"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Islám. Konečné řešení evropské otázky?

Autor: Jakub Calatrava | Publikováno: 8.5.2008 | Rubrika: Evropa
Ilustrace

Motto:

„Velké civilizace nelze podrobit, pokud se nezačnou ničit samy od sebe“

W. Durant 

„I krmená hyena pořád čeká na příležitost ke zradě“

arabské přísloví 

„Je pošetilé věřit , že válku je možno vybojovat rokováním nebo modlitbami“

T. Livius  

 

Úvod

Islám od počátku 8. století byl, v současnosti je a v důsledku populační exploze arabsko-islámského světa a muslimského obyvatelstva žijícího v Evropě ještě minimálně dvě desetiletí bude nejzávažnějším faktorem ohrožení Evropy jako suverénního, politicky a kulturně-civilizačního prostoru a hrozbou pro existenci dosavadní civilizačně-kulturní identity evropského kontinentu. 

Historická role islámu jako nejvytrvalejšího soupeře, konkurenta a nepřítele Evropy ještě ani po 1297 letech nedošla svého naplnění. Latentně přítomné nebezpečí islámu, překryté a přehlušené průběhem dvou světových válek a konfliktem marxismu-leninismu s liberální demokracií, dalo pouze pozapomenout na civilizačně nejnebezpečnějšího nepřítele pro Evropu, který se vždy vyznačoval trpělivostí, s níž se pokoušel o anexi Evropy. 

Díky svému „ obrození“ se islám dostal do své poslední vývojové fáze, která mu poskytuje jedinečnou šanci definitivně změnit politickou a religiózní mapu Evropy a přijít tak s konečným řešením evropské otázky, kterou se snaží vyřešit od roku 711. 

Tato šance, která byla islámu dána, má však dvě polohy. Je zavazující, ale i stresující. Islám si je vědom pozitiv dané situace, která se mu naskytla v dějinném vývoji Evropy, a to v souběhu demografického vývoje vlastních sil a negativního působení levicové ideologie na evropskou populaci a potažmo politickou scénu, rozkládající nejen základní stavební prvky evropského dědictví, ale i schopnost rozeznat závažnost nastalé situace a deformující vůli čelit vyvstalému nebezpečí. 

Pocit stresu vyplývá z Alláhova příkazu islamizace, která ovšem neprobíhá v takovém tempu a nasazení, jak by bylo záhodno, z pocitu časové tísně, pocitu nedoceněnosti islámu, ukřivděnosti a nespravedlnosti nemuslimského světa vůči islámu a jeho civilizaci. To vše zrychluje tlak na rychlejší řešení evropské, potažmo celosvětové otázky islamizace v závislosti na „božské“ lhůtě, dané hranicí vyhasnutí populační exploze muslimů ve dvou až třech desetiletích 21. století. 

 

Ideový boj o Evropu

Žijeme v dramatickém a vypjatém období, které je charakterizováno soupeřením několika ideových koncepcí, které si činí nárok na totální změnu civilizačního klimatu Evropy. 

Starší koncepce se již 1297 let snaží realizovat svůj záměr ve prospěch monoteistické náboženské koncepce, kterou jsme si zvykli označovat jako islám. 

Druhá koncepce je mladším výhonkem genealogického stromu socialismu, který od druhé poloviny 60. let 20. století systematicky utváří evropskou společnost ke svému obrazu, tedy obrazu kulturního marxismu - Nové levice. 

Styčné plochy obou koncepcí daly vzniknout pragmatickému spojenectví, do kterého ovšem každá ze zúčastněných stran vstupovala s vlastními představami a záměry. Nepochopení islámu a hlavně jeho zájmů a cílů vystavilo koncepci Nové levice velkému nebezpečí spoluúčasti na likvidaci evropské civilizace jako takové. 

Pragmatickému spojenectví islámu s evropskou Novou levicí ovšem historicky předcházelo strategické francouzsko-arabské partnerství, které přerostlo do celoevropských rozměrů a zapříčinilo změnu politických preferencí Evropy. 

Co svedlo tak nerovnocenné partnery ke vzájemné spolupráci? Je to souhrn politických, ekonomických a psychologických faktorů, který vytvořil prospěšné klima pro možnost oboustranné spolupráce na základě sdílené nenávisti ke společnému rivalu a konkurentu v oblasti velmocenské politiky, ekonomické expanze, vojenské hegemonie a nepříteli číslo jedna pro islám, a to pro podporu existence absolutně nepřijatelného státního implantátu v těle islámu - Státu Izrael. 

Politika strategického partnerství ve svém počátku vyšla z pravé strany politické scény. Ovšem vstupem Nové levice do evropské politiky dostala tato zděděná koncepce novou ideovou náplň, „překvapivě“ harmonicky souznící s islámsko-arabskými záměry a cíli. 

Strategické spojenectví či spolupráce posílilo dominantní roli arabsko- islámského účastníka a submisivní postavení evropského partnera, který přistoupil na politické a ekonomické vydírání. 

Jedním z hlavních důvodů spolupráce obou zainteresovaných stran byla a je touha po mocensky jednotné a civilizačně centralizované Evropě. 

Jestliže hnacím motorem evropské levice je vize nové evropské civilizace, zbavené křesťanského dědictví, pro islám je určující centrální myšlenka jeho poslání - islamizace světa, tedy i Evropy. 

Naivní představa evropské levice o vzniku nové Evropy je téhož rodu jako šílená vize vzniklá v nacistickém Německu nebo bolševickém Rusku. Všechny tyto vize mají společného jmenovatele - jsou utopické, neschopné dlouhodobé existence. Bohužel na rozdíl od historií prověřené praxe islámu, kterou se nám snaží současná evropská elita politicky zamlžit a zatajit. 

Styčné plochy, které k údivu Nové levice předestřel tzv. umírněný islám, jsou geniální pastí, kterou Nová levice nerozpoznala a se slávou sobě vlastní zakomponovala do své koncepce transformace Evropy. 

Šejch Fadhlalla Haeri ve své práci „Základy islámu“ v kapitole o jeho budoucnosti napsal: „Probuzený muslim se v tomto světě chová jako zdvořilý poutník, který si bere to, co je nepostradatelné pro pokračování v cestě objevování. Tato stezka začíná uznáním vnějšího stvořeného světa a vede k objevení neustále přítomného Božského světla v něm. Když dospějeme do tohoto vyzrálého stavu, pak se původně lidské kladné vlastnosti, jako láska, štědrost, tolerance a pomoc ostatním, budou vyskytovat na denním pořádku a stanou se základem pro morální a spravedlivou společnost.“ 

A pokračuje dál: „Islám je poslední božskou připomínkou lidstvu, která se týká lidských možností, povinností a způsobu, jak znovu vytvořit původní zahradu v našich srdcích a na zemi...“ 

Typická ukázka textů, které přinutily evropskou levicovou intelektuální a potažmo i politickou scénu chápat tuto virtuální variantu islámu jako svého potencionálního strategického spojence pro svůj ideový záměr transformace evropské civilizace. Vhodným výběrem slovního výraziva, námětů a pseudostyčných bodů islám dosáhl toho, že Nová levice uvěřila v možnost použití islámu pro svoji koncepci. 

Současností tolik propagovaná a ceněná tolerance přisuzovaná islámu neodpovídá historické skutečnosti a je proislámskou a proarabskou propagandou zneužívána k politickým cílům, vedoucím ke změně smýšlení evropské populace, která má v první fázi tohoto procesu transformace evropské civilizace tolerovat a programově akceptovat islám a jeho kulturu jako nedílnou součást evropské civilizace. 

Ve druhé fázi tohoto procesu je plánována kvalitativně vyšší, civilizačně - náboženská koexistence, symbióza, jako přechodové stádium ke třetímu stupni - splynutí obou civilizací jako finálnímu stavu. V podání levicově orientovaných evopských elit má být výsledkem této transformace civilizace nová, kvalitativně vyšší, prosta všech reliktů původní křesťanské civilizace na území Evropy a Středomoří. 

Tento utopický koncept počítá s využitím takových metod propagandy, které zajistí úspěšnost transformace a pochopení shodnosti zájmů a cílů obou partnerů. 

To, že shodné nejsou, buď levice nevidí, nebo nechce vidět. Každopádně hraje svoji roli docela úspěšně, tak úspěšně, že sebemenší náznaky dvojího úmyslu a chování svého spojence ihned vědomě zastírá, banalizuje a přesvědčuje sebe sama i evropskou většinovou populaci o tom, že svůj záměr a cíl má pod kontrolou. 

V zájmu islámského spojence je pochopitelně vzbuzovat co nejmenší pochybnosti, proto mu nečiní sebemenších potíží mlžit, lhát a informovat o „mírumilovných" důvodech a příčinách startegického spojenectví, aby Evropa nebyla předčasně vyplašena a nepřehodnotila pro islám tak výhodnou spolupráci. 

Realizace transformace má v praxi pochopitelně svá úskalí a rizika. Od virtuální a utopické teorie k praxi je velmi daleko a původně jasná koncepce naráží na nečekané realizační problémy. 

Nacházíme se v první fázi koncepce - v procesu akceptování islámu a jeho tolerance. Nečekaně však narážíme na vlastní islámský izolacionismus, pramenící z pocitu vlastní nadřazenosti a výsostného chápání vlastní víry a civilizace. 

Původně předpokládaná averze evropské populace vůči islámu byla překonána agresivním zdůrazňováním vlastní islámské identity imigrantů, která je v kolizi s plánovaným postupem k zamýšlené koexistenci, natož k cílové etapě splynutí obou civilizací a vytvoření civilizace nové. 

Tento jev, signalizující antagonisticky odlišný přístup ke spolupráci obou strategických spojenců, však nebyl důvodem k programovému znepokojení evropských stratégů a k nápravě chybné strategie jako celku. 

Vedl pouze k nesmyslné diskusi o účinnosti jednotlivých modelů integrace muslimských imigrantů, ke hledání účinnějších nástrojů pro začlenění islámské civilizace do domácí evropské. 

Neplodnost této nikdy nekončící diskuse pochopitelně vede jen k jedinému, ke stále se zvětšující roli islámu, vedoucí ne k levicovému ideálu nové Evropy, ale k intronizaci islámu na celém kontinentu.

 

Devalvace evropské zahraniční politiky 

Podívejme se na dopady strategického spojenectví v zahraniční politice Evropy a na její možný budoucí vývoj. 

Identifikace společného nepřítele si vyžádala i nutnost společného postupu v oblasti zahraniční politiky. Podmínkou strategického spojenectví byla ze strany arabských zemí tvrdě požadovaná změna orientace zahraniční politiky Evropy z proizraelské na protiizraelskou, proarabskou a propalestinskou. Evropa požadavku Arabské ligy vyhověla a plně ho realizovala do dnešního dne. 

Konkrétně palestinská otázka se tak pro Evropu stala dominantním problémem blízkovýchodní zahraniční politiky, která hraničí až s obsesí.Tato uměle přeprogramovaná evropská zahraniční politika začala plnit úkoly ve prospěch islámu a plně se mu podřídila. Zahraničně politický posun Evropy má však ještě druhou dimenzi, mající bezesporu klíčový význam pro budoucnost našeho kontinentu. 

Rychlost vyřešení palestinské otázky je v přímoúměrném vztahu k dořešení procesu islamizace a reislamizace Evropy. Jednoduše řečeno: čím dříve bude ukončena existence suverénního izraelského státu, tím dříve bude moci dojít k poslední fázi reislamizace a islamizace Evropy. Tím dříve se Evropa stane součástí islámského impéria a je jedno, jakou podobu bude mít. Islám má eminentní zájem na co nejrychlejším vyřešení palestinské otázky, pochopitelně ve svůj vlastní prospěch. Palestina jako prioritní politikum a Evropa jako spoluvinník likvidace samostatného izraelského státu. 

Evropa úspěšně svou podporou proarabské, proislámské a propalestinské politiky pracuje na konečném řešení evropské otázky. Na ukončení vlastní existence. Jestliže Evropa nechce dobrovolně podlehnout islámu /?/, má pouze jedinou možnost - odstoupit od svého spojenectví s Arabskou ligou a vrátit se ke své původní zahraničně politické orientaci. 

I kompromisní řešení, tedy zachovat status quo v otázce řešení palestinsko-izraelského konfliktu, je pro budoucnost Evropy výhodnější, než otevřená nebo zastřená angažovanost pro konečné řešení konfliktu v duchu podmínek strategického spojenectví - tedy ve prospěch islámu. Ať v podobě řešení vnuceného světovou veřejností Izraeli formou politicko-doplomatického, ekonomického a finančního nátlaku, nebo vojenského zásahu. 

Čas, získaný odkladem řešení, nebo vítězstvím proizraelské politiky, který ve svém výsledku znamená další vázání sil islámu na dořešení palestinské otázky, dává Evropě prostor a čas k vypořádání se s vnitřním nepřítelem evropské civilizace jak ze strany vlastní levice, tak islámu. 

Politicko-ekonomická, kulturní a finanční provázanost struktur Evropské unie a Arabské ligy však nedává velkou šanci na radikální obrat, vedoucí ke změně orientace politiky EU. Projekty jako Barcelonský proces nebo nejnověji Unie pro Středomoří jsou toho svědkem. 

Prozření Evropě nepřinesl ani šok z 11. září 2001, který mohl Evropu vrátit do pevných euroatlantických vazeb. Zcela signifikantní pro evropské politické elity bylo právě jejich následné utvrzení se ve zvolené cestě a v následném zintenzivnění dalších aktivit, vedoucích k plánované symbióze obou civilizací. A to z důvodu strachu z nebezpečí, které vyvolal radikální islám svými akcemi, narušujícími plánovanou postupnou reislamizaci a islamizaci. Výsledkem byl ještě větší příklon k tzv. umírněnému islámu, údajnému garantu zvolené to cesty, vedoucí k vysněné nové Evropě.

 

Je islám schopen koexistence s většinovou populací Evropy? 

Stále častěji zaznívají z řad realisticky smýšlejících politiků, intelektuálů, novinářů i laiků obavy, vyplývající z konfrontačního charakteru koexistence muslimů s většinovou evropskou populací. Nejsou to jen pouze ojedinělé výkřiky, ale zcela legitimně projevené obavy z vývoje vztahu této minority k naší civilizaci. 

Muslimská minorita žije většinou v uzavřených, izolovaných komunitách, které jsou popřením snah oficiální evropské politiky integrace. 

Odpovídá však pravidlům, stanoveným islámem pro život v nemuslimské společnosti. Dochází tak ke kolizi oficiálních plánů imigrační politiky evropských zemí se strategickými zájmy islámu, pro který je politika integrace muslimů absolutně nepřijatelná. 

Vzniká tak podhoubí pro růst sociálně patologických vztahů mezi muslimy a většinovou populací. Kořenem této reality není nic menšího, než jen a jen samotný islám. 

Střet pohledu hostitelské země a islámu na muslimskou minoritu pramení z diametrálně odlišných strategicko-taktických záměrů obou aktérů. Vznikající konfrontace, konflikt zájmů, je těžko řešitelný. Islám ze svého tisíciletého příkazu neustoupí, evropské státy se snaží nalézt řešení, ale každý kompromis v této oblasti je řešením evidentně špatným. 

Tolik zdůrazňovaná strategie integrace muslimů začleňováním do většinové populace a zabraňování vzniku nových ghett není řešením, ale modifikovanou cestou k vytváření dalších potencionálních ohnisek pro šíření islámu v těch oblastech, které islámem jsou zasaženy jen sporadicky. Je to cesta již nepoužitelná, protože islám již dnes má kvalitně propracovanou taktiku postupného šíření i v oblastech s minimálním zastoupením muslimů. Celá tato diskuse je jen planým teoretickým žvaněním, které islámu jen nahrává. 

Obrozený islám považuje šariju za právo nadřazené každému právnímu systému světa. Je tedy zcela evidentní, že požadavek hostitelské země na občanskou loajalitu a respektování právního řádu, je zcela v rozporu se zájmy a záměry islámu. Dobrý muslim nemůže být současně i loajálním občanem hostitelské zěmě. Do této pozice islám dospěl ve svém procesu obrození a puristického návratu ke svým kořenům. Odtud pramení reálné nebezpečí pro všechny nemuslimské společnosti. 

Exkluzivita islámu, prosazovaná muslimy, ale zdůrazňovaná i samotnou evropskou levicovou elitou, nevede k procesu integrace muslimské minority, ale k dalšímu vytváření izolovaných, separovaných a vládami tiše tolerovaných ghett, muslimských enkláv, žijících podle práva šarija, tedy v opozici k právnímu řádu hostitelské země. 

Stále vzrůstající počet těchto exteritoriálních enkláv islámu a jejich zvětšování se v důsledku muslimské populační exploze hrozí hostitelským zemím nebezpečím vnitřního rozkladu, rozpadu státního celku na část kontrolovatelnou státními orgány a část nekontrolovatelnou. Rychle postupující proces vnitřního rozkladu takto zasažených zemí povede k novému teritoriálnímu rozdělení Evropy. 

Exteritoriální enklávy islámu v procesu sjednocování vytvoří strukturu nového evropského islámského území. Zbytek Evropy s muslimskou menšinou bude soustavnou infiltrací islámských nadací, organizací a společností do státní správy, samosprávy, politické struktury, médií, školství, umění, podnikatelské sféry a vojenství, rozleptáván, narušován a demontován do té doby, než na základě „demokratických“ voleb do parlamentů získá potřebnou většinu k prosazení svých vlastních zájmů, zákonů islám zvýhodňujících a v poslední řadě i k prosazení celého bloku práva šaríja pro vlastní minoritu a poté i pro nemuslimskou populaci. 

Dalším vývojovým krokem bude propojení exteritoriálních enkláv se zbytkovým územím Evropy. Tak bude postupně vymazán z mapy Evropy jeden demokratický stát za druhým, až vznikne celoevropský islámský státní celek. To je možná cesta postupného vývoje Evropy k její definitivní islamizaci. 

Další možnou cestou k etablování islámu v Evropě na úkor evropské civilizace i levicového projektu nové Evropy, je cesta za pomoci centralizované Evropské unie, jejíž struktury jsou již dnes natolik ovlivněny proislámskou lobby, že by v případě plné centralizace hrozilo akutní nebezpečí statutární instalace komplexního systému nové evropské identity - v optimálním případě. V apokalyptické variantě vývoje by pak došlo k intronizaci islámu samotného nebo jakémusi přechodovému režimu, který by v určitém časovém horizontu v islámský režim přerostl. Výběr a realizace předložených variant je jen otázkou souhry objektivních podmínek nejbližšího vývoje EU. 

Vše závisí na tom, zda zvítězí varianta centralizované a autoritářské EU, nebo ne. Pokud ano, bude islámská budoucnost Evropy otázkou velmi krátkého sledu událostí, odvíjejících se od klíčového okamžiku vstupu Turecka do EU. Silná a autoritářská EU islámu vyhovuje. Likvidovat centralizovaný evropský kvazistát by bylo proti zájmu islámu. Vybudované struktury jsou lehce použitelné, pochopitelně po jistých nezbytných úpravách. Přechod ze socialistického autoritářského státu k islámské teokracii by byl velmi výhodný. 

Druhá varianta by znamenala postupný a pomalejší nástup islámu. V úvahu pochopitelně přichází i další eventuality vývoje nebo varianty možností již předestřených.

 

dokončení příště 

psáno pro Eurabia.cz, duben 2008 

autor je historik, je členem redakce Eurabia.cz

4078 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
Měla by se ČR vymezit vůči uprchlickému islámizmu? Francouzská vláda vyhlásila boj proti islamistickému separatizmu, Rakousko proti politickému islámu. Měla by se do této linie sšikovat i ČR?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď