"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Vraťme Evropě sílu svobody

Autor: Mirek Topolánek | Publikováno: 13.2.2006 | Rubrika: Multikulturalismus
Ilustrace

Evropská kultura se musí přestat rozpouštět v husté a zkažené polévce multikulturalismu

Je, či není Evropa v krizi? Touto otázkou se evropští státníci začali intenzivně zabývat teprve po krachu projektu euroústavy. Téma je plně na místě, leč příčina debaty je poněkud umělá. I tak za ni buďme vděčni. Konečně snad bude ochota zabývat se podstatou, a nikoli pouze formou evropské integrace.

Podstata evropské integrace nikdy nezmizela, nevytratila se, ovšem je zanesena papírovou byrokratickou džunglí, v niž se EU proměňuje. Onu podstatu lze pojmenovat jedním slovem: svoboda. Nemusíme se s Petrem Pithartem ptát, kde Evropa začíná a kde končí, jak to on nedávno učinil na stránkách Kavárny. Ani nepotřebujeme vědět, kolik miliard eur nám přinese Jiřím Paroubkem slibovaná evropská solidarita. Proč ani jedno, ani druhé vědět nepotřebujeme? Protože Evropa je svými hodnotovými kořeny a historickým přenosem všude tam, kde je svoboda. Evropa je přítomna v USA, na Novém Zélandu, v Japonsku. Všude tam, kde přijali evropský liberální model soutěživosti, svobodného užívání plodů ducha a podnikavosti, ochrany soukromého vlastnictví, nahrazení státního donucování volnou konkurencí. V jistém smyslu slova lze říci, že Evropa je dnes více doma v těchto zemích, než na našem kontinentě. Zmíněné hodnoty, které z malé a zdroji příliš neoplývající části planety Země učinily světového lídra, jsou totiž v posledních desetiletích bohužel opomíjeny, ba často dokonce zatracovány.

Ve skutečnosti neexistuje nic jako "nová ekonomika" či "nová politika". Stále existují jen dvě základní možnosti: buď kráčíme ke svobodě, potažmo k prosperitě, anebo se plížíme do otroctví a bídy. To není výmysl 19. století, ba ani novověku, platilo to už ve starém Římě, a dokonce ještě dříve. Za pády všech velkých říší stál deficit svobody, který zničil jejich stabilitu a přivedl je na pokraj ekonomického kolapsu, kdy se staly kořistí podnikavějších protivníků, jak se lze dočíst například v knize amerického historika Landese Bohatství a bída národů, jež byla na těchto stránkách recenzována před dvěma týdny.

Ďábelský kolotoč

Dnes se stalo podivnou módou zpochybňovat evropské historické dědictví. Spíše bychom se měli ptát, co například vedlo hrdou, uzavřenou a starou japonskou kulturu, aby přijala evropský kapitalismus. Co způsobilo, že malé a surovinami neoplývající evropské národy nebyly nikdy kolonizovány, nýbrž naopak kolonizovaly větší, lidnatější a bohatší říše? Proč místní náboženství nedokázala skoncovat s tisíciletým prokletím otrokářství a tento úkol připadl až evropským misionářům? A konečně, jak to, že evropský model občanských svobod nemá na světovém fóru konkurenci, ačkoli jinak panuje snaha Evropu a její hodnoty co nejvíce upozadit?

Ideologickým výrazem útoku na evropskou kulturu je doktrína multikulturalismu. Po fašismu a komunismu další pokus, jak nahradit tisícileté hodnoty novými velkými ideály. Ale už i snílkové se probouzejí z růžových snění, poněvadž kolem nich začaly vybuchovat multikulturní bomby - coby drastický výsledek dlouhodobého podkopávání základů stavby evropské civilizace. Kulturu nelze přinést na cizí kontinent v batůžku. Bombu ano.

Ovšem i kdyby výbuchů nebylo, měl by multikulturalismus ničivé důsledky. Lidé, kteří se nepřizpůsobí místním zvyklostem, nejsou jen hrozbou pro životní styl sousedů; jsou také ekonomickou přítěží, protože nejsou schopni se plně zapojit do svobodné soutěže a představují ostrůvek negativní deviace neúspěšné kultury v rámci kultury úspěšné. To oslabuje hospodářský potenciál celku a je zdrojem konfliktů, násilí a vzájemné zášti. A tím se roztáčí ďábelský kolotoč nízké výkonnosti, závislosti, bídy a zloby.

Správná cesta, jak tuto krizi překonat, je cesta americká: tedy dát menšině šanci na úspěch a prosperitu v rámci dominantní kultury. Současná evropská cesta, která hájí právo na kolektivní kulturní výjimky, je ve svém důsledku stejně rasistická, jako bylo otrokářství: místo prosazování rovných šancí a povinností ve jménu univerzálních hodnot vlastně vybízí k separaci a segregaci na sektářském základě.

Kouzelný mlýnek nemá co mlít

Není náhoda, že ruku v ruce s multikulturalismem kráčí socialistická ideologie státu blahobytu. Stejně jako multikulturalismus, i ona obírá občany o individuální svobody ve jménu kolektivistických práv. Znamená další eskalaci nároků na úkor zásluh, další útok na staré dobré evropské hodnoty.

Přerozdělování už dávno dosáhlo míry, kdy není výhradně snahou o vyrovnání rozdílů v rámci volného trhu; stalo se cílem samo o sobě a pro mnohé i vůdčí ideologií namísto svobodného podnikání. O tom svědčí například Paroubkova teze, že vize Evropy je v solidaritě, rozuměj v přesunu miliard od úspěšných k neúspěšným. O tom svědčí i záměna cíle a prostředku v otázce našeho vstupu do EU, kdy nám tvrdili, že ráj přijde sám.

Jenže to je dálnice do pekel. Pokud po ní pojedeme ještě pár desítek let, nebudeme se už muset světu omlouvat za domnělá příkoří kolonizace. Zažijeme ji sami. Ostatně náš premiér se na ni zřejmě připravuje, když chce Česko přeměnit v "základnu Číny v Evropě".

Vize Evropy jako kouzelného mlýnku, z kterého se do nastavených kornoutů sype soukolím rozemletý zlatý prach, je sebedestruktivní. Od nutkavé potřeby hledat nové a nové zdroje, která přivedla Evropu ke světové dominanci, se totiž dostáváme k fatalistickému výroku "zdroje jsou". Ten připomíná krédo španělské imperiální šlechty, která považovala kapitalistické pachtění za cosi nečestného. Z podnikavých Evropanů se víc a víc stávají lidé závislí. Vyjádřeno mírou přerozdělování, jsme otroky našich vlád téměř z padesáti procent.

Změna přitom není triviální, respektive je obtížné uskutečnit ji pouze z politické úrovně. Pokud obránci svobody vyklidí pozice ve strukturách občanské společnosti šiřitelům dobra za cizí peníze, pak bude každý liberální kabinet pod nemilosrdnou palbou vlivných intelektuálních elit napojených na evropské penězovody.

Měkké jádro, tvrdý obal

Jakmile by se dominantní evropskou strategií skutečně stala snaha získat pro sebe co nejvíc z oněch "jsoucích zdrojů" místo staré snahy tyto statky rozmnožovat, důsledky by byly horší než teroristické výbuchy.

Už dnes vidíme obrysy potenciální katastrofy. Měla by se snad Evropská unie rozšiřovat (či spíše nerozšiřovat) pod diktátem geografického hlediska, které by nahradilo dosavadní přihlášení se ke společným hodnotám? Má být přijetí do EU bráno jako dar, jako poukázka na miliardy z rozvojových fondů, nikoli jako šance uplatnit se na společném liberalizovaném trhu? Nepřekvapí, že proklamovaná, vynucovaná a falešná solidarita má pak zřetelné a tvrdé meze, jak se ukázalo při jednání o unijním rozpočtu na příští léta, ale také v odmítavých reakcích na další rozšiřování EU. Ale ve skutečnosti to přece není tak, že členstvím v Unii někomu něco dáváme či bereme. Jde o svobodnou transakci, jako když si v restauraci kupujete oběd. Jenže jako bychom už nevěřili, že na takové směně vydělají obě strany.

Obavy z rozšiřování připomínají postkomunistickou hysterii, kdy se mnozí strašili tvrzením, že nás Němci "vyjedí". Socialistické myšlení se točí v kruhu podivné maniodepresivní psychózy: od euforického výkřiku "zdroje jsou" není nikdy daleko ke katastrofickému proroctví "zdroje dojdou". Čím více měkne evropské jádro, čím více se vytrácí původní etika, víra ve svobodu a vlastní úsilí, čím více se evropská kultura rozpouští v husté polévce multikulturalismu, tím více sílí volání po ochranářských opatřeních, která nahrazují dřívější obchodní sebevědomí, tím více je slyšet obavy o evropskou identitu. Mělo by to být právě obráceně: nikoli politicky překorektní, do sebe zahleděné jádro, s tvrdou slupkou protekcionismu a bariér, nýbrž tvrdé jádro evropských hodnot s přívětivým obalem - volnou výměnou obchodních, kulturních a intelektuálních statků.

Krize "starých" zemí

Koneckonců není asi věcně správné mluvit o krizi Evropské unie jako celku. Pokud se někde projevuje skepse, únava, nevíra a obavy, pak je to v některých takzvaných starých zemích, jejichž občané mají strach z rozšiřování, ze ztráty jistot, lapidárně řečeno - z "hladových krků z Východu".

Tyto vnitropolitické příčiny ochladnutí evropského nadšení dokážeme asi chápat, rozhodně bychom jim však neměli podléhat. Jsme to my, kdo představuje "čerstvou krev" ve společenství, jsme to my, kdo po čtyřech desetiletích komunismu dokáže ocenit původní evropský ideál svobody, jsme to my, kdo má velkou chuť podílet se na budování společného trhu a chránit evropské hodnoty. Musíme přesvědčit původní obyvatele, že jsme nepřišli bořit, ale udržovat a vylepšovat jejich úctyhodnou stavbu. A střední Evropou víra ve smysl a pokračování integrace nekončí.

Pro původní členy Unie je dobrou vizitkou a snad i jistým povzbuzením fakt, že stále je dost čekatelů, kteří klepou na dveře a touží splnit vstupní podmínky, aby se stali plnoprávnými Evropany. Organizace, o niž je takový zájem, nemůže být ve skutečné krizi. V té by se naopak ocitla, kdyby se odmítla dále rozšiřovat o země, které se přihlásí ke společným hodnotám, nebo kdyby nechtěla poskytovat rovná práva a svobody všem členům ze strachu o falešné výdobytky sociálního státu.

Chrám svobody

Geniální věci jsou obvykle prosté. Nepotřebujeme hledat novou vizi Evropy, nemusíme nově definovat podmínky rozšiřování, kreslit si prstem na mapě nebo horečně počítat, kolik kapek lze ještě vymáčknout z dokapávajícího kohoutku solidarity. Raději se vraťme ke staré dobré Evropě jako prostoru svobody. A vezměme do ní každého, kdo se ke svobodě hlásí a je ochoten ji bránit. Pravidlo prosté, srozumitelné, obtížně splnitelné, leč snadno měřitelné. Je to také jediný způsob, jak zajistit prosperitu a bezpečí, protože slov o solidaritě se lidé nenajedí ani je neochrání. Budujme evropský dům sami v sobě jako chrám svobody a rozšiřujme jej jako monumentální stavbu všude tam, kde tento projekt přijmou.

Debatu o krizi tím můžeme ukončit, síla Evropy vždy byla, podmíněně je i dnes a nutně musí být do budoucna právě v její svobodě.

Mladá fronta DNES, 30. 7 . 2005; převzato se svolením autora z www.topolanek.cz

2825 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Islamizace Británie pokračuje mílovými krokyUprchlíci již obohacují Německo. V Hessensku již oženili a vdali 125 děti ...Proud uprchlíku/imigrantů z Řecka přes Balkán směrem k nám zesiluje! Poděkujte Němcům a EU, kteří vyzývají k nebránění migraciNeziskovky v Německu zuří. Odmítají, aby byli uprchlíci vyšetřování kvůli věku. 40 % uprchlíků lže o tom, že jsou dětiBičování mužů a žen za nemanželský sex v Indonésií. Brzy i v Evropě?

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

euPortal.cz

Václav Havel omilostnil v roce 1990 pedofilního vraha Jaroslava Oplíštila a ten poté odnesl z nemocnice Na Bulovce sedmiměsíční holčičku Barborku, kterou pedofilně zneužil a zavraždil. Nyní je na svoboděAmerický generál hovoří o puči, který proběhl v USA po 11. září, a plánu o napadání států – Irák, Afghánistán, Sýrie...a Írán

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ParlamentniListy.cz

Takže vy se nestydíte, uhodila Drtinová na Klause juniora. A jelo to celých dvacet minutUkradené výročí. Lidé v roce 1989 chtěli svobodu, a ta dnes stejně mizí. Prezident chce v listopadu mlčet, našel pochopení. Kromě knížete a Gazdíka...
Články autora
Průzkum
Má mít Okamura konkurenci? Souhlasíte s názorem sociologa Petra Hampla, že by Okamurovi prospěla konkurence na politické scéně?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď