"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Ibn Warraq: Proč nejsem muslim

Autor: Adam B. Bartoš | Publikováno: 5.2.2006 | Rubrika: Recenze
Ilustrace

"Tato kniha je především uplatněním mého práva kritizovat na islámu všechno a cokoli - dokonce se i rouhat, chybovat či zesměšňovat. Muslimové i nemuslimové mají právo kriticky zkoumat kořeny, dějiny i dogmata islámu. Muslimové uplatňují toto právo ve svých častých útocích na západní kulturu. Kdyby Evropan použil tytéž výrazy proti islámu, byl by ihned obviněn z rasismu, neokolonialismu či imperialismu. Nebude-li kritiky, zůstane islám v bezpečí ve své dogmatické, fanatické středověké pevnosti a zkostnatí ve své totalitní, netolerantní a paranoidní minulosti. Nadále bude potlačovat myšlení, lidská práva, individualitu, originalitu i pravdu."

(Ibn Warraq, Proč nejsem muslim, s. 30)

Kritika islámského fundamentalismu není v posledních několika letech ničím novým, zvláště pak po událostech z 11. září 2001. Extrémismus, terorismus, islamismus a jiná příbuzná slova jsou skloňována ve všech tvarech, vystavena soustavným analýzám, komentářům a rozborům - dlužno říci, že oprávněně. Kritizovat však islám samotný je stále ještě jaksi tabu a těch pár jedinců, kteří se o něco takového pokouší, zůstává nepochopeno či ještě hůře - jsou nařčeni z nesnášenlivosti a netolerance. Platí to pro intelektuály, odborníky i politiky. Dokonce i George W. Bush, kterému arabský svět společně s levicovými davy nemůže přijít na jméno a jeho protiteroristické tažení přirovnává k novodobým křížovým výpravám, prohlašuje, že problém není islám, ale ti, kteří ho zneužívají, překrucují. Málokdo se bojí říci nahlas, že ve skutečnosti leží jádro problému právě v základech islámu samotného. Politici se tradičně zdráhají říkat pravdu bez okolků kvůli obavám ze ztráty voličské přízně, vědci a badatelé (orientalisté, arabisté) zase případnou kritiku tlumí ze strachu před výsměchem svých kolegů a kvůli případnému nařčení z netolerance (navíc většinou svému oboru sami natolik propadnou, že nedokáží být v myšlení nezávislí - čest výjimkám). Být zkrátka moc kritický (vyjma kritiky západní civilizace) se dnes nenosí, vždy je třeba přijít s notnou dávkou porozumění a se snahou problematická místa vysvětlit, omluvit, zamlčet.

O to větší ocenění bychom měli přiznat, když s kritikou islámu přijde člověk, který se narodil v muslimské zemi, kde se jeho příslušnost k Mohamedově víře předpokládá jaksi samozřejmě. Taková kritika je totiž o to cennější a účinnější, protože vychází z důkladnějších znalostí daného tématu a z osobní zkušenosti. Má proto i jinou váhu, než kritika od kteréhokoli jiného odborníka z řad západní civilizace. Odvahu však prokazuje i nakladatelství Votobia, které vydáním knihy zaplňuje znatelnou mezeru na českém knižním trhu - spis Ibn Warraqa "Proč nejsem muslim" sice vychází v edici "Kontroverzně", čímž nakladatel přiznává, že téma je dosti "výbušné", zároveň je to ale krok správným směrem, protože v záplavách obdivných prací českých orientalistů, islám vyzdvihujících (což je zvláštní fenomén, kterému se ostatně sám autor hned v první kapitole knihy věnuje) je to vskutku dílo ojedinělé.

Ibn Warraq je - z pochopitelných důvodů - pseudonym. Narodil se v zemi, která je dnes označována jako islámská republika, jeden čas žil v Evropě, aby se poté usadil ve Spojených státech, kde vyučuje v Ohiu. Sám sebe popisuje jako sekulárního humanistu, pro kterého jsou všechna náboženství "zhoubná" - a z těchto svých pozic také islám kritizuje. Čtenář s křesťanským světonázorem se tak může při čtení určitých pasáží cítit nepříjemně, protože Warraq vedle kritiky islámské víry zpochybňuje i mnohé ze základů víry křesťanské, na druhou stranu kniha i tak obsahuje mnoho cenných postřehů a názorů, byť autor sám v úvodu deklaruje, že si nečiní nárok na originalitu a předem se omlouvá, že bude mnohdy citovat poměrně dlouhé úryvku z již známých děl jiných myslitelů a badatelů. Předností spisu je i to, že v něm Warraq odhaluje a zpochybňuje mýty, které často o islámské civilizaci panují. Nebojí se přiznat pravdu, i když může být nepříjemná - jak pro příslušníka civilizace Orientu, stejně tak i pro obyvatele Západu (kterým se sám cítí), protože i západní společnost je v jeho knize vystavena mnoha výtkám - avšak na rozdíl od kritiky, jakou od muslimů obyčejně slýcháme, kritizuje Warraq Západ často z přesně opačných důvodů - pro přílišné ustupování, pro zradu intelektuálů, pro nekritický obdiv k islámu, pro zhoubnou ideu multikulturalismu. Toto vše Warraqa trápí, protože coby zastánce sekularismu a liberálních hodnot je znepokojen nárůstem agresivního islámského fundamentalismu a malou ochotou západní civilizace se proti tomuto násilí bránit.

Nekompromisní kritika islámského fundamentalismu

Warraqova kniha, nesoucí výše zmíněný podtitul, je přehledně rozdělena do 17 kapitol, v nichž si autor postupně bere na mušku různá citlivá témata muslimské víry - od úvah nad hodnověrností Koránu přes historický rozbor arabského imperialismu se dostává až k přemítáním nad postojem muslimů k vepřovému, homosexualitě či postavení žen ve společnosti.

Přeskočme nyní první kapitolu knihy, která mne osobně zaujala nejvíce a které bych se chtěl trochu více věnovat níže a podívejme se na další okruhy témat, kterými se Ibn Warraq zabývá.

Předně obviňuje Mohameda z neoriginálního myšlení a odhaluje kořeny islámské víry, které vidí jednak v původním arabském modlářství v kombinaci s prvky zoroastrismu a přirozeně judaismu a křesťanství. Obsáhle se věnuje kritickému rozboru koránských textů, jednotlivých pramenů a jejich důvěryhodnosti. Pohledu oproštěnému od obdivu a nekritického vyzdvihování, tolik typického na Západě, neunikne samotná postava zakladatele islámu, proroka Mohameda. Warraq si nebere servítky a všímá si různých detailů prorokova života - jeho zdravotního stavu, politické kariéry, pomstychtivosti, se kterou se vypořádával se skupinami, které se odmítaly uznat jeho autoritu (masakry Židů), jeho vypočítavosti a pokrytectví, kdy jakoby "náhodou" přijímal od posla z nebe přesně ty výroky, které zpětně ospravedlňovaly jeho činy (politické vraždy, genocidy určitých skupin obyvatel či přebírání manželek - dokonce i svému nevlastnímu synovi apod.), včetně známé epizody s tzv. Satanskými verši, na které je postavena známá Rushdieho kniha stejného jména. O té ostatně Warraq hned v úvodu přiznává, že byla impulsem k tomu, aby se pustil do této práce - tedy ne ona sama, ale následné běsnění ajatolláha Chomejního a zbabělé počínání Západu v této kauze.

Warraq se také pouští do kritiky muslimské posvátné knihy a zpochybňuje její božský původ na různých příkladech – na variantním čtení veršů, cizích slovech (ačkoli si Korán zakládá na dokonalé a autentické arabštině), na vypuštěných či naopak doplněných verších. Zabývá se i obecnými filosofickými otázkami o náboženství (na jejichž základě se snaží dokázat nelogičnost mnoha míst v Koránu), zamýšlí se nad ne příliš přívětivou povahou Alláha, tak jak je v posvátném textu muslimů často líčen, posléze pak přechází do kritiky i těch míst, které čerpají z judaismu a křesťanství - zpochybňuje potopu, existenci Abrahama, pravost Davidových Žalmů či proces stvoření (důsledně obhajuje evoluční teorii), jakož i existenci samotného Ježíše.

V dalších kapitolách pak již přímo odkrývá totalitní povahu islámské víry - islám neprošel zkušeností křesťanství (především odluka církve od státu), jakákoli jeho kritika je nepřípustná, šári´a se snaží obsáhnout celý muslimův život od jeho narození až po smrt, což z Mohamedovy víry činí nereformovatelný, před kritikou obrněný a nezávislému uvažování uzavřený systém, nárokující si absolutní moc nad jeho vyznavači. Muslimské právo šári´a, se svými více jak tisíc let starými příkazy a nařízeními, nemůže však ve 21. století obstát. Nároky islámu nelze sloučit s demokracií ani s lidskými právy jako takovými. Poměrně nezvyklým čtením je hned další kapitola, ve které Warraq obviňuje arabský svět z imperialismu, rasismu a kolonialismu - tedy z toho, co obvykle muslimové vyčítají západní civilizaci. Na příkladech různých etnik, které byly násilím donuceny přijmout Mohamedovu víru, avšak i přesto byly nadále vystaveny pohrdavému postoji nadřazených Arabů, ukazuje, že diskriminace, nerovnoprávnost, rasismus a otroctví byly přirozenými doprovodnými jevy islámské expanze. Všímá si podřadného postavení Židů a křesťanů (tzv. "dhimmi"), kteří byli v době muslimské nadvlády nuceni platit speciální daň ("džizju"), zabývá se historií arabských výbojů, džihádem, pronásledováním menšin, jednotlivými muslimskými vládci a dynastiemi, které tu více - tu méně projevovaly nenávist či naopak benevolenci vůči příslušníkům jiných vyznání.

Zvláštní pozornost věnuje autor i různým heretickým směrům v islámu, postavení volnomyšlenkářů a ateistů, kteří vždy stáli tvrdě proti ortodoxní víře - mnohdy museli čelit jakési obdobě inkvizice a jejich konec se často odvíjel od blahosklonnosti toho kterého vládce. Všímá si jejich přínosu (protože zdůrazňovali prvky rozumu), stejně tak i přínosu řecké filosofie či vědy obecně - pokud těmto lidem bylo nasloucháno, mohla se arabská společnost rozvíjet, dosahovala svého "zlatého věku" a přinesla ostatnímu světu i některé dosud nepoznané objevy. Přesto připouští, že i tato muslimská věda nebyla výhradně v rukou muslimů a za mnohé vděčí spíše židovským či křesťanským učencům. Tvrzení o tom, že islám vědě přál, je pouhým mýtem, protože ve skutečnosti se islám vůči poznání stavěl vždy podezíravě a nepřátelsky. Veškeré úspěchy, kterých muslimové v oblasti poznání dosáhli, tak vznikly ne díky islámu, ale jemu navzdory.

Závěrečné kapitoly knihy pojednávají o palčivých problémech současnosti - především nerovném postavení žen v muslimské společnosti, což je téma v Evropě často diskutované. Specielně si všímá i věcí, které jsou v islámu tabuizované (víno, vepřové, homosexualita) - toto vše Korán zakazuje, ale v historii i v praxi je možné se s tím vším v muslimské společnosti setkat. Čímž se dostává, jakoby obloukem, zpět k začátku své knihy, kde v samém úvodu píše, že si čtenář má být vědom existujícího rozdílu mezi teorií a praxí - mezi tím, co by muslimové měli / neměli dělat, a tím, co ve skutečnosti dělají / nedělají.

Poslední kapitola je pak věnována multikulturalismu, který je dle autora postaven na jednom zásadním omylu - především na pochybném tvrzení o tom, že všechny kultury mají v zásadě stejné hodnoty, které jsou hodny stejné úcty. Na příkladu Británie, kde politici, školský systém i intelektuální elita rezignovali na zdravý rozum (Warraq dokonce mluví o jejich "zradě") a kde naopak muslimové přicházejí se stále zpupnějšími požadavky, které přitom evidentně odporují zásadám a hodnotám, na kterých je evropská civilizace postavena, ukazuje, jak moc je díky zhoubné ideji multikulturalismu Západ ohrožen. Vítězství bojovného islámu nevypovídá jen o selhání muslimů samotných, ale i o selhání Západu, který se - díky svému liberalismu - neumí těmto tendencím bránit. Svoji knihu uzavírá slovy: "Západ to musí myslet s demokracií vážně. Měl by se zbavit takové politiky, která obětuje principy krátkodobým ziskům ... Konečnou bitvu nakonec nemusí svést islám se Západem, ale ti, jimž jde o svobodu, s těmi, jimž o ni nejde."

Aféra Rushdie a zrada západních intelektuálů

Chtěl bych se na závěr trochu podrobněji rozepsat o první kapitole knihy, která hledá původ nekritického obdivu Západu k Orientu obecně, a k islámu zvláště. A to až do té míry, že mnozí autoři nejsou ve svých pracích schopni jednoznačných odsudků problematických míst Mohamedova života či dějin islámské společnosti a ve své apologezi islámu si často počínají horlivěji a s větším zanícením, než samotní muslimové. Jedním z posledních projevů této myšlenkové zbabělosti, o kterém Warraq přiznává, že ho donutila napsat tuto knihu, ačkoliv nikdy předtím nic nenapsal, byly právě události roku 1989, kdy byla ajatolláhem Chomejním vydána fatwa proti Salmanu Rushdiemu za jeho - údajně urážlivou - knihu "Satanské verše".

Paradoxem doby bylo, že se na západě nenašel téměř nikdo, kdo by se spisovatele zastal - politici či odborníci na islám shodně tvrdili, že si Rushdie může za své problémy sám, vyjadřovali porozumění pro rozhořčení muslimských mas a s výzvou k zabití "rouhače" nepřímo souhlasili. Ozývaly se i hlasy, že by kniha měla být stažena z prodeje, což přímo odporuje zásadě demokracie - svobodě projevu, kterým se naše civilizace od té islámské tolik liší. Warraq tak západní myslitele, kteří se v kauze buď angažovali (na té špatné straně), nebo naopak neangažovali (ačkoli měli), obviňuje z neupřímnosti, pokrytectví, ze strachu přijít s oprávněnou kritikou, z podlézavosti: "Západní učenci a islamologové zcela selhali co se týče svých intelektuálních povinností. Zradili své poslání tím, že když šlo o islám, zapřeli své kritické schopnosti. Někteří z nich se dokonce vzdali i jakékoli snahy o objektivitu" (s. 30).

Nekritický postoj k islámu a s ním spojený mýtus o jakési toleranci, racionalitě či spiritualitě tohoto náboženství, stejně tak jako o údajné moudrosti Mohameda coby vládce a zákonodárce, je podle Warraqa do jisté míry pochopitelný - "lidé touží po okouzlení stejně jako po znechucení" a známost své vlastní kultury často vede k tomu, že máme tendenci jí pohrdat a naopak obdivujeme kulturu cizí, přičemž její stinné stránky přehlížíme, nechceme je vidět.

Původ tohoto okouzlení však není nový, jeho počátky nalezneme již v Evropě 16. století, které bylo obdobím objevů a kdy vzniklo učení "o ušlechtilém divochovi" (španělští dobyvatelé byli kritizováni za svoji hrabivost a jako protiklad těmto nectnostem byl postaven prototyp civilizací netknutého, nezkaženého Indiána). V dalším století se pak objevuje podobný obdiv k islámu - opět jako reakce na hrůznost náboženských válek v Evropě. Muslimové vycházejí ve srovnání s krutostí papežů jako pokorní a moudří muži. Vinu na tomto zkreslení skutečnosti nesou někteří protestantští duchovní, kteří stavěli údajnou muslimskou tolerantnost proti bigotnosti římského katolicismu, stejně jako mylné přesvědčení, podle kterého pro ně byl muslim totéž co Turek a Turek totéž co muslim. V jisté době a v jistých oblastech mohli být Turci skutečně smířlivější vůči menšinám na svém území, vznikla tím ale nesprávná představa, že všichni muslimové obecně jsou vždy tolerantní - představa, která si od té doby žila svým životem a tradována přecházela do dalších století. Ale ani tolik vyzdvihovaná Osmanská říše, ve které náboženské skupiny z Evropy načas nacházely své útočiště (Židé, protestanté), nebyla tak mírumilovná, jak se na první pohled zdálo, což Warraq také v kapitole na různých skutečnostech dokládá.

V 18. století, píše autor, pak přicházejí do módy dopisy, psané jakoby z ciziny, kde se ušlechtilý divoch "stává jednoduchým prostředkem, jak kritizovat a komentovat hlouposti vlastní civilizace. Už to není prosťáček z džungle. Je to zjemnělý a vzdělaný pozorovatel evropské současnosti. Zdůrazňováním zkaženosti, neřesti a úpadku Evropanů tito autoři osmnáctého století vytvářeli představu nadřazené cizí kultury - líčili moudrost čínského, perského či peruánského moralisty a komentátora", ačkoli tyto cizí kultury ve skutečnosti vůbec neznali a neměli s nimi sebemenší osobní zkušenost (s. 37).

Odtud pak spis hraběte Henriho de Boulainvilliers (1658-1722), který obdivuje postavu Mohameda (stejně jako mnozí další po něm) a dává tak vzniknout mýtu o duchaplnosti a moudrosti tohoto vládce. Svým spisem ovlivnil tento Francouz další myslitele - Voltaira, Gibbona a jiné odborníky či historiky. Byla-li údajná muslimská tolerance ve spisech předchozích autorů používána jako protiklad k nenávisti papežského stolce, který tvrdě postihoval jakýkoli projev kacířství, byla v tomto případě využita Mohamedova postava jako prostředek v boji proti křesťanství obecně - líčen coby racionální a moudrý vládce a myslitel, stává se nástrojem proti duchovenstvu, křesťanské víře v zázraky a nadpřirozeno - nacházíme se totiž v době vlády rozumu a touhy vymanit se z područí církve. Islám se jeví jako vhodná alternativa - je prý logický, rozumový, jasný a jednoduchý. Slovy Bernarda Lewise, které si Warraq vypůjčuje, vznikl "prázdný prostor volající po orientálním mýtu". Na vyplnění tohoto prostoru se hodil islám výtečně, zvláště i proto, že ve stejné době dochází k tomu, že další adepti na funkci "zdvořilého orientálce" - Čínané - byli po osobních zkušenostech některých cestovatelů zamítnuti.

Ve století 19. a 20., narozdíl od těch předchozích, ve kterých apologeti islámské civilizace často tuto kulturu příliš neznali a vycházeli spíše z dojmů a pocitů, než z faktů, se objevují lidé, kteří se s islámskou civilizací seznámili osobně a nabyli dojmu, že je třeba jí přiznat jistou míru obdivu a rovnosti, protože byli přesvědčení, že křesťanství a islám stojí a padají zároveň spolu. Pro tyto autory - často křesťanské duchovní, misionáře apod. - se stává islám spojencem proti sekulárnímu, ateistickému a materialistickému světu. Dochází paradoxně k morálnímu a mravnímu relativismu, kdy historická pravda je nahrazována "pravdou symbolickou". Základy, na kterých islámská víra stojí, jsou sice objektivně nesprávné a zpochybnitelné, ale nechme to tak - protože to nikomu neubližuje a těm lidem to přináší útěchu. Warraq se tak vrací k úvodní kauze Salmana Rushdieho - právě proto, že kritikou těchto symbolů bychom mohli ohrozit samou podstatu dané víry, raději se veškerého objektivního hodnocení zřekneme. Paradoxem doby tedy bylo, že mnozí představitelé ostatních náboženství (Warraq jmenuje konkrétní postavy katolické, protestantské, pravoslavné i židovské víry) knihu "Satanských veršů" kritizovali ještě horlivěji a rozhodněji, než muslimové v čele s ajatolláhem Chomejním - právě ve strachu, že je-li dnes kritizována a zasměšňována jedna víra, může to být druhý den zase jiná - třeba ta jejich.

Konečně, ve 20. století, se stává islám opět nástrojem určitých západních myslitelů v boji proti Západu samotnému. Stydíme se za svoji příslušnost k prý hanebné západní civilizaci, která se údajně provinila a zdiskreditovala kolonialismem, imperialismem a arogancí a proto mají někteří lidé potřebu identifikovat se spíše s kulturami údajně utlačovanými – a islám, pro jehož představitele jsou výmluvy, pocit křivdy, útisku a hledání viníka všude jinde, než v nich samých (tedy hlavně na Západě), tolik typické, je tedy opět vhodným adeptem. Přidejme k tomu problém migrace, vzrůstající muslimské komunity v Evropě, ideologii multikulturalismu, která nepřipouští jakoukoli výtku a která z šedesátých a sedmdesátých let, kdy vznikla, přesla i do našeho 21. století - výsledkem je opět a znovu neochota být kritický a objektivní. Levice si islám idealizuje a nástup Chomejního a úspěch jeho islámské revoluce v Íránu 80. let byl ze strany Západu nadšeně vítán, stejně jako byl dříve nekriticky zbožňován Stalin a úspěchy sovětského komunistického experimentu.

Závěr

Ibn Warraq na úvodních stránkách své knihy vyjmenovává historické postavy lidí - učenců z arabského světa, kteří ve své době nalezli dostatečnou sílu, odvahu a mravní odhodlání veřejně islám kritizovat. Zpravidla za toto své počínání zaplatili životem. I dnes žije na západě (a nejen tam) mnoho takových lidí, kteří ze své původní země uprchli, protože za své kritické myšlení byli odměněni pronásledováním, vězněním. Mnozí neměli to štěstí a přišli za svoji odvahu o život. Veškeré dosavadní pokusy islám reformovat skončily tragicky a jejich protagonisté ve svém počínání neuspěli. Přesto - i v arabském světě - vyšlo několik spisů a pamfletů, které islám napadají, kritizují a vyčítají mu jeho hlavní nedostatky. V tomto smyslu není Warraqova kniha žádnou prvotinou, žádnou "první vlaštovkou". Je ale důležitým hlasem, sice jedním z mála, ale zcela jistě ne ojedinělým - ve světovém měřítku. O to důležitější je pak v našem českém prostředí, které se kritikou islámu příliš často nezabývá. Určitě by tedy neměla chybět v knihovničce těch lidí, kteří jsou znepokojeni nárůstem islámského fanatismu posledních let, především v Evropě. Mezi nekritickými a islám opěvujícími spisy většiny českých arabistů je totiž její překlad a vydání důležitým počinem.

Proč nejsem muslim

Knihu Ibn Warraqa "Proč nejsem muslim" (angl. "Why I Am Not a Muslim") v překladu Dana Drápala vydalo nakladatelství Votobia v roce 2005; 504 stran, 270, - Kč.

10434 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Expremiér: Musíme mít odvahu si přiznat, že máme problém s islámem!Rakouská armáda vyhodila vojenského imámaMuslimka na nádraží v Lyonu hrozila bombouProč americká vláda chrání saudskoarabskou rozvědku, když vyšetřovatele potvrdili její odpovědnost za 11 září?Ázerbájdžáncům proti arménským křesťanům nepomohly ani dodávky zbraní z Izraele a Turecka

ePortal.cz

Motivace některých dnes hodně slyšitelných kovidových alarmistů je velmi sporná, ne-li rovnou cynicky sobeckáKoronavirus v přímém přenosu

euPortal.cz

Francouzský prezident oznámil, že se nadále snaží pofrancouzštit migranty. Slíbil přijmout tvrdé zákony, aby potřel „islámský separatismus“To jsou ale náhodičky... Jak to doopravdy bylo s koronavirem...

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Na východní frontě chaos. Obávám se, že v letošním roce musíme počítat jen s těmi nejhoršími scénáři. Na Východě, na Západě, i u nás domaNepodmíněný příjem? – Cesta do pekel

ParlamentniListy.cz

Profesor: Jsme na hraně. Ti, co se nakazí tento týden, nechtěl bych být mezi nimi... Raději pozorně čtěteNaléhavá prosba na Babiše. Vy to sám neuřídíte, varuje odborník
Články autora
Průzkum
Záleží Bruselu na životech Východoevropanů? EU mentoruje východní země zatímco k západním je benevolentnější. Záleží podle Vás Bruselu na životech Východoevropanů?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď