zacariasi Moussaouimu.

Na podzim 2000 vyslal KSM Moussaouiho do Malajsie, aby se naučil létat, ale Moussaoui nenašel školu, která by se mu líbila. Místo toho pracoval na dalších teroristických schématech, jako bylo například nákup čtyř tun dusičnanu amonného pro výrobu bomb, které by byly odpáleny v nákladních letadlech přilétajících do USA. Když to KSM zjistil, povolal Moussaouiho zpět do Pákistánu a nařídil mu, aby se vydal do USA a zapojil se do leteckého kurzu. Počátkem října Moussaoui odletěl do Londýna. Když Binalshibh navštívil v prosinci Londýn, pobýval v týchž kolejích jako Moussaoui. Z Londýna zaslal Moussaoui žádost na Airman Flight School v Normanu v Oklahomě.

Když al-Káida zaregistrovala problémy s cestováním Hazmiho, Mihdhara, Binalshibha a Moussaouiho, hledala jiného kandidáta na pozici pilota. Nový nadějný rekrut se objevil v Afghánistánu.

Čtvrtý pilot: Hani Hanjour

Hani Hanjour, původem z Ta'if v Saúdské Arábii, přiletěl do USA v roce 1991, aby studoval v Anglickém centru při Arizonské univerzitě. Podle svého staršího bratra byl Hani typický představitel islámského extremisty: do Afghánistánu odešel koncem 80. let, aby se zapojil do ozbrojeného džihádu. A protože sovětská vojska již ze země odešla, pracoval u humanitární organizace.

V roce 1996 se Hanjour vrátil do USA, aby - po odmítnutí v letecké škole v Saúdské Arábii - absolvoval pilotní výcvik. Vyzkoušel pilotní školy na Floridě, v Kalifornii a Arizoně. V několika z nich se krátce učil létat předtím, než zase odjel do Saúdské Arábie. V roce 1997 se vrátil na Floridu a poté odjel do Arizony a zahájil tam letecký kurz. Asi po třech měsících získal licenci soukromého pilota. O několik měsíců později získal certifikát obchodního pilota, vydaný FAA v dubnu 1999. Poté se vrátil do Saúdské Arábie. Pokoušel se údajně najít uplatnění na letecké škole v Džiddě, ale byl odmítnut. Nějakou dobu pobýval doma a potom oznámil rodině, že se vydá do SAE, aby tam pracoval pro leteckou společnost. Kam skutečně cestoval, není známo. Je možné, že pobýval v některém z výcvikových táborů v Afghánistánu.

Skutečnost, že Hanjour strávil tolik času v Arizoně, může být důležitá. Řada důležitých členů al-Káidy se zapsala na Arizonskou univerzitu v Tucsonu nebo žila v Tucsonu v 80. a počátkem 90. let. Někteří z Hanjourových arizonských spolupracovníků z období jeho leteckého výcviku koncem 90. let také vyvolávali podezření. Vyšetřovatelé FBI spekulovali, že al-Káida mohla vést další extrémní muslimy v oblasti kolem Phoenixu, aby se přihlásili na letecké kurzy. Je zřejmé, že když v 90. letech žil Hanjour v Arizoně, byl ve spojení s několika extremisty, kteří byli v souvislosti s terorismem vyšetřováni. Někteří z nich se cvičili v létání společně s Hanjourem. Další měli zřejmé vazby na al-Káidu, včetně výcviku v Afghánistánu.

Na jaře 2000 byl Hanjour zpátky v Afghánistánu. Podle KSM byl vybrán na základě informací, které o sobě uvedl, když byl ve výcvikovém táboře al Faruq. Uvedl, že je vycvičený pilot. KSM ho pozval do Karáčí a cvičil ho v používání kódových slov.

20. června se Hanjour vrátil domů do Saudské Arábie. Získal americké studentské vízum a sdělil rodině, že se vrací ke své práci v SAE. Skutečně do SAE směřoval, ale pouze aby se zde setkal se svým pomocníkem Alim. Ali otevřel pro Hanjoura účet v dubajské bance a poskytl mu základní prostředky na cestování. 8. prosince cestoval Hanjour do San Diega. Oficiálním cílem jeho cesty měla být účast na druhém kurzu angličtiny v Oaklandu v Kalifornii. Do programu ale nenastoupil, místo toho se připojil v San Diegu k Nawafovi al Hazmimu.

Hazmi a Hanjour opustili San Diego téměř okamžitě a odcestovali do Arizony. Usadili se v Mese, kde Hanjour opět začal výcvik na letecké škole Arizona Aviation. Chtěl létat na vícemotorových letadlech, ale měl potíže, neboť jeho znalost angličtiny k tomu nebyla dostatečná. Instruktor ho od pokračování ve výcviku odrazoval, ale Hanjour řekl, že se bez úspěšného ukončení výcviku nemůže vrátit domů. Počátkem roku 2001 začal výcvik na simulátoru letadla Boeing 737 na Mezinárodní letecké akademii PanAm v Mese. Instruktor ho ocenil jako podprůměrného studenta a rozmlouval mu další pokračování v kurzu. Hanjour odmítl a základní výcvik dokončil koncem března 2001. V tu dobu opustili s Hazmim byt a přesunuli se na východ, kde očekávali příjezd "svalnatých únosců" - operativců, kteří se měli dostat do kokpitů letadel a držet v šachu cestující. 4. dubna přijeli Hanjour a Hazmi do Falls Church ve Virginii.

Na Floridě zatím pokračovali další tři piloti ve výcviku. Atta a Shehhi dokončili výcvik v Huffmanově škole a v listopadu získali od FAA certifikáty. V polovině prosince 2000 složili zkoušky obchodních pilotů a obdrželi licence. Poté začali výcvik na letových simulátorech velkých tryskových letadel. Zhruba ve stejnou dobu začal výcvik na simulátoru i Jarrah, také na Floridě, ale v jiné letecké škole. Do konce roku 2000, méně než 6 měsíců od příjezdu, zahájili tři piloti na východním pobřeží USA simulační lety na velkých tryskových letadlech.

Cesty z počátku roku 2001

Jarrah, Atta a Shehhi ve výcviku úspěšně pokračovali, proto o prázdninách v letech 2000 - 2001 cestovali do zahraničí. Jarrah letěl přes Německo domů do Bejrútu. O několik týdnů později se opět přes Německo na Floridu vrátil, spolu s Aysel Senguen. Bydlela s ním na Floridě 10 dní, dokonce ho doprovázela na hodiny leteckého výcviku. Nevíme, zda Atta nebo al-Káida o této návštěvě věděli. Ostatní únosci přerušili se svými rodinami kontakt úplně. Koncem ledna 2001 odletěl Jarrah znovu do Bejrútu, aby zde navštívil svého nemocného otce. Zůstal tam několik týdnů, poté navštívil v Německu krátce Senguen a koncem února se vrátil do USA.

Atta zatím cestoval do Německa (počátkem ledna 2001), aby se zde setkal s Ramzim Binalshibhem. Binalshibh říká, že mu Atta oznámil, že tři piloti z Hamburku dokončili pilotní výcvik a očekávají další rozkazy. Atta také oznámil, že čtvrtý pilot, Hanjour, se připojil k Hazmimu. Po návratu na Floridu poslal Atta Binalshibhovi peníze na cestu. Binalshibh cestoval do Afghánistánu, předal informace a zůstal tam a v Pákistánu několik měsíců.

Když se Atta vrátil na Floridu, Shehhi odjel v polovině ledna do Maroka, do Casablanky. Rodina ho totiž postrádala a oznámila jeho pohřešování úřadům. Velvyslanectví SAE obratem kontaktovalo hamburskou policii a zástupce SAE se ho snažil najít v Německu, kde navštěvoval mešity a místo jeho posledního bydliště v Hamburku. Když Shehhi zjistil, že ho rodina hledá, telefonoval jim a sdělil, že stále studuje v Hamburku. Vláda SAE pátrání po něm odvolala.

Atta a Shehhi měli s opětovným vstupem na americké území určité problémy. Protože ani jeden z nich neměl studentské vízum, oba museli přesvědčovat imigrační úředníky, že musejí být vpuštěni na americké území, aby mohli dokončit pilotní výcvik. Po návratu na Floridu navštívil Atta s Shehhim Georgii, krátce pobyli v Norctrossu a Decaturu. Pronajali si jednomotorové letadlo, aby si s instruktorem zalétali v Lawrenceville. Kolem 19. února byli ve Virginii. Pronajali si poštovní schránku, nechali si proplatit šek a poté se vrátili do Georgie, do Stone Mountain. Důvod těchto cest není znám. V polovině března byl v Georgii rovněž Jarrah, pobýval v Decaturu. Neexistují důkazy o tom, že by se zde tři piloti sešli, ačkoli patrně spolu mluvili telefonicky. Koncem měsíce opustil Jarrah opět USA a na dva týdny se vydal do Německa za Senguen. Počátkem dubna se Atta a Shehhi vrátili do Virginia Beach a zrušili poštovní schránku, kterou si zřídili v únoru.

V době, kdy se Atta a Shehhi vraceli do Virginia Beach z cesty do Georgie, Hazmi a Hanjour rovněž dorazili do Virginie, do Falls Church. Tam navštívili počátkem dubna velkou mešitu Dar al Hidžra. Jeden s imámů v této mešitě byl tentýž Anwar Aulaqi, se kterým Hazmi strávil určitý čas na Rabatské mešitě v San Diegu. Aulaqi se vrátil do Virginie v lednu 2001. Pamatuje si Hazmiho ze San Diega, ale odmítl, že by měl s ním nebo Hanjourem nějaké kontakty.

V mešitě Dar al Hidžra se Hazmi a Hanjour setkali s Jordáncem jménem Eylad al Rababah. Rababah tvrdí, že se do mešity vydal, aby si pohovořil s imámem Aulaqim o možnosti získat práci. Na závěr bohoslužby, které se normálně účastnilo kolem 400 - 500 věřících, Rababah potkal Hazmiho a Hanjoura. Hledali ubytování a Rababah je doporučil příteli, který měl volný byt k pronájmu. Hazmi s Hanjourem se tam nastěhovali, šlo o byt v Alexandrii. Někteří vyšetřovatelé Rababahovu verzi zpochybňují. Podezřívají Aulaqiho, že uložil Rababahovi, aby Hazmimu a Hanjourovi pomohl. Toto podezření je docela silné, zvlášť kvůli imámovu vztahu k Hazmimu. Jak bylo již poznamenáno, komise neměla možnost najít Aulaqiho a mluvit s ním. Rababah byl po 11. září deportován do Jordánska, když byl odsouzen za padělání řidičského průkazu.

Rababah předtím žil v Connecticutu, New Yorku a New Jersey a řekl vyšetřovatelům, že doporučil Hazmimu s Hanjourem město Paterson v New Jersey, aby se tam usadili. Oni však nechtěli. Navrhl jim tedy, aby s ním cestovali do Connecticutu a tam se s ním poohlédli po nějakém bydlení. Když 8. května přišel Rababah do Hazmiho a Hanjourova bytu, aby je vyzvedl k cestě do Connecticutu, byli už v bytě dva noví společníci - Ahmed al Ghamdi a Majed Moqed. Tito dva muži byli posláni do USA, aby sloužili jako "svalnatí únosci", a přiletěli na Dullesovo letiště 2. května. Rababah jel s Hanjourem do Fairfeldu v Connecticutu, následován Hazmim, který vezl Moqeda a Ghamdiho. Po krátkém pobytu v Connecticutu, kde pravděpodobně obvolávali letecké školy a realitní kanceláře, Rababah odvezl všechny čtyři do Patersonu, kde povečeřeli a ukázal jim okolí. Rababah říká, že se s ním vrátili do Fairfeldu v noci a potom už je nikdy neviděl.

Během několika týdnů se Hanjour a Hazmi s několika dalšími operativci přesunuli do bytu v Coral Springs. Atta zůstal na Floridě a očekával příjezd dalších "svalnatých únosců".

Shehhi oproti tomu zakoupil letenku do Káhiry a 18. ledna tam z Miami odletěl. Přesné důvody jeho cesty do Egypta nejsou známy, stejně jako není znám důvod cesty do Maroka. Shehhi se setkal s Attovým otcem, který po 11. září prohlásil, že si pouze vyzvedl Attův mezinárodní řidičský průkaz a nějaké peníze. Tato legenda však není příliš důvěryhodná. Atta již měl řidičský průkaz s sebou a ukázal ho také během dopravní kontroly 26. dubna, když byl Shehhi ještě v zahraničí.

Shehhi se vrátil do Miami 2. května. Toho dne byli Atta a Jarrah spolu asi 30 mil severně, navštívili dopravní inspektorát v Lauderdale Lakes, aby zde získali floridské řidičské průkazy. Ve Virginii se zatím Hazmi a Hanjour chystali vyrazit do Connecticutu a New Jersey. Jak se blížilo léto, usadili se vedoucí operativci na Floridě a v New Jersey a vyčkávali příjezdu zbytku své skupiny.

Týmy se dávají dohromady

Během léta a počátkem podzimu 2000 začali v Afghánistánu bin Ládin a další velitelé al-Káidy shromažďovat "svalnaté únosce". I přes běžně používané pojmenování nešlo o muže mimořádné fyzické konstituce: většina z nich byla vysoká kolem 170 cm. Dvanáct ze 14 těchto únosců (mimo Nawafa al Hazmiho a Mihdhara) pocházelo ze Saúdské Arábie: Satam al Suqami, Weil al Shehri, Waleed al Shehri, Abdul Aziz al Omari, Ahmed al Ghamdi, Hamza al Ghamdi, Mohand al Shehri, Majed Moqud, Salem al Hazmi, Saeed al Ghamdi, Ahmad al Haznawi a Ahmed al Nami. Další rekrut Fayez Banihammad pocházel ze SAE. Zdá se, že právě on hrál mezi ostatními klíčovou roli, neboť úzce spolupracoval s jedním z finančních facilitátorů celé operace, Mustafou al Hawsawim. Saúdské úřady vyslýchaly příbuzné těchto mužů a předali USA zjištěné informace.

Únosci pocházeli z různých vzdělanostních i sociálních skupin. Všichni byli ve věku od 20 do 28 let. Většina z nich byla nezaměstnaná s maximálně středním vzděláním a nebyli ženatí. Čtyři z nich - A. Ghamdi, S. Ghamdi, H. Ghamdi a Haznawi - pocházeli z trojměstí v regionu Bahah, izolované a nerozvinuté části Saúdské Arábie, a byli rodově příbuzní. Nikdo z nich neměl univerzitní vzdělání. Analýza jejich cest a informace od rodin nasvědčují, že byli spolu v kontaktu patrně již od podzimu 1999. Další pětice - Wail al Shehri, Waleed al Shehri, Abul Aziz al Omari, Mohand al Shehri a Ahmad al Nami - pocházela z provincie Asi, chudé oblasti na jihozápadě Saúdské Arábie u hranice s Jemenem. Tato oblast pod slabou státní kontrolou bývá někdy označována jako "divoká hranice". Wail a Waleed al Shehri byli bratři. Všichni z této pětice zahájili univerzitní studia.

Tři zbylí únosci ze Saúdské Arábie byli Saqami, Moqed a Hazmi. Suqami pocházel z Rijádu, Moqed s malého města západně od Mediny. Suqami měl velmi slabé vzdělání a Moqed byl vyloučen z univerzity. Ani Saqami, ani Moqed neměli vazby k ostatním ani k dalším operativcům předtím, než se - pravděpodobně roku 1999 - zapojili do extremistických skupin.

Výslechy zadržených přinesly mnoho různých vysvětlení, proč bylo mezi únosci tolik Saúdů. Binahshibh argumentuje tím, že al-Káida chtěla dát najevo vládě Saúdské arábie, aby se tolik nesbližovala s USA. Další členové al-Káidy ale prohlásili, že národnost nehrála při výběru operativců žádnou roli, pokud to nebylo důležité pro bezpečnost nebo z operačních důvodů. KSM například odmítá, že by Saúdové vybraní pro útoky z 11. září měli "vrazit klín" mezi Saúdskou Arábii a USA a zdůrazňuje praktické důvody pro výběr těchto operativců. Říká, že šlo o Saúdy především proto, že představují největší počet rekrutů ve výcvikových táborech al-Káidy. KSM odhaduje, že pokud se podíváme na jakýkoli výcvikový tábor, zjistíme, že 70 % rekrutů jsou Saúdové, 20 % jsou Jemenci a 10 % je z jiných zemí. I když to byli právě Saúdové a Jemenci, kdo se nejčastěji hlásili na sebevražedné operace, před 11. září 2001 bylo pro Saúdy snadnější získat vstup do USA.

Jako mnoho dalších operativců al-Káidy, Saúdové, kteří sehráli zásadní roli při vniknutí do kokpitů letadel unesených 11. září, byli náborováni mimo Afghánistán, pravděpodobně v samotné Saúdské Arábii. Rekruti al-Káidy, někteří klerikové a v několika případech i členové rodiny hráli v náboru klíčovou roli. Někteří únosci byli pravděpodobně kontaktováni na univerzitách a v mešitách. Podle šéfa jednoho z výcvikových táborů v Afghánistánu byli někteří z nich vybráni nejmenovanými saúdskými šejky, kteří měli kontakty s al-Káidou. Omari například měl být žák radikálního saúdského duchovního Suleymana al Alwana. Jeho mešita, která leží v provincii Qassim, je mezi umírněnými kleriky známa jako "továrna na teroristy".

Khallad nabízí detailnější pohled na to, jak se člověk může stát teroristou. Podle něj mnoho saúdských mudžahedínů, kteří se snažili dostat do Čečenska v roce 1999, bylo zastaveno na hranici Turecka s Gruzií. Už po příjezdu do Turecka obdrželi v ubytovnách v Ankaře nebo v Istanbulu varování, že hranice mezi Čečenskem a Gruzií jsou uzavřeny. Saúdové se proto rozhodli cestovat do Afghánistánu, kde by mohli trénovat a čekat na další možnost vstoupit v létě 2000 do Čečenska. Zatímco cvičili v táborech al-Káidy, mnoho z nich poslouchalo bin Ládinovy projevy. Dobrovolně se hlásili do sebevražedných operací a nakonec byly vybráni jako sebevražední atentátníci v operaci s letadly. Khallad tvrdí, že řadu z nich potkal na letišti v Kandaháru, kde pomáhali zajišťovat bezpečnost. Khallad přesvědčoval bin Ládina, aby je využil.

Podle KSM se operativci rozhodli pro sebevražedný útok dobrovolně a nebyli k tomu nijak nuceni. Po příjezdu do Afghánistánu vyplnili standardní dotazník s otázkami typu: Co vás přivedlo do Afghánistánu? Jak jste přijeli? Jak jste se o nás dozvěděli? Co vás zaujalo? Jaké máte vzdělání? Kde jste pracovali předtím? Vyplněné dotazníky byly důležité pro analýzu potenciálu nových rekrutů, odhalení případných špionů a pro identifikaci rekrutů se zvláštními dovednostmi. Jak už bylo uvedeno dříve, Hani Hanjour například uvedl svůj pilotní výcvik. Potenciální operativci byli také dotázáni, zda jsou připraveni sloužit v sebevražedných operacích; ti, kdo souhlasili, byli vyslechnuti vyšším důstojníkem al-Káidy Muhammadem Atefem.

KSM tvrdí, že nejdůležitější charakteristikou u nových rekrutů byla právě ochota zemřít mučednickou smrtí. Khallad souhlasí a říká, že toto kritérium bylo zásadní i při výběru operativců pro operaci s letadly. Druhým důležitým kritériem byla podle Khallada trpělivost, protože plánování podobné operace mohlo trvat roky. Khallad prohlašuje že nebylo důležité, jestli měli mít budoucí únosci nějaké předchozí bojové zkušenosti z ozbrojeného džihádu, protože věřil, že úřady po takových operativcích nepátrají. KSM naopak zdůrazňuje, že mladí mudžahedínové s "čistým rejstříkem" byli vybráni proto, aby se minimalizovala možnost odhalení v průběhu cestování. Podobně se vyjadřují i bývalí velitelé výcvikových táborů al-Káidy.

KSM říká, že bin Ládin zhodnotil vhodnost nováčků velmi rychle, asi za 10 minut, a řada z únosců z 11. září byla vybrána právě tímto způsobem. Bin Ládin s pomocí Atefa vybíral kandidáty osobně, hlavně v období od léta 2000 do dubna 2001. Po zařazení nováčka do užšího výběru ho bin Ládin vyzval, aby přísahal odhodlání k sebevražedné operaci. Po přísaze byl operativec odeslán ke KSM k výcviku a natočení mučednického videa, které bylo později využíváno k další propagandě. KSM odeslal vybrané únosce do Saúdské Arábie, aby zde získali americká víza. Na cestu dostali peníze (každý asi 2000 USD) a instrukce, aby se po získání víz vrátili zpět do Afghánistánu k dalšímu výcviku. V této první fázi nebyli ještě operativci seznámeni s detaily celé operace. Většina únosců získala americká víza na konzulátech v Džiddě nebo Rijádu v období od září do listopadu 2000. KSM řekl potenciálním únoscům, aby získali ještě před tím, než budou o americká víza žádat, "čisté" pasy. Měli tak minimalizovat podezření, které mohla vzbudit "razítka" ze zemí spolupracujících s al-Káidou. 14 z 19 únosců si takto své pasy "vyčistilo".

Kromě operativců, kteří se nakonec do operace 11. září zapojili, vybral bin Ládin minimálně devět dalších Saúdů, kteří se z různých důvodů akce nakonec nezúčastnili. Tito kandidáti buď nesplňovali předpoklady, měli problémy s cestovními doklady nebo byli z akce vedením al-Káidy staženi. Khallad se domnívá, že KSM chtěl na jedno letadlo nasadit přibližně 4-6 operativců. KSM tvrdí, že al- Káida původně chtěla zapojit 25-26 operativců, ale nakonec se akce zúčastnilo pouze 19.

Konečný výcvik a nasazení do USA

Po získání víz se "svalnatí únosci" koncem roku 2000 přesunuli do Afghánistánu, aby zde podstoupili zvláštní výcvik. Údajně se měl uskutečnit v komplexu al- Matar a měl ho vést Abu Turab al Jordani, jeden z mála operativců al-Káidy, který byl podle KSM plně seznámen s detaily plánované operace. Abu Turab učil operativce, jak provádět únosy, jak odzbrojit policejní doprovod letadel a jak manipulovat s výbušninami. Frekventanti rovněž posilovali a učili se základní anglické fráze.

Podle KSM učil Abu Turab únosce také porážet ovce a velbloudy, aby se naučili používat během únosu nože. Rekruti se zaměřili na nácvik vniknutí do kokpitu; vniknout tam měli při nejbližší možné příležitosti, nejlépe když jsou dveře po startu poprvé otevřeny. Pozornost věnoval i způsobům získání kontroly nad celým letadlem. Operativci se učili také další metody teroristické práce, jako například útok nákladním autem naloženým výbušninami. Cílem bylo zastřít před nimi připravovaný způsob útoku, tak aby ho v případě zadržení nebyli schopni vyzradit.

Po dokončení výcviku v Afghánistánu operativci odjeli do tajného bytu udržovaného KSM v Karáčí a zůstali tam až do doby, než byli přes SAE vysláni do USA. Podle jednoho ze spolupracovníků al-Káidy je do tohoto obydlí převezl pákistánský kurýr, budoucí únosci přijeli zpravidla po skupinách po dvou či po třech a v tajném obydlí žili asi dva týdny. Před opuštěním Pákistánu obdrželi na cestu 10 000 USD na budoucí výdaje.

Z Pákistánu se dopravili přes SAE do USA. V Emirátech měli ku pomoci především operativce al-Káidy Aliho a Mustafu al Hawsawiho. Ali pomáhal únoscům získat letenky, cestovní šeky a rezervovat hotely; učil je rovněž každodenním prvkům západního života, jako je nakupování potravin nebo objednávání jídla. Dubaj, moderní město se snadným přístupem k velkému letišti, cestovním kancelářím, hotelům a produktům západní civilizace bylo ideálním tranzitním místem. Únosci začali do USA přilétat koncem dubna 2001. Ve většině případů cestovali po dvou na turistická víza a vstoupili na americké území v Orlandu nebo v Miami na Floridě, ve Washingtonu D. C. nebo v New Yorku. Ti, co přiletěli na Floridu, byli přivítáni Attou, Hazmi a Hanjour měli na starosti přílety na ostatní letiště. Koncem července překročilo 14 z 15 "nekvalifikovaných" Atlantický oceán.

Operativci obdrželi pro svůj pobyt dostatek financí, část v hotovosti a část v cestovních šecích nakoupených v SAE a Saúdské Arábii. Sedm únosců zakoupilo cestovní šeky asi za 50 000 USD. Další peníze směřovaly na účty únosců u amerických bank krátce po jejich příjezdu. Únosci v USA hodně využívali banky, a to jak pobočky velkých mezinárodních bank, tak i menších regionálních bankovních institucí. Všichni únosci si otevřeli účty pod svými jmény a používali pasy a další identifikační dokumenty, které vypadaly jako pravé. Neexistují důkazy, že by únosci k otevření kteréhokoli účtu někdy použili falešná čísla sociálního pojištění.

Poslední "svalnatý únosce", který dorazil do USA, byl Khalid al Mihdhar. Jak už bylo zmíněno dříve, opustil v červnu 2000 v San Diegu Hazmiho a vrátil se ke své rodině do Jemenu. Tam pobýval asi měsíc, než ho Khallad přesvědčil, aby se vrátil do Afghánistánu. Mihdhar si na život v USA dost stěžoval. V Afghánistánu se Mihdhar setkal s KSM - ten byl z jeho odjezdu ze Spojených států stále velmi znepokojen. Ale přání KSM vyřadit ho z operace se nesetkalo se souhlasem bin Ládina, který trval na jeho účasti.

Koncem roku 2000 byl Mihdhar v Mekce, zůstal tam s bratrancem až do února 2001. V červnu 2001 se znovu do Mekky vrátil a zůstal tam další měsíc. Svému bratranci řekl, že bin Ládin plánuje pět útoků na USA. Před odjezdem svého bratrance požádal, aby se staral o jeho dům a rodinu, protože má "práci, kterou musí udělat". 4. července 2001 opustil Mihdhar Saudskou Arábii a vrátil se do USA, přiletěl na letiště JFK v New Yorku. Udávanou adresou byl hotel Marriott, ve skutečnosti ale pobýval jednu noc v jiném hotelu. Poté se přesunul do Patersonu, kde se po roce setkal s Nawafem al Hazmim. Dva měsíce před útoky byli všichni únosci ve Spojených státech, připraveni provést poslední kroky k realizaci dlouho připravované operace.

Konečná strategie a taktika

Počátkem léta 2001 koordinoval Atta ve spolupráci s Shehhim příjezd většiny "svalnatých únosců" na jižní Floridě - vyzvedávali je na letišti, hledali pro ně ubytování a pomáhali jim usadit se v USA. Většina z nich pobývala na Floridě. Někteří si otevřeli bankovní účty, zařídili poštovní schránky a pronajali auta. Několik z nich navštěvovalo místní tělocvičny, patrně aby zústali fit pro operaci. Po příjezdu většina z nich pobývala v hotelech a motelech. Zhruba v polovině července se usadili v bytech relativně nedaleko od sebe a od Atty.

I když únosci po příjezdu do USA příliš necestovali, vydali se Waleed al Shehri a Satam al Suqami na neobvyklý výlet. 19. května letěli z Fort Lauderdale do Freeportu na Bahamách, kde měli rezervace v hotelu Bahamas Princess Resort. Po příletu na Bahamy byli však bahamskými úředníky vráceni, neboť nedisponovali bahamskými vízy. Tentýž den se vrátili na Floridu. Pravděpodobně uskutečnili tento let především z toho důvodu, aby obnovili Suqamiho imigrační status; jeho pobyt ve Spojených státech měl k 21. květnu skončit. 30. července cestoval Shehri sám z Fort Lauderdale do Bostonu. Další den letěl do San Franciska, kde zůstal přes noc, než se přes Las Vegas vrátil zpět. Mohlo jít o testovací let - Shehri cestoval v první třídě a stejným typem letadla (Boeing 767), kterým měl letět 11. září - byť Shehri nebyl ani pilot ani velitel, což platilo o ostatních únoscích, kteří takové lety uskutečnili.

Tři hamburští piloti - Atta, Shehhi a Jarrah - absolvovali své první transamerické testovací lety počátkem léta. Shehhi letěl koncem května z New Yorku do Las Vegas přes San Francisco. Jarrah koncem června z Baltimore do Las Vegas, rovněž přes San Francisco. Oba cestovali v první třídě, letadlem United Airlines. Letěli stejným typem letadla, které měli pilotovat 11. září (Atta a Shehhi Boeingem 767 a Jarrah Boeingem 757). Hanjour a Hazmi se připravovali podobným způsobem v srpnu.

Počátkem léta získali dodatečný výcvik a praktické lety také Jarrah a Hanjour. Před zahájením testování na transamerických linkách letěl Jarrah z Fort Lauderdale do Filadelfie, kde trénoval u Hortman Aviation; požádal o let nízko nad zemí podél řeky Hudson, která se vine těsně kolem nejvyšších newyorských staveb jako je WTC. Velký letecký provoz v tomto koridoru činí oblast velmi nebezpečnou, zvlášť pro nezkušeného pilota. Letecká škola se domnívala, že Jarrah nemůže letět z důvodu nedostatečných zkušeností sám, proto mohl letět pouze s instruktorem. Hanjour požádal o let v koridoru řeky Hudson zhruba ve stejné době, a to na škole Air Fleet Training Systems v Teterboro v New Jersey. Krátce nato Hanjour změnil školu na Caldwell Flight Academy ve Fairfieldu v New Jersey, kde si v průběhu června a července několikrát pronajal malé letadlo a snažil se poznávat terén kolem Washingtonu. Další důkazy svědčí o tom, že Hanjour se mohl dokonce vrátit do Arizony, aby zde absolvoval výcvik na simulátoru.

Nic nenasvědčuje tomu, že by Atta a Shehhi v červnu absolvovali ještě nějaký dodatečný pilotní výcvik. Oba měli dost starostí s příjíždějícími "svalnatými únosci" a prováděli testovací transamerické lety. Atta navíc musel koordinovat své kroky se svým zástupcem Nawafem al Hazmim. I když Atta a Hazmi patrně byli v dubnu zhruba ve stejné době ve Virginii, patrně se nesetkali. Analýza jejich komunikace z konce dubna nasvědčuje, že se v dubnu sejít chtěli, ale nakonec to nevyšlo.

Atta a Hazmi se patrně poprvé setkali v USA, až když Hazmi počátkem června cestoval na otočku z Newarku do Miami. Po návratu ze svého prvního transamerického letu letěl Atta do New Yorku. Místo, aby se hned vrátil na Floridu, přespal v hotelu v New Jersey, pak koupil u cestovní kanceláře v Patersonu na 4. července letenky do Španělska. Teď, když už na místě byli "siloví operativci", byl připraven naposledy se setkat s Ramzim Binalshibhem.

Setkání ve Španělsku

Po setkání s Attou v lednu 2001 v Berlíně strávil Binalshibh větší část jarního období v Afghánistánu a Pákistánu; pomáhal hlavně s dopravou "silových operativců" do USA. Během setkání v Berlíně se dohodli, že se ještě téhož roku setkají znovu v Kuala Lumpuru, aby zde osobně prodiskutovali detaily operace. Koncem května podal Binalshibh v pevnostním komplexu u Kandaháru označovaném jako "pevnost šest" osobně hlášení bin Ládinovi. Bin Ládin mu sdělil, že má instruovat Attu a další operativce, aby se zaměřili především na vlastní bezpečnost a utajení operace. Attova skupina se měla zaměřit na cíle dohodnuté počátkem roku 2000 v Afghánistánu: WTC, Pentagon, Bílý dům a Kapitol. Podle Binalshibha řekl bin Ládin, že před útokem na Kapitol upřednostňuje útok na Bílý dům, a že to má Attovi zdůraznit. Během setkání bylo schváleno rovněž setkání Binalshibha s Attou v Kuala Lumpuru.

Počátkem června cestoval Binalshibh taxíkem z Kandaháru do Quetty v Pákistánu, kdo ho vyzvedl kurýr al-Káidy a zavedl ho ke KSM. Podle Binalshibha mu KSM poskytl letenku do Malajsie a pozměněný saúdský pas na cestu. KSM ho požádal, aby zjistil od Atty datum uskutečnění útoků. Binalshibh se měl vrátit do Německa a poté informovat KSM o datu. KSM rovněž předal Binalshibhovi e- mailovou adresu Zacariase Moussaouiho.

Binalshibh poté odjel do Kuala Lumpuru. Po příjezdu do Malajsie kontaktoval Attu a zjistil, že je třeba udělat změnu plánu. Atta nemohl cestovat, protože byl příliš zaměstnán příjezdem nových operativců do USA. Koncem července volal Atta Binalshibhovi a navrhl setkání v Madridu. Binalshibh dával sice přednost Berlínu, ale protože znali v Německu příliš mnoho lidí, obávali se, že by spolu mohli být viděni. Protože Binalshibh nemohl ve vrcholné turistické sezóně sehnat lístek do Madridu, zakoupil si letenku do Reus u Barcelony. Atta již ale byl na cestě do Madridu, proto Binalshibh telefonoval Shehhimu, aby ho informoval o změně itineráře.

Atta přiletěl do Madridu 8. července. Strávil noc v hotelu a ze svého pokoje uskutečnil tři telefonické hovory, pravděpodobně s Binalshibhem. Další den si pronajal automobil a jel do Reus, aby Binalshibha vyzvedl a jeli do nedalekého města Cambrils. Hotelové záznamy hovoří o tom, že si pokoj ve stejném místě pronajal do 19. června, kdy vrátil auto v Madridu a letěl zpět do Fort Lauderdale. 16. července se Binalshibh vrátil do Hamburku; použil přitom letenku, kterou mu ten den zakoupil Atta. Podle Binalshibha se již s nikým dalším ve Španělsku nesetkali.

Binalshibh tvrdí, že řekl Attovi o bin Ládinově přání uskutečnit útoky co nejdříve. Vůdce al-Káidy se obával zejména rizika vyplývajícího z přítomnosti velkého počtu operativců v USA. Atta odpověděl, že dosud nemůže datum říci, protože je plně zaměstnán příjezdem únosců na americké území a stále potřebuje zkoordinovat načasování letů tak, aby k pádu letadel došlo současně. Atta tvrdil, že potřebuje ještě asi pět nebo šest týdnů, teprve pak bude schopen říci konkrétní datum. Binalshibh sdělil Attovi, že si bin Ládin přeje, aby operativci nebyli o přesném datu útoku až do poslední minuty informováni. Binalshibh dále po Attovi požadoval, aby mu dal nejméně týden času k tomu, aby mohl cestovat do Afghánistánu a sdělit datum přímo bin Ládinovi.

Co se týče cílů, Atta bin Ládinův zájem zničit Bílý dům plně chápal. Na druhé straně mu ale bylo jasné, že jde o cíl velmi složitý. Proto uložil Hazmimu a Hanjourovi, aby proveditelnost tohoto plánu analyzovali. Atta Binalshibha dále informoval o tom, že tito dva operativci si pronajali malé letadlo a udělali několik průzkumných letů kolem Pentagonu. Atta vysvětlil, že Hanjour byl určen k útoku na Pentagon, Jarrah na Kapitol a on s Shehhim mají narazit do WTC. Pokud některý z pilotů nebude moci dosáhnout cíle, mají s letadlem narazit do země. Pokud Atta nebude moci narazit do WTC, vletí s letadlem do ulic New Yorku. Atta také řekl, že každý pilot si svůj cíl vybral dobrovolně, ale že se rozdělení cílů ještě může změnit.

Během setkání ve Španělsku Atta rovněž zmínil, že uvažuje o útoku na jaderné zařízení, které zpozoroval během "seznamovacích" letů v blízkosti New Yorku - cíl, který byl na mapě označován jako "elektrotechnické zařízení". Podle Binalshibha se tato myšlenka ostatním pilotům nelíbila. Mysleli si, že jaderné zařízení bude složitý cíl, protože vzdušný prostor v okolí je zakázaný, což neumožňuje provedení průzkumných letů a zvyšuje se pravděpodobnost sestřelení letadla před dokončením útoku. Tato myšlenka navíc nebyla konzultována s vedením al-Káidy, a tudíž nebylo jisté, zda získá podporu. Navíc jaderné zařízení nemá tak vysokou symbolickou hodnotu. Atta nepožádal Binalshibha, aby tuto myšlenku předal bin Ládinovi, Atefovi nebo KSM, a Binalshibh jim o této diskusi do 11. září ani nic nesdělil.

Binalshibh dále prohlašuje, že během jejich pobytu ve Španělsku diskutovali také taktickou stránku provedení únosů. Atta řekl, že on, Shehhi a Jarrah se nesetkali s žádnými problémy, pokud chtěli do letadla na transamerických letech propašovat řezačky na krabice. Za nejlepší dobu pro vniknutí do kokpitu považoval období asi 10-15 minut po startu, kdy jsou dveře kokpitu většinou poprvé otevřeny. Atta se nedomníval, že by k uskutečnění operace potřebovali ještě nějaké další zbraně. Neměli také žádný krizový plán pro případ, že by dveře kokpitu byly uzamčeny. Když zmiňoval scénáře vniknutí do kokpitu, zvažoval obecně známé postupy jako je využití rukojmích nebo prohlášení o přítomnosti výbušniny na palubě. Byl si jistý, že dveře do kokpitu budou otevřeny, a nepovažoval za reálné jejich násilné proražení. Atta Binalshibhovi dále řekl, že chce vybrat letadla odlétající na dlouhé lety, neboť budou plné paliva, a Boeingy, protože se ovládají jednodušeji než Airbusy, které mají také autopilota, a ten neumožňuje, aby se s letadlem narazilo do země.

A konečně Atta v průběhu setkání potvrdil, že "siloví únosci" přijeli do USA bez jakýchkoli problémů. Informoval rovněž, že únosci budou rozděleni do týmů podle znalosti angličtiny. Tímto způsobem si budou moci navzájem pomáhat a mohou ovládat cestující. Atta si stěžoval, že někteří z únosců chtěli před operací kontaktovat své rodiny, což výslovně zakázal. Atta byl z další komunikace s Binalshibhem nervózní a instruoval ho, aby po návratu do Německa koupil nové telefony. Před svým odjezdem ze Španělska předal Binalshibh Attovi osm řetízků na krk a osm náramků, o které ho Atta již dřív požádal. Atta věřil, že pokud budou únosci dobře oholeni a oblečeni, budou si jich bezpečnostní složky při kontrole méně všímat.

Na základě Attova doporučení zakoupil Binalshibh po návratu ze Španělska dva nové telefony, jeden pro komunikaci s Attou a další pro komunikaci s KSM a ostatními operativci, jako třeba se Zacariasem Moussaouim. Binalshibh záhy kontaktoval KSM a za použití kódových slov mu ohlásil výsledky svého setkání s Attou. Tato důležitá komunikace proběhla v polovině července. Konverzace se týkala různých témat. Jarrah měl například Binalshibhovi poslat nějaká osobní data únosců, včetně kopií jejich pasů. Ty měl Binalshibh předat KSM, pravděpodobně pro účely propagandy al-Káidy. Nejdůležitější část konverzace se týkala Jarrahových problematických vztahů s Attou. KSM a Binalshibh zaregistrovali, že Jarrah jen těžko nesl svoji podřízenost vůči Attovi. Důvodem neshod patrně byly návštěvy členů Jarrahovy rodiny. Navíc byl Jarrah po většinu pobytu v USA sám, protože Binalshibhovy problémy získat vízum neumožnily jejich společný výcvik. Jarrah se proto cítil vyřazen z rozhodování a Binalshibh musel mezi těmito dvěma hrát roli zprostředkovatele.

Znepokojen možným vystoupením Jarraha z přípravy operace, a to téměř v poslední fázi, KSM zdůrazňoval, že je nezbytné, aby Atta a Jarrah své vztahy urovnali. Protože se KSM obával dalšího zpoždění, instruoval Binalshibha, aby poslal "sukně Sally". To byla kódovaná instrukce aby poslal peníze pro Zacariase Moussaouiho. Zatímco Binalshibh připouští, že mu KSM tuto instrukci zaslal, tvrdí, že nevěděl přesně, proč ji dostal - i když si myslel, že to mělo být v nějaké souvislosti s operací 11. září.

KSM mohl instruovat Binalshibha, aby poslal peníze Moussaouimu, který měl sloužit jako náhradní pilot pro Jarraha. 20. července 2001 zakoupila Jarrahova přítelkyně Aysel Senguen pro Jarraha jednosměrnou letenku z Miami do Düsseldorfu. Při předchozích čtyřech cestách z USA na návštěvu Senguen a rodiny v Libanonu Jarrah vždy cestoval se zpáteční letenkou. Další výjimečnou okolností bylo to, že když Jarrah odlétal 25. července z Miami, Atta ho asi doprovázel na letiště. 25. července 2001 vyzvedl Binalshibh Jarraha na letišti v Düsseldorfu. Protože se ale Jarrah chtěl vidět nejdříve se Senguen, setkali se a diskutovali až později.

Zatímco byl Jarrah v Německu, Binalshibh kontaktoval Moussaouiho, aby zajistil převod peněz. Binalshibh obdržel od Hawsawiho ze SAE ve dvou transakcích asi 15 000 USD a během několika dní poslal tyto peníze dvěma příkazy Moussaouimu. Moussaoui navštěvoval leteckou školu Airman v Normanu v Oklahomě již od února. Koncem května ale skončil, i když měl v té době nalétáno jen asi 50 hodin a žádné hodiny samostatného letu. Přesto si začal shánět letecké materiály a zjišťoval možnosti výcviku na simulátoru letadla Boeing 747. 10. července složil zálohu 1500 USD na výcvik na simulátoru na letecké akademii PanAm v Eaganu v Minnesotě a koncem měsíce obdržel rozpis výcvikových hodin na simulátoru: měl trénovat od 13. do 20. srpna. Moussaoui si také zakoupil dva nože a požádal dva výrobce vybavení GPS, zda jejich výrobky mohou být přizpůsobeny použití v letectví - jde o aktivity, které měli všichni únosci z 11. září společné.

10. srpna, krátce poté co obdržel od Binalshibha peníze, odjel Moussaoui s přítelem z Oklahomy do Minnesoty. O tři dny později zaplatil 6800 USD za výcvik na simulátoru a zahájil výcvik. Jeho chování vzbudilo podezření instruktora. Nebylo obvyklé, aby se student s tak malými zkušenostmi učil létat na velkých tryskových letadlech bez úmyslu získat pilotní licenci. 16. srpna oznámil instruktor své podezření úřadům a Moussaoui byl zadržen Imigrační službou USA pro imigrační přestupky.

KSM odmítá, že by někdy uvažoval o Moussaouiho zapojení do operace 11. září. Prohlašuje, že Moussaoui se měl zapojit do "druhé vlny" útoků a neměl žádné kontakty s Attou. KSM také tvrdí, že v létě 2001 byl příliš zaujat přípravou operace s letadly, než aby připravoval nějakou druhou vlnu útoků. Proto se zdá pravděpodobnější, že Moussaoui byl skutečně určen pro operaci 11. září.

Binalshibh při výslechu sdělil, že pokládal Moussaouiho za alternativního pilota pro operaci z 11. září. KSM nezaznamenal Moussaouiovo zatčení až do 11. září. Binalshibh tvrdí, že pokud by se o Moussaouiho zatčení dozvěděli bin Ládin nebo KSM ještě před datem útoku, pravděpodobně by celou operaci zrušili. Když Binalshibh diskutoval Moussaouiho zatčení po 11. září s KSM, KSM si gratuloval, že ho nekontaktoval na další operativce, což by znamenalo odkrytí operace. Moussaoui byl samozřejmě v kontaktu s Binalshibhem, ale to bylo zjištěno až po 11. září.

Nakonec se situace vyvinula tak, že Moussaoui nebyl pro operaci potřeba. Když ho v polovině srpna americké úřady zatkly, do USA se vrátil ze svého posledního výletu do Německa Jarrah a jeho neshody s Attou byly překonány. Operativci začali poslední přípravy na útok.

Příprava k útoku

Týden poté, co se Atta vrátil ze setkání s Binalshibhem ve Španělsku, cestoval do Newarku, patrně aby koordinoval další kroky s Hazmim a dal mu další finance. Atta patrně v této oblasti strávil před svým návratem na Floridu (30. července) několik dní. Srpen byl pro všechny mimořádně nabitý, jak ukazují záznamy komunikace Atta - Binalshibh, které byly objeveny po 11. září.

Například 3. srpna diskutovali způsob, jakým si zakoupí letenky, a rozdělení "silových únosců" do jednotlivých týmů. Znovu diskutovali také to, zda mají naletět do Bílého domu. Diskutovali cíle v kódech, jako studenti diskutující různá studijní témata: "architektura" bylo WTC, "umění" znamenalo Pentagon, "právo" Kapitol a "politika" Bílý dům. Binalshibh připomínal Attovi, že bin Ládin chtěl napadnout Bílý dům. Atta říkal, že to je příliš těžké. Když Binalshibh trval na svém, Atta souhlasil, že zahrne Bílý dům do plánů, ale jako alternativní cíl si chtěl ponechat Kapitol pro případ, že by se útok na Bílý dům ukázal příliš složitý. Atta také navrhl, aby se útoky neuskutečnily dříve než první týden v září, kdy se Kongres začíná po prázdninách znovu scházet.

Atta s Binalshibhem se bavili také o "příteli, který přijíždí jako turista" - kód pro únosce Mohameda al Kahtaniho, kterého Hawsawi poslal příští den jako "posledního, který měl doplnit skupinu". 4. srpna jel Atta na letiště Orlando vyzvednout Kahtaniho. Po příjezdu nebyl ale Kahtani vpuštěn do země, protože měl jen jednosměrnou letenku a málo peněz. Nedokázal se domluvit anglicky a nedokázal hodnověrně popsat, co zamýšlí ve Spojených státech dělat. Byl poslán zpět do Dubaje.

7. srpna letěl Atta z Fort Lauderdale do Newarku, patrně koordinovat plán s Hazmim. O dva dny později dva z únosců s Hazmim a Hanjourem letěli do Miami. Jako před nimi Shehhi, Jarrah a Atta letěli Waleed al Shehri, Hazmi a Hanjour první třídou stejným typem letadla, který měli unést (Boeing 757), a na transkontinentálních letech, které navazovaly v Las Vegas.

V průběhu srpna trávili "svalnatí únosci" čas v posilovně a piloti cvičili na malých letadlech, které si pronajímali. Operativci začínali také nakupovat výzbroj, což naznačovalo, že se plánování chýlí ke konci. V polovině srpna si například koupili malé nože, které mohly být pří únosech skutečně použity. Navíc se 22. srpna Jarrah pokusil zakoupit čtyři přístroje GPS v leteckém obchodě v Miami. Mohl ale koupit pouze jeden, který si vyzvedl o několik dní později; k tomu zakoupil tři letecké mapy.

Snad důležitější ale byla koupě letenek na 11. září. 23. srpna letěl Atta znovu do Newarku, možná aby se sešel s Hazmim a vybrali lety. Všech 19 letenek bylo zamluveno a zaplaceno mezi 25. srpnem a 5. září. Z toho se dá odhadnout, že o datu útoku bylo definitivně rozhodnuto třetí srpnový týden. Toto načasování potvrzuje Binalshibh, který říká, že mu Atta volal datum v polovině srpna. Podle Binalshibha použil Atta rébus, aby datum zakamufloval - předal vzkaz o dvou větvích, biči (lomítku) a lízátku.

KSM údajně obdržel datum od Binalshibha ve vzkazu zaslanému přes Binalshibhova starého spolupracovníka, Zakariu Essabara. Binalshibh poté vyzval Essabara a další hamburské spolupracovníky, že pokud se chtějí vydat do Afghánistánu, mají nejvyšší čas, protože za nějakou dobu to bude obtížnější.

Atta během posledních dnů, i když to sám ostatním zakázal, kontaktoval svého otce. Požádal také Binalshibha, aby kontaktoval rodinu jednoho z únosců a aby předal sbohem od ostatních a pozdrav KSM. Jediný, kdo zanechal písemné rozloučení byl Jarrah - sentimentální dopis Aysel Senguen. Hazmi ale tak "diskrétní" být nemusel. Koncem srpna mohl telefonovat svému bývalému kolegovi v San Diegu, Mohdaru Abdullahovi. Existují informace o tom, že Abdullahovo chování se v té době hodně změnilo. Patrně mohl o "něčem velkém" vědět, proto se například rychle oženil.

Spory ve vedení al-Káidy

Zatímco taktická stránka přípravy útoků byla téměř připravena, celá operace byla zpochybněna shora, neboť v názoru na útok proti USA se neshodovalo vedení al- Káidy s vedením Talibanu. Bin Ládinovou prioritou bylo uskutečnit velký útok proti USA, chtěl proto operaci s letadly co nejdříve. Mihdhar údajně řekl svému bratranci během léta 2001, že bin Ládin měl poznamenat, že "to udělá, i kdyby to měl udělat sám". Bin Ládin vyvíjel silný tlak na KSM již v v roce 2000, ale v roce 2001 se tento tlak ještě zvětšil. Chtěl uskutečnit operaci již 12. května, sedm měsíců po útoku na USS Cole. Další tlak vyvíjel bin Ládin, když se z médií dověděl o plánované návštěvě Sharona v Bílém domě. V obou případech KSM tlak odrazil, argumentoval tím, že týmy stále ještě nejsou připraveny.

Velitelé Talibanu však soustředili své síly na vojenskou ofenzívu proti Severní alianci. Ofenzívu, která měla přinést konečné vítězství nad jejich dlouholetými rivaly. Taliban se zjevně obával toho, co později skutečně přišlo, a sice odvetného vojenského útoku Spojených států.

Přesun do startovních pozic

Ve dnech před 11. září převedli únosci zbylé peníze zpět al- Káidě a připravili se ve svých výchozích městech.

Únosci American Airlines 77 z Dullesu se přesunuli z New Jersey do Laurelu, Maryland, asi 20 mil od Washingtonu. První týden v září pobývali v hotelu a čas trávili v posilovně. V noci před letem se přesunuli do hotelu Herndon ve Virginii, blíž k letišti.

Únosci letu United Airlines 93 se shromáždili v Newarku, dorazili sem 7. září. Po půlnoci z 8. na 9. září dostal Jarrah pokutu za rychlou jízdu v Marylandu, když směřoval na sever po I-95. Připojil se ke zbytku svého týmu v hotelu.

Atta stále pracoval na finálním sestavení týmů. 7. září letěl z Fort Lauderdale do Baltimoru, asi aby se setkal s týmem pro pro let AA 77 v Laurelu. 9. září letěl z Baltimoru do Bostonu. Tam byl v hotelu viděn s Shehhim. Další den Atta vyzvedl v jiném hotelu Omariho a spolu jeli do Portlandu v Maine z důvodů, které nejsou známy. Poslední večer věnovali běžným aktivitám: vyzvedli si peníze z bankomatu, jedli pizzu, nakupovali. Brzy ráno 11. září nastoupili na let do Bostonu s přípojem na let American Airlines 11. Jejich tři "siloví únosci" přenocovali společně v hotelu v Newtonu, na okraji Bostonu.

Shehhi a jeho tým pro let United Airlines 175 z Loganova letiště trávili své poslední hodiny ve dvou bostonských hotelech.

Plán, který začal nabídkou KSM někdy v roce 1996, překonal řadu překážek. 19 mužů bylo připraveno nastoupit příští den ráno do určených letadel.

Úterý, 11. září 2001

Na východě USA byla příjemná teplota a počasí téměř bez mráčku. Miliony lidí se připravovaly do práce. Někteří mířili do dvojčat, typické stavby komplexu WTC v New York City. Další jeli do Arlingtonu ve Virginii, do Pentagonu. Pokud byste se podívali přes řeku Potomac, spatřili byste Kongres Spojených států. Po prázdninové přestávce opět zasedal. Na dalším konci Pennsylvania Avenue se začali řadit lidé na prohlídku Bílého domu. V Sarasotě na Floridě vyšel prezident Bush k rannímu joggingu.

Pro ty, kdo směřovali k letišti, nemohlo být pro bezpečnou a příjemnou cestu lepší počasí. Mezi cestujícími byli Mohammed Atta a Abdul Aziz al Omari, kteří přijeli na letiště v Portlandu, ve státu Maine.

Boston: let 11 společnosti American Airlines a let 175 společnosti United Airlines

Atta a Omari nastoupili v 6.00 hodin do letadla na let z Portlandu na Loganovo letiště v Bostonu. Když se Atta objevil u přepážky check-in, byl vybrán počítačovým systémem CAPPS (Computer Assisted Passenger Prescreening System), vytvořeným k výběru cestujících, kteří by měli být podrobeni zvláštním bezpečnostním opatřením. Podle bezpečnostních postupů, které platily v té době, bylo jediným důsledkem tohoto výběru, že jeho zapsaná zavazadla byla držena mimo letadlo až do doby, než bylo jasné, že nastoupil na palubu letadla. To Attovy plány nijak neohrozilo.

Atta a Omari přiletěli na letiště v Bostonu v 6.45. O sedm minut později Atta přijal hovor od Marwana al Shehhiho, svého kolegy, který byl v jiném terminálu Loganova letiště. Mluvili tři minuty a měl to být jejich poslední rozhovor.

Mezi 6.45 a 7.40 se Atta a Omari společně se Suqamim, Wailem al Shehrim a Waleedem al Shehrim zapsali a nastoupili na let 11 American Airlines do Los Angeles. Odlet byl plánován na 7.45 h.

V jiném terminálu Loganova letiště se Shehhi doprovázen Banihammadem, M. Shehrim, H. Ghamdim a A. Ghamdim zapsali na let 175 United Airlines, rovněž do Los Angeles. Dva z Shehhiho kolegů zjevně nebyli zvyklí létat; podle pracovnice check-in společnosti United jen těžko chápali základní bezpečnostní otázky, a proto je musela vyslovovat pomalu, dokud nedostala běžné ujišťující odpovědi. Jejich odlet byl plánován na 8.00.

Stanoviště bezpečnostní kontroly, přes které procházeli cestující na let 11 American Airlines včetně Atty a jeho kolegů, bylo provozováno bezpečnostní službou Globe Security. Ve druhém terminálu, kde probíhalo odbavení letu 175 United Airlines, prováděla bezpečnostní kontrolu firma Huntleigh USA. Při průchodu přes tyto kontroly byl každý z únosců zkontrolován bezpečnostním rámem nastaveným tak, aby zjistil předměty s obsahem kovu odpovídajícímu pistoli ráže .22. Každý, kdo by vyvolal "zapípání" tohoto detektoru, měl být podroben kontrole ručním detektorem, aby pracovník bezpečnostní kontroly zjistil, co alarm vyvolalo. Navíc měly rentgenovým zařízením projít všechny věci vnášené cestujícími do letadla. Účelem bezpečnostní kontroly bylo zjistit a zabavit zbraně a další zakázané předměty. Nikdo z pracovníků bezpečnostní kontroly si na únosce nevzpomíná, nikdo nezaznamenal v průběhu kontroly nic podezřelého.

Zatímco Atta byl vybrán systémem CAPPS v Portlandu, tři členové jeho týmu - Suquami, Wail al Shehri a Waleed al Shehri - byli vybráni v Bostonu. Výběr znamenal pouze manipulaci s jejich zapsanými zavazadly, nikoli přísnější bezpečnostní kontrolu. Pětice prošla kontrolou a pokračovala k východu, od něhož let American 11 odlétal. Atta, Omari a Suqami měli sedadla v business třídě (sedadla 8D, 8G a 10B). Bratři Shehriové měli sousední sedadla v 2. řadě (Wail 2A a Waleed 2B) v kabině první třídy. Vstoupili na palubu American 11 mezi 7.31 a 7.40, letadlo bylo odtaženo v 7.40 h.

Shehhi a jeho tým, ze kterého nebyl systémem CAPPS vybrán nikdo, nastoupili do letadla United 175 mezi 7.23 a 7.28 (Banihammad na sedadlo 2A, Shehri 2B, Shehhi na 6C, Hamza al Ghamdi na 9C a Ahmed al Ghamdi na 9D) . Jejich letadlo bylo odtaženo od "gatu" krátce před 8.00.

Washingtonské Dullesovo letiště: let American Airlines 77

Stovky mil jihozápadně od Bostonu, na mezinárodním letišti Dulles ve Virginii, na okraji hlavního města Washingtonu, se připravovalo k odletu dalších pět mužů. V 7.15 se dva z nich, Mihdhar a Moqed, zapsali k letu American Airlines do Los Angeles. Během dalších 20 minut měli být následováni Hanim Hanjourem a bratry Hazmiovými. Hanjour, Mihdhar a Moqed byli vybráni systémem CAPPS. Bratři Hazmiové byli zástupcem letecké společnosti vybráni ke zvláštní kontrole na přepážce check-in. Důvodem bylo to, že jeden z bratrů neměl v dokladech fotografii, nerozuměl anglicky a agentovi se oba zdáli podezřelí. Jediným důsledkem jejich výběru bylo to, že jejich zavazadla byla držena mimo letadlo až do doby, než se potvrdilo, že nastoupili.

Všech pět únosců prošlo přes bezpečnostní kontrolu. Pro United pracovala bezpečnostní agentura Argenbright Security. Kontrolní stanoviště bylo vybaveno průmyslovou televizí, která zaznamenala bezpečnostní kontrolu všech cestujících, včetně únosců. Mihdhar a Moqed přistoupili k bezpečnostní kontrole v 7.18, umístili svá příruční zavazadla na pás rentgenu a prošli prvním detekčním rámem. Oba vyvolali alarm a museli projít detektorem podruhé. Mihdhar alarm nevyvolal a bezpečnostní kontrolou prošel bez další kontroly. Moqed byl prohlédnut ručním detektorem kovů a prošel. V 7.35 položil další cestující na letu 77 - Hani Hanjour - svá zavazadla na pás a bez vyvolání alarmu prošel dál. Krátce nato přistoupili na stejném stanovišti ke kontrole Nawaf a Salem Hazmi. Salem "pípnutí" nevyvolal, a tak kontrolou prošel. Nawaf vyvolal alarm jak při první, tak i při druhé kontrole. Proto byl podroben kontrole ručním detektorem. Navíc byla jeho taška "pročichána" detektorem výbušnin. Prošel bez problémů. Videozáznam z kontroly ukazuje, že nesl v zadní kapse neznámý předmět.

Když místní bezpečnostní úřad Federal Aviation Administration (FAA) později vyslýchal bezpečnostní pracovníky, kteří tyto kontroly prováděli, nevzpomněli si na nic mimořádného. Nepamatovali si, že by někteří z cestujících byli vybráni systémem CAPPS. Komise požádala o posouzení prováděných bezpečnostních kontrol experty a ti sdělili, že screening byl "přinejlepším odfláknutý". Bezpečnostní pracovník měl zjistit, co alarm vyvolalo: v případě Moqeda a Hazmiho bylo jasné, že to neudělal.

V 7.50 Moqed a Mihdhar nastoupili do letadla a byli usazeni na sedadlech 12A a 12B v ekonomické třídě. Hani Hanjour usedl po chvíli na sedadlo 1B (první třída) . Bratři Hazmiové seděli rovněž v první třídě na sedadlech 5E a 5F.

Newark: Let 93 United Airlines

Mezi 7.03 a 7.39 se Saed al Ghamdi, Ahmed al Nami, Ahmad al Haznawi a Ziad Jarrah zapsali na let United Airlines 93 do Los Angeles. Dva z nich měli zapsaná zavazadla, dva neměli žádná. Haznawi byl vybrán CAPPS. Jeho zapsané zavazadlo bylo prověřeno na přítomnost výbušniny a poté naloženo do letadla.

Čtyři muži prošli přes bezpečnostní kontrolu prováděnou pro United Airlines agenturou Arganbright Security. Stejně jako na stanovištích bezpečnostní kontroly v Bostonu zde nebyla průmyslová kamera, takže neexistuje důkaz, kdy a jak přesně únosci prošli kontrolou. FAA se screenerů dodatečně dotazovala, ale žádný si nepamatoval nic neobvyklého nebo mimořádného.

Čtveřice nastoupila do letadla mezi 7.39 a 7.48. Všichni únosci měli sedadla v kabině první třídy; jejich letadlo nemělo business třídu. Jarrah byl na sedačce 1B, blíže ke kokpitu, Nami byl na sedačce 3C, Ghamdi na 3D a Haznawi na 6B.

Všech 19 mužů bylo v letadlech na čtyřech transkontinentálních letech. Plánovali tato letadlo unést a proměnit je ve velké řízené střely, naložené až 11 400 galony leteckého paliva. V úterý 11. září do osmi hodin ráno překonali všechny bezpečnostní vrstvy, které v té době mělo americké civilní letectví pro zabránění únosů letadel.

Únos letadla American Airlines 11

Let 11 American Airlines směřoval z Bostonu do Los Angeles. 11. září pilotovali letoun Boeing 767 kapitán John Ogonowski a první důstojník Thomas McGuinness. Na palubě bylo 9 členů palubního personálu a 81 cestujících (včetně pětice teroristů).

Letadlo vzlétlo v 7.59. V 8.14 vystoupalo do výšky 26 000 stop. Komunikace posádky se zemí a letový profil byly naprosto v pořádku. Zhasíná signál "připoutejte se" a palubní personál začíná připravovat jídlo. Zhruba v tento okamžik měl American 11 poslední běžnou komunikaci se zemí, když zaznamenal navigační instrukce z řízení letového provozu v Bostonu. 16 sekund poté navedlo řízení letového provozu piloty do výšky 35 000 stop. Tento pokyn a všechny další pokusy kontaktovat posádku však již zůstaly bez odezvy posádky. Z tohoto a z dalších důkazů usuzujeme, že únos začal v 8.14 nebo krátce poté.

Zprávy od dvou letušek v ekonomické třídě, Betty Ongové a Madeline "Amy" Sweeneyové, nám dávají přehled o tom, jak se únos odehrál. Na začátku někteří z únosců - nejpravděpodobněji Wail al Shehri a Waleed al Shehri, kteří seděli ve druhé řadě první třídy - ubodali dva členy palubního personálu, kteří připravovali servis jídla.

Nevíme přesně, jakým způsobem se únosci dostali do kokpitu; pravidla FAA vyžadovala, aby dveře do kokpitu zůstaly během letu zavřené a uzamčené. Ongová se domnívala, že si vstup nějak vynutili. Možná zabili letušky a získali klíč od kokpitu od nich, možná donutili palubní personál k otevření dveří nebo vylákali kapitána nebo prvního důstojníka z kokpitu. Mohli také využít okamžiku, kdy jeden z členů palubního personálu právě vstupoval do kokpitu.

Tehdy nebo krátce poté se Atta - jediný terorista na palubě, který uměl řídit letadlo - přesunul ze svého sedadla v business třídě do kokpitu, možná doprovázen Omarim. V průběhu Attova přesunu do kokpitu byl ubodán cestující Daniel Lewin, který seděl v řadě za Attou a Omarim - patrně Satamem al Suqamim, který seděl za Lewinem. Lewin sloužil čtyři roky jako důstojník v izraelské armádě. Možná se pokusil teroristy před sebou zastavit, přitom si nevšiml, že za ním sedí další.

Únosci rychle získali kontrolu a v business třídě rozstříkali pepřový sprej nebo jiný dráždivý přípravek, aby vyhnali cestující a palubní personál k zádi letadla. Prohlásili, že mají bombu.

Asi pět minut od zahájení únosu kontaktovala Betty Ongová rezervační kancelář American Airlines v Cary v Severní Karolíně přes palubní telefon AT&T, aby nahlásila mimořádnou událost na palubě. To byla první z několika příležitostí dne 11. září, kdy palubní personál udělal něco, co neměl stanoveno v běžných bezpečnostních postupech (kde bylo řečeno, že v případě únosu by měli komunikovat s kokpitem). Tísňové volání trvalo asi 25 minut, po celou tuto dobu podávala Ongová pozemním složkám klidně a profesionálně informace o dění na palubě.

V 8.19 Ongová oznámila: "Kokpit neodpovídá, někdo je ubodán v business třídě, nedá se tam dýchat, patrně je tam pepřový sprej, nevím, asi jsme uneseni." Potom hlásila ubodání dvou členů palubního personálu.

V 8.21 informoval zaměstnanec American Airlines, který přijal volání Ongové, operační centrum AA ve Fort Worthu v Texasu. Vedoucí směny si hned uvědomil, že jde o mimořádnou situaci, a instruoval dispečera letecké společnosti, aby se spojil s kokpitem. V 8.23 se dispečer pokusil neúspěšně kontaktovat letadlo. O šest minut později specialista řízení letového provozu AA kontaktoval řízení letového provozu v Bostonu (FAA). To už o problému vědělo.

Bostonské centrum se o problému dozvědělo tak, že kolem 8.25 se únosci pokusili komunikovat s cestujícími. Mikrofon byl zapnut a jeden z únosců řekl: "Nehýbejte se. Všechno bude v pořádku. Pokud se pokusíte pohnout, ohrozíte sebe a letadlo. Zůstaňte v klidu." Řízení letového provozu tuto komunikaci slyšelo, Ongová ne. Únosci patrně neuměli ovládat palubní komunikační systém a předali svůj vzkaz řízení letového provozu. V 8.25 a potom v 8.29 se provolala na řízení letových služeb AA v Bostonu Amy Sweeneyová, ale hovor se přerušil, když oznámila, že na palubě byl někdo zraněn. O tři minuty později byla Sweeneyová znovu přepojena do kanceláře a předávala informace manažerovi.

V 8.26 Ongová oznámila, že letadlo "letí chybně". O minutu později se let 11 otočil k jihu. American Airlines také začaly s identifikací únosců, protože jim Ongová a Sweeneyová sdělily některá čísla sedadel, na nichž seděli ti, kdo se pokusili vniknout do kokpitu.

Sweeneyová klidně oznámila, že letadlo bylo uneseno: "Muž v první třídě má proříznuté hrdlo, dva členové palubního personálu byli pobodáni - jeden byl vážně zraněn a je na kyslíku, zranění druhého se jeví jako méně vážná." Vyžádali si doktora, posádka se nemohla spojit s kokpitem.

V 8.34 Ongová hlásila, že letadlo letí znovu jinak než má. Zhruba v té době Sweeneyová hlásila, že únosci jsou ze Středního východu a oznámila tři čísla jejich sedadel. "Jeden z nich mluví velmi špatně anglicky a jeden výborně. Únosci se dostali do kokpitu, ale nevíme jak. Letadlo prudce klesá."

V 8.41 Sweeneyová ohlásila, že cestující v ekonomické třídě mají dojem, že jde o běžný zdravotní problém někoho v první třídě. Další palubní personál byl plně zaměstnán poskytováním zdravotní pomoci.

V 8.41 na operačním středisku AA řekl dispečer kolegovi, že let 11 byl unesen a "že si myslí, že směřuje na Kennedyho letiště". Odklánějí mu z cesty veškerý provoz. Zdá se, že ho mají na primárním radaru. Zdá se, že klesá."

V 8.44 ztratili na zemi kontakt s Ongovou. Zhruba ve stejném okamžiku hlásila Sweeneyová: "Něco je špatně. Prudce klesáme..." Ze země jí požádali, aby vyhlédla z okna, zda může poznat, kde se nacházejí. Sweeneyová odpověděla: "Letíme nízko. Velmi, velmi nízko. Příliš nízko." A o sekundu později: "Panebože, jsme příliš nízko." Telefonní hovor skončil.

V 8.46.40 narazil let 11 AA do severní věže WTC. Všichni na palubě a neznámý počet lidí v budově byli okamžitě mrtví.

Únos letu 175 United Airlines

Let 175 měl podle plánu vzlétnout z Bostonu v 8.00 hodin a směřovat do Los Angeles. Letadlo Boeing 767 pilotovali kapitán Victor Saracini a první důstojník Michael Horrocks. Na palubě bylo 7 členů palubního personálu a 56 cestujících.

United 175 byl odtažen od budovy 7.48, vzlet proběhl v 8.14. V 8.33 dosáhli požadované letové hladiny 31 000 stop. Palubní personál měl začít servis jídla.

Letadlo vzlétlo právě v okamžiku, kdy byl unesen let American Airlines 11, a v 8.42 posádka letu United 175 hlásila zprávu o "podezřelé komunikaci", kterou zaslechli z jiného letadla. To byla jejich poslední komunikace se zemí.

Únosci udeřili někdy mezi 8.42 a 8.46. Použili nože, pepřový sprej a hrozbu bombou. Pobodali palubní personál a zabili oba piloty. Očitá svědectví pocházejí od cestujících ze zadní části letadla, kteří původně seděli v přední části. Podle těchto svědectví a usazení únosců v letadle předpokládáme, že taktika únosců byla stejná jako u letu American 11.

Prvním důkaz, že se na palubě děje něco neobvyklého, přišel v 8.47, když letadlo změnilo během minuty dvakrát signální kódy. V 8.51 se let odchýlil ze své letové hladiny a o minutu později se již řídící letového provozu v New Yorku opakovaně snažili s letadlem spojit.

V 8.52 zvedl v Eastonu v Connecticutu muž jménem Lee Hanson telefon. Hovořil jeho syn Peter, cestující na lince United 175: "Myslím že jsme ztratili kokpit - letuška byla ubodána - a někdo další vepředu byl možná zabit. Letadlo dělá podezřelé pohyby. Zavolej United Airlines - řekni jim, že je to let 175, z Bostonu do LA." Lee Hanson ihned zavolal na policejní okrsek v Eastonu a tuto zprávu jim předal.

Rovněž v 8.52 zavolal člen palubního personálu kancelář United v San Francisku. Ohlásil, že na letu došlo k únosu, oba piloti byli zavražděni, letuška ubodána a letadlo patrně řídí únosci. Hovor trval asi dvě minuty, poté se kancelář pokusila neúspěšně letadlo kontaktovat. V 8.58 se letadlo obrátilo směrem k New York City.

V 8.59 se cestující Brian David Sweeney pokusil dovolat své manželce Julii. Nechal na záznamníku vzkaz, že jejich letadlo bylo uneseno. Potom volal matce a řekl jí, že cestující se chtějí dostat do kokpitu a vzít únoscům řízení.

V 9.00 volal Lee Hansonovi znovu jeho syn: "Je to špatné - letuška byla ubodána - zdá se, že mají nože a pepřový sprej - říkají, že mají bombu - v letadle je zle - cestující zvracejí a je jim špatně - letadlo dělá divné pohyby - nemyslím si, že letí piloti - myslím, že jdeme dolů - myslím, že chtějí letět do Chicaga nebo někam a nalétnout do budovy - neboj se táto, pokud se to stane, bude to rychlé - můj bože, můj bože." Hovor skončil. Před koncem slyšel Lee Hanson ženský křik. Zapnul televizi a uviděl, jak do druhé věže WTC naráží letadlo.

V 9.03.11 narazilo letadlo United Airlines 175 do jižní věže Světového obchodního centra. Všichni na palubě a neznámý počet lidí v budově byli okamžitě mrtví.

Únos letu American Airlines 77

Let American Airlines 77 měl vzlétnout z letiště Dulles ve Washingtonu D.C. v 8.10 a směřovat do Los Angeles. Šlo o letadlo Boeing 757 pilotované kapitánem Charlesem F. Burlingamem a prvním důstojníkem Davidem Charleboisem. Na palubě byli čtyři členové palubního personálu a 58 cestujících.

Let American 77 byl odtažen od budovy v 8.09 a vzlétl v 8.20. V 8.46 dosáhlo letadlo stanovené letové hladiny 35 000 stop. Měl začít servis jídla. V 8.51 komunikoval letoun naposledy se zemí. Únos začal mezi 8.51 a 8.55. Podobně jako u letů American 11 a United 175 použili únosci nože a přesunuli všechny cestující do zadní části letadla. Na rozdíl od ostatních letů měli být únosci vyzbrojeni řezačkami na krabice. A konečně, jeden z cestujících hlásil, že jeden z "pilotů" jim oznámil, že letadlo bylo uneseno. Nikdo ze svědků nezmínil pobodání nebo použití hrozby bombou nebo použití pepřového spreje, i když všichni svědkové seděli v době únosu v první třídě.

V 8.54 se letadlo odklonilo z letového kurzu na jih. O dvě minuty později bylo vypnuto rádio a byl ztracen radarový kontakt s letadlem. Řízení letového provozu v Indianapolisu se opakovaně neúspěšně pokusilo letadlo kontaktovat. Podobně neúspěšní byli letoví dispečeři American Airlines.

V 9.00 se výkonný viceprezident American Airlines Gerard Arpey dozvěděl, že došlo ke ztrátě kontaktu s letem 77. To byl již druhý let AA, který měl problémy. Arpey nařídil, aby veškeré lety AA na severovýchodě USA, které jsou ještě na letištích, zůstaly na zemi. Krátce před 9.10 ředitelství American konstatovalo, že druhé letadlo, které narazilo do WTC, mohl být let AA 77. Když ředitelství zjistilo, že letadlo postrádá také United Airlines, rozšířili zákaz vzletů svých letadel na celé území USA.

V 9.12 volala své matce do Las Vegas Renee Mayová. Řekla, že její letadlo bylo uneseno šesticí únosců, kteří jim nařídili přesunout se do zadní části letadla. Řekla matce, aby uvědomila společnost American Airlines. Nany Mayová a její manžel tak hned učinili.

Ve stejnou dobu mezi 9.16 a 9.26 volala svému manželovi, vysokému státnímu úředníkovi, také další cestující, Barbara Olsonová. Ohlásila, že let byl unesen a únosci mají nože a řezačky na krabice. Dodala, že únosci nezaregistrovali její volání a že přesunuli všechny cestující do zadní části letadla. Kolem minuty byl hovor ukončen. Olson se neúspěšně pokusil dovolat ministru spravedlnosti Johnu Ashcroftovi.

Krátce po prvním hovoru se Barbara Olsonová dovolala znovu. Oznámila, že "pilot" sdělil, že letadlo bylo uneseno, a ona se ptala manžela, co má říct kapitánovi, aby dělal. Ted Olson se zeptal na jejich polohu a ona odpověděla, že "letí nad nějakými domy". Jiný cestující jí řekl, že letí severovýchodním směrem. Olson řekl své ženě o předchozích dvou letech a dvou nárazech letadel do WTC. Nedala na sobě znát žádnou paniku a nenaznačila, že se bojí katastrofy. Hovor byl poté ukončen.

V 9.29 byl vypnut autopilot letu American 77; letadlo bylo ve výšce 7000 stop a přibližně 38 mil západně od Pentagonu. V 9.32 zaregistrovali na radarech Dullesova letiště "cíl mířící vysokou rychlostí na východ". Později byl cíl identifikován jako let 77. V 9.34 oznámilo letiště Ronalda Reagana ve Washingtonu tajné službě, že ve směru k Bílému domu se blíží neznámé letadlo. Letadlo American 77 bylo v tu chvíli pět mil západo- jihozápadně od Pentagonu a zahájilo 330stupňové zatáčení. Na konci otočky po poklesu o 2200 stop namířilo na Pentagon a pilot-únosce nastavil motory na maximum.

V 9.37.46 narazilo letadlo do Pentagonu rychlostí asi 530 mil za hodinu. Všichni na palubě a stejně mnoho civilního i vojenského personálu v budově bylo okamžitě usmrceno.

Boj o let United Airlines 93

V 8.42 odstartovalo letadlo United Airlines - let 93 z Newarku (New Jersey) do San Franciska. Letadlo pilotovali kapitán Jason Dahl a první důstojník Leroy Homer. Na palubě bylo pět členů palubní posádky a 37 cestujících včetně únosců. Letadlo mělo být odtaženo již v 8.00, ale kvůli silnému rannímu provozu byl odlet mírně zpožděn. Únosci počítali s časy odletu 7.45 (American 11), 8.00 (United 175 a United 93) a 8.10 (American 77). Tři z letů se oproti plánovanému odletu opozdily asi o 10 - 15 minut. United 93 byl opožděn asi o 25 minut.

Když United 93 opustil letiště v Newarku, posádka ještě o únosu letu American 11 nevěděla. Kolem 9.00 již FAA, American Airlines a United Airlines věděli, že se jedná o vícenásobný únos letadel. V 9.03 viděli náraz druhého letadla do WTC. Krizoví manažeři u FAA a leteckých společností však stále nijak nereagovali a nevydali varování pro ostatní letadla.

Nikdo na FAA, ani v leteckých společnostech se nikdy nesetkal s únosy více letadel najednou. Podobná teroristická akce se na světě více než 30 let neuskutečnila a ve Spojených státech vůbec. Když se zpráva o únosech dostala k FAA a leteckým společnostem, nezdálo se jejich vedení nutné upozornit ostatní letadla, že jsou rovněž v nebezpečí.

Let United 175 byl unesen mezi 8.42 a 8.46; bylo to zjištěno kolem 8.51. Let American 77 byl unesen mezi 8.51 a 8.54. Kolem 9.00 začaly FAA a vedení leteckých společností tušit, že se útočníci pokoušejí o vícenásobný únos. Celonárodní zastavení letů vydané American Airlines mezi 9.05 a 9.10 předcházelo podobný příkaz United Airlines. Řízení letového provozu FAA v bostonském centru, které zjistilo dva první únosy, požádalo v 9.07 řídicí centrum v Herndonu, aby "vydalo všem letadlům ve vzduchu pokyn ke zvýšení bezpečnosti kokpitu". Není žádný důkaz o tom, že by herndonské centrum tento pokyn vydalo.

Několik zástupců řízení letového provozu FAA sdělilo členům komise při vyšetřování, že odpovědnost za vydání varování letadlům je plně v kompetenci leteckých společností. Jeden z manažerů FAA dokonce řekl, že FAA nemá právo pilotům říkat, co mají dělat.

Je zřejmé, že letecké společnosti samozřejmě také nesou svou zodpovědnost. V té době čelily zvyšujícímu se počtu protikladných a ve velké většině mylných zpráv o dalších letech v ohrožení, stejně jako měly nedostatečné informace o unesených letech od FAA. Neexistují žádné důkazy, že by dne 11. září vydaly American Airlines svým letadlům nějaké varování ohledně bezpečnosti kokpitu. První rozhodující krok vůči svým letadlům uskutečnily United až v 9.19, kdy letový dispečer United Ed Ballinger převzal iniciativu a oznámil svým 16 transkontinentálním letům: "Dávejte pozor na možné vniknutí do kokiptu. Dvě letadla narazila do WTC." Jedno z letadel, které varování obdrželo, byl i let United 93. Protože Ballinger zodpovídal za vyrozumění řady dalších letů, let 93 varování neobdržel dříve než v 9.23.

Podle všech příznaků probíhalo prvních 46 minut transkontinentálního letu 93 normálně. Radiová komunikace probíhala bez problémů. Směr, rychlost a výška přesně odpovídala letovému plánu. V 9.24 obdržel kokpit varování. Během dvou minut odpověděl pilot Jason Dahl: "Ede, potvrzuji příjem poslední zprávy, Jason."

Únosci udeřili v 9.28. Letadlo, které normálně letělo ve výšce 30 000 stop nad východním Ohiem, náhle kleslo o 700 stop. 11 sekund od tohoto okamžiku obdrželo řídící centrum v Clevelandu první ze dvou zpráv z letadla. Během prvního přenosu kapitán nebo první důstojník volali "Mayday", zpovzdálí bylo slyšet zvuk zápasu v kokpitu. Druhý přenos o 35 sekund později naznačoval, že let stále pokračuje. Kapitán nebo první důstojník křičeli: "Hej, vypadněte odsud - vypadněte odsud - vypadněte."

Ráno 11. září bylo na letu jen 37 cestujících, a pokud odečteme čtyři únosce, pouze 33. To bylo výrazně méně než bylo v této roční době, dnu v týdnu a čase obvyklé. Neexistuje ale žádný důkaz, že by únosci počet cestujících nějak ovlivnili, například tím, že by si zakoupili další letenky.

Teroristé, kteří unesli ostatní lety 11. září, operovali v pětičlenných týmech. Do kokpitu se pokusili dostat během 30 minut od startu. Na letu 93 k tomu došlo po 46 minutách a únosci byli pouze čtyři. Operativcům chyběl Mohamed al Kahtani, který nebyl v srpnu vpuštěn do země.

Všichni únosci měli sedadla v první třídě a patrně na nich i seděli. Zdá se nejpravděpodobnější, že Jarrah, klíčový únosce vycvičený v řízení letadla, zůstal sedět, dokud ostatní únosci zcela neovládli kokpit. V 9.32 se únosce, asi Jarrah, pokusil oznámit cestujícím: "Dámy a pánové: Hovoří kapitán, prosím posaďte se a zůstaňte sedět. Máme na palubě bombu. Takže se usaďte." Záznam z černé skříňky naznačuje, že Jarrah poté nastavil autopilota k otočení letadla na východ.

Hlasový záznam z kokpitu ukazuje, že zde nějakou dobu únosci drželi nějakou ženu, patrně letušku. S jedním z únosců zápasila, po chvíli ji však zabil nebo jinak umlčel. Krátce poté se cestující a další členové posádky pokusili kontaktovat palubním telefonem a mobilními telefony své rodiny, přátele a kolegy. Tyto hovory umožnily cestujícím dozvědět se o dvou letadlech, která narazila do WTC.

V 9.39 zaslechlo řízení letového provozu FAA v Clevelandu druhé oznámení naznačující, že se letadlo vrací na letiště a že cestující mají zůstat sedět. I když je zřejmé, že toto oznámení cestující neslyšeli, mělo je zmást, a tím uklidnit. Jarrah, jako před ním Atta, patrně neuměli ovládat intercom. Podle všeho ani jeden z nich neletěl předtím se skutečným dopravním letadlem.

Minimálně 10 cestujících a dva členové palubní posádky se o dění na palubě podělili telefonicky s rodinou, známými, přáteli nebo dalšími lidmi na zemi. Všichni chápali, že letadlo bylo uneseno. Říkali, že únosci vytáhli nože a prohlašovali, že mají bombu. Únosci měli na hlavách červené šátky a donutili cestující, aby se přesunuli do zadní částí letadla. Volající oznamovali, že jeden z cestujících byl ubodán a dva lidé leželi na zemi, zranění nebo mrtví - možná kapitán a první důstojník. Jeden volající tvrdil, že byl zabit i jeden člen posádky.

Cestující na třech unesených letech zaznamenali, že únosci prohlašovali, že mají bombu. FBI však na místě tragédie nenalezla žadné stopy po výbušnině. Vzhledem ke všem okolnostem se dá předpokládat, že ve všech případech šlo o makety. Nejméně během pěti hovorů s letem 93 hovořili cestující o ranních útocích na WTC. V pěti hovorech oznamovali cestující nebo členové posádky, že se pokusí únosce přemoci. Podle jednoho hovoru hlasovali, zda se pokusí k teroristům proniknout a zmocnit se letadla. Rozhodli se tak a také tak konali.

V 9.57 se cestující začali aktivně bránit. Několik cestujících ukončilo telefonní hovory a zapojilo se do revolty. Jeden z volajících řekl: "Všichni běží do první třídy. Musím jít. Ahoj."

Zvukový záznam z kokpitu svědčí o náporu cestujících na dveře do pilotní kabiny. Někteří příbuzní cestujících, kteří si tento záznam během vyšetřováni poslechli, tvrdili, že zaslechli ve změti hlasů také hlasy svých blízkých. Jarrah se snažil cestující od kokpitu setřást, zatáčel s letadlem střídavě doleva a doprava. V 9.58.57 řekl jednomu z únosců, aby blokoval dveře do kokpitu. Dále pokračoval s pilotováním letadla doleva a doprava, ale útok cestujících na dveře pokračoval. V 9.59.52 změnil Jarrah taktiku a začal letadlo pilotovat střídavě nahoru a dolů. Černá skříňka zaznamenala zvuky úderů, lámání, výkřiků a praskajícího skla a desek. V 10.00.03 Jarrah letadlo stabilizoval.

O pět sekund později se Jarrah zeptal: "Je to tak? Skončíme to?" Další únosce odpověděl: "Ne zatím ne, skončíme to, až přijdou všichni." Zvuky boje se dveřmi pokračovaly. A Jarrah znovu pilotoval nahoru a dolů. V 10.00.26 jeden z cestujících vykřikl: "Do kokpitu! Pokud se tam nedostaneme, zemřeme!" O 16 sekund později cestující vykřikl: "Jedeme!". Jarrah přestal s letadlem manévrovat a řekl: "Alláh je velký! Alláh je velký!" Potom se zeptal dalšího únosce v kokpitu. "Už je to? Jdeme k zemi?" a únosce odpověděl: "Ano, jdeme dolů!".

Cestující pokračovali v útoku a v 10:02:23 jeden z únosců zakřičel: "Jdeme dolů! Jdeme dolů!" Únosci kokpit stále kontrolovali, ale museli usuzovat, že se tam cestující během několika sekund dostanou. Namířili s letadlem dolů. Řídicí páka byla otočena zcela doprava. Letadlo se obrátilo na záda a jeden z únosců začal křičet: "Alláh je velký! Alláh je velký!" Se zvuky pokračujícího zápasu cestujících narazilo letadlo rychlostí 580 mil za hodinu do země na poli blízko Shanksville v Pennsylvánii. Od Washingtonu bylo vzdáleno asi 20 minut letu.

Jarrahovým cílem bylo narazit s letadlem do některého ze symbolů USA, buď do Kapitolu nebo do Bílého domu. Plán mu zmařili odhodlaní, neozbrojení cestující letu United 93.

Ze zprávy Komise pro vyšetření událostí 11. září 2001 vybral a přeložil Bohdan Koverdynský, odbor bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra

Vyšlo v měsíčníku Policista, 9/2005

www.mvcr.cz

4636 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Heslo Evropského parlamentu: "Národní suverenita je kořenem nejhroznějšího zla naší doby."Poslanec SPD a zkušený ex-diplomat Kobza analyzuje krizi kolem útoků na saúdskoarabskou rafineriíDnešní Londýn - dav v černém zahalených muslimek oslavuje multikulturalismusNěmecka vláda utratila zhruba 125 milionu korun, aby zaměstnala dva syrské uprchlíky ... Muslimové ve Skotsku usiluji zákeřný způsobem o zrušeni zákazu ženské obřízky

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Kdo si myslel, že se nás problém islámského fanatismu a džihádismu bezprostředně netýká, byl velmi rychle vyveden z omyluJde zcela nepokrytě a nepochybně o cílený útok na naší suverenitu v oblasti justice, a do budoucna bezpochyby půjde o skvělý nástroj na trestání a vydírání neposlušných členských států EU

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ParlamentniListy.cz

Silné: Václav Klaus ml. o Mašínech. Koluje text. Víme, koho naštve„To máme jezdit na kole?” Babiš tvrdě zúčtoval s Bursíkem. A bylo toho víc, Gretu nepotěší
Články autora
Průzkum
Má mít Okamura konkurenci? Souhlasíte s názorem sociologa Petra Hampla, že by Okamurovi prospěla konkurence na politické scéně?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď