"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Povídka na pokračování: 2084 (díl 9 a 10). Buď my, nebo oni

Autor: Ivo Vašíček | Publikováno: 5.1.2008 | Rubrika: Evropa
Ilustrace

O pár desítek let dříve: Honzu, který se připravoval k boji, vyrušil ze vzpomínání na minulé dny zvuk vysílačky. Zřetelně slyší Karla: „Pravé křídlo vpřed! Žeňte je! Honzo, kropte to tam, ať nikdo neuteče. Musíme je zabít do jednoho!“

Honza s Radkem, Ondrou a dalšími „spolubojovníky“ už dvě hodiny drží pozice na silnici z Kutné hory do Čáslavi. Poslal je sem kapitán Říha, se kterým se setkali v Praze, když byl napaden jeho vojenský konvoj. Voják Milan cestou vysvětloval, že jsou na letištích problémy. V okolí letišť se skrývají ručníkáři s automaticky naváděnými raketami a střílejí je po startujících a přistávajících letounech.

Vojáků na ochranu letišť je málo, protože je většina vojsk na pozicích před Vídní. Naštěstí vypomáhá domobrana. Když se blížili ke Kutné Hoře, navázali s velitelem místní obrany spojení. Honza okamžitě po hlase poznal Karla, svého kamaráda z Brna. Na vybavování nebyl čas, z vysílačky zněly pokyny: „Zaujměte pozice za křižovatkou u Malína. Poslední ručníkáři nám utekli do Nových Dvorů, možná už směřují i do Kutné Hory.“

Taky, že jo. Když odráželi první skupinu, která se snažila proniknout, měli namále. Střílet do lidí není vůbec sranda, i když jsou to ručníkáři. Střelecký ostych vymizel až ve chvíli, kdy bylo každému jasné, že jde o život. Buď my, nebo oni. Další útoky se už dařilo mařit v zárodku, přeci jen i ti ručníkáři mají rádi život.

Vítězství je nádherný pocit. Když Karel oznámil, „Máme je všechny!“, bylo to super. Po chvíli se vzduch naplnil hřmotem motorů startujících letounů. Brzy jsem se na štábu setkal i s Karlem. S přehledem řídil systém hlídek v okolí letiště.

„Jakto, že to šéfuješ?“ optal jsem se, když jsme byli kousek stranou.

„Ale, to tak nějak samo“, odvětil. Na další řeči neměl čas.

Až později jsem se dozvěděl, že Karel zorganizoval Brněnskou domobranu. Vytvořil tam systém řízení, takové stanné právo. V Brně díky němu nenastal chaos, jako v Praze, zachránil tím spousty životů. Pravda, někteří mu vyčítali, že nechal postřílet všechny vězně v Bohunicích, když se bouřili kvůli hladu a tak. Mně to nemusel nikdo vysvětlovat, bylo mi to jasné, Karel je pragmatik a realista.

Hltal jsem informace o vývoji bojové situace, naše jednotky ustoupily na severozápad Maďarska. „Proč pořád ustupujeme?“ ptám se nahlas.

„Je jich moc“, vysvětluje major Holička. „Teď už je však udržíme. Síly se vyrovnaly a začínáme se konsolidovat. My je zaženeme zpátky. I díky vám, můžeme teď poskytovat plnou leteckou podporu, v tom jsou slabí."

Atmosféra vítězství byla náhle narušena zprávami z velení armád. Musulmani použili v bojové linii atomové pumy. Nikoho nenapadlo, že obětují milion vojáků, aby zničili naše vojska. „Kapitulujeme, konec, zabalte to,“ opakuje Holička.

„To snad není pravda, není to nějaký trik?“ ptá se Karel.

„Není, EMG nám sundalo dva stroje a hlásí to všude,“ doplňují vojáci.

Začíná nám docházet, že je vše ztraceno. Jediná šance je zdrhnout. Ale kam. Začal jsem litovat, že jsem nešel do toho podniku s Alešem. Všichni se mu smáli, když založil firmu - soukromý stát a nakoupil s podobnými nadšenci pozemky v Mongolsku. Nejlepší by bylo odcestovat tam. Kde však vzít peníze, když jsou někde v nefunkční bance?

„No do Ruska se mi moc nechce, zvlášť když teď ´ochraňují´ Pobaltí a východ Polska. Evropa je v hajzlu. Tak do Států, ale to je dost daleko,“ uvažuje nahlas Karel.

„Máme tady nabídky od Amíků a od Švédů,“ vstupuje do úvah Holička.

“Vojáky potřebují, v Americe proti venezuelským bolševikům a Švédi proti těmhle,“ a kývnul směrem k mrtvolám ručníkářů.

„Ve Švédsku byl teď nějaký problém, sankce EU a tak, nějak to teď v tom zmatku zaniklo. Co se tam děje?“ položil jsem otázku.

„Zvítězil tam fašismus a zřejmě to tam mají pod kontrolou,“ doplňuje jeden z vojáků.

Brzy se loučím s Karlem, odlétá s dalšími do Švédska. Já zkusím ten soukromý stát, nejdřív si na občanství musím vydělat, nejlépe v USA, takže teď mířím tam.

Díl desátý

„Heil“, zdraví ležerně Barry finančního ředitele Chyrena při vstupu do jeho kanceláře a hned pokračuje: „Musíš zaplatit tu fakturu firmě VRX, potřebuju opravit simulátory domovů. Jsou už v hrozném stavu, lidi už mě vypadávají do reality. Dokud nezaplatíme, nepošlou servisáky.“

Alex se unaveně plouží k autobusu, který ho odveze konečně domů. Právě mu skončila náročná směna v montážní hale. V autobusu usedá do pohodlného oranžového sedadla, hlava se mu boří do hluboké opěrky a usíná únavou. Dvě zastávky před domovem ho budí Tomáš: „Pojď, ještě se cestou stavíme na dva kusy.“

Usedají v restauraci Na růžku a skvěle se baví. Nezůstali jen u dvou. Alex je však tak unavený, že usíná u stolu. Zdá se mu, že sedí v autobuse a jede do práce. Naštěstí s ním třepe Tomáš a probírá se.

„Člověče, mě se poslední dobou stává stále častěji, že doma usnu“, říká Alex.

„A zdá se ti něco?“ táže se Tomáš.

„Jo vždycky sedím v autobusu a jedu do práce“, odvětí Alex.

Večer s manželkou a dětmi uběhl Alexovi šíleně rychle, usnul u televize. Ráno byl fofr, sotva stihnul autobus.

„Ještě že jsou v autobuse tak pohodlná sedadla“, říká si Alex a ihned znovu usíná. Probouzí se až před továrnou, vystupuje s ostatními z autobusu a spěchá do práce.

K prázdnému autobusu přicházejí servisáci VRX a pouštějí se do oprav. Personální ředitel Barry přichází jejich práci osobně zkontrolovat. Je spokojený, Chyren zaplatil i fakturu za update na novější verzi. Nová verze je nejen propracovanější, ale navíc zkracuje dobu odpočinku mezi směnami z 300 minut na 250 minut. Stejně to zkrácení bylo hlavním důvodem, proč do toho placení finančák šel. Při osmihodinové pracovní době zvládnou dělníci za týden místo třinácti, téměř 14 směn.

Barry se těší na konec pracovní doby, zítra je sobota. Ještě ho čeká stranická schůze. S manželkou se dohodli, že dnes půjdou na technoparty-revival. Na schůzi se nedokáže soustředit na prezentaci soukmenovce. Andreas monotónně referuje o závěrech ze setkání našeho Vůdce s ruským samoděržavím Grimovem. Na technoparty se Barry těší moc, už dlouho nikde nebyli, žena se bojí nechávat Karlíka samotného. Nakonec ji přesvědčil.

Marie čeká na manžela v baru, oknem pozoruje rušnou ulici Linköpingu. Brzy se půjdou s manželem bavit. Nechala se ukecat oběma svými chlapy. Barry pořád říká, že Karlík už je velký. Toho to těší a dodává, že vše zvládne. Odnosila ho sama, i když si mohli dovolit surrogaci. V Číně je to levné a kvalitní. S Barrym jsou však konzervativní a taky by mu to mohlo ublížit ve straně, soukmenovci nevidí pronájem dělohy rádi. Možná má svého jedenáctiletého syna tím více ráda. Pojmenovala ho po dědovi. Marie často vzpomíná na tátu, který do Říše přišel z bývalé Evropy. Byl jedním z nejrozhodnějších vůdců protimusulmanských jednotek.

"Ahoj","Ahojki", konečně se oba dočkali. Barry si dá také kávu, oba prohodí pár slov a jdou se bavit. Karlík je poprvé večer sám, doma. Už se nemohl dočkat, než máma vypadne. „Ta má pořád starostí,“ říká si. Raději ji ani neřekl o zkrácení doby odpočinku dělníků, zas by je litovala. 

Spolužák Michal naučil Karlíka pár hackerských triků. Dneska uvidí, co dokáže. V pátek večer dávají na plastvizi reality show z cirku v Nové Persii. Sledovat takové věci je v Říši přísně zakázané, proto jsou všechny přístupy důkladně chráněny.

Karlík se pouští do práce. Postupně prolamuje ochranné kódy. A konečně - v pokoji se zhmotňuje kus arény:

Mohutný černoch vleče za vlasy zmítající se dívku. Obr rozepíná poklopec a strká jí svůj mohutný úd do úst. Ve výšce nad hlavou obra se v jeho ruce zaleskne mačeta. Po svištivém zvuku následuje zvuk sekání masa s kostí, na zem odpadá subtilní tělo dívčiny. Z krku škubajícího se těla pravidelně vystřikují spršky krve.

Karlík třeští oči a zvrací. Nedokáže ani dojít na toaletu. Už ví, proč je ta stanice zakázaná, už ví, proč se o něj máma bojí. I nejpodřadnější občané Říše žijí lépe než otroci, kteří se navzájem zabíjejí pro zábavu svých pánů. Rychle uklízí zvratky, a snaží se zahnat myšlenky, při kterých mu běhá hrůzou mráz po zádech.

Marie se nedokázala na technoparty zcela uvolnit, měla pořád takový divný pocit z toho, že nechali Karlíka samotného. Barry ji chápe a jdou brzy domů.

Hned za dveřmi je nadšeně vítá Karlík: „Mami, tati, já jsem tak šťastný, že už jste doma!“  

pokračování příště

publikováno s laskavým svolením autora

http://vasicek.blog.idnes.cz

 

3582 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Články autora
Průzkum
Záleží Bruselu na životech Východoevropanů? EU mentoruje východní země zatímco k západním je benevolentnější. Záleží podle Vás Bruselu na životech Východoevropanů?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď